Zlomená srdce - Kapitola 14 (část 2/2)

„Dobrá, hoši, jdeme na to,“ zavelí plukovník.
Následně spolu všichni opouští pokoj. Svírají ve svých rukách meče a přemítají v hlavě, jestli jsou si vůbec jistí tím, do čeho se to ženou. Na měnění názoru je příliš pozdě. Už se nemůžou otočit zády. Teď už záleží jen na zdárném dokončení celé mise.
Amon jde vepředu a vede svou bývalou jednotku. Nala kráčí vedle něj a plukovník je jistí zezadu s Breadem po svém boku.
„Ještě jednou děkuji,“ vydechne tichým hlasem majorka směrem k Amonovi. „Díky tobě má tenhle plán šanci na úspěch.“
Pokračují dál dlouhou chodbou. Drží se ve stínu, aby na sebe nepoutali přílišnou pozornost. Snaží se jít tiše a nepozorovaně. Císařovy komnaty jsou také umístěny v levém křídle hradu. Není to příliš daleko od jejich stávající pozice.
„Stůjte!“ zašeptá Amon a zvedá ruku.
Celý oddíl tuhne na místě a přimyká se ke stěnám. V naprosté tichosti hledí ke dveřím do trůnního sálu. Mají ho již nadosah. Dřevěné dveře se otevírají a z nich vychází drobná osoba s bílými vlasy svázanými v drdolu oděná do bílé nadýchané halenky a rudé splývavé sukně. Je to císařova žena Scarlet, která akorát opouští Elricovu komnatu.
„Císařova manželka právě odchází,“ zašeptá po chvíli major, aby obeznámil i zbytek vojáků, kteří nemají tak dobrý výhled. „Císař je tam tedy teď sám.“
„Kam jde v tuhle hodinu?“
„Na tom teď nezáleží,“ odbíjí její podezíravou otázku. „Hlavní je, že to mnohému ulehčí.“
„Jdeme na to,“ vyhrkne Vincent. Jeho hlas se lehce třese nervozitou. Zvedá svůj meč vzhůru a rozhlédne se po celé jednotce. „Připraveni?“
Všichni sborově přikývnou a také zvedají své meče. Společně vyráží kupředu s důstojníky ve vedení. Nejprve obkličují prvního vojáka u sloupu.
Ten se zmateně rozhlédne mezi známými tvářemi. „Plukovníku?! Majore?! Majorko?! Overkills?!“
„Hah, poznal nás všechny,“ usměje se pobaveně Vincent. Snaží se skrýt svůj strach a nervozitu za nevhodné vtipkování.
Amon se nad jeho poznámkou zamračí jeho směrem.
„Co vás sem přivádí?“ spustí znovu zmatený voják.
„Uhni nám z cesty,“ zatvrdí se major. „To je rozkaz.“
„Víte, že do císařova sálu je vstup přísně zakázán? Je na tom teď zdravotně velmi špatně.“
„Kecy. Maximálně se pomátl na rozumu,“ vyštěkne plukovník. „Neslyšel si svého nadřízeného, vojáku? Uhni z cesty!“
„Pane, co se děje?“ obrátí se zmateně jeho směrem.
„Vojáku, něco ti nařizuji!“ naléhá Vincent
„Sám víte, že to nemohu udělat,“ namítá muž znovu a vytahuje proti nim svůj meč. „Jedině armádní generál nebo císařova manželka mají právo vstoupit.“
„Nechci další krveprolití,“ spustí Amon. „Nech nás projít a ušetříme tě.“
„Prosím, nechceme zbytečně použít násilí,“ vmísí se do toho Nala a přikračuje krok k němu. Její oči hypnotizují ty jeho. Natahuje k němu ruku a sklání jeho meč k zemi.
„Madam?“ polkne. Meč se v jeho rukách mihotá nervozitou. „Vy to myslíte vážně. Rozumím,“ přikyvuje a ustupuje z cesty. „Stejně bych proti vám neměl ani nejmenší šanci.“
„Tři z vás to tu zajistěte,“ rozdává rozkazy Vincent. „Další dva s námi.“
„Kdyby se vracela císařova manželka, zajměte ji,“ dodává Nala. „Nezkřivíte jí ani vlas.“
„Slyšeli jste!“ vyhrkne Amon. „Pokračujeme!“
Všichni zaujmou stanovené pozice. Dva z vojáků následují trojici důstojníků, kteří se blíží k dřevěným dveřím do císařových komnat. Stojí u nich dva sapphirehallští vojáci.
„Co má tohle znamenat?!“ zpozorní jeden z vojáků a okamžitě vytahuje meč. „Pane?! Nemáte oprávnění vstoupit do této komnaty. Prosím, vraťte se zpět.“
„Odložte vaše meče a nechte nás v klidu projít,“ spustí rozhodným hlasem plukovník. „Pokud tak učiníte, nemusí nikdo z vás zbytečně zemřít.“
Jakoby jeho slova ani neslyšeli, bez jediného rozmyslu se rozbíhají vstříc jisté smrti. Nala si bere jednoho z nich a švihne svým mečem ve vzduchu. Její čepel ho zasáhne v měkkém místě mezi helmou a zbytkem brnění. Umírá ještě před tím, než dopadne na zem. Na majora se řítí druhý. Také ho sundává k zemi jedním švihnutím svého meče.
