Zlomená srdce - Kapitola 15 (část 1/2)

Žoldáci

Na Amona vyšla druhá hlídka. Sedí na břehu a sleduje temnou hladinu a s ní i měsíc, který se v ní právě vzhlíží. Je tu takové ticho. Přímo vybízí k tomu, aby člověk hloubal nad všemi těmi tíživými myšlenkami.
Tak tohle je ta pravda, kterou jsem chtěl znát? Abernant zabil císaře. Scarlet se stala jeho milenkou.
Bere do ruky kámen a hází ho proti hladině. Ta se rozevírá a zase zavírá, když ho polkne do svých hlubin.
Abernantovy plány jsou dobít jih. Proč? Co z toho bude mít? Větší moc?! Větší respekt?!
Tentokrát bere do ruky celou hrst říčního kamení a zuřivě ho hází tomu monstru do tváře. Jen to tiše zabublá a je zase klid.
Overkills, odpusťte mi všichni.
Od chaty se začnou ozývat kroky. Ani se neohlédne. Tyhle kroky by poznal všude. Pomalým tempem se došourá až k němu a sedá si vedle. Ještě si promne unavené oči, než konečně spustí: „Měl by sis jít odpočinout,“ vydechne a obrací svou milou tvář směrem k němu. „Byl to náročný den a brzy se začne rozednívat. Teď vezmu hlídku já.“
„Nemůžeš spát?“ zeptá se, ale ani na ni při těch slovech nepohlédne. Bere do ruky další kámen a hází ho proti vodě.
Jen pokrčí rameny. „Pokaždé, když zavřu oči, nutí mě to přemýšlet. Myslím, že bych hned tak znovu nezabrala.“
Nastává chvíle ticha. Oba hledí na vlnící se hladinu v lehkém vánku.
„Víš, jsem teď dost zmatený,“ přiznává Amon mírným hlasem.
„Chápu to,“ přikyvuje. „Chceš o tom mluvit?“
„Ne,“ namítá. Na jeho tváři se objevuje zamračená vráska. „Jen bych se rád na něco zeptal.“
„Ptej se. Jak jsem slíbila, už žádné lži.“
„Snažila ses se mnou manipulovat, abych k tomu svolil?“ konečně svou zamračenou tvář obrací do té její.
V té se zračí překvapený výraz. „V Austenu ještě ano, ale pak už ne. Jakmile si poznal celou pravdu, nebylo třeba něco předstírat. Proto jsem za tebou poslala Vincenta, aby vyložil karty na stůl. Nechtěla jsem, aby tvoje rozhodnutí bylo ovlivněné city, které ke mně chováš.“
Jen přikývne a znovu se odvrací k hladině. „Nevím proč, ale stále ti věřím. Moje intuice mi říká, že bych měl. Je to zvláštní.“
Nala se jen mile usměje. „Nikdy se nemýlí.“
Amon si jen odfrkne a na jeho tváři se objevuje náznak úsměvu. Nalu zaplavuje vítězný pocit úlevy. Okamžitě ho bere za ruku a pokládá si hlavu na jeho rameno.
„Už jsme zase jako tenkrát, když jsme byli děti,“ vydechne Amon směrem k hladině.
„Ráda na ty chvíle vzpomínám, i když jich bylo jen velmi málo.“
„Na jednu jsem si vzpomněl, když Abernant zabil toho vojáka,“ vydechne s bolestným odrazem ve svých očích. „Myslím, že jeho čepel byla ukovaná z toho kovu, který jsme spolu hledali v dolech.“
„Ano, také mě to napadlo,“ přikyvuje. „He, málem jsem na ten den zapomněla,“ zamyslí se. „Máš pořád ten kousek, který jsem ti dala?“
„Ne, ztratil jsem ho,“ zalže. Je to jen z poloviny lež.
„Jsi vážně hrozný,“ zamračí se, ale stiskne ho ještě pevněji. Po krátké odmlce znovu spustí. „Nepotřebuješ žádný kus kamene, aby sis mohl být jistý tím, že jsem tvoje přítelkyně. Opravdu. Už tě nikdy neopustím a nedovolím, aby se ti něco stalo.“
Amon jen mlčky hledí před sebe. Zaplavuje ho zvláštní pocit na hrudi. Promne si ji prsty s bolestivou grimasou ve tváři.
„Copak se děje?“
„Nic,“ zalže a znovu hází kámen tříštící hladinu. „A jak to jde s Vincentem?“
„Vlastně jsme toho od mého příjezdu moc nenamluvili,“ pokrčí rameny. „Nezdá se, že by byl z mého návratu nějak nadšený,“ zašklebí se pobaveně.
„Takže… hm… nejste spolu?“
Nala se pobaveně zašklebí. „To je divná otázka. Tedy je zvláštní, že se mě na něco takového ptáš právě ty,“ spustí. „Nicméně nad něčím tak povrchním jako je tohle ani jeden z nás neměl čas přemýšlet.“
„Ale stále ho miluješ, ne?“
„Jistě. Celým svým srdcem,“ připouští. Oči jí jenom září při té myšlence. „Ale to i tebe, Amone. Nebo Kentu, Lalinu, Genjiho… Víš, co tím chci říct.“
„Jistě,“ přikyvuje, ale nezdá se, že by mu tahle odpověď vyhovovala. „Ostatně je to vaše věc. Nevím, proč jsem se na to ptal.“
Zvedá k němu překvapený pohled. „Co se děje, Amone? Zdá se, že máš něco na srdci. Tak ven s tím.“
Poraženě vydechuje. „Dobrá, ale slib mi, že si o mě nebudeš myslet nic špatného.“
„Přísahám. Ježíš, Amone, vždyť ty jsi vzor všech ctností! Ani bych nezaváhala,“ zasměje se pobaveně a drkne ho pěstí do ramene. Najednou se zaráží. „Co se děje? Jsi celý nervózní. To je to tak vážné?“
„Ne, tedy není důvod se děsit,“ panikaří. „Zdál se mi sen… o tobě.“
Nala si oddechne. „A co bylo na něm tak zvláštního?“
Amon se zahledí do její tváře. Už jenom při myšlence na ten sen zrudne jako rajče a ztrácí slova. Její tvář je tak klidná a hledí na něj vlídným pohledem. Nemůže jí něco tak sprostého prostě vmést do obličeje. Bude si o něm myslet, že je to nějaký zvrhlý úchyl.
„Amone?“ přimhouří tázavě oči, když ani po dlouhé odmlce nepřichází žádná odpověď.
Hledí do její tváře a najednou úplně zapomíná na to, co vlastně chtěl říct. Na mysl mu přichází slova, která řekla Crysta, když se viděli naposledy.
Miluji jí? Sám nevím, co tyhle slova vlastně znamenají, ale nemůžu popírat to, co k ní cítím. Tohle už dávno přešlo hranici přátelství.
„Ha-ha, to muselo být asi hodně vážné, když se teď tváříš jako na pohřbu,“ odtuší Nala do ticha.
Amon se konečně vrací ze svých myšlenek zpátky do přítomnosti.
Nala se na něj culí s milým úsměvem. Natahuje k němu ruku a pokládá mu jí na rameno. „Pokud mi to nechceš říkat, tak to nedělej. I přátelé před sebou mohou mít jistá tajemství. Pokud jde jen o nějaký sen, tak to nemusím vědět.“
„Vyspal jsem se s tebou,“ vyhrkne spěšně. Jeho tvář je při tom úplně rudá. „Jako muž se ženou. Víš, co chci říct.“
Nala na něj překvapeně vykulí oči. Nastává ta nejtrapnější chvíle ticha, jakou kdy zažil. Měl ji raději poslechnout a držet jazyk za zuby.
Najednou to hrobové ticho protne hlasitý ženský smích. „Ha-ha, Amone!“ zasměje se Nala. Směje se tak moc, že jí z očí vytrysknou slzy. „Kdyby ses teď viděl! Jsi opravdu roztomilý!“ směje se dál a dál. „Je mi úplně jasné, co v člověku jako si ty musel takovýhle sen vyvolat,“ uklidňuje se a stále ho opanuje tím nejvřelejším úsměvem, kterého je schopná. „Netrap se tím. Hlava si s námi umí občas pohrát, ale byl to pořád jen sen. Nic to neznamená.“
„Opravdu? Necítím se tak,“ posteskne si a opět se zmučeně ohlédne k hladině.
