Zlomená srdce - Kapitola 13 (část 2/2)

„Tak řekněte, Nalo, mohla byste mě zase milovat?“ vyvádí jí jeho hlas ze zamyšlení, jakoby předpovídal, na co právě myslí.
Zaplavuje ji pocit deja vu. Zvedá k němu zaražený pohled.
Jeho tvář je bez výrazu, ale jeho oči nemohou lhát. Jsou plné těch nejupřímnějších citů.
„Nikdy-“ zaklepe se jí hlas a na chvíli se odmlčí, aby sebrala všechnu odvahu říct, co její srdce skutečně cítí.
Vincent nepotřebuje slyšet další slova. Chápe, že věta, která začíná těmito slovy, není to, v co doufal, ovšem je přesně to, co předpokládal. Všechny její city zanikly z pro něj neznámého důvodu. Možná začíná pochybovat, jestli někdy cítila to samé, co on, nebo se jen snažila zaplnit to prázdné místo v její hrudi hrubou záplatou. Smutně sklopí pohled do země. Možná mu to alespoň přinese klid do duše. Nemusí se cítit tolik provinile.
„Nikdy,“ nadechuje se znovu. Její oči se mění na lesklé sklo, „jsem nepřestala,“ dodává s tichým výdechem. „Myslela jsem, že vy už nemilujete mě.“
Znovu k ní zvedá svůj pohled, který je rázem plný překvapení. Tohle skutečně nečekal. „Tak proč jste mě opustila?“
„Nemělo to nic společného s vámi, nebo tím, co jsem k vám cítila. Musela jsem tenhle krok udělat. Nechala jsem za sebou svou rodinu, přátele, domov i lásku,“ přiznává. V tónu jejího hlasu se odráží ta bolest, kterou tehdy se svým rozhodnutím cítila. „Musela jsem to udělat, abych to všechno později mohla zachránit. Bylo na čase s tím bláznovstvím, co se v Sapphirehallu odehrává něco dělat a byl to právě císař, který mi dal nevědomky příležitost. Ale věřte mi, že se mi to nedělalo lehko.“
Vincent poraženě svěsí ramena. „Myslím, že jsem na tom přece jen měl svůj podíl. Vždycky jsem žárlil na Amona, protože vám byl tak blízko a já se po vašem boku cítil stále tak vzdálený, ale když jsem dostal příležitost jako nikdo jiný, nechal jsem si ji pro své slepé oči uniknout mezi prsty,“ přiznává s uvědoměním, na které je možná pozdě, ale nikdy nebude pozdě na to přiznat chybu. „Od té doby, co jste odešla, jsem každou noc přemýšlel nad tím, co by se změnilo, kdybych tehdy přikývnul na vaši nabídku na útěk.“
„Nemá cenu uvažovat nad minulostí. Ta je již pevně sepsaná, ale můžeme spolu změnit budoucnost,“ vydechne velmi tichým hlasem, jakoby se styděla narušovat to ticho. Její intenzivní pohled ho probijí. Nejistým gestem zvedá svou ruku vzhůru.
Vincent přimkne víčka k sobě. Uvědomuje si, že je to pravda. Nastává dlouhá chvíle ticha, dokud někdo nezaklepe na dveře.
„Plukovníku, Abernant se právě vrátil do citadely,“ ozve se tlumený mužský hlas za dveřmi. „Přišel jsem vám to oznámit, jak jste si přál.“
Lanelli naklání svou tvář ke dveřím. „A major?“
„Ten se ještě nevrátil, pane. Generál je tu sám.“
„Jak jsem předpokládal,“ vydechne. „Dobře, vojáku. Děkuji ti. Můžeš jít.“
„Pane.“ Za dveřmi se rozezní kroky.
Vincent mihne svým pohledem k Nale.