„Kdysi jsem byl stejně oddaný jako tihle dva,“ vydechne smutně Vincent s pohledem zabodnutým do dvojice vojáků v zakrvácených uniformách Sapphirehallu. „Jejich životy nebudou marné.“
„Amone?“ vydechne Nala jeho směrem, když vidí jeho výraz, který zahleděně míří k zemi. Naproti tomu je ten její zcela běžný. Bez jediného zaváhání popravila vojáka před ní a v jejích očích se neodrazil ani náznak lítosti. Je pravda, že něco se prostě nezmění. Tohle je ten zbytek temnoty, o kterém mu vyprávěla. Teď to může major vidět čistě a jasně. Krůpěje krve zabitého vojáka jí ztékají po tváři, ale její výraz umí perfektně předstírat, jakoby to byly jen kapky deště. Nala jeho pohled poznává a s uvědoměním si kam míří, stírá krev do své rukavice.
Amon se budí ze zamyšlení a se zasmušilým pohledem snoubeným s hlubokou vráskou na čele se obrací k dvojici vojáků za jeho zády. „Pamatujte, císaři nesmíme ublížit. Je naší propustkou z téhle pevnosti.“
Všech pět se obrací ke dveřím trůnního sálu. Bez delších rozmyslů vyráží dveře a vtrhnou dovnitř. Elric sedí na svém trůnu. Cesta k němu vede přes dlouhý dlaždicemi vykládaný sál. Všichni si na tohle místo dobře pamatují. Pořádaly se tady honosné slavnosti a to velmi často, než císař vážně ochořel a sál se uzavřel pro jeho zotavení. Od té doby tu nebyl nikdo jiný než on, jeho manželka a čas od času sem zašel Abernant, aby si vyzvedl rozkazy.
Nala si tuhle místnost pamatovala jako komnatu plnou světla. Viktoriánská okna po obou stranách i na vrchních balkónech sem za dne vpouštěla sluneční záři. Erby a šerpy vyvěšené na stěnách, jakoby při jejich dopadu získávaly život. Vlnily se v lehkém vánku, který sem okna pouštěla. Císař miloval čerstvý vzduch a denní světlo. S přicházející nemocí se jeho láska vzpříčila v nenávist. Nechal okna zahalit mohutnými rudými závěsy, které tu jsou do teď.
Vincent ji znal zejména z horního balkónu, když dohlížel na bezpečnost hostů. Nikdy se honosných akcí neúčastnil. Bezpečnost města a jeho obyvatel byl jeho hlavní úkol, a tak při oslavách bylo na něm, aby se o to postaral osobně. Byla to pro něj také místnost světel, ale tahle nepatřila slunci. Byl to třpyt měsíce a hvězd, který se sem za noci vkrádal a odrážel se od jeho zbroje.
Během plesů byly všude v sále i na horních balkónech noblesní dámy a elegantní pánové. Na malém balkónku nad trůnem hrávala kapela. Teď je místnost temná a chladná. Nikde není slyšet ani pískání myší. Dokonce ani sám císař nedává najevo, že by hodlal na jejich přítomnost nějak zareagovat. V naprosté tichosti sedí na svém trůnu zahalen v hřejivých kožešinách a nehnutý je sleduje přicházet blíž.
„Tímto jste zbaven funkce a stáváte se naším zajatcem, Elricu!“ zvolá k němu Vincent již během cesty k trůnu.
Když se přiblíží i Bread začne se chovat divně.
„Něco se mi tu nezdá,“ zaváhá Nala a zastavuje se s rukou před pusou již v polovině sálu. „Cítíte ten strašný zápach?“
Rozhlédne se kolem sebe. Všechna viktoriánská okna jsou zatažená. Není divu, že císař chřadne, když mu sem nepustí žádné světlo. Záhadné na celé situaci je také to, že není ve svých komnatách, které jsou hned vedle, a zdržuje se v trůnním sále. Teď… v noci…
V tu chvíli začne Bread štěkat a točit se na místě. Nechce pokračovat dál v cestě. Poutá na sebe pozornost všech příchozích vojáků.
„Nech toho,“ zastavuje ho Nala a pokládá mu dlaň na hlavu, aby ho svým dotekem uklidnila.
Vlčák se ovšem chová jako smyslů zbavený. To vyburcuje nervózního plukovníka, který se k němu otočí se zamračeným výrazem. „Ticho, Breade!“
Pes pokorně lehá na podlahu a packami si zakryje oči. Nala je překvapená jeho reakcí. Netuší, co ho mohlo tak rozrušit. Elric mu přeci nikdy nevadil. Ještě ho jemně polaská po hlavě, než znovu zvedne pohled k trůnu.
Dvojice vojáků se zastavuje před ním po boku majora. Vincent zaváhá nad Nalinou poznámkou a podivným chováním starého vlčáka. Se zmateným výrazem vyleze několik schodů k trůnu. Císař stále nedává najevo žádnou známku toho, že by si byl vědom jejich přítomnosti. Váhavě do něj strčí čepelí svého meče. V tu chvíli se Elricovo tělo konečně pohne. Složí se na stranu jako pytel kostí. Zápach se náhle rozletí do všech stran a udeří všechny v místnosti do nosu. Z kožešin se na svět vynoří hnijící tvář císaře, která je z poloviny vyžraná červy až na kost.
Bread okamžitě začíná znovu vyvádět.
Plukovník překvapeně uskakuje. „CO TO K ČERTU JE?!“ zalapá po dechu. „Vždyť je to uhnilá mrtvola!“ Ztrácí koncentraci a začíná zmatkovat. „Do pr…! Kdo tohle udělal a kdy?!“
Nala se stejně překvapeným a zároveň vyděšeným výrazem pohlédne přes plukovníkovo rameno a také spatřuje mrtvolu. „Je to víc jak několik měsíců,“ vydechne tichým hlasem, jakoby sama pro sebe, a stále si tiskne dlaň k ústům a nosu. Její výraz mluví o tom, že kalkuluje všechny možné scénáře, které se mohly udát. „Tělo už je ve velmi pokročilém stádiu rozkladu.“
Jeden z dvojice vojáků se při jejích slovech odklání na stranu a všechen obsah svého žaludku posílá na podlahu.