Nala se zamýšlí. Na mysl jí přijde jedna hodně stará vzpomínka a příslib. Nervózně si skousne ret a pohlédne na jeho profil, který je jemně ozářený měsícem.
„Ublížila jsem ti hodně?“
Amon k ní zaraženě šlehne pohledem.
Proč se mě na něco takového teď ptá? Co to má společného s-
Než si vůbec stačí svou myšlenku domyslet. Nala držící stále jeho rameno se k němu natahuje a pokládá svá ústa na ta jeho. V tu chvíli se mu rozevřou oči překvapením. Tuhne na místě a nemůže se ani hnout.
V mžiku okamžiku se opět odtahuje. „Měl bys jít už opravdu spát,“ usměje se na něj a odkloní svou tvář k hladině. „Dobrou noc. Amone.“
Stále zírá s nechápavým výrazem ve tváři. Konečně si uvědomuje, co se vlastně stalo. „Pr-proč si t-to udělala?“ vykoktá ze sebe.
Nala se jen mile pousměje a smířeně vydechne. „Ty si to nepamatuješ.“
O čem to mluví? Chová se teď opravdu divně.
„Na co si nepamatuji?“ zaráží se.
Tentokrát bere do ruky kámen Nala. Její tvář je rázem bez výrazu. Hodí ho, až se na hladině začnou objevovat kola. „Láska, Amone, je něco, co ti způsobuje neskutečnou radost ale i bolest,“ spustí hlasem, který postrádá všechny emoce. „Kdyby si ji někdy cítil, poznal bys to.“ Konečně se k němu opět ohlédne. „Myslíš si, že mě miluješ, jako muž miluje ženu?“
„Já…“ vydechne zmateně. Neví, co by měl říct. Jako by uměla číst jeho myšlenky a jediným svým pohledem je totálně zpochybnit.
„Jak ses cítil, když jsem tě políbila?“
„Nevím…“ vydechne znovu.
„A to je přesně ono,“ pokrčí rameny. Její výraz je stále tak klidný a zcela vyrovnaný. „To, co ke mně cítíš, není tenhle druh lásky. Jsi zmatený ve svých vlastních citech a není se čemu divit. Bylo toho v poslední době opravdu hodně. Dej tomu čas a jednou se ti konečně všechno vyjasní.“
„Ten polibek byl…“ snaží se znovu zareagovat, ale s jejím intenzivním pohledem ztrácí slova ve větru. „A ty jsi si jistá tím, co ke komu cítíš?“
„Ovšem,“ přikyvuje jistým hlasem. „Jak jsem už řekla, miluji tě.“
Amon poraženě vydechne. „Jako ty ostatní.“
 „Je mnoho druhů lásky. Jedno mají ovšem společné, není v ní místo na sobeckost,“ odtuší. „Pokud opravdu věříš tomu, že ty city, co ke mně chováš, mají co dočinění s láskou muže k ženě, nebudeš mě chtít vlastnit, ale budeš mi přát možnost vlastního rozhodnutí.“
S překvapeným pohledem se zahledí do její mile se usmívající tváře. Nedokáže popsat ty pocity, které v ní právě vidí.
„Jak jsem řekla, nemiluješ mě tímhle způsobem,“ vyhrkne velmi přísným hlasem. Její pohled je ještě intenzivnější. Jakoby nahlížela až do hloubky jeho srdce a snažila se ho přesvědčit o tom, že její slova jsou jediná možná pravda. „Kdyby ano, byla by to ta nejhloupější věc, které by ses ve svém životě dopustil. Proto se nejdřív nauč rozeznat lásku k příteli od lásky k ženě… nebo od tělesné touhy, aby ses nehnal do záhuby zbytečně.“
Amon stáhne svůj pohled na stranu. V jeho mysli je teď hotový guláš. Nedokáže myslet na nic jiného než na ten přísný pohled a slova.
Odvrací své oči opět k hladině. „Nicméně by ses teď opravdu měl už sebrat a jít do té chaty. Čeká nás pár dalších náročných dnů.“

Rozbitým oknem do chaty zavál studený vítr. To probudilo bývalého majora. Rozespale se rozhlédne po pokoji. Vincent sedí opřený o několik sudů a dál klidně podřimuje zahalen ve svém hnědém plášti. Nala leží schoulená pod dřevěnými hodinami bez ručiček a také stále spí. Marth v místnosti chybí.