„Tohle je ta chvíle, na kterou jsem tak dlouho čekala.“
„Půjdu za Abernantem a trochu ho zdržím-“
„Ne,“ vyhrkne spěšně a ukončuje tak jeho načatou myšlenku. „Teď jsem u něj na černé listině. Vycítil by, že se něco děje, kdybych se mu nepřišla takovou dobu nahlásit, a kromě toho chci, abyste Amonovi o tom plánu řekl vy.“
Vincent se pobaveně zasměje. „Jste vážně šílená. Myslíte si, že by věřil jen polovině z těch slov ode mě? Věří vám a má vás rád, tak proč já, když ke mně chová pravý opak?“
„Nebyla jsem tady celých deset let ale vy ano. Bude vám naslouchat, když mu řeknete všechny svoje pochybnosti, které vychází z přítomnosti a ne dávné minulosti. Amon není hlupák. Jestli si pamatuje na vše, tak si dobře uvědomuje, že události ve Faithvalley i Laageru nebyly tak čisté, za jaké se vydávaly. Musí to slyšet od vás. Tentokrát nemají moje slova žádnou váhu. Je to jen na vás,“ vybízí ho s intenzivním pohledem zaraženým do jeho očí. „Vy ho nakopněte a já ho dorazím.“
Vincent se pobaveně zašklebí nad její závěrečnou poznámkou. „Kde jste se naučila takhle mluvit?“
„Hm,“ zamračí se.
Z Vincentovy tváře okamžitě opadá úsměv.
„Půjdu se nahlásit Abernantovi a pokusím se ho zdržet,“ dodává nakonec a odchází ze dveří.
Vincent vychází několik minut po ní následovaný Breadem. Dostávají se z města až k mostu. Major tudy ještě neprošel. Opírá se tedy o dřevěné ohraničení a v tichosti na něj vyčkává. Věrný vlčák si sedá vedle něj.
Několik minut na to major přichází. Jeho výraz je velmi depresivní.
Plukovník zpozorní a vychází mu vstříc. „Věděl jsem, že se Abernant vrátí zpět do města bez vás, majore.“
Získává si tak jeho pozornost. Překvapeně zvedá zamyšlený pohled vzhůru. Když si uvědomuje, že je to Lanelli, zamračí se. „Pane?“
„Heh, jaká ironie, že jedna z nejlepších jednotek je pod mým velením,“ popichuje ho s posměšným výrazem.
„Abernant ji musel někomu přiřadit,“ zatvrdí se Amon a snaží se si držet neprostupný výraz. Plukovník je poslední osoba, před kterou by chtěl ukazovat nějakou slabost a dělat mu tím radost.
„Takže vám to už řekli,“ zasměje se. „Vím, že tím musíte být dost podrážděný. Ani vaše perfektně vypilované potlačování citů to přede mnou neskryje.“
„Na co narážíte, plukovníku?“
„Vyznělo to jako narážka? Nenechte se mást, majore. Vůbec na nic nenarážím,“ zašklebí se.
Amon jen poraženě vydechne. „Hm, tak když dovolíte, vrátím se do města…“
„Tak počkejte přece,“ zastavuje ho Vincent a staví se mu do cesty. „Takovou dobu jsme se neviděli. Co si trochu promluvit? Jak je na tom vaše hlava?“
„Moje hlava?“ vydává ze sebe zmateně. Nechápe Lanelliho úmysly, ale nevidí v tom nic dobrého.
„No, však víte. Ten váš problém s amnézií… už jste to vyřešil?“
„Amnézií… Jak o tom víte?“ zamračí se s odměřeným výrazem Amon. „Řekla vám to Nala?“
„Vlastně jsem to slyšel přímo od vás a s tím i celý ten zdlouhavý příběh, co jste tak detailně popisoval Abernantovi.“
„Vy jste poslouchal za dveřmi?“
„Ha-ha, omlouvám se za narušování soukromí, ale nějak jsem si nemohl pomoci,“ zasměje se.
„Hm.“
„Dle vašeho výrazu soudím, že na mě si pamatujete dobře, že je to tak?“
„Ano. Vzpomínám si na všechno.“
„Ah, to věci značně ulehčí,“ zamyslí se Vincent.
„Pane?“
„Vlastně jsem tak trochu přemýšlel a uvědomil jsem si, že my dva toho máme hodně společného.“
„Nevím, o čem mluvíte,“ zamračí se Amon podezíravým pohledem.
„O pochybnostech, majore,“ začne Vincent. „Byly zde nesčetné problémy, které se týkaly naší země. My jsme je samozřejmě vyřešili.“ S tázavým pohledem pohlédne na majora. „Pokud jste si ničeho nevšiml… Jestliže vám zločiny císařství nic neříkají, pak navrhuji, abyste události ve Faithvalley minul bez povšimnutí.“
„Zločiny?“
„Jako plukovník můžu na rozdíl od vás nahlížet do některých spisů SZS,“ začne vysvětlovat velmi sofistikovaným hlasem. „Ve Faithvalley se schovával agent arcadijské vlády. Naši zvědi využili špatné zabezpečení zpravodajských složek a zjistili to. SZS dokonce získalo jméno toho agenta. Byl to nějaký Darsh,“ pokrčí rameny plukovník. „Zvláštní na tom všem je, že SZS o něm podalo Sapphirehallu informaci těsně před tím, než jste to město se svými hochy srovnali se zemí.“
„Naznačujete, že všichni zemřeli kvůli jedinému člověku?“ vyhrkne nevěřícně Amon.
„Nic nenaznačuji. Jen říkám, co bylo napsáno ve spisu. Vezměte si z toho, co chcete.“
„Hloupost! Faithvalley se připravovalo na občanskou válku proti Sapphirehallu.“
„Abernant vám uvedl špatné informace.“
„Takže všichni ti lidé…?“
„Chci říct, že byste se měl přestat obviňovat, majore. Odpovědni jsou ti, kteří mají větší pravomoc než vy,“ odtuší mírným tónem hlasu. „Císař se bál, aby agent Arcadie neopustil kontinent. To by totiž znamenalo odhalení jeho plánů ohledně útoku na Arcadii. Chtěl využít jejich ekonomické krize a zmocnit se tak jihu.“
„Elric?“
Vincent přikývne. „Pokud vidíte to co já… a pokud se chcete snažit stejně jako já… a Nala-“
„Nala? Ona ví o tom, že jste za mnou přišel?“
„Ha-ha,“ zasměje se. „Vlastně tohle všechno byl její nápad. Já jsem jen tlumočník a člověk, který do toho už také konečně vidí. Podle Naly tohle šílenství začalo už za doby její služby v citadele. Já to vidím teprve od obléhání Tsubaty.“
„Co ode mě vlastně chcete?“
„Jen abyste stál při nás.“
„Tomu stále nerozumím.“
„Myslím, že ano, majore,“ usměje se sebevědomým úsměvem. „Velím nejlepší sapphirehallské jednotce trénované na speciální mise. Ti hoši o vás pořád hovoří, majore. Jste pro ně vzor. Uposlechnou vaše rozkazy.“
„Budete mi to s tou libostí v hlase předhazovat ještě často, pane?“ zamračí se.
„Nechci vás nijak popuzovat. Je to jen zvláštní souhra náhod a opravdu velký paradox, že se nakonec všechno takhle sešlo. Nala s vámi v tom plánu počítala už od úplného začátku právě kvůli nim. Vlastně ani nevím, proč do toho zatáhla i mě a asi se to ani nikdy nedozvím. Nicméně to znamená, že měla obrovské štěstí, že po vašem zmizení ty chlapíky dali mě a ne někomu jinému.“
„Přestaňte plácat, plukovníku,“ zatvrdí se. „Řekněte, o co jde? O jakém plánu vám Nala říkala?“
„Mluvím tu o vzpouře, majore. O vzpouře v samotném srdci Sapphirehallu.“
„Chcete po mě, abych…?“ vydechne s nevěřícným tónem v hlase.
„Ale no tak. Jsem si jistý tím, že to vnímáte stejně jako já a ona. Stůjte při nás a učiňme konec tomu zbytečnému zabíjení.“
Vincent Lanelli… Můžu věřit jeho slovům? Říká, že to vymyslela Nala, ale můžu věřit i jí? Pochyboval jsem o ní už dříve. Hodně se za těch deset let změnila… Jde o Sapphirehall, o můj domov. Tohle nemohu brát na lehkou váhu. Jestli tihle dva plánují převrat, potřebují k tomu moje slova pro mojí bývalou jednotku Overkills.
„Mluvíte o velmi vážné věci, plukovníku. To, co mi tu nabízíte, je vlastizrada, vyhnanství a následné stíhání.“
„No, nejjednodušší je to asi pro Nalu, co? Ta už je prakticky odepsaná. Ale nenechte se mást. I pro ní je Sapphirehall domov a má tu svou rodinu. Já jsem se rozhodl zcela z vlastní vůle a nejsem zaslepen nějakými city vůči ní. Jediné city, které mě k tomuhle vedly, byly city pro Sapphirehall. Jsem odhodlán zastavit zbytečné zabíjení civilistů!“ spustí rozhodným hlasem. „Váš návrat mnohé změnil.“
Plukovník sapphirehallské armády… Slouží déle než já. Má to být nějaká zkouška? Jedná pod Abernantovými rozkazy?
„Nyní, prosím, odpovězte na moji otázku. Budete stát při nás, majore?“
„Máte důkazy pro nějaké z vašich obvinění, plukovníku?“
„Faithvalley je jasným důkazem. Stejně tak i Tsubata. Myslíte, že se naše vojska zastaví tam? Teď když už jsou jen takový kousek od Arcadie?“
„Nemůžete přeci vědět, co císař zamýšlí.“
„To ne, ale Nala do toho vidí o něco více. Hleděla na celou událost z druhého břehu, víte? Od Arcadie. Úzce spolupracovala s tamějším generálem.“
Genji… Akabane… Takže ten jejich vztah byl celou dobu fingovaný. Věděl o tom, kým je a spolupracovali spolu od samého začátku? Tenkrát ve vězení to na mě ušili společně?
„Stejně tak dobře viděla do celé té události s Laagerem. Byla součástí toho procesu. Spolupracovala s Alucardem Henrim ve jménu Taluse.“
„To… není… možné… Ale… teď to konečně dává smysl. Ta jeho slova…“ vydechne s vytřeštěnýma očima. „Takže je to všechno plán Arcadie? Nala zradila a dala se na stranu nepřítele… a vy jí v tom hodláte podporovat?“
„Nenechte se mást, majore. Arcadie neměla s Laagerem vůbec nic společného. Stejně jako nemá nic společného s tímhle plánem kromě toho, že dala Nale přehled o aktivitách z té druhé strany mince, takže je mohla porovnat a rozhodnout se, která je ta správná.“
„Je to jen další z vašich nepodložených informací,“ vyhrkne odmítavě.
„Snad jste nemyslel, že invaze na jih skončí u Tsubaty? Císař poslední dobou žene vojska agresivněji dopředu,“ pokračuje. „Jestli nás budete nyní následovat, čeká nás život psanců a vlastizrádců, ale vykonáme tak dobro pro mnoho jiných. Otevřete už oči, majore!“ s divokostí ve svém pohledu vytahuje plukovník svůj meč. Jeho čepel není rovná jako většina mečů. Je z obou stran vlnitá. Jeho rukojeť je safírově-šedá, to byly národní barvy Sapphirehallu. Lanelli byl skutečným vojákem, který bojoval za svou zem… až do dnešních dnů.
Amon na obranu okamžitě vytahuje svůj meč a staví se do pozoru. V tu chvíli to donutí Breada k útočnému postavení a mocnému zavrčení. Brání svého pána stejně, jako před několika lety bránil Nalu.
„Víte toho příliš mnoho,“ zvážní plukovník. „Rozhodněte se. Můžeme všechno zastavit! Nechci vás zabít, majore!“
Amon vyráží kupředu a švihne svým mečem. Jeho čepel se setkává s tou plukovníkovou. Setkání oceli hlasitě zabřinká a zajiskří. Opět od sebe odskakují.
„Přísahal jsem věrnost Sapphirehallu!“ vyhrkne rozhodně Amon, i když ho v podbřišku bodá pocit, který ho nabádá k tomu, že na Vincentových slovech je něco pravdy.
Vincent svou rukou dává znamení věrnému společníkovi, aby zůstal na svém místě a nepletl se do jejich vyostřené výměny názorů. „Stejně tak i já jsem přísahal!“ odvětí na Amonovo hrdé zvolání. „Ale přeci nejste ve skutečnosti takový, majore?! To, co bylo mezi námi, nemá s touhle situací nic společného, tak se přeneste přes ty nepřátelské pocity a nebuďte jimi dál zaslepený. Budete nadále přehlížet císařovy zločiny?“
„Zločiny… Jestli je tomu pravda…“ váhá. Po krátké odmlce zastrkuje svůj meč zpět do pouzdra.
Vincent udělá to samé. „Nemýlil jsem se ve vás. Pro Sapphirehall a ostatní země!“ zvolá. „Dnes večer, majore, provedeme útok na samotnou komnatu císaře Elrica. Ani Abernant nás nedokáže zastavit. Máme v rukou sílu Overkills, majorky a nás dvou.“
Amonova tvář je stále pokřivená v odměřené grimase. „Císaři nezkřivíme ani vlas,“ upozorňuje. „Takže chci vědět úplně všechno.“
„Něco se vám snad nezdá, majore? Možná, kdyby vám to řekla Nala osobně…“
„Ta tu teď ale není. Chci to slyšet od vás,“ naléhá.
„Dobrá. Ale nemusíte mít strach. Zajmeme císaře. Nikdo se nám v té pozici nepostaví. Císař jako rukojmí nám zajistí bezpečný odchod z Sapphirehallu. Ještě musím zařídit pár věcí, ale vše bude připraveno. Večer budou schované čluny na březích Sapphirehallu. Vezmeme císaře sebou. Nikdo nás nebude pronásledovat. Byl by pro ně velký risk, že zraní Elrica. Abernant bude vyčkávat a mezitím už budeme v bezpečí.“
„V bezpečí? A kde? Na nějakém ostrově kousek od Sapphirehallu? K čemu nám bude císař? Abernant za námi pošle více vojáků.“
„Řekl jsem, že vám více řekne Nala. Neměli jsme moc času si o tom od jejího návratu promluvit. Všechno probereme ještě teď a večer vám dáme vědět.“
„Takže vy vlastně také nic nevíte, plukovníku,“ zašklebí se Amon.
Jejich role jakoby se rázem vyměnily.
Vincent se zamračí. „Co jsem vám řekl, jsou naše možnosti. Zastavíme tím boje na jihu. Sapphirehall bude bez císařova velení oslabený, hlavně po morální stránce. Invaze na jih bude pozastavena. Zaměří se na nás, ale s Nalinými konexemi… vše vyjde, majore. Jen je potřeba pár slov pro vaši jednotku.“
„Takže…“
Předává Overkills do mých rukou. Stále mám pochybnosti zda hovoří pravdu. Mohl by mě chtít podrazit… Jeho slova jsou zapálená bojem. Viděl jsem stejný výraz i v Nalině tváři.
„Takže? Tohle je akce pro nás tři a jednotku Overkills. Jedno bez druhého nebude fungovat. Vše musí zůstat v naprosté diskrétnosti. Mějte na paměti, že pokud byste mě chtěl obvinit, je to tvrzení proti tvrzení. Nala za vámi stát nebude. Potopila by tím samu sebe a vy byste přeci Nalu potopit nechtěl,“ hraje na city. „I přes to, že je Abernantova důvěra v ní trochu nalomená, tak ji má stále velmi rád. A kdybyste se pokoušel potopit jen mě, tak nemáte šanci. Nehledě na to, že jsem vyšší šarže, mi nemůžete nic dokázat. Po vaší dlouhé absenci ví jenom Bůh, jak o vás Abernant smýšlí,“ dokončuje svou myšlenku a vytahuje novou: „Slyšel jsem, co jste dělal během té doby, co jste byl pryč… ale stačilo by mi vědět, kým jste býval. Stejně jako já a Nala jste byl vrah mnoha civilistů,“ vydechne a sklopí smutný pohled do země. „Před měsícem v Tsubatě se utvořila malá skupina protestantů. Všichni přede mnou postupně padali na zem. Netrpěli. Zasazoval jsem přesné rány.“
Jeho zamyšlený výraz v Amonovi budí pocity, které sám již dobře znával. Vidí se v plukovníkově tváři jako v odrazu v zrcadle.
„Smýšlíme stejně, majore,“ pokračuje. „Vy od události ve Faithvalley. Já od události v Tsubatě. Pro co vlastně bojujeme?“ vypustí myšlenku do větru a otáčí se k Amonovi zády. Jeho pes vstává na nohy a vydává se na cestu k městu s ním. „Teď bych se měl vrátit do Sapphirehallu. Po svém návratu mě vyhledejte. Budu ve své kanceláři.“

„Generále!“ zasalutuje Nala.
Ten si jí prohlíží zkoumavým pohledem. Zdá se být velmi nespokojený. „Takže jsi oficiálně zpátky mezi živými. Císař z toho nemá velkou radost. Bere těch deset let jako velké selhání a mě by zajímalo proč? Tu práci si přeci tolik chtěla.“
„Omlouvám se. Asi opravdu umím jen bojovat.“
„Hloupost,“ odbije jí a obrátí se k ní zády se zahořklým výrazem. Vyhlédne z okna své kanceláře. „Nevím, co se ti honilo hlavou, ale věř mi, že to brzy zjistím.“
Dřív než vůbec tušíš,“ zamýšlí se a nakloní se ke stolu. Tiše bere kousek papíru a rychle na něj napíše krátkou zprávu, kterou si zastrčí za rukavici.
„Dám si na tebe teď velký pozor, pokud se osvědčíš, tak mám za to, že ani císař nebude mít problém vzít tě nakonec zase zpátky,“ polevuje ve svém přísném přednesu a opět k ní obrací svůj pohled. „Je ti doufám jasné, že za těch deset let se tady hodně změnilo. Nicméně ti navrátím hodnost majorky, dokud se celá ta záležitost pořádně neprošetří. Amon už nebude pracovat pod tvým vedením. Ty teď budeš přiřazena pod brigádního generála.“
„Mám pracovat s Kleiem?!“ vytřeští překvapeně oči. Neměla toho muže ráda od první chvíle, kdy ho poznala. V jeho nitru rostlo něco prohnilého. Bylo to cítit na sto honů.
„Máš s tím snad nějaký problém?“
„Ne, pane,“ namítá nakonec a pokorně sklání hlavu. Už na tom přeci nezáleží. Dnes večer všechno skončí. Amon bude souhlasit a i kdyby ne…
„Amon mi říkal, co se za ten měsíc jeho nepřítomnosti událo,“ odtuší po krátké odmlce. „Chtěl bych ti poděkovat, že si mu zachránila život. Nicméně bych rád slyšel od tebe, jak se stalo, že vás chytili.“
Nala se zamyslí. Jsou tu jen dvě možnosti: buď Amon řekl pravdu, nebo se jí snažil chránit. „Udělala jsem chybu. Abych se s majorem mohla přes oceán vrátit do Sapphirehallu potřebovala jsem pořádnou loď, která by se nenechala tak snadno potopit. Mohla jsem ji získat jen v Arcadii, ale netušila jsem, že mě generál Akabane již delší dobu podezírá. Když slyšel, že jsem dorazila do města s dalším mužem, okamžitě to začal prošetřovat.“
„Hm… Sepiš hlášení a pak mi ho přijď odevzdat,“ zamručí s podezíravýma očima upnutýma do její roztěkané tváře. „Tvůj pokoj je již zabraný, ale Kentovy komnaty jsou stále neobydlené. Se svou ženou si našli dům ve městě, takže je teď dám tobě. Dej si koupel a odpočiň si. Nechám ti poslat na pokoj nějaké jídlo a oblečení. Mezitím s císařem proberu další kroky, které pro tebe chystá.“
„Pane,“ zasalutuje.
„Můžeš jít.“
Nala přikyvuje a vychází z místnosti. Za dveřmi Abernantovy kanceláře si oddychuje. Něco tuší, ale už nemá dost času, aby je odhalil. Tohle je jejich jediná příležitost. Vincent už by se měl vrátit. V napětí rozmýšlí o tom, jaká byla Amonova odpověď.
Vychází do chodby, aby opět opustila prostory citadely. Potkává plukovníka se zasmušilým výrazem.
Je zpátky a po jeho boku kráčí pouze starý vlčák.
Pohlédne do jeho tváře. „Plukovníku,“ zasalutuje a bez zastavení pokračuje dál.
„Majorko,“ přikyvuje a také pokračuje ve své cestě.
Nemají možnost si o tom promluvit. Je možné, že na Nalu už dávno Abernant nasadil špehy. Bude proto lepší, když se bude do večera od plukovníka držet dál. Akorát by k němu připoutala nechtěnou pozornost.
Při míjení se jejich postav nepozorovaně předá malý papírek do jeho ruky. Vychází z hlavních dveří citadely.
Vincent pokračuje do své kanceláře, která je v levém křídle. Za zavřenými dveřmi rozevírá zprávu.

Celý plán už znáš. Není třeba nic dodávat. Nemůžu tě kontaktovat, abych na tebe nestrhla nechtěnou pozornost. Abernant něco tuší. Uvidíme se večer. Doufám, že tam bude i Amon.

Vincent hodí papírek do hořícího krbu. Sám Amonovi řekl, že si není jistý tím, jak má plán vlastně probíhat. Buď špatně poslouchal, nebo mu Nala nechává z nějakého důvodu volné ruce. Bude se tedy držet toho, co Amonovi řekl na mostě. Má to šanci na úspěch.

Amon se také vrací do města. Na předměstí se míjí s Crystou. Zastavuje se a zvedá k ní pohled.
„Zaslechla jsem, že si ve Faithvalley,“ pokřiví svou tvář ve starostlivém výrazu. „Cos tam dělal?“
„Crysto, nechci o tom městě hovořit,“ odbíjí ji a obchází její postavu s ustaraným výrazem ve tváři. Stále si nervózně mne svou pravou ruku.
Všechno jakoby se vrátilo do starých kolejí. Crysta cítí v jeho hlase tu odměřenost a lhostejnost, kterou k ní cítil celá ta léta. Rychle s ním srovná krok. Měla ho přeci nadosah. Nenechá se teď odradit. „Stále si to tak bereš?“
„Ne,“ odpovídá tvrdým hlasem. „Byly to rozkazy. Někdo to musel udělat.“
S překvapeným výrazem se odmlčí. Je to ten samý muž s útrpným výrazem, ale přesto je na něm něco jiné. „Nechceš si jít sednout na skleničku? Ráda bych slyšela všechno, co se ti stalo, když‘s byl pryč.“
Úplně ignoruje její pozvání. Skoro jakoby ho neslyšel. Jeho uši jsou nahluchlé. Slyší v nich pouze výkřiky lidí ve Faithvalley.
Crysta se zastavuje a chytá ho za rameno. Obrací ho čelem k sobě a zmateně se zahledí do jeho tváře.
Překvapeně na ni upíná svou pozornost. „Hm?“
Její výraz jihne. Zvedá ruku k jeho obličeji. „Chyběls mi, Amone.“
Jeho temné oči se zabodnout do těch jejích barvy nebe. „Ty mě-“ Utíná svou načatou větu, když si všimne známého obličeje u hlavní brány.
Nala mu přišla naproti. Nečekala, že by Crysta udělala to samé. Nechtěla by narušovat jejich chvíli, ale Amon si jí všimnul dřív, než předpokládala.
„Omluv mě,“ odbíjí ji a vykračuje směrem k majorce, aniž by poručici obětoval jediný pohled na rozloučenou.
Crystyny oči se změní ve sklo. Chce se jí plakat. Ohlédne se za sebe a vidí, jak se major hrne k zlatovlasé krásce a všechna jeho pozornost je opět upřená jen a jen k ní. Cítí, jak jí v hloubi své duše závidí. Zhluboka se nadechuje, aby si udržela vážnou tvář, a vykračuje k bráně. „Když budeš mít čas, tak se zastav u mě v pokoji na kus řeči,“ vyhrkne na rozloučenou a obrací se k Nale. „Majorko,“ zasalutuje a s útrpným výrazem se vrací do města.
„Hm, Crysta je dost zvláštní dívka, ale zdá se, že se jí líbíš,“ usměje se Nala.
„Eh, moc jí nechápu.“
„Já jí chápu dost dobře,“ zasměje se a pohlédne do jeho zamračené tváře.
„Měl bych se nahlásit Abernantovi,“ odbíjí ji a obchází ji stejně jako před chvílí Crystu.
„Amone,“ vydechne starostlivým hlasem a okamžitě ho dobíhá.
„Přišla jsi se mnou manipulovat, aby si mě uvrtala do svého plánu?“ vyštěkne podrážděným hlasem. „Dělala si to celou dobu. Že je to tak?“
„Prosím…“ vydechne. „Možná tomu tak bylo na začátku, ale já opravdu-“
„Přestaň lhát! Nejdřív jsem uvažoval nad tím, proč jsi takovou dobu mlčela o tom, kdo jsi a kdo jsem já, ale teď to konečně do sