Zlomená srdce - Kapitola 15 (část 2/2)

„Jsem opravdu rád, že jsme z toho mostu už slezli, ale sebralo mi to veškerou energii. Od včerejška jsme ještě nic nejedli,“ vydechne smutně Marth a svěsí ramena.
„Sejdeme do údolí. Myslím, že by tam měla být města a vesnice spadající pod správu Fabulexu,“ spustí Nala a stahuje si pevněji provizorní obvazy, které jí Vincent vyrobil. Ještě teď lituje toho, že si nevzala své rukavice. Ve shonu na ně úplně zapomněla.
„Přestaň kňourat,“ zavrčí nevrle Vincent. „To jsi byl součástí nejlepší jednotky v Sapphirehallu?“
„Co si to řekl!“ vyjede po něm.
Nala okamžitě skáče mezi ně. „Tak už dost!“ vykřikne hlasitý ženský hlas a oba muže od sebe odtrhává. Má skutečně velkou sílu, když na to přijde. Její pohled je tvrdý a neústupný jako jeho majitelka. „Mlčte oba dva!“ vyhrkne. Najednou její pevný postoj chřadne a ona zavrávorá.
Vincent – se stále ještě překvapeným výrazem nad její reakcí – ji rychle chytá do náruče.
„Přestaňte se do Martha navážet,“ vydechne a zvedá k němu unavený pohled. „A ty si přestaň na něco neustále stěžovat,“ vyštěkne směrem k bývalému členovi Overkills. Její hlas je slabý, ale vážný.
Přesto všechno ani jeden z přítomných mužů nevěnuje přílišnou pozornost tomu, co říká, jako tomu, v jakém je stavu.
„Omlouvám se,“ vydechne Vincent a pomalu ji pokládá do trávy. „Jste vyčerpaná. Neměl jsem nic říkat. Nesmíte se tak přepínat.“
„Ha, já něco vydržím. Jen potřebuju popadnout dech,“ zajíká se a dýchá rychleji. „Měl byste se omluvit Marthovi a ne mě.“
I v takové situaci dokáže myslet jen na pocity druhých. Opravdu se hodně změnila,“ zamýšlí se Amon a jemně mne její prsty. Přesně tak jak to dělávala ona, když se cítil slabý. Ve skrytu duše doufá, že to na ni bude mít stejný dopad. Nikdy tuhle ženu neviděl na kolenou. Tohle pro něj byl úplně nový zážitek.
Marth jako jediný stojí stále na stejném místě s vytřeštěnýma očima do kořán. Hledí přímo do její vyčerpané tváře a pak očima shlédne k jejím zraněným rukám. Celou tu cestu tolik trpěla, ale přesto si ještě ani jednou na nic nestěžovala. Cítí se značně zahanben. „Také se ti omlouvám, slečno Nalo.“
„V noci jsem toho moc nenaspala. To je všechno. Sejdeme do údolí a v první civilizaci si odpočineme,“ vydechne a pomalu se začne hrabat zpátky na nohy.
„Podepřu tě,“ vyhrkne spěšně Amon a už si přehazuje její ruku kolem svých ramen.
Jen se mile usměje. „Páni, jsem obklopena krásnými muži, kteří o mě mají takovou péči. Co víc si přát?“
Vincent s úlevným úsměvem zakroutí hlavou nad její poznámkou. Pokud vtipkuje, nemůže na tom být přece tak špatně. V takovémhle rozpoložení ji neznal, takže mu nezbývá nic víc než si to slepě odvodit.
„Jdeme skoro celý den,“ spustí Nala, když se její tvář zvedá k obloze. „Slunce už se dost posunulo.“
„Ta chata ležela opravdu na dost odlehlém místě,“ poznamenává Amon.

Cesta už netrvala dlouho a konečně v údolí narazili na první malé vesničky východního kontinentu. Většina patřila pod správu Fabulexu, jak Nala předpokládala, nebo byla zcela neutrální. Po vydatném odpočinku a občerstvení se vydali znovu na jejich cestu. Procházeli divočinou a ptali se na cestu k Talusově sídlu, dokud po pár prochozených dnech nedorazili do Narshe.
Hned u brány je zaplaví mráz, který se jim proběhne po zádech. Město je tiché. Tváře všech lidí jsou smutné. Amonovi i Nale okamžitě přijde na mysl vzpomínka na Tsubatu. Tam měli lidé stejné obličeje.