„Tohle se mi nelíbí, pane!“ vyhrkne druhý z dvojice a vyděšeně začíná ustupovat zpátky ke dveřím.
„Ani mě ne,“ odtuší Amon a přistupuje k dvojici důstojníků stojící u trůnu. „Kdo ho zabil?! Když tu leží tak dlouho…“
„Přístup sem měla jen jeho manželka a Abernant,“ odtuší Nala. „Museli to udělat oba. Společně.“
„Tak tohle je ta pravda, plukovníku, o které jste mluvil?“ zamračí se major jeho směrem.
Na Vincentově tváři se stále zračí ten překvapený výraz. Je v šoku. „On… je… mrtvý…“
„Vincente!“ okřikne ho Nala a přichází k němu blíž. Její dlaň vystřeluje proti jeho tváři. Následně pevně sevře jeho uniformu ve svých rukách a začne s ním lomcovat. „Teď nesmíte být mimo! Okamžitě se vzpamatujte! Musíme vymyslet, jak se dostaneme z téhle šlamastiky! Potřebuji vás k tomu při smyslech!“
„Tohle je zvrácené,“ vyhrkne znovu voják, jenž pomalu couvá k východovým dveřím. „Co se tady děje?!“
Bread se během nepřestávajícího štěkotu obrací směrem ke dveřím. V tu chvíli se staví do útočné pozice a štěkot střídá hrdelní vrčení.
Najednou si pozornost všech získávají zvuky zvenčí, břinkání oceli a bolestné výkřiky. Bojuje se tam. Plukovník se konečně probouzí a pevně sevře svůj meč. Všech pět utvoří pevnou linii a ostražitě čekají na to, co přijde dveřmi v čele s Breadem. V tu chvíli nastává hrobové ticho.
„Overkills určitě odrazili další stráže,“ odtuší Amon. „Musíme se ihned stáhnout a opustit město, Lanelli!“
Jeho pohled je stále trochu mimo, ale uvědomuje si vážnost situace. Přikyvuje a společně vyráží vstříc východu. Dveře se rázem otevírají. V tu chvíli pětice tuhne na místě a zvedá vzhůru meče. Po trůnním sále se rozezní pomalé klapaní podpatků. Ze stínu temné místnosti vychází drobná postava v bílé halence a rudé sukni s ďábelským úsměvem na tváři.
„Hm,“ zavrní Scarlet a rozhlédne se po řadě překvapených vojáků. Jemně si prsty upraví svůj drdol z bílých vlasů. „Malé myšky si našly cestičku skrze bludiště?“ zachichotá se.
V tu chvíli Bread vystartuje s hlasitým vrčením dopředu a dává jí tak najevo, že se nemá přibližovat k jeho pánům a jejich společníkům. Scarlet se tedy zastavuje se znechuceným pohledem směrem k obranářskému vlčákovi.
Přeci ji Overkills nenechali projít,“ zamračí se podezíravě Amon. „To by neudělali.
Císařovna se jen zašklebí jeho směrem a nezaujatě si prohlédne své nehty. „Udivuje mě, že jste se opovážili provést útok na samotného vládce Sapphirehallu,“ odtuší. „Elrica Velikého!“ zvolá, jakoby ho právě vyvolávala na jedné z těch slavností, které se zde pořádaly. Rázem se rozesměje ďábelským smíchem, až jí z kaštanových očí vytřísknou slzy.
Pětice vojáků ji sleduje se zaraženými výrazy.
Její smích trvá alespoň minutu, než popuzený vlčák nevystartuje kupředu a tím ji nezahání o něco dál. Když konečně utichne ten podlý smích a Scarlet se uklidňuje z úleku z psího štěkotu, otře si konečky svých bílých prstů slzy smíchu z očí a znovu na ně pohlédne s tím ďábelským úšklebkem. „Teď když máme jeho vrahy, bude pro nás situace mnohem snadnější. Z celého svého srdce vám děkuji.“
Vincent pevně sevře meč a s ohnivou tváří vyráží proti císařovně. „To ty jsi ho zabila?!“
Bread nečekajíc na rozkaz vyráží po jeho boku.
Nala stahuje plukovníka okamžitě za rukáv jeho uniformy zpátky do řady. Svým tělem se k němu pevně přimyká, aby ho tam udržela.
„Breade, čekej!“ vykřikne.
Pes by jejího rozkazu neuposlechl, ale nezakročí, dokud nevydá jeho pán rozkaz nebo nebude v jasném nebezpečí. Uklidňuje se a stahuje se zpátky k pětici vojáků, aby před nimi opět vytvořil obranou zeď.
Scarlet rychle ustupuje několik kroků. V její tváři se odrazí náznak strachu. „Myšička by neměla křičet na kočičku,“ zavrčí. „Mohla bych taky tasit drápky.“
Nala zvedá svou tvář k Vincentově uchu, ale svým pohledem stále zůstává ostražitě zabodnutá do její tváře. „Nikdy by neporazila Overkills vlastní silou,“ zašeptá. „Držte se zpátky a buďte v pozoru. Těmi dveřmi může přijít něco horšího. Teď vás potřebuji při smyslech.“
Plukovník přikyvuje.
Scarlet neslyší, o čem se baví, ale ani po tom nijak netouží. Obrací se za své levé rameno. „Králíčku? Začínám se tu bez tebe bát,“ zavolá do otevřených dveří. „Přeci jenom jsem stále jen křehká bytost.“
Ve dveřích se objevuje postava v modrém generálském plášti. Přichází blíž k císařovně a následně ji obranářsky schová za svá záda. Abernant je celý od hlavy až k patě pokryt krví. V ruce svírá meč se širokou čepelí, která je dost jiná, než čepele vojáků v místnosti. Tahle je mnohonásobně širší a na jejím hrotu je zkosená jen do jednoho směru. Rukojeť Abernantova meče je černo-stříbrná. Záštita je ve tvaru kostí, sloupek je zkroucený a prolíná se v něm černá se stříbrnou. Hlavice má tvar stříbrné lebky s fialovýma očima. Všichni, co v téhle místnosti stojí, tenhle meč již viděli, ale teď když je celý zakrvácený, dostává úplně nový rozměr.
„Odpusť, Scarlet,“ vydechne jejím směrem. „Jeden z těch bastardů z Overkills mě trochu zdržel.“
„Mmm,“ zavrní jmenovaná s jiskřičkami v očích při pohledu na sebevědomého generála.
Ten od ní odklání svůj pohled směrem k čtveřici přeživších. „Jsem smutný, Amone,“ začne jeho směrem. Jeho hlas zní skutečně zdrceně, dokonce i jeho výraz o tom vypovídá. „Velmi si mě zklamal. I vy plukovníku. Měl jsem lépe zvážit, komu mám udělit jednotku Overkills,“ pokyne jeho směrem. „Nečekal bych, že tak psychicky odolní muži jako vy dva se necháte obalamutit řečmi nějaké pochybné vlastizrádkyně.“
Vincent zatne čelist. Z nějakého důvodu ho jeho slova velmi popuzují. Nala na něj pohlédne tvrdým pohledem, aby mu dala najevo, že se musí držet zpátky. Nějaký neuvážený výpad by mohl jejich situaci akorát zhoršit.
Najednou se Abernantův smutný výraz mění na lehce pobavený. „I když… z té jednotky jsou už živi jen dva členové, takže proč plakat nad rozlitým mlékem. Hm, bude ji škoda,“ pokrčí rameny a následně nasazuje velmi vážný výraz. „Ale vrazi císaře prostě musí být potrestáni!“
„Je nám jasné, že to chcete navléct na nás,“ odtuší Vincent. „Ale jediný vlastizrádci jste vy dva.“
Nala vystupuje do popředí, aby plukovníka zastínila. Jeho emoce s ním začínají cloumat. To mu nebylo příliš podobné, ale nevěstilo to nic dobrého. „Proč jste zabili císaře?!“
„Proč? Byl to slaboch,“ odpovídá se značnou nechutí v hlase. „Stejně jako ty i ti hlupáci, co tě podpořili.“
Nala podrážděně přimhouří oči.
„Císař se chtěl vzdát Laageru a nechat tam vládnout toho blázna Alucarda,“ zamračí se Abernant a pokračuje ve vysvětlování. „Jako hlava obrany téhle země jsem něco takového nemohl přehlédnout!“ obhajuje své činy. „Navalila by se tam okamžitě pakáž z Arcadie nebo odjinud.“
„Jak se opovažuješ?!“ vyjede Nala a náhle je to ona, kdo neovládá své emoce. Takže Alucard zemřel kvůli Abernantovým ambicím. Celou dobu to dávala za vinu císaři, ale ve skutečnosti to byl muž, který ji vychoval. Tohle mu nikdy neodpustí.
Vincent okamžitě zastavuje její hněv a chytá ji zezadu do náruče. „Neříkala jste, že máme být v klidu?“ zašeptá do jejích vlasů.
Abernant se nad její reakcí pobaveně zašklebí.
Amon vychází do popředí, aby od dvojice důstojníků odvedl pozornost. „Takže místo toho Sapphirehall postupuje s invazí?! Odkdy vlastně v zemi vládne armádní generál a ne císař?! Jak je to dlouho, co jste ho zabili? Předpokládám, že když jsem vedl své muže do Faithvalley, tak v té době byl již po smrti.“
„Už jim na nic neodpovídej,“ odrazuje ho Scarlet. Chytá se za jeho rukáv a natahuje se k jeho uchu. Její výraz se rychle změnil v nejistý. „Nemusí vědět všechno. Je to nebezpečné.“
„Jen klid,“ odbíjí ji Abernant s pobaveným úšklebkem.
Císařovna se pousměje a se smyslným hlasem zašeptá: „Potěš mě, králíčku, a zabij je pro mě!“
„Neříkej mi tak,“ zatvrdí se. Jeho čelist ztuhne stejně jako celá jeho tvář. S odměřeností se vysmeká z jejího sevření. „Ale dobře. Stejně už není jiná možnost.“
Nala, která se již z návalu emocí otřepala, se instinktivně staví do popředí, aby majora i plukovníka ochránila třeba i vlastním tělem, pokud bude třeba.
Abernant se obrací k Amonovi, jehož tvář se tyčí za jejím ramenem. „Po tom všem, co jsem pro tebe udělal, se mi takhle odvděčíš?“
„Můj otec bojoval pro císařova otce!“ vykřikne jeho směrem a pokládá svou dlaň na Nalino rameno. Je připraven ji srazit z cesty, aby ji ochránil, až bude třeba. „Chtěl jsem následovat jeho stopy, ale nebudu se držet vašich slepých myšlenek.“
„Dobrá. Stejně tu musíte všichni zemřít,“ přikyvuje s vážností v hlase a zvedá svůj široký meč vzhůru. „Nebudeme to odkládat. Tak kdo první?“
V tu chvíli vystartuje znepokojený Bread. Jeho zuřivý a nepřátelský štěkot se odráží od prázdných stěn sálu a ohlušuje všechny přítomné. Abernant se znechuceně zamračí. Zvedá svůj meč vzhůru, aby popravil vlčáka přímo před očima jeho pánů.
„Nemáš právo nosit titul generála!“ vykřikne rozpolceným hlasem jeden z vojáků a tím zastavuje jeho výpad. „Ty bastarde! Tohle je za moje přátele!“ zakřičí znovu a vyběhne jeho směrem. Než vůbec stačí mečem máchnout, padá do stále se zvětšující kaluže krve.
Abernant odsunul svou pozornost od vzteklého psa rovnou k němu. Při jeho popravě se ani nezapotil. Jednou ranou srazil muže na podlahu a zpečetil tak jeho poslední chvíle žití. Jeho meč prořízl sapphirehallskou ocel jako by to byl jen papír.
„Oh, vzrušující podívaná, králíčku!“ zajásá s jiskřičkami v očích Scarlet a začne poskakovat na místě jako malé dítě, co dostalo vytouženou hračku.
Je šílená,“ zamračí se jejím směrem Nala.
Bread při jeho činu začal vyvádět ještě víc. Byl to právě Vincent, kdo ho popadl za jeho obojek, aby nedopadl stejně jako člen Overkills, který před nimi krvácí na podlahu.
Druhý z vojáků se už chystá k útoku. Zabil všechny jeho přátele z jednotky. Tohle generálovi nedaruje.
Amon mu spěšně pokládá ruku na rameno a zastavuje ho. „Počkej, vojáku!“
„Pane, ten bastard zabil…“
„Neudělej stejnou chybu jako on,“ upozorní ho Vincent a s velmi starostlivým pohledem se otočí k Abernantovi. „Tak taková je jeho síla? Prořízl jeho brnění jako nic. Musí mít speciální čepel. Možná by dokázal přeříznout i naše meče.
„Nemáte moc šancí,“ odtuší Abernant a začne si otírat ostří do pláště. „Víte to sami. Proč si zbytečně stěžovat poslední chvíle života? Pokud se nebudete bránit, ukončím to rychle a bez bolesti.“
Abernantův meč je širší než ten Naly… přesto s ním zachází tak lehce…

***

„Hm, Nalo, pojďme domů!“ zasténá sedmiletý vyčerpaný Amon, když se hrabe do kopce.
Nala ho vytáhla na obhlídku okolí. Už od rána jsou na cestách a ještě si pořádně neodpočinuli. Nala se ovšem zdá být plná energie. Je několik metrů před ním a vehementně se hrabe do strmého kopce na všech čtyřech.
„Amone! Už jsme tady!“ zavolá za ním dolů a začne švihat svou rukou nad hlavou. Její umouněná tvář od hlíny celá září štěstím.
„No, sláva,“ zafuní unaveně Amon a hrabe se za ní nahoru. Když shlédne do propasti pod nimi, roztáhne se na jeho tváři překvapený výraz. „Co to je?“
Pod jejich nohama se šklebí průrva plná zářivě šedých kamenů. Jejich velikost a blyštivost bere Amonovi dech.
„Slyšela jsem o tom mluvit vojáky v citadele,“ zaraduje se spokojeně Nala. „Dělníci to sem chodí dolovat. Prý je to nějaký unikátní kov, který je lehký jako pírko ale silnější než ocel!“
„Páni!“ rozzáří se nakonec oči i jemu. „To znamená, že naše meče teď budou moci rozseknout nepřátelská brnění!“
„Ah,“ mávne pobaveně rukou před jeho obličejem. „Moc se neraduj. Slyšela jsem totiž, že ještě nepřišli na to, jak ho roztavit. Plamen to prý nedokáže.“
„Aha,“ svěsí sklesle ramena. „To je škoda.“
Jen pokrčí rameny. „Jednou na to jistě přijdou. Nekutali by ho jen tak.“
V hloubi tunelu jsou slyšet krumpáče a lopaty. Dělníci pečlivě pracují. Nala se vyhrabává přes převis.
„Hej, Nalo, nechoď tam! Abernant se bude zlobit! Víš, že nemá rád, když-“
Děvče už v polovině přestalo poslouchat a pokračuje tunelem ozářeným podivnými kameny dál. Amon se neodvažuje ji následovat. S vytřeštěnýma očima sleduje, jak mizí v zatáčce. V tu chvíli i on vyráží ze svého místa. Nemůže ji tam nechat jít samotnou.
Nala se zaráží a otáčí se k němu.
„Vraťme se!“ požádá ji Amon. „Prosím.“
„Ha, Amone, ty se bojíš?“ zasměje se pobaveně.
Zaráží se. Nevěnuje pozornost její poznámce. Sleduje, jak se její zlaté vlasy dokonale třpytí ve svitu těch záhadných kamenů a při tom pohledu ztrácí slova.
Na Nalině tváři se objeví ustaraný výraz, který se po chvíli změní na smířený. Poraženě vydechuje a svěšuje ramena. V ruce při tom cosi žmoulá.
„Co to je?“
Na její tváři se roztahuje úsměv. Natahuje ruku před sebe a rozevírá dlaň. V tu chvíli jeho obličej zahalí oslnivá stříbrná záře. Na její dlani se povaluje malý blyštivý kamínek.
„Pokoušela jsem se získat větší, ale jsou pěkně zaklíněné v těch stěnách,“ povzdechne si. „No, není krásný? Vůbec necítím, že mi leží v dlani.“
„Co s ním budeš dělat?“
Děvče se zamyslí a pečlivě si ho prohlédne. „Nemyslíš, že vypadá jako srdce, Amone? Myslím, že ho dám tobě,“ usměje se a položí kámen do jeho dlaně. „Přinese ti štěstí. Vždycky, když se na něj podíváš, tak mysli na to, že je jako moje přátelství – pevnější než ocel, ale přesto ho nemůžeš potěžkat.“

***

Shodil jsem ho do té propasti v hoře Faith už velmi dávno. Doufal jsem, že s ním zmizí i všechny tyhle vzpomínky na ni. Málem se tak skutečně stalo.