Amon rozlámaně vstává ze svého místa na kamenné podlaze a protahuje svoje ztuhlé svaly.
Nevidím Martha. Měl poslední hlídku. Možná šel omrknout okolí. Nebudu je ještě budit.
Otáčí se a rukou vrazí do ztrouchnivělých dveří.
Venku září pronikavé jarní slunce. Ozařuje přírodní krásu okolní krajiny. Vše vypadá úplně jinak než v noci. Skaliska ze severní i jižní strany jsou bohatě obrostlá mechem. Stromy i keře pučí v různobarevné květy. Tráva je tu zelenější než kdekoliv jinde. Nedaleko chaty se rozléhá jezírko s růžovými lekníny. Všude kolem je slyšet zpěv ptáků a bzučení vody.
Marth stojí na kraji břehu se zamyšleným pohledem upnutým k hladině. „Už ji nebudu potřebovat,“ procedí mezi zuby, aniž by zpozoroval příchod Amona. Stahuje si z hlavy stříbrnou sapphirehallskou helmu a zahazuje ji daleko do hlubin vody. Odhaluje tak své na krátko střižené hnědé vlasy a smutnou tvář s hlubokou jizvou na čele.
Amon se jen smířeně pousměje a vychází mu vstříc.
„Dobré ráno, majore,“ přikyvuje jeho směrem Marth. Zdá se být už zcela osvobozen od zášti, kterou dával trojici včera značně najevo. „Chvíli jsem se tu zamyslel nad tím, co nás asi čeká dál.“
„Už nejsem major,“ odtuší. „To už je minulostí, Marthe. Teď už jsem jen Amon Flare.“
„Na to si asi nezvyknu, pane,“ posmutní.
„Také jsem si to zprvu myslel, ale ani bych nevěřil, jak snadné to je,“ odtuší. Jeho myšlenky směřují zejména k Nale. „Pochopím, že to bude chvíli trvat, ale zkus mi říkat prostě ‚Amone‘.“
Marth přikyvuje a na chvíli se odmlčí. Na jeho tváři se objevuje znepokojený výraz. „Musíme pokračovat v cestě,“ odtuší. „Když budeme trčet tady, nic neuděláme. Jdu vzbudit plukovníka a majorku.“

Konečně se vymotávají z řídkého lesíka a vychází u dlouhého mostu.
Nala vyšlape menší kopec a rozhlédne se na druhou stranu. Most je skutečně dost dlouhý a na opačné straně se jí ztrácí v ranní mlze. Vítr jí profukuje skrze hnědý plášť.
„Tak kde má sídlo ten váš Talus, slečno Nalo?“ zeptá se Marth. „Říkala jste, že jste na východním kontinentu nikdy nebyla, takže kde ho máme asi hledat?“
„Neříkala jsem, že jsem tu nikdy nebyla,“ zamračí se a sleze dolů k němu. „Párkrát jsem se tu za Talusem stavovala lodí. Jeho sídlo stojí u východních pláží.“
„Teď jsme ale na západě,“ odtuší znovu Marth. „To máme projít celou zemi?“
„Vydechni,“ zakroutí podrážděně hlavou. „Východní kontinent není do šířky co do výšky. Pokud jsi někdy viděl mapu, tak to víš. Během několika dnů bychom tam mohli dorazit. Na přesnou cestu se zeptáme v nejbližší civilizaci,“ pokračuje. „Nejdřív se musíme dostat z tohohle ostrůvku. Zdá se, že ta chata sloužila někomu jako letovisko. Je to tu pěkně odlehlé od celého zbytku východních ostrovů. Jedinou cestou pryč je ten most a zdá se, že ten je už v dost zchátralém stavu. Řekla bych, že se tu o to roky nikdo nestaral. Bude to nebezpečná cesta.“
„Co z toho?“ mávne rukou zamračený Marth a vychází vstříc nebezpečí polorozpadlého mostu.
„Počkej chvíli,“ zastavuje ho.
Zmateně k ní obrátí svou tvář.