Nala při té vzpomínce smutně sklopí pohled do země. „Kento…
„Slečno Nalo, tohle je opravdu ta vesnice, o které jsi mluvila? Nezdá se, že by její pán byl velký dobrák,“ utrousí nejistě Marth.
„No, moc rušno tu není,“ přihodí poznámku i Vincent.
„Hm,“ zamračí se znepokojeně Nala a přichází k první ženě, která akorát vychází ze dveří svého domu. „Dovolíte?“
Žena k ní šlehne vyděšeným pohledem. Z rukou jí vyklouzává kbelík s vodou, který ještě před okamžikem svírala. Pokládá si ruku na srdce. „Kdo jste? Ten meč! Další Sorovy vojáci?! Všechny peníze jsme vám už dali, prosím, nechte nás už být!“ vyhrkne s děsem v očích.
„Uklidněte se, madam, nejsme Sorovi lidé. Jsme jen cestovatelé,“ namítá Nala mírným hlasem a sklání se pro kbelík, který ženě vypadl z rukou, aby jí ho mohla podat. „Kdo je to ten Sora? To jméno mi něco říká.
„Skutečně?“ oddechne si a bere si kbelík zpátky s děkovným přikývnutím.
„Hledáme vesnici jménem Narsh,“ spustí. „Měla by spadat pod správu pana Taluse.“
„Ah, tak to jste tu správně,“ přikyvuje. „Ale opravdu nevím, který vítr vás zrovna sem zavál,“ zakroutí hlavou. „Řeknu vám upřímně, vezměte nohy na ramena. Tahle vesnice je už dávno odepsaná.“
„Počkejte, co tím myslíte?“
Najednou se ozvou hlasité kroky okovaných bot. Její otázka se ztrácí ve větru. Žena rychle zaběhne do svého domu a hlasitě zabouchne dveře.
„Počkejte!“ snaží se ji Nala zastavit, ale na to už je pozdě. Vrací se tedy ke své skupině.
Do vesnice při tom přichází žena oděná v černé uniformě s rudým znakem na hrudi. Vedle ní z každé strany kráčí jeden voják v podobných uniformách s černými helmami. Žena má dlouhé temně černé vlasy a pronikavě černé oči. Na její tváři se zračí přísný výraz. Všichni lidé ve vesnici okamžitě zamykají své dveře i okna.
„Zjistila jsi něco?“ zeptá se tázavě Amon.
„Něco mi tu nesedí. Podle všeho jsme v Narshi, ale ta žena mluvila o nějakém Sorovi,“ zakroutí nechápavě hlavou a následně se otáčí k trojici vojáků, kteří právě vešli. Jejich pozornost se zaměřuje na starého muže v modrém plášti, který s nimi jde něco vyřizovat. „A tihle vojáci… Znám Talusovy žoldáky, ale tyhle uniformy mi nic neříkají.“
„Tak počkáme, co se bude dít,“ pokrčí rameny Vincent. „Třeba se něco dozvíme.“
Čtveřice se přimyká ke stěně jednoho z domů, která je dostatečně blízko dvojici, která mezi sebou živě debatuje. Snaží se vypadat nenuceně a přirozeně.
„To ti mám sežrat, že tohle je taxa od všech ve vesnici?“ začne řvát černovlasá žena. V ruce přitom máchá před mužovým obličejem měšcem peněz. „Sora tohle nebude už déle tolerovat!“
„Jde z ní větší strach než z vás,“ přimhouří oči Vincent směrem k Nale.
„Buďte zticha,“ okřikne ho se zamračeným výrazem. Teď jí více než Vincentovy poznámky znepokojují slova, která žena v černé zbroji vypustila z úst. „Kdo je ten Sora?
Mezitím žena pokračuje hrubým hlasem v rozpravě. „Máš dva dny. Do té doby sežeň víc peněz.“
„Pro lásku boží, proč to děláte?“ lamentuje starý muž a pokorně semkne dlaně. „Tohle je opravdu všechno, co jsem od lidí vybral.“
„Dva dny!“ pohrozí mu důraznějším hlasem. „Jinak tvoje dcera zařve.“
„Lenna?“ vyděsí se starý muž v modrém plášti. „Seženu peníze… jen ji, prosím, neubližujte!“
Černovlasá žena se spokojeně zašklebí. „Vidíš, dědku, že to nakonec jde.“
„Tušíte, čí to mohou být vojáci?“ zeptá se tázavě Nala směrem k trojici mužů v jejím doprovodu.