Major zvedá svůj skleslý pohled zpátky k Abernantově zakrvácenému meči.
Tak se jim nakonec podařilo ten kov roztavit a ukout z něj ostří pro Abernantův meč?
„To dřív já zabiju tebe, Abernante! Za všechno, co si provedl, mi zaplatíš!“ spustí výhružným tónem a značnou nechutí v hlase Nala.
Scarlet její reakce rozesměje, až se jí opět do očí hrnou slzy. „Králíčku, tak už ji zabij.“
„Držte všichni tři řadu!“ zavelí spěšně Vincent. „Je sám. Ta malá běhna mu jen těžko pomůže.“
Císařovna se znechuceně zašklebí nad jeho poznámkou.
Abernant si uznale promne bradu. „Zajímavé, plukovníku… totiž ex-plukovníku,“ zašklebí se pobaveně jeho směrem a zvedá svůj meč opět vzhůru. „Sice jsem sám, ale stejně mě nedokážete porazit.“
Z jejich rozhovoru je vyvádí Scarletino zachraptění. „Prosím, nezabíjej mě!“ vykřikne. „Abernante! Pomoc mi!“
„Scarlet?!“ vyhrkne armádní generál a překvapeně se za sebe ohlédne.
Císařovna je uvězněná v sevření jednoho z bývalé jednotky Overkills. Jeho brnění je na maděru a z každé jeho rány mu čouhá kus masa. Sotva se drží na nohou, ale jeho stisk je stále pevný a jistý. V jedné ruce svírá vlasy císařovny a v té druhé dýku, kterou tiskne k jejímu bílému krku.
Všichni oněměle zírají.
„Nech ji být, vojáku! To je rozkaz!“ spustí rázným hlasem Abernant.
V tu chvíli se před něj staví vzteklý Bread a kříží mu tak cestu k muži, který drží císařovnu ve výhodné pozici pro čtveřici přeživších.
„Kašlu na vaše rozkazy,“ odsekne voják. „Majore, majorko, plukovníku… Marthe… utečte. HNED!“
Čtveřice jmenovaných se okamžitě hbitě přemisťuje za jeho záda. Abernant s tím nemůže nic nadělat, pokud nechce, aby jeho milenka zemřela rukou tohohle vojáka, nebo aby ho napadl vzteklý vlčák.
„Nenecháme tě tady!“ zvolá Amon směrem k statečnému vojákovi.
„Heh, já už jsem… stejně… mrtvý,“ zachroptí. „Sotva se udržím na nohou. Vypadněte už.“
„Amone! Musíme jít!“ zakřičí jeho směrem Nala a popadá ho za rameno. Obrací svůj pohled vojákovým směrem. „Děkujeme…“
S posledními slovy se všichni otáčí k východu.
Jen Vincent se ještě na malý okamžik otočí. „Breade!“ přivolává svého psa.
Ten se ovšem nehne z místa ani o píď. Bedlivě sleduje každý generálův pohyb a je připraven k útoky s hrdelním vrčením. Sliny mu ztékají z úst na podlahu.
Vincent se stahuje. Je mu jasné, že s ním nehne. Tenhle pes je ochotný položit svůj život za bezpečný odchod svého pána, kterému věrně sloužil deset let. Bylo zvláštní, že si jeho lásku Vincent uvědomil, až na samotném konci jejich společného dobrodružství. Obrací se k východu a následuje ostatní.
Raněný voják upne svou pozornost do Abernantovy tváře. „Tak… a kdo… je frajer teď, generále?“
Když čtveřice vybíhá na chodbu, jejich podrážky se okamžitě otisknou do louže krve. Zbytek jednotky tu leží ve zkrvavené zbroji s rozervanými hrdly.
Voják, kterého muž v síni nazval Marthem, se zastavuje a s útrpným pohledem pohlédne na chladnoucí těla svých druhů. Z trůnního sálu se ozve bolestné zakvílení umírajícího psa, který do poslední chvíle plnil věrnou službu svému pánovi.
„Musíme jít nebo se za námi pustí Abernant i s dalšími vojáky!“ zavolá za ním Vincent, i když i jeho srdce nakonec tíží ztráta přítele.
Voják se s nimi rozběhne ven bránou citadely. Pokračují nehlídaným městem přesně, jak se plánovalo. Dostávají se až na kraj přístavu, kde už čekají dvě loďky. Bez delších rozmyslů se naloďují. Nala a Vincent si berou jednu a Amon s Marthem tu druhou. Cesta je klidná. Žádní vojáci z citadely se za nimi neženou. Noc je tichá a jasná.
„Celou dobu jsme jen dobývali. Jediné, co jsme chránili, byly Abernantovy ambice,“ zatíná pěsti Amon, když vehementně pádluje, aby byli co nejrychleji od břehů Sapphirehallu. Jeho tvář je plná pocitů. Těch nejbolestnějších. Pocitu zrady a viny.
„Alucard zemřel kvůli nim a tak i spousta dalších,“ posteskne si Nala a sklopí svou zmučenou tvář do klína.
Amon k ní zaraženě pohlédne.
Proč je tak zaujatá majorem Laageru? Já byl ten, kdo ho zabil. Měl bych něco říct?
„K čertu s vámi!“ zakřičí rozlícený Marth. „Měl jsem všechno. Teď nemám ani střechu nad hlavou!“
„Dávej si pozor na jazyk, vojáku!“ okřikne ho káravě Vincent a dál se znepokojeným výrazem pádluje do hlubin temnoty. „Nemluv tímhle tónem s nadřízenými.“
„Už nejste moji nadřízení!“ vyštěkne jeho směrem Marth. „Tím útokem jsme všechno podělali.“
„Nemyslím si,“ zakroutí nesouhlasně hlavou Amon. Jeho tvář se zdá být už klidná a plná vzezření. Mírným hlasem vypouští svoje myšlenky jeho směrem. „Zjistili jsme, jak to opravdu celou tu dobu bylo. Celý Sapphirehall ovládal armádní generál bez vlivu císaře.“
„A co jsme tím změnili? Jedině to, že jsou teď všichni z Overkills mrtí a z nás jsou psanci na útěku!“ spustí znovu rozohněným hlasem. Najednou se v jeho tváři odrazí uvědomění. Bere svou tvář do dlaní a začne zoufale naříkat. „Všichni moji kamarádi jsou mrtví.“
„Vím, že jsme to plánovali jinak,“ spouští znovu Vincent s jeho stejně uvědomělým výrazem jako nese teď Amonova tvář. „S tím, že se nám do cesty postaví Abernant a budeme mít holé ruce, nikdo nepočítal.“
„Není pravda, že máme holé ruce,“ vydechne Nala. „Držíme v nich karty, se kterými můžeme vyhrát… jen… Měla jsem to tušit!“ vyštěkne nakonec. Její hněv jako by byl mířený proti ní samotné. „Věděla jsem o té jejich aférce roky, ale… tohle…“
„Nemohla si tušit, co se chystá. Nikdo tohle nemohl tušit,“ spustí znovu Amon. „Nemělo to takhle dopadnout. Ale minulost už nezněmíme, jediné v co můžeme doufat, je lepší budoucnost.“
„Mise byla naplánovaná perfektně. Nala tomu obětovala tolik let,“ vydechne Vincent. „Ten bídák Abernant…“
„Takže císařova manželka a Abernant…?“ odtuší Amon, jakoby tomu stále nedokázal uvěřit.
„Ano, mají spolu poměr. Jste opravdu dobrý agent, Nalo. Ani mě by tohle nenapadlo,“ přiznává Vincent.
„Stačí mít oči otevřené,“ odsekne ostrým tónem.
Bývalý plukovník jen tázavě zvedne obočí. Řekl by, že se mu snaží něco naznačit, ale nemá cenu se tím teď zaobírat. Očividně je emocionálně rozhozená. Takhle ji neznal, ale v téhle situaci to dokázal pochopit. Zdá se, jakoby vše selhalo. Mnoho lidí zemřelo pro nic. Byla to právě ona, kdo zachránil Breada od uhynutí v divočině a dala mu jméno. I když ho těch deset let neviděla, jeho ztráta ji také jistě rmoutí.
„Proto byla Scarlet celou dobu tak v klidu, i když byl císař už dávno mrtvý,“ odtuší znovu Amon a hledí přitom před sebe na rozevírající se temnotu.
„Celé je to zvrácené!“ zvedá hlavu od svých dlaní Marth. Zdá se, že už se trochu dává do kupy.
„To ano,“ přikyvuje bývalý plukovník. „Ale teď je důležité dostat se do bezpečí.“
„Proud je silný. Blížíme se k východním ostrovům,“ podotkne Amon. „Myslím, že tam nás nějakou dobu hledat nebudou.“
„Ale co tam budeme dělat?“ pokrčí nechápavě rameny Marth.
„Ukryjeme se před nepřítelem,“ odpovídá stroze Vincent, jakoby to byla jasná věc.
„Jen tak? Někde se tam zašijeme…“ vyštěkává znovu Marth. „Tak pro co jsme bojovali? To bychom mohli udělat i bez boje!“
„Počkáme do rána, a pak se vydáme za Talusem,“ dodává Nala a zpraží vojáka ohnivým pohledem. „Jak už jsem vám říkala před tím. Pomůže nám.“
Talus… Mluvila o něm už před tím.
Amon se zamýšlí. „Nalo, co je to vlastně za muže?“
„Je to správce jednoho sídla na východním kontinentu. Spadá pod něj vesnice jménem Narsh. Je to neutrální usedlík, takže do tohohle střetu nebudou zataženy žádné velmoci. S jeho finanční pomocí a zázemím s touhle situací můžeme něco udělat!“ odpovídá rázným hlasem. Poté se opět ztišuje. „Je to čestný muž.“
Amon překvapeně rozevře oči dokořán. Stejná slova použil i major Laageru, když o něm mluvil. Je to jako by se to stalo včera. Zajímalo by ho, kolik toho má Nala s událostmi v Laageru a s jejich majorem ještě společného.
„Musíme někomu říct pravdu o tom, co se v Sapphirehallu skutečně děje, a jestli Nala tomuhle muži věří, tak já také,“ přikyvuje Amon rozhodným hlasem jejím směrem. „Půjdeme to tedy říct jemu.“
Nala k němu pohlédne s děkovným úsměvem.
„Když budeme tuhle zprávu šířit po zemi, prostí lidé nám neuvěří a akorát na sebe připoutáme zbytečnou pozornost,“ protestuje Vincent. „Napadá mě jít o něco výš, co třeba král Fabulexu?“
„Ne,“ zakroutí nesouhlasně hlavou Nala. „Jak jsem říkala – žádné velmoci – tohle je náš boj.“
„Chtěla jste říct váš boj,“ zasměje se sarkasticky Vincent jejím směrem. Přes jeho profesionální výraz se začínají na povrch drát emoce. „Celou dobu byl, hm? Proto jste to plánovala? Sama pro sebe a vaše sobecké ambice. O co jste lepší než Abernant?“
„Nechte toho, plukovníku. Tohle přeci někdo jako vy nemá za potřebí. Shazujete tím hlavně sám sebe,“ zakroutí hlavou. „Kromě všeho jsem si jistá tím, že by nás král Fabulexu ani nepřijal. Je to samostatné království. Jeho král se nebude plést do záležitostí jiných velmocí, aby si sám neuškodil. Určitě by nás ani nepřijal.“
„Jak tohle můžete vědět? Znáte ho asi tak dobře jako já, což znamená, že vůbec.“
 „Talus mi to řekl.“
„Ah, tenhle záhadný strýček Talus je znovu na programu,“ zakroutí nespokojeně hlavou. V jeho očích se zračí nedůvěra.