Nala k němu přichází blíž. Hbitýma rukama mu odepíná zbroj. „Každý nemusí hned vědět, odkud jsme přišli.“
Marth přikývne a nechává si pomoci vysvléknout se z těžkého stříbrného brnění. Snad ho nebude dále potřebovat. Jeho uniforma již nenese žádný znak sapphirehallské armády.
„Dobrá,“ přikyvuje a pečlivě si ho prohlíží, jestli ještě něco nepřehlédla. „Ale ještě je tu jedna věc.“
„Jaká?“
Bere do ruky rukojeť jeho meče a vytahuje ho ven z pouzdra.
„Bez meče nikam nejdu,“ upozorňuje ji.
Nala se na něj jen pobaveně ušklíbne. „Máme to stejně,“ mrkne na něj. „Nezáleží na tom, jak bude vypadat, až ho vytáhneš, ale alespoň na oko by neměl být nápadný, když se ti bude houpat u pasu. Nepotřebujeme zbytečnou pozornost,“ pronese a zapichuje meč před sebe do země. Následně vytahuje svůj kapesní nůž a jeho ostřím seškrabává sapphirehallskou značku z jeho hlavice k nepoznání. „Tohle by mělo stačit,“ usměje se a podává meč opět Marthovi.
Ten děkovně přikyvuje a zastrkuje ho do pouzdra. Jeho pohled šlehne k rukojeti jejího meče, kde je značka již seškrabaná. „Koukám, že jste nezahálela.“
„Na hlídce jsem se trochu nudila,“ usměje se, ale je více než očividné, že to pro ní nebylo vůbec lehké gesto. Její srdce vždycky bilo pro Sapphirehall a teď se cítí jako zrádkyně, i když k tomu měla pádné důvody. „A, prosím, tykej mi. Už nejsme více nadřízený a podřízený. Jsme si teď rovnocenní,“ usměje se a podává mu svou ruku. „Jsem prostě Nala.“
„Odvykl jsem si vás nazývat majorkou… možná bych zvládl i to tykání… ale stále pro mě budete ‚slečna Nala‘,“ usměje se.
„S tím už se nějak smířím,“ pokrčí rameny a na tváři se jí roztáhne vřelý úsměv.
„Tak tedy dobrá, slečno Nalo,“ přikyvuje a pevně sevře její ruku ve své dlani. „Budeme si tykat.“
Z dálky se k nim začne vracet dvojice důstojníků, kteří šli hledat jinou cestu z ostrova.
Marth je pozoruje po boku bývalé majorky. „Vím, že mi do toho nic není, ale vždycky mě to zajímalo,“ spustí nejistým hlasem, když je dvojice mužů ještě dostatečně daleko, aby je nemohla slyšet, „proč si s plukovníkem stále vykáte?“
„Je to tak zvláštní?“ vydechne tichým hlasem, ale její tón není vůbec tázavý. Byla si vědoma toho, že tahle zvláštnost budí otázky v každém, kdo se s ní setkal.
„Vlastně ano. Byli jste si přece tolik blízcí.“
„Za celou dobu, co se známe, jsme si nikdy nezačali tykat,“ přikyvuje a zvedá svůj pohled také k dvojici důstojníků, kteří se objevili za kopcem. „Vyjadřujeme tím hluboký respekt, který k sobě vzájemně chováme.“
„O tom nepochybuji, ale je to trochu zvláštní,“ poznamenává Marth. „Přeci jen se doba dost změnila a takhle to vypadá jako byste si byli cizí.“
„Vážně?“ zvedne tázavě obočí. V jejích očích se odrazí něco jako uvědomění si. „Nikdy mi to tak nepřišlo.“
„Když si s plukovníkem chodila, tak jsem nějak čerstvě nastupoval do armády. Pamatuji si ty drby o tom, že ty a major spolu něco máte. Tahle vaše odměřenost to jen přikrmovala.“
„Odměřenost? Tak takhle to ostatní vnímají?“ zarazí se. Jakoby to pro ni byl zcela cizí pohled. Celý svůj život si s ním vykala a byla na to zvyklá. Přes svou všednost to bylo něco výjimečného, co jejich vztah nějakým způsobem vystihovalo. Nemělo to nic společného s odměřeností ba naopak. Díky tomu jakoby si byli o tolik bližší. Znázorňovalo to jakýsi nevyslovený příslib.
„Doufám, že jsem tě nijak neurazil.“
„Ne,“ namítá mírným hlasem. Její výraz mluví o tom, že je úplně klidná a tohle zjištění ji nijak netrápí. „Nezáleží mi na tom, co si o tom mysleli ostatní.“
„Jsem dost zvědavý,“ povzdechne si. „Nic mi do toho není. Ale když už jsem tak drzý, opravdu jste se k sobě hodili.“
„Jo,“ vydechne. „Je zvláštní, jak věci dokážou vzít rychle spád úplně jiným směrem, co?“
„Aniž bychom to předpokládali,“ přitaká.
„Omlouvám se, jak to dopadlo, Marthe,“ vydechne a obrací svůj upřímný pohled do jeho tváře. Jejich konverzace se rychle odebrala jiným směrem. Opět naráží na celou proběhnutou akci. „Většinu z těch mužů jsem znala, takže mi věř, že mi to je upřímně líto.“
„Zdá se, že most je jediná možná cesta pryč,“ odtuší Vincent, když už jsou s bývalým majorem dostatečně blízko, aby je slyšeli. Jeho pohled zamračeně šlehne k dvojici s pohřebními výrazy. Pravděpodobně se bavili o něčem důležitém a ne zrovna veselém. „Bude to oříšek.“
Nala se se smutným výdechem odvrací od Marthovy odtažité tváře. Nemá cenu čekat na nějakou reakci a ani by to neudělala. Co chtěla, mu už řekla. S jistým náznakem strachu se obrací k mluvícímu muži.
„Nic pro lidi, co se bojí výšek,“ odtuší s pohledem přimraženým do její tváře. Vincent byl jediný z přítomné trojice mužů, který znal její tajemství. Věděl, že Nala není tak nebojácná a nezlomná, za jakou ji všichni ostatní měli. Jeho tón není vůbec výsměšný, jak by se od něj tak trochu očekávalo. V jeho hlase i výraze se zračí starost. Tenhle Nalin handicap by mohl celou akci ještě ztížit.
Dívka pevně sevře pěsti. Je připravená se vydat vstříc jakékoliv výzvě. Nějaký most ji nezastaví.
„Nicméně, co jste tu vy dva vyváděli?“ zeptá se po krátké odmlce bývalý plukovník. Jeho oku neunikla značná změna na Marthově vzhledu. Chybí mu brnění a jeho meč je poškozený.
„Myslím, že je vhodné, abychom na sebe pozornost strhli co nejméně. Už tak ji na sebe naše zbraně upoutávají ažaž. Nemusí k tomu ještě všichni vědět, že jsme z Sapphirehallu. Hlavně teď, když bude světem kolovat zpráva o naší zradě. Bude lepší, když nikdo neuvidí žádnou spojitost mezi námi a severním kontinentem.“
„To je moudrá dedukce,“ pokývá uznale hlavou Vincent. „Zbroj hodíme pak dolů z toho strmého útesu pod mostem. Zameteme tak stopy, kdyby Abernanta napadlo na tomhle ostrově čmuchat.“
Nala přikyvuje. „Zbavte se své zbroje a nechte si pouze uniformy. Nejsou na nich žádné viditelné znaky. Ten kdo se s nimi přímo nesetkal, nepozná, odkud jsou,“ vysvětluje. „A zničte znak na hlavicích svých rukojetí. Ale i potom bych doporučovala držet své meče, co nejméně na očích. Skrývejte je pod svými plášti.“
Oba muži přikývnou a udělají tak, jak jim řekla. Následně všichni společně vykračují na most s odloženou zbrojí v ruce, aby ji mohli shodit do oceánu. Vítr na volném prostranství fouká silněji. Jen těžko se zvládají držet lan a kráčet kupředu. Vítr je šlehá do očí. Mohou pokračovat jen velmi pomalu krůček po krůčku.
„Marthe, vidíš už na druhý konec?!“ zakřičí hlasitě Nala, i když je sotva pár metrů za ním. Přes silný vítr je ovšem jen špatně slyšet.