„Také jsem tyhle uniformy nikdy před tím neviděl,“ odtuší zamyšleně Vincent. „Možná jsou také jen žoldáci.“
„To může znamenat jen jednu věc,“ svěsí sklesle ramena bývalá majorka. „Talus už dál tuhle vesnici nespravuje. Řekla bych, že teď patří tomu Sorovi… hm… Co se do pekla všude děje?“ zatne vztekle pěst. „Co se Talusovi stalo?“
„Uklidněte se,“ utěšuje ji Vincent s rukou na jejím rameni. „Jistě se to vysvětlí. Nemá cenu malovat čerta na zeď.“
„Všechno se nám hroutí pod rukama.“
„Měli bychom tomu muži pomoct,“ vystartuje Marth.
Amon mu pokládá ruku na hrudník, aby ho zastavil.
„Ne,“ namítá Vincent a obrací se k jeho tváři.
„Proč ne?“ vyštěkne na něj bývalý voják.
„Nebudeme se zaplétat do místních problémů,“ odvětí podrážděný Vincent. „Už tak máme dost svých vlastních. Jestli to tu už dál Talus nespravuje, tak je na čase vymyslet nový plán.“
„Teď to je to nejlepší, co můžeme udělat,“ přikyvuje Amon a ujišťuje tak rozzlobeného Martha o pravdivosti Vincentových slov. „Nezapojovat se.“
Nala znovu pevně sevře pěsti. „Pokud je situace skutečně taková, tak buďte opatrní,“ vydává ze sebe již se smířeným tónem. Hrdě zvedá hlavu a snaží se potlačit všechny ty mučivé pocity, které ji opět zaplavují. Hodlá si před nimi udržet svou tvář. „Naše přítomnost by mohla někomu padnout do oka.“
Trojice mužů přikyvuje a opět odvrací svou pozornost k trojici vojáků a starému muži.
„Doufám, že je ti teď jasné, jak vážná situace nastala, starče,“ dodává žena chladným hlasem a otáčí se k odchodu následovaná dvojicí vojáků.
„Lenno,“ posteskne si tichým hlasem a unaveně si usedá na lavičku, která stojí u zdi jednoho z domů. Zdá se být zdrcený.
„Zeptejme se toho muže alespoň na to, co jsou zač,“ poznamenává Amon. „Abychom alespoň zjistili, co se s Talusem stalo.“
Nala vychází jako první bez delších rozmyslů. Trojice mužů ji následuje.
„Dobrý den, pane,“ vydechne a zastavuje se u lavičky, na které muž stále sedí se sklopenou hlavou ve svých rukách.
Zmateně zvedá svou hlavu vzhůru a spatřuje tvář krásné ženy se zlatými vlasy. „Lenno?“ vydechne nejistým hlasem.
Nala se při jeho poznámce zamračí.
Muž se rozkoukává a uvědomuje si, že to není jeho dcera. Smutně se rozhlédne po čtveřici podivně oděných lidí. „Kdo jste?“
„Jsme jen cestovatelé,“ odtuší jeho směrem Vincent.
Na Marthově tváři jeho poznámka budí zamračený výraz.
Muž se také zamračí a podezíravě si všechny čtyři ještě jednou bedlivě prohlédne. Amon rychle schovává svůj meč pod plášť, aby nebudil pozornost. Mužovu zraku přesto neunikl. „Vypadáte spíš jako žoldáci,“ ucedí mezi zuby. „Tak či tak pro vás bude lepší, když tohle město opustíte.“
„Vlastně se tu nechceme dlouho zdržet,“ pokrčí rameny Nala. „Jen procházíme, ale slyšela jsem, že zdejší pán je opravdu milý člověk, takže jsme se zde chtěli stavit.“
„Ha, Sora? Na něm není nic milého!“ zavrčí s nechutí v hlase. „Od té doby, co se sem nastěhoval s tou bandou žoldáků, se tu nežije snadno.“
„Já slyšela o někom jménem Talus.“
„Ah tak. Ten vlastnil panství severně od vesnice a spravoval ho, ale před nějakým časem zemřel,“ povzdechne si smutně. „Byl to dobrý chlap, ale měl slabé srdce. Když se dozvěděl, že jeho bratr Alucard je mrtvý, tak už to déle nevydržel.“
Nala smutně sklopí pohled do země. Ta tíživá bolest na její hrudi ji stahuje dolů. „Nejdřív Alucard a teď i Talus… Jak mi to mohlo uniknout? Měla jsem Abernanta zabít, když jsem měla příležitost. Ten bastard! Všechno je to jeho vina!
„Slečno, vypadá to, jako byste pana Taluse znala.“
„Nijak zvlášť,“ zatíná čelist. Stále si snaží udržet si neprostupný výraz.
Takže události v Laageru skutečně nebyly pod tlakem Arcadie, jak říkal Vincent. Nemohly být. Alucardovi pomáhal jeho vlastní bratr,“ uvědomí si Amon a šlehne pohledem k rozpolcené Nale, která se jen stěží snaží udržet své emoce na uzdě. „Nala byla jejich spojníkem. Jako dobře cvičený člen SZS posílala nepozorovaně zprávy mezi nimi. Pravděpodobně pomáhala i s převozem zásob přes severní hranice, aniž by propadly v podezření. Páni, takže tolik toho obětovala pro osamotnění Laageru. Proč to všechno dělala? Co mezi ní a těmi muži ještě bylo?
„Dobře,“ zaráží se stařec a pokračuje ve vyprávění. „Není to tak dávno, co se do Talusova panství přistěhoval Sora s jeho žoldáky. Nejdřív nám přislíbil ochranu vesnice, ale teď nás okrádá o všechny peníze.“
„Copak vám nikdo nepomůže?“ zeptá se Marth.
„Žádal jsem o pomoc krále Fabulexu, ale ten nejeví zájem. Odkázal mě, ať si svoje problémy řešíme sami.“
„Dopadli bychom stejně, kdybychom za ním šli,“ vydechne mimoděk Nala. Její tvář se stále snaží střežit všechny emoce. Její výraz je otupělý.
Vincent jen zakroutí pusou nad její poznámkou.
Stařec se na nic neptá. „Jestli vás tu najdou Sorovi lidé, mohl by to být problém jak pro vás tak pro nás,“ upozorňuje. „Raděj odejděte.“ Vstává z lavice a pomalou kulhavou chůzí se rozchází k velkému domu nedaleko toho místa.
„Říkáte, že nějaký žoldák zabral sídlo po bývalém správci Narshe a teď vydírá tuhle vesnici?“ ujišťuje se Vincent, jestli dobře pochopil mužova slova.
Stařec se opět zastavuje a obrací se k nim. „Hm? Talus byl poměrně bohatý. Nechal si vystavit vlastní hrad u východních pláží,“ řekne. „Ale Sorovi lidé ho už z části vykradli.“
„Je to tak zlé?“ vydechne Nala a její výraz je lehce útrpný.
„Znala jste ho. Jsem si tím už jistý. Ty oči… Těžko se na ně dá zapomenout. Myslím, že jsem vás tam jednou zahlédl,“ odtuší muž. „Nicméně vám všem radím, abyste se tu nezdržovali. Není to tady to, co to bývalo.“
Takových misí bylo… zabít… obsadit… Jsou tu semnou dva důstojníci a člen Overkills. Nedovolím, aby se nějací parchanti déle hrabali v Talusových věcech. On tuhle vesnici vybudoval od základů. Nedovolím, aby dál špinili jeho památku,“ zamyslí se Nala a vychází krok dopředu. „Nejsme cestovatelé, ale skutečně jsme žoldáci. Nabízíme vám naše služby. Nechceme za to žádnou finanční odměnu.“
Vincentovy oči se rozevřou překvapením. Okamžitě vystartuje jejím směrem, ale Amon ho zastavuje svou rukou. Bývalý plukovník k němu šlehne tázavým pohledem. Ten Amonův se zdá být stejně znepokojený, ale nikdy by nepochyboval o tom, co Nala dělá.
Vincent se otáčí zpátky k ní. „Zatraceně! Proč se do toho motá?! To jí ten Talus tolik leží v hlavě?
Do popředí vychází teď i Amon. Zdá se, že jeho výraz je již uvědomělý. „Na oplátku si ponecháme sídlo, které právě ovládá onen Sora,“ dodává. „Potřebujeme o něm vědět veškeré informace.“
Nala k němu šlehne tázavým pohledem.