„Prosím, teď mnou nezačínejte pochybovat,“ povzdechne si. „Je na to už trochu pozdě.“
„Má pravdu. Všichni jsme na ten plán přikývli, takže je moudré se ho dál držet,“ přikyvuje Amon. „Myslím, že co se ohledně dění ve světě týče, měli bychom jí věřit.“
„Děkuji, Amone,“ přikyvuje děkovně jeho směrem. „S Talusem dokážeme s touhle situací něco udělat. Až dorazíme do jeho sídla, probereme to přímo s ním. Je to velmi moudrý muž.“
„Dobrá,“ přikyvuje smířeně Vincent. „Ostatně byl to celou dobu váš plán. Dělejte, jak myslíte. Já tu jsem jen pokorný poskok.“
Nala se ještě naposledy zamračí na Vincentovu poznámku, než se z vedlejší loďky ozve hlas vojáka.
„Vidím zemi!“ zavolá Marth.
„Fajn, vylodíme se.“
Když jsou už dostatečně blízko pevniny, seskakuje čtveřice z lodí na mělčinu. Jejich vysoké vojenské boty začvachtají v průzračné vodě.
„Zbavíme se člunů,“ řekne Vincent. „Možná je to odvede na špatnou cestu.“
Společnými silami posílají lodě po proudu daleko na širou hladinu. Jejich pohledy se za nimi ještě dlouho ohlížejí. Všichni čtyři stojí na mělčině s kotníky stále ponořenými ve vodě a v tichosti sledují třpytící se hladinu ve svitu stříbrného měsíce. V jejich myslích bojují myšlenky na nedávné události.
Naliny oči se mění na čisté sklo. Dala tolik úsilí tomu, aby její plán vyšel. Všechno bylo perfektní. Všechno vycházelo tak jak mělo. Ale tímhle to nekončí. Nevzdá se, když už zašla takhle daleko. Najde východisko za každou cenu. Nedělá to jen pro sebe a tyhle muže, ale hlavně pro Sapphirehall, její domov. Nebude už dále vláčen ve lži. Zamračí se a promne si nadloktí.
Marth jako první vychází z vody na břeh. „Co je tohle za místo?“
Nala sklání svůj pohled na zem a také nakonec vychází. Následně jdou i ostatní. Rozhlédnou se kolem sebe. Noc je sice jasná, ale mnoho tu na rozpoznání není. Je tu spousta divokých stromů a keřů. Na severu i na jihu jsou vysoké hory. Uprostřed stojí starý dům prorostlý kořeny stromů a popínavých rostlin.
„Nemám tušení,“ pokrčí rameny děvče. „Východní kontinent neznám.“
„Ale vždyť Talus…“
„No, narazila jsem na něj náhodou, když byl v Arcadii,“ dodává na Amonovu poznámku.
Vincent se jen zašklebí. „Takže nemáme ani tušení, kam vlastně půjdeme.“
„Zkuste mi zase důvěřovat,“ vydechne. „Alespoň v tomhle.“ Otáčí svůj intenzívní pohled jeho směrem. Její zklamané oči se stále lesknou. „Nikdy vás už znovu neopustím a nedovolím další selhání.“
Zahledí se svýma oceánovýma očima do těch jejích. Odráží se v nich zmatenost. Asi si ještě nezvykl na to její nové já, které překypuje emocemi. Bez jakékoliv poznámky k jejím slovům se od ní opět odvrací ke kabině. „No, alespoň máme kde přespat.“
„Nespadne nám to na hlavu?“ zamračí se nejistě voják v sapphirehallské uniformě a prohlédne si pochybný domek z blízka.
„Sice nevypadá dvakrát pevně,“ spustí opět Vincent a několikrát zabuší do jedné ze stěn, až se celý domeček zatřese, „ale myslím, že je to lepší nežli nic.“
„Souhlasím,“ přikyvuje Amon a ostražitě se rozhlédne kolem sebe. „Nevíme, co se tu venku všechno potlouká.“
Nala jen pokrčí rameny a jako první vchází do dveří. Uvnitř pokoje je pár plesnivých sudů, rozbité zrcadlo, nástěnné hodiny bez ručiček a stůl na dvou nohách.
„Vypadá to dobře,“ usměje se s nejistým výrazem. „Možná lépe než v arcadijské věznici, co myslíš, Amone?“ zamračí se po chvíli s poněkud zoufalým výrazem ve tváři a hledá nějaké suché místo na podlaze, kde by se mohla natáhnout. Nedávno muselo asi hodně pršet. Není divu, že se voda dostala až sem, když ve střeše každá třetí taška chybí.
„Někdo by měl zůstat vzhůru a hlídat vchod,“ spustí Vincent a otočí se na trojici, která se už rozmístila po pokoji s vidinou toho nejlepšího placu na spaní.
Všichni k němu zvednou tázavé pohledy a nikdo ani nedutá, aby náhodou nevybral jeho.
Vincent poraženě svěsí ramena. „Dobře, zůstanu já,“ rezignuje a vychází opět ven. „Pak se vystřídáme.“

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top