Zlomená srdce - Kapitola 14 (část 1/2)

Zrádce

Ozve se klepání na dveře. Nala odkládá tác s večeří na stranu stolu. Má pocit, jakoby to mělo být poslední jídlo, které pozřela. Amon už ji pravděpodobně nahlásil a teď si pro ni jdou sapphirehallské stráže. Alespoň se chovají slušně a nevtrhnou do místnosti jako pro lovnou zvěř.
„Ano?“ vydechne s rukama pokorně složenýma v klíně.
„To jsem já, Nalo,“ ozve se za dveřmi jí již velmi známý hlas.
Abernant? Je to tady. Přišel mě zatknout osobně,“ smutně sklopí pohled do stolu. „Dále.“
Dveře se otevřou a v nich se objeví usměvavá tvář armádního generála. Hned za sebou zase zavře. „Dobrý večer.“
„Dobrý,“ přikývne s překvapeným výrazem ve tváři. Přišel sám. Následně si všímá, že je oblečen dost neformálně. Má na sobě jen bílou košili a černé kalhoty. „Co tady děláte tak pozdě?“
„Uvědomil jsem si, že jsem na tebe byl dnes možná trochu hrubý,“ spustí a vesele se na ni usmívá přes stůl, do kterého se zapře oběma dlaněmi a nakloní se tváří blíž k ní.
Nala překvapeně vstává od stolu. „Dobrá…“
Znovu se narovnává a nespouští jí ani na okamžik z pohledu. Než Nala stačí svou myšlenku doříct, přichází k ní blíž a pokládá jí obě dlaně na ramena. Pohledem zamíří do jejích burgundských očí, které jsou teď plné neskrývaného překvapení. „Řekl jsem si, že když jsi oficiálně zpátky, měl bych tě náležitě uvítat.“
„To je od vás milé, ale myslím, že už jste mě přivítal dost,“ vysmeká se z jeho dlaní s odměřeným tónem a ustupuje o krok dál. „Jestli dovolíte, tak bych už šla spát. Po té dlouhé cestě jsem docela unavená.“
„Jistě,“ pokývá hlavou a svěšuje ruce podél těla. „Můžu se jen na něco zeptat?“
„O co jde?“
„Amon mi už něco říkal, ale vážně bych rád slyšel přímo od tebe, co jste celý ten měsíc spolu dělali?“ zeptá se s tázavým výrazem.
Nala zmateně přimhouří oči. „Měl vážná zranění a po tuhle dobu se zotavoval-“
„Na tohle jsem se neptal,“ skáče jí do řeči. „Ptám se, co jste spolu dělali vy dva.“
Zamračí se podezíravým pohledem. Jeho tón se jí vůbec nelíbí. „Nechápu, na co narážíte.“
„Proč si do Tsubaty nebo přímo do Sapphirehallu neposlala zprávu o jeho nalezení?“ začne od jiného konce. „Chtěla jsi s ním strávit trochu času o samotě, hm?“
„Ne. Tedy šlo o to, že to bylo dost riskantní. Po obsazení Tsubaty byli všichni na jihu dost ostražití. Kdyby se ta zpráva dostala do nepatřičných rukou, mohlo všechno dopadnout ještě hůř.“
„Jistě,“ pokývá hlavou a na jeho tváři se zračí pobavený úsměv. Pomalým krokem k ní opět přikročí. Konečky prstů se dotkne její rozechvělé tváře. Ten milý výraz se rázem mění v rozzuřený. Pevně jí sevře pod krkem.
„Abernante?!“ zajíkne se a chytá jeho křečovité ruce do svých dlaní.
„Proč mám pocit, že mi pořád jenom lžeš, hm?!“
Ví to,“ rozevře vyděšeně oči dokořán. „Amon mu to řekl… nebo se k tomu nějak sám dopídil?
„Odjakživa jste byli spolu,“ začne Abernant rozhněvaným hlasem. „Shledání po deseti letech ve vás mohlo vzbudit jisté pocity. Nemám pravdu?“
Nala si úlevně oddechuje, i když její pozice není tak pohodlná, jak by se z jejího výrazu mohlo zdát. Jen se nejistě zašklebí. „Jsi úplně mimo,“ opanuje ho netaktním potykáním.