Pevnost, která má pod správou tuhle vesnici? Možná to nakonec není tak špatný nápad, jak se to zprvu zdálo,“ pokývá uznale hlavou Vincent. „Oba dva jsou úplní šílenci, ale zdá se, že umí rychle kalkulovat.
„He, vy jste se zbláznili?!“ vyhrkne pobaveným tónem stařec. „Jen vy čtyři nemáte ani nejmenší šanci proti Sorovi a jeho mužům.“
„Věřte nám,“ odvětí mírným hlasem Amon. „My to zvládneme. Byli jsme již v podobných situacích.“
„Nepřichází v úvahu!“ protestuje muž. „Za váš neúspěch budou potrestáni všichni lidi v Narshi! A i kdybyste uspěli, kdo nám zaručí, že nebudete stejná nebo dokonce horší monstra než je sám Sora?!“
„Nejsme žádná monstra!“ vyjede Marth.
Nala ho zastavuje a mírným pohledem pohlédne do starcovy tváře. „Rozumím vašim obavám. Bojíte se o Lennu, že je to tak? Drží ji na hradě.“
„Jak o tom víte?!“ vyděsí se muž. „Zřejmě jste slyšeli rozhovor mezi mnou a tou mrchou,“ posteskne si. „Máte pravdu. Lenna je pro mě vším, co mi na tomhle proradném světě zbylo.“
„Nemůžu vám dokázat, jací správci budeme, ale je více než očividné, že tyhle žoldáky musí někdo zastavit,“ pokračuje uvědomělým hlasem Nala. „Dejte nám šanci a řekněte nám všechno, co potřebujeme vědět.“
„Tohle je šílenství!“ odbíjí je a obrací se zpátky k velkému domu. „A už mě nechte být!“
Nala jen poraženě svěsí ramena a hledí do jeho zad.
Pokračuje kulhavou chůzí pryč, ale na chvíli se ještě zastavuje. „Přijďte, prosím, za mnou,“ zašeptá a opět se rozejde a mizí za dveřmi toho domu.
„Nalo, jste šílená, ale vaše přesvědčovací metody stále nějakým záhadným způsobem fungují,“ poplácá jí uznale po rameni bývalý plukovník. Jeho gesto je velmi nevhodné. Není přeci žádný chlap z jeho čety.
„Měla jsem za to, že se zlobíte,“ utrousí a pomalým krokem vykročí směrem k tomu domu, aby se déle nezdržovali.
„Nakonec myslím, že to není tak špatný nápad.“
„Nejsem hloupá, Vincente,“ spustí vážným tónem. „Nenechala bych se strhnout city k něčemu stupidnímu.“
„Opravdu? A co přesně pro vás tenhle Talus znamenal?“
„Byl něco jako můj strýc.“
„Páni, je ještě spousta věcí, co o vás nevím.“
„Někdy je lepší nevědět…“
Ozve se zavrzání dveří a čtveřice nejistě vchází do velkého domu. Starý pán stojí na schodech do patra a střeženým pohledem si prohlíží čtveřici tajemných cizinců.
„Nejsem blbý,“ zavrčí. „Kdo skutečně jste?“
„Už jsme říkali, že jsme žoldáci,“ odpovídá lživě Amon. Ovšem jeho krásné temně černé oči neuměly dobře lhát. „Jen hledáme nějakou práci. Ale můžete si být jistý tím, že máme dobrý výcvik a mnoho zkušeností.“
„Dobrá,“ mávne nad jeho odpovědí rukou. „Již se nebudu vyptávat.“ Pomalým kulhavým krokem sejde schody k velkému stolu s několika židlemi. V jeho čele se rozpínal velký krb. „Posaďte se,“ pokyne stařec a sám si usedá do čela.
Čtveřice také zabere židle kolem stolu.
„Teď nám objasněte celou situaci,“ spustí Amon a pokládá spojené ruce na dřevěnou desku.
„Po smrti Taluse zůstalo jeho sídlo opuštěné,“ začne stařec. „Skupina žoldáků pod vedením Sory toto sídlo využila jako svoje stanoviště. Já byl Talusův prostředník, a tak jsem se tam vydal, abych se Sorou promluvil.“
Tak proto zná mou tvář. Pravděpodobně byl na hradě někdy, když jsem zrovna Taluse navštívila. Vůbec si ho nevybavuji,“ zamýšlí se Nala při starcových slovech a dál poslouchá zbytek příběhu.