Pokouší se hledět před sebe, ale vítr je tak mocný, že jeho oči trpí palčivou bolestí. Po tvářích mu stékají slzy. Opět odkloní svůj pohled k dřevěným plaňkám a promne si unavené oči, než se za ní ohlédne. „Nic nevidím, slečno Nalo.“
Jak daleko to ještě je?“ zaváhá a shlédne pod své nohy. Voda pod mostem se navzdory silnému větru zdá být klidná. Je pravda, že je hodně nízko. Je tedy dobře možné, že dole může být úplné bezvětří. Problém tohohle místa je v tom, že je postaveno skutečně vysoko, proto tu fouká silný vítr, i když je jaro. „Ten, kdo tuhle usedlost spravoval, asi opravdu neměl rád lidskou společnost a asi ani svůj život.
„Proč jste zastavila?“ ozve se hlas za ní. Není tak hlasitý, protože je už dost blízko, aby ho slyšela.
Nala se s překvapeným pohledem ohlíží za sebe. „Vincente? Jen jsem se zamyslela,“ odvětí a pomalými kroky se opět sune kupředu. „Ještě nejsme ani zdaleka na konci.“
„Počkejte,“ zavolá Vincent a popadá ji hrubě za její nadloktí.
Překvapeně k němu trhne pohledem. Své ruce sevře ještě pevněji. Každý nečekaný pohyb ji děsí. Bývalý plukovník za ni lehce zatáhne, aby se tou rukou pustila. To udělá, ale třese se při tom nejistotou.
Zvedá její dlaň výše a přísným pohledem si prohlíží krvácející ránu. „Vaše ruce jsou úplně spálené od provazu.“
Nala rychle stahuje svou ruku zpátky, aby se znovu chytila s hlasitým polknutím.
„To jste se pořád nepřestala bát výšek?“ ušklíbne se pobaveně.
„Přijde vám to směšné?“ zamračí se.
„Spíš absolutně nemožné,“ usměje se a chytá ji za nadloktí znovu. Tentokrát je to proto, aby jí uvedl do větší jistoty. „Kdo by to byl řekl, že majorka Nala Darks, která je mezi všemi uznávaná skoro jako nějaká bohyně, se bojí něčeho tak prostého, jako jsou výšky… ostatně že se vůbec něčeho bojí.“
„Myslím, že není nejvhodnější doba dělat si ze mě legraci,“ zatvrdí se.
„No tak,“ vydechne a pouští její ruku. „Nemyslel jsem to zle.“ Pouští se lana a bere do ruky cíp svého pláště. Druhou rukou bere nůž, kterým látku nařízne a utrhne z ní dva dlouhé pruhy.
Během jejich zastávky Marth již zmizel v mlze před nimi.
Z opačné strany se k nim dostává Amon. „Co se děje?“
„Nala si poranila ruce. Nemůže takhle dál pokračovat. Rychle ji ošetřím a půjdeme za vámi. Jdi napřed,“ objasní mu situaci Vincent.
Amon přikývne a opatrně je obchází, aby mohl pokračovat v cestě. Při přecházení na druhou stranu mostu ovšem šlápne na uhnilou plaňku a noha mu projede naskrz.
Oba přihlížející okamžitě vyletí.
„Jsem v pohodě!“ zakřičí Amon a rychle svou nohu vytahuje. Chytá se lana na druhé straně. „Jdu dál!“ uklidňuje je, a jak řekl, tak udělá.
„Málem jsem umřela strachy!“ vyhrkne Nala.
Vincent se na ni jen pobaveně ušklíbne. Bere do ruky jednu její dlaň a pomocí kusu látky ji obvazuje. „Nebuďte vůči němu pořád tak úzkostlivá. Má tuhý kořínek.“
Mile se na něj usměje, když jí začíná obvazovat druhou ruku. „Nakonec vám přirostl k srdci, co?“
„Nijak zvlášť,“ zapírá s nezaujatým výrazem.
„Už si dokonce tykáte,“ zvedne obočí.
„S vámi si netykám a měl jsem k vám blíž než ke komukoliv. Podle toho to nemůžete brát, Nalo.“
„Pravda,“ přikyvuje, ale milý úsměv ji stále neopouští.

„Nicméně měli bychom pokračovat.“

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top