„Takže mi teď můžeš odpřísáhnout, že mezi tebou a jím nic není? Nemůžu se totiž zbavit dojmu, že o tobě mluvil dost zvláštně.“
„Nenech se vysmát. Sám dobře víš, jaký Amon, co se citů týče, je. Znáš ho lépe než kdokoliv.“
„Asi máš pravdu,“ uvolňuje své sevření. „To mu není moc podobné.“
Nala si promne pohmožděný krk a zhluboka se nadechne. Tohle je jiné, než kdykoliv předtím. Nikdy by nezašel takhle daleko. Možná už opravdu úplně zešílel.
„To mi tak připomíná, viděla ses od svého návratu s plukovníkem?“
„Ano, přišla jsem za ním hned po příchodu do města. Bylo to velmi stručné,“ vydechne prázdným hlasem.
„Hm,“ zašklebí se. „Chyběl jsem ti?“
„Abernante, myslím, že tohle není vhodné místo ani doba,“ stahuje se a nasazuje střežený výraz. „Prosím tě, odejdi.“
„Nezapomínej, že jsem stále tvůj nadřízený!“ napomene ji. „Ty tady nerozkazuješ!“
„Omlouvám se, pane,“ ustupuje.
„Víš, co se stane s agenty SZS, kteří zmrví svou misi v galaktických měřítkách jako ty? Nikdo o nich už nikdy neslyšel,“ pohrozí jí. „Ty máš jen velké štěstí, že jsi v jiných směrech kvalitní voják, takže ti nakonec Elric odpustí, když se u něj trochu přimluvím, ale nic není zadarmo.“
Přiklání se k ní blíž a opět jí prsty přejede po tváři. Bere její obličej do svých dlaní a přiklání ten svůj blíž.
Nala sklání pohled do země. „Přestaň. Vždyť jsi mě vychoval.“
„Asi ne moc dobře,“ odtuší tvrdým hlasem. „Přestaň si hrát na nedostupnou. Já tě přeci miluju, Nalo,“ vydechne toužebným hlasem.
V tu chvíli se jí na mysl dostává klíčová myšlenka. Zvedá pohled do jeho lačné tváře a zatvrdí se. „A Scarlet taky miluješ? Co by asi řekla na to, kdybych jí o tomhle vyprávěla?“
„O čem to mluvíš?“ zvážní.
„Elric je možná slepý, ale já ne! Nebyla jsem nejlepší agent SZS, ale některé věci mi neuniknou,“ spustí. „Jak dlouho to mezi vámi trvá? Jak dlouho už podvádíš císaře s jeho manželkou? Pamatuji si, že jste spolu flirtovali už od doby, co jí přivezl na hrad.“
V tu chvíli Abernant vypění. „Drž jazyk za zuby!“
Udeřila hřebíček na hlavičku a ještě našla na Abernanta páku. Jejich plán má šanci na úspěch více než před tím.
„Nikomu nic neřeknu,“ obrací svou tvář opět k němu. „Ale vypadni z mého pokoje a už se mě nikdy nedotýkej!“
„Tohle tě bude stát hodně,“ pohrozí jí a rychlým krokem mizí ze dveří.
Nala si úlevně oddechuje a padá do postele. Tohle bylo opravdu o chlup. Znamená to ale, že Amon nic neřekl. Jde do toho s nimi. S tímto uvědoměním přichází dvojitý nával úlevy.

Otevírají se dveře od Amonova pokoje. Major mezi nimi stojí trochu překvapený, že jí vidí.
„Nalo?“
„Promiň. Vím, že je už trochu pozdě, ale chtěla jsem ti poděkovat ještě před tím než… však víš.“
„Mluvila jsi už s Vincentem?“
„Ne, je teď lepší se ho stranit.“
„Vím, říkal mi to.“
„Ah, no… To je asi vše, co jsem chtěla. Takže ještě jednou moc děkuji, že nám věříš, Amone. Rozhodl ses pro správnou věc.“
„Jo, asi jo,“ přikyvuje s vážným výrazem ve tváři.
Nala jen přikývne a otáčí se k odchodu.
„Poslyš, nechceš tu se mnou počkat než… však víš,“ zašklebí se, když použije stejnou frázi jako před tím Nala, aby jí nazval nadcházející situaci.
„Jsi nervózní?“ zeptá se ho starostivě.
„Jo, myslím, že docela dost,“ přiznává.
„Jasně. Pokud ti moje přítomnost nebude vadit,“ pokrčí rameny a přívětivě se na něj pousměje. „Ale musíme se trochu prospat. Bude to náročná akce.“
„Jo, já vím,“ přikyvuje. „Vyspím se na pohovce a nechám ti postel.“
Nala s jeho slovy vchází dovnitř. Rozhlédne se kolem sebe. „Tvůj pokoj se za ta léta vůbec nezměnil.“
Amon zavírá dveře. „Ah, ano,“ přikyvuje nervózním hlasem. „Nedělal jsem tu moc změn. Takhle mi to vyhovuje.“
Nala se k němu s milým úsměvem otočí. Amon na ní hledí zaraženým pohledem.
„Copak se děje?“ zeptá se s tázavým výrazem.
„Nic,“ zakroutí hlavou. „Jen je to tak zvláštní tě tady zase vidět. Teď, když si na všechno pamatuju, se cítím zvláštně v tvé přítomnosti.“
Nala posmutní. „Pokud je ti to nepříjemné, tak mohu odejít,“ sklopí pohled do země. „Pochopím, pokud se na mě ještě pořád zlobíš.“
„Tím to není,“ namítá. „Spíš jsem zmatený. Nečekal bych, že zrovna ty budeš člověk, který zinscenuje vzpouru proti Sapphirehallu. Vždycky jsi pro mě byla vzor, nejlepší a nejvěrnější voják impéria,“ uchechtne se, ale jeho výraz je spíše smutný. „Plnila jsi rozkazy do detailu, ať byly jakékoliv. Nikdy si nepokládala zbytečné otázky. Byla jsi perfektní vojevůdce. Sapphirehall i císař tě milovali.“
„Ano. Milovali mě a všichni ostatní nenáviděli,“ odtuší a pokrčí rameny. „Přezdívku Pekelný pes člověk nedostane jen tak. Vysloužila jsem si ji svými činy… hroznými činy… činy vykonávanými ve jménu téhle země.“ Na Nalině tváři se objeví náznak úsměvu. Zvedá pohled do Amonovy tváře. Pomalými kroky přikročí až k němu. „Děkuji ti za všechno, Amone,“ vydechne a zvedá ruku k jeho hlavě. Jemně se prsty zaboří do jeho havraních vlasů.
Hledí do její tváře a snaží se rozeznat, co má její pohled znamenat. Ještě nikdy podobný neviděl. Ne, v její tváři. Jeho srdce se rozbuší. Nezná tyhle pocity. Nepamatuje si, že by se někdy v minulosti takhle cítil.
Nala se staví na špičky. Její tvář se blíží k té jeho, ve které se zračí zmatenost.
V tu chvíli se mu rozevřou oči překvapením. Jeho srdce jakoby chtělo vyskočit z hrudi. Její dotek v jeho vlasech je mu velmi příjemný. Vykulenýma očima pozoruje její rty, které se přibližují stále blíž.
Nezastavuje se ovšem u jeho úst. Pokračuje dál kolem jeho tváře až k uchu. Pevně sevře jeho hlavu ve svých rukách a přitiskne své rty k jeho uchu. „Děkuji ti, že jsi můj přítel, Amone,“ vydechne.
Amon oněměle hledí před sebe. To co právě cítil, bylo tolik jiné než cokoliv, co cítil dřív. V tu chvíli se mu hlavou prožene vzpomínka na to, co říkala Crysta.
„Měli bychom se trochu prospat,“ odtuší po chvíli a pouští ho ze svého objetí. „Čeká nás dlouhá noc.“
„Jo. Povleču pohovku.“
„Ne, nezdržuj se tím. Vidím, že postel je dost velká pro čtyři lidi. Myslím, že my dva se tam v klidu vyspíme,“ pokrčí rameny. „Tedy pokud ti to nebude vadit.“
Amon jen pokrčí rameny. „Jen si musím najít něco na spaní.“
Nala se posadí na postel a sleduje, jak se Amon zmateně přehrabuje ve své skříni. „Copak nemáš nějaké oblečení určené pro tenhle účel?“
Amon se jen nervózně pousměje.