„Sora za mírné daně přislíbil ochranu města, a tak jsem tu začal vykonávat výběrčího. Jeho nároky však stále rostly a jeho zdanění se stalo neúnosným pro celou tuhle vesnici. Odmítl jsem dál okrádat místní, a proto Sora unesl moji jedinou dceru Lennu.“
„Přivedeme vaši dceru zpět,“ přikyvuje rozhodně Amon.
„Ah, Amon si chce hrát na prince vysvoboditele.“
„Nebuďte protivný, Vincente,“ zamračí se jeho směrem Nala.
„Jste mi to ale zvláštní sebranka,“ rozhlédne se mezi jejich obličeji starý muž. Jejich špičkování ho pobavilo a zároveň znepokojilo. Kdyby se jim skutečně podařilo dobít sídlo, chce těmto lidem svěřit správu nad jejich vesnicí?
„Omlouvám se za lehkou nedůtklivost našeho společníka. Normálně se takhle nechová,“ pokračuje Nala s omluvným pohledem mířeným k němu. „Kolik má Sora mužů?“
Vincent se s neměnnou tváří naklání dopředu, aby se lokty zapřel do stolu. Je více než očividné, že se stále necítí ohledně téhle situace ve své kůži. Bojí se přílišné pozornosti.
„Nejsem si jistý,“ odpovídá muž na její otázku. „Možná kolem deseti až dvaceti žoldáků. Sorova pravá ruka je Arietta.“
„To byla ta žena s havraními vlasy, co vám vyhrožovala ve vesnici?“
„Ano, to byla ona,“ přikyvuje. „Podle mě je to ta nejděsivější ženská, kterou jsem kdy potkal.“
Najednou se ozve pobavené uchechtnutí z Vincentovy strany s pohledem zabodnutým na Nalu. Ta jeho urážlivé gesto pomíjí. Nebyla zvyklá na tuhle plukovníkovu stránku. Většinou byl velmi vážný. Jen smířeně vydechne.
„No, Talusovo sídlo stojí za tím krátkým mostem severně od Narshe,“ pokračuje stařec. „Má pouze jediný hlavní vchod – centrální bránu, která ústí do hlavní chodby, jenž spojuje ostatní části té pevnosti.“
„To rozhodně není vhodné místo pro útok,“ spustí již vážným tónem bývalý plukovník a konečně se zase dostává do formy. Jakmile nabere zpátky všechnu svou vážnost a hrdost, Nala ho opanuje zvláštním pohledem. Ignoruje ji a pokračuje. „Nedá se dovnitř dostat nějakou tajnou cestou?“
„Bohužel o ničem takovém nevím.“
„Útok na hlavní bránu pro nás nepřichází v úvahu,“ povzdechne si bývalý major. „Nemáme dost mužů.“
„I s takovou válečnicí jako je Nala nemáme šanci,“ přikyvuje Vincent.
„Nemluvte o mě jako o nějakém monstru,“ ohradí se jmenovaná u stolu. Její hlas je tišší. Nechce zbytečně mezi ostatní opět zatahovat nevraživost, která se mezi ní a Vincentem minutu po minutě stupňuje.
„Vyznělo to tak?“ zašklebí se pobaveně jejím směrem, ale také šeptá, aby konverzace zůstala jen mezi nimi.
„Opravdu jste se změnil,“ pokývá hlavou a naštvaně si zakládá ruce na hruď. „K horšímu.“
„Ale no tak. Jen vás škádlím,“ konejší ji s měkkým pohledem. „Nejsem takový bídák, jak si myslíte. I mě ten chlupáč chybí.“
Opět od něj nezaujatě odvrací svou pozornost k starci. Jeho slova ovšem nepominula. Je ráda, že si může být jistá tím, že Bread pro něj nebyl jen nějakou věcí, ale skutečným společníkem.
„S nedostatkem mužů vám mohu pomoci,“ nabízí se Malus. „V Marvecii je parta žoldáků, kteří sloužili Talusovi. Opustili panství po té, co zemřel.“
„Jen to ne,“ vydechne Nala s nesouhlasným zakroucením hlavy. Jakoby vypustila na povrch znepokojivou myšlenku.
„Co se děje?“ obrátí se k ní překvapeně Amon a s ním i celý stůl.
„Máte na mysli Gilberta a tu jeho sebranku hulvátů?“ zamračí se.
„Ah, mladá dáma je zná?“ usměje se na ni stařec.
„Bohužel,“ odfrkne si.
„Kdo je to ten Gilbert?“ zeptá se Amon se znepokojenou vráskou na čele.
„Patří k nim. Jsou to chlapy od rány, ale nemají žádné vychování. Jen těžko se s nimi dá vyjednávat, ale za dobré ohodnocení by do toho určitě šli,“ objasňuje Nala. „Nesnáším toho chlapa, ale je to skvělý bojovník a umí držet slovo. A na jednu stranu si myslím, že pro ně Talus nebyl jenom pán. Měli ho rádi. Takže to asi nakonec není zas tak špatný nápad,“ usoudí nakonec se zamyšleným výrazem.
„Ah, ano,“ usměje se na ni mile stařec. „Pan Talus byl skvělý řečník a získal si tak mnoho přátel.“
„Takže bychom s těmi žoldáky měli šanci provést útok na pevnost,“ zamyslí se Amon. V hlavě už kalkuluje všechny jejich dosavadní možnosti.
„Počkej chvíli,“ zastavuje ho Vincent vážným hlasem. „Proč vám tedy ti žoldáci nepomohli?“
„Nikdo z nich nedisponuje dobrými velícími schopnostmi,“ zvedá obočí muž. V jeho očích se ale cosi změnilo. Nikdo v místnosti si toho nevšiml až na Nalu. „Jsou to suroví muži. Vše, co umí, je ohánět se mečem. Přesně jak už říkala tady slečna.“
Ha, ten děda úplně vyšachoval Gilberta. Ten nebude mít radost, až tam vlítneme a budeme se ohánět tím, že nám nikdo neřekl o tom, že mají velitele. Měla bych něco říct? Ne. Dala bych všechny peníze světa za to, abych mohla vidět ten Gilbertův výraz, až se to dozví. Bude asi dost protivný, ale stejně,“ usmívá se spokojeně sama pro sebe. „Očividně nejsem jediná, kdo toho hrubiána nemůže vystát.
„Takže pokud se najde někdo, kdo tu sebranku dokáže přesvědčit, tak jsem si jistý, že ho budou následovat,“ pokývá hlavou a rázem se na jeho tváři objevuje potutelný úšklebek. „Když je dokážete vyhledat, řekněte jim, že to byl Malus, kdo vás za nimi poslal.“
„To bude hračka,“ zaculí se Nala. Z jeho výrazu tuší, že oba dva myslí úplně na to samé.
„Tohle děvče se mi líbí,“ zasměje se děda. Také už mu došlo, že v tomhle ohledu jsou Naladěni na stejnou vlnu. „Samozřejmě těm žoldákům uhradím všechny náklady já.“
Amon se váhavě rozhlédne mezi oběma usměvavými tvářemi.
Něco mi uniklo? Vždyť se tihle dva sotva poznali… Nejspíš je spojuje něco jiného. Tahle místnost je plná příběhů lidí v ní, které se vzájemně proplétají, a já o nich nic nevím a každý náznak může něco znamenat, ale ne pro mě. Asi nemá cenu nad tím hlouběji uvažovat.
 „Určitě je najdeme,“ odvětí Amon a dál si zvláštního chování nevšímá.
„Jo, to nebude problém. Stačí jít po čuchu,“ zamračí se Nala.
„Ah, vy je opravdu nemáte moc v lásce, hm?“ zašklebí se na ni Vincent. „Ale je to první krok pro posílení našich řad. S vlastní armádou budeme schopni čelit i sapphirehallským jednotkám. Získáme-li následně větší přízeň a více rekrutů, mohli bychom zaútočit na oblasti, které jsou Sapphirehallem okupovány a osvobodit je. To je naše šance! Musíme získat tu pevnost pod naši správu! Jedině tak máme šanci se rozrůst a nabýt potřebnou sílu. Měla to snad Nala v plánu celou dobu akorát s pomocí Taluse? Bylo by to o něco jednoduší a dávalo by to smysl.“
„Až je poznáte, tak pochopíte,“ zamračí se. „Kde Marvecie leží?“
„Je to odsud na jihozápad. Přejdete hustý lesík a jste tam. Není to daleko. To je ode mne asi vše, tak prosím, už běžte.“
Čtveřice se odsouvá od stolu a postupně začnou odcházet ze dveří.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top