„No, to mě podržte!“ zvolá pobaveně. „Amon Flare spí nahý. Vážně si ten stejný stydlivý Amon, kterého znám už od malička?“
„Přestaň se mi vysmívat,“ zrudne. Popadá první košili, která mu přijde do ruky. „Je to tak prostě pohodlnější. Je ještě spousta věcí, které o mě nevíš.“
„To je pravda,“ přikyvuje a přichází k němu blíž. Bere tu košili do ruky a pokládá ji zpátky do skříně. „Stačí, když si najdeš nějaké kalhoty. Zas tolik se kvůli mně omezovat nemusíš.“
„Děkuju,“ přikývne se sarkastickým tónem.
Nala se jen pobaveně otočí.
Amon si převléká kalhoty a sundává si košili. Následně přichází k posteli a zalézá pod deku. Nala si lehá vedle něj s obličejem obráceným k němu. Založí si své ruce před sebe a hledí přímo do jeho očí.
„Bojíš se?“
„Hm.“
„Také se bojím. Není na tom nic špatného,“ přiznává a její hlas se lehce třepe. „Ale potřebuju, aby si mi důvěřoval.“
Amon se zhluboka nadechne a chytá do dlaně její sevřené ruce. Bez jediného slova zavírá oči.
Nala se lehce pousměje a také je zavírá.

***

„Amone?“
Otevírá unaveně své oči. Cítí něčí dlaně na své odhalené hrudi. Když se rozkouká, za okny je už tma. „Už musíme jít?“ vydechne s dlouhým zívnutím.
„Ještě máme trochu času,“ vydechne znovu ten ženský hlas.
Amon cítí, jak se k jeho hrudi přimyká celým svým tělem. Překvapeně rozevře oči dokořán. „Co to děláš?“
„Už dlouho jsem toužila po tom tohle udělat,“ vydechne roztouženým hlasem a nenechává mu ani chvíli na to, aby si uvědomil, co se děje. Její lačná ústa se přimykají k těm jeho.
Amon překvapeně rozevře oči a zapře své dlaně do jejího hrudníku. „Přestaň,“ vyhrkne překvapeně. „Co to do tebe vjelo?“
„Moc se ti omlouvám,“ vydechne se stejně překvapeným pohledem, jaký se zračí na jeho tváři. „Nepřemýšlela jsem… Já jen… Když jsme se bavili o naší společné minulosti a o našich citech v Asenu, uvědomila jsem si, že ta touha, kterou jsem cítila je tam stále. Já tě stále miluju, Amone.“
„Nalo?“ vyhrkne překvapeně.
„Promiň. Neměla bych být sobecká. Vím, že ty to tak necítíš. Nechala jsem se hloupě unést,“ zakroutí nervózně hlavou. „Prosím, zapomeň na to.“
„Počkej chvíli,“ zastavuje ji. Konečně se začíná rozkoukávat. „Jestli je to opravdu to, co cítíš, tak na to nechci zapomenout.“
„Opravdu?“ vydechne šťastným tónem.
Amon jen nejistě přikývne. Stále je zkoprnělý. „Ale co plukovník?“
„Vincent? Já si nemyslím, že by se dalo slepit něco, co už je tolik let roztržené,“ pokrčí smutně rameny. „On i já jsme oba někde jinde a přemýšlíme nad jinými věcmi. Ani jeden z nás by ani nepomyslel na to, že bychom se opět dali dohromady,“ odtuší a znovu se žádostivě podívá do jeho očí. „Nechci se o něm bavit. Chci tebe, Amone. Smím tě znovu políbit?“
Major na ni hledí se zmateným pohledem. Nestačí ani nijak zareagovat na její otázku a už se k němu opět pomalu natahuje. Její ústa se znovu přilepí k těm jeho. Je tuhý. Neví, co se v takové situaci dělá. Nikdy nebyl žádné ženě tolik blízko. Dokáže jen rozeznávat změny, které se dějí s jeho tělem. Jeho srdce začíná bušit, jakoby se chystalo právě vyskočit z hrudi. Její ústa jsou tak jemná a sladká. Nemůže se nabažit jejich chuti. Konečně trochu pookřeje a zvedá k ní svou dlaň. Jemně jí přejede po rameni. Konečně se i jeho ústa rozpohybují. Jejich polibek se rázem mění v mnohem vášnivější a intenzivnější. Jednou rukou jí vyhrne košili, ve které spala.
„Amone!“

***

„Amone!“
Jeho hlava vyletí vzhůru. Rychle popadá svou deku a tiskne si ji do klína. Tahle situace je opravdu nepříjemná. Rozhlédne se kolem sebe. Leží v posteli svého pokoje a Nala do něj strká rukou, aby ho probudila.
„Jsi v pořádku?“
„Co? Proč bych nebyl?“ vyhrkne s překvapeným výrazem a jeho tvář je v jednom ohni.
„No, zdálo se, že se ti nějak špatně spí. Pořád si sebou škubal a taky…“ uchechtne se. „No, nic. Já už jsem oblečená, takže půjdu napřed. Taky na sebe něco hoď a sejdeme se ve Vincentově pokoji.“ Bere do ruky svůj meč, který nechala ležet na pohovce a vyklouzne na chodbu.
Amon se plácne rukou do čela. Všechno se mu jen zdálo. Jeho mysl si s ním pohrála v nejnevhodnější chvíli. Rychle vyskakuje z postele a odebírá se do koupelny. Je celý zpocený, takže si hodí rychlou sprchu. Následně si obléká svou uniformu. Je to zvláštní pocit ji na sobě mít, když se chystá zradit císaře, který mu ji při jeho povýšení přidělil. Hází tyhle myšlenky přes rameno a s těžkou hlavou vychází na chodbu. Je tam klid. Není tu nikdo jiný než pár vojáků na stráži.
„Pane?“
Amon překvapeně šlehne pohledem před sebe. Stojí tam Slaine a na tváři má stejně zaražený výraz.
„Co-co se děje?“ vykoktá ze sebe. Je dost nervózní a je to na něm také znát.
„Heh, vítejte zpátky, pane. Jsem rád, že jste to nakonec přežil.“
„Díky, Slaine.“
„Nechci být nijak nezdvořilý, ale byla to majorka, kdo se to právě před chvílí vyplížil z vašeho pokoje? Slyšel jsem totiž, že i ona se znenadání vrátila do města. Je to skvělá zpráva. Jen mě mrzí, že jsem ji nezastihl, abych ji přivítal.“
„No…“
„He-he, nic mi nemusíte vysvětlovat. Jsem docela rád, že jste to dali dohromady a Kenta bude jistě taky… tedy pokud o tom už neví. Možná z vás ženská od rány konečně udělá chlapa, co?“ plácne ho s radostným úsměvem do ramene.
Amon na něj oněměle hledí.
Slaine se zaráží a veselý úsměv mu okamžitě opadá z tváře. „Omlouvám se, majore. To jsem asi trochu přehnal. Nicméně vám to oběma moc přeju. Bude z vás krásný pár.“
„Díky… myslím.“
„No, nebudu vás už zdržovat. Chystám se na kutě. Tak dobrou noc, majore,“ zasalutuje a mizí v chodbě.
Amon si oddechuje. Ani pořádně neví, o čem to hovořil, ale je rád, že už je pryč z jeho zorného pole. Pravděpodobně ani netuší, k čemu se tu právě chystá. Rychlým krokem se přemisťuje do levého křídla přímo ke dveřím Vincentovy kanceláře. Už jen jeden krok a nebude možnost otočit se zpátky. Zhluboka se nadechuje a vchází dovnitř.
„Přeci jen jste přišel, Amone,“ pokyne k němu hlavou s milým úsměvem Vincent. Sedí na židli u stolu a při jeho příchodu okamžitě vstává. To probudí Breada, který ležel u jeho nohou.
Celá jednotka Overkills je tu taky. Jsou rozmístění po pokoji a živě debatují o tom, proč je sem plukovník vlastně povolal a na co se tu čeká.
Nala stojí v tichosti v temném rohu místnosti a debaty se neúčastní. S hlavou zatíženou výčitkami hledí do země.
Amona to trochu znepokojuje.
Ještě před malou chvílí se zdála být odhodlaná k tomuto kroku, ale teď se v její tváři zračí pochyby. Není se čemu divit. Má ve svých rukách víc životů než jen ten její. To přináší velkou zodpovědnost. Hlavně v případě, že právě tyhle životy pro ní tolik znamenají.
„Velmi dobře,“ vydechne s přehnaně nadšeným výrazem Vincent a rovná jednotku do řady. „Velmi dobře.“
Amon se zamračí. Na takovéhle chování není u plukovníka zvyklý. Občas pronesl netaktní poznámku nebo vtip, ale to spíš jenom v soukromí se svými muži. Na veřejnosti to byl hrdý a vážný muž. A hlavně zrovna Amon by se určitě od Vincenta tolika vstřícnosti nedočkal ani v tom nejnepravděpodobnějším snu. Lehce ho to mate. Už snad zapomněl na všechny jejich rozepře… nebo zešílel.
„Overkills,“ zasalutuje major a pokračuje dál do pokoje.
„Majore!“ zasalutují všichni muži jednohlasně a hledí na něj s překvapenými výrazy. Od jeho překvapivého návratu do města ho ještě neviděli. „Je nám ctí vás opět vidět.“
Do popředí vychází rotmistr. „Ale stále nerozumíme tomu, proč jste nás nechal svolat v tuhle hodinu, plukovníku.“
„Hned vám to vysvětlím,“ odkašle si. „Sapphirehall nás všechny mnohokrát potřeboval. Avšak v poslední době stále víc a víc dobýváme bez jakéhokoliv jasného důvodu. Císař už se delší dobu neukázal a vše diriguje skrze své podřízené. Nás.“
V obličejích vojáků se objevují zmatené výrazy. Váhají nad tím, kam tím plukovník míří.
„Nastává chvíle, abychom učinili konec neustálým bojům. Mnoho našich zemřelo pouze pro císařovy ambice,“ pokračuje ve svém proslovu plukovník a vytahuje svůj meč. „Majorka Darks, major Flare a já s vaší pomocí zastavíme zbytečné prolévání krve! Majore, přenechávám vám slovo.“
„Je to doba, co jsem s vámi všemi naposledy bojoval,“ spustí nejistým hlasem.
Pravděpodobně si žádný pořádný proslov nepromyslel na rozdíl od plukovníka, který se zdá být připraven perfektně a ví přesně, co říct. Také se zdá, že tomu skutečně věří. Skoro jakoby celá ta akce byla pod jeho vedením a ne pod tím majorky. Ta jen tiše stojí s hlavou sklopenou v rohu a nijak se do téhle situace nezapojuje. Nechápe, čeho se tím snaží dosáhnout. V majorově nitru to vzbuzuje ještě hlubší pochybnosti.
„Naposledy to byl Laager,“ vydechne stále tím nejistým hlasem. Jeho pohled se mihotá mezi překvapenými pohledy vojáků. Ta nejistota se odráží v jejich očích. Cítí to z něj.
ZATRACENĚ! Nejsem si jistý… Do čeho to vlastně jdeme? Vincent to myslí vážně, ale co má znamenat to Nalino chování? Jakoby se toho neúčastnila a dělala jen diváka. Myslel jsem, že je to její plán. Teď přeci už nemohu ustoupit…
V tu chvíli se ozývá za jejich zády skřípění oceli. Nala vytáhla svůj meč z pouzdra a s rozhodným pohledem na hrdě zdvižené hlavě předstupuje před zmatené vojáky. Staví se mezi Amona a Vincenta. Major na ní překvapeně hledí. Plukovník je se svým přesvědčeným pohledem stále zabodnutý do tváří Overkills.
„S každým z vás jsem se setkala osobně. Někteří se mnou dokonce plnili mise. Možná v téhle situaci nejsem ten nejdůvěryhodnější člověk, ale věřte mi, že jsem měla tu možnost pocítit krutost Sapphirehallu na vlastní kůži. Stala jsem se její součástí,“ vydechne. „Vykonávala jsem ji. Byly to hrozné činy bez řádné příčiny. Teď už to konečně vidím. Deset let jsem tenhle plán připravovala, abych se mohla vrátit a mohla tak osvobodit tuhle zem i všechny ostatní od té tyranie a útlaku ze strany lidí, jejichž srdce jsou zalitá nenávistí a chamtivostí. Pokud nevěříte mě, tak věřte těmto dvěma mužům, kteří stojí po mém boku. Bojovali za ambice císaře celý život a slepě věřili každému rozkazu, který dostali. Teď tu stojí a mluví k vám, tak je, prosím, vyschněte. Když už nic jiného. Tohle si zaslouží.“
Amon na ni hledí s unešeným výrazem. Konečně – po velmi dlouhé době – opět rozeznává ty pocity v její tváři, které viděl, když s ní před deseti lety mluvil naposledy. Teď je dokáže všechny pojmenovat, jakoby si je vyhledával ve slovníku své mysli. Pohled plný bolesti, neštěstí, zoufalství, utrpení a spousty dalších temných pocitů, které jí Sapphirehall vyryl do srdce.
I major vytahuje svůj meč. Pevně se vzpřímí a svůj pohled zvedá vzhůru do jejich překvapených tváří. „Dnes má Sapphirehall pod svou správou i mnoho dalších oblastí – Triscall, Tsubatu,“ pokračuje ve svém předcházejícím proslovu. Jeho hlas je teď mnohem přesvědčivější a jistější nežli před tím. „Všichni chcete zajisté znát skutečné důvody, proč vlastně obléháme Arcadii.“
Vincent na něj na okamžik pohlédne.
„Stůjte při mně jako tenkrát v Laageru,“ požádá je. „Povedu vás za pravdou. Ukončíme boje, jenž se odehrávají na jihu.“
Nala smutně sklopí pohled do země. Nerada slyší, jak Amon připomíná jeho akci v Laageru. Ví, že to byla jeho ruka, která ukončila Alucardův život, ale nedává mu to za vinu. Je jen velmi těžké se s tím smířit. Neměla ani možnost se s ním rozloučit.
„Ukončíme krveprolévání, jenž naše vojska vykonávají pod přímými rozkazy. Dost bylo civilních ztrát,“ pokračuje. Jeho hlas zní sebejistě jako hlas skutečného vůdce. Jeho intenzita se slovo od slova zvyšuje. „Dost bylo umírání v našich vlastních řadách! Dnes nás všechny čeká poslední mise. Stůjte při nás a společně zaútočme na císařovy komnaty! Ukončíme tak invazi, která se odehrává na jižních ostrovech!“
„Se vší úctou k vám, pane,“ zvolá jeden z vojáků. „vaše slova jsou slova vlastizrádce!“
„Mluvíš s nadřízeným, vojáku,“ vyjede na něj Vincent. „Kde je tvá kázeň?!“
„Kázeň?! Tohle je vlastizrada!“
Nala zvedá svou ruku a chytá rozohněného plukovníka za rameno. „Přestaňte. Víte, co po nich žádáme. Mají právo na to říct svůj názor.“
„Děkuji, madam,“ vydechne zpětně voják.
Do popředí vychází další voják z řady. „Přišli jsme sem na váš rozkaz, plukovníku,“ vyhrkne. „Tohle je absurdní šílenství!“
„Ano, na MŮJ rozkaz!“ zopakuje hlasitě. „Zaútočíme na komnatu císaře! Není schopen rozumně uvažovat,“ pokračuje. „Místo toho, aby naše země žila v míru, žene ji do neustálých vojenských střetů! Jestli vám to nic neříká, tak odejděte!“
Všichni vojáci utichnou.
Nala stahuje plukovníka za svá záda. „Někdo nahoře manipuluje s námi se všemi. Měla jsem možnost za posledních deset let pohlédnout na celou situaci z opačné perspektivy. Sapphirehall si vymýšlí svá vlastní odůvodnění pro akce, které nás nutí dělat,“ dodává mírným hlasem.
„Vím, kdo jste,“ spustí opět Amon. Tentokrát o něco tišším hlasem, ale neubírá na přesvědčivosti. „Znám vás lépe než kdokoliv jiný. Armádní generál nám uvedl při akci ve Faithvalley lživé informace.“ Jeho tvář se pokřiví ve vzteklém a zároveň bolestném výrazu. „Lhal mi! Lhal nám všem! Kvůli této informaci jsem vás vedl do masakru celého města!“ pokračuje. Všechny ty emoce se vrací a odrážejí se v jeho skleněných očích. „Všichni ti lidé zemřeli, protože se ve Faithvalley ukrýval jeden agent z Arcadie. Kvůli jednomu zemřel nespočet nevinných lidí.“
Z řady vychází další z vojáků, který zatím ještě nemluvil. Přiráží si ruku k čelu. „Jsem připraven vás následovat, pane!“
„Budu pro vás bojovat až do svého konce!“ zasalutuje další z nich. „Majore!“
Předchozí vojáci se překvapeně rozhlédnou mezi jejich tvářemi.
„I já do toho jdu,“ přikyvuje nakonec voják, který protestoval jako první. Majorova slova ho také přesvědčila. „Ale než vás budeme následovat, musíme znát a zvážit celé body mise.“
„Zmapovala jsem celý hrad i okolí,“ předstupuje Nala. Na stůl uprostřed místnosti pokládá nakreslenou mapu. Všichni vojáci se nad ní nakloní včetně tří důstojníků. „Dnes v noci měli být na stráži vojáci z plukovníkovi jednotky. Je hlavním správcem města,“ spustí. „Všechny je dnes odvolal v neodkladné záležitosti a poslal je hlídat zejména severní část města, takže by cesta ven na jih měla být čistá,“ dodává a prstem projede po vyznačené cestě k plážím, kde budou připravené čluny. „Dobudeme císařovu komnatu. Odpor u dveří jsou dva nebo tři strážci,“ pokračuje a ukáže na dané místo na mapě. Komnaty císaře jsou ve stejném křídle jako pokoj plukovníka Lanelliho. „Následně zajmeme císaře a jeho ženu. S císařem jako rukojmím se stáhneme z Sapphirehallu k člunům připraveným v přístavu. Jeho žena Scarlet je nám k ničemu, takže jí necháme jít.“
„Takže čluny jsou už připravené, plukovníku?“ zeptá se Amon.
„Ano,“ přikyvuje.
Nala bez povšimnutí si jejich tiché konverzace pokračuje. „Čluny použijeme k přepravě s císařem do bezpečí v dostatečné vzdálenosti od Sapphirehallu.“
„Prozatím vám k tomu víc neřekneme, ale za vaši práci budete odměněni,“ dodává Vincent.
„Co potom? Sapphirehall nás všechny vyhledá a jednoho po druhém pozabíjí!“ vyhrkne jeden z vojáků, který stále není přesvědčen jejich slovy. „Ty, kterým se podaří utéct, čeká život psanců.“
„Ne, všichni budeme v bezpečí,“ namítá Vincent mírným hlasem. „Můžete si být jisti tím, že s císařem v držení se nám nic nestane.“
„Kromě toho mám na východních ostrovech jisté konexe u muže spravující neutrální usedlost, který nejmenuje Talus. Jistě nám nabídne pomocnou ruku, aniž by se do toho zapletla Arcadia nebo jiná velmoc. Musí to zůstat pouze v naší režii!“ dodává Nala.
Talus? To je ten muž, o kterém mluvil major Laageru. Lanelli říkal, že s nimi Nala spolupracovala. To je skutečně ochotný jí za to pomoci i v situaci jako je tahle?“ zamýšlí se překvapeně Amon. Následně se rozhlédne mezi vojáky se starostlivým výrazem. „Jste připraveni postavit se za nás a jít do téhle akce?“
„Pane!“ zasalutuje většina vojáků z jednotky. Postupně se k nim přidává i zbytek.
„Pamatujte, císaři se nesmí ublížit!“
„Dobrá, hoši, jdeme na to,“ zavelí plukovník.

Následně spolu všichni opouští pokoj.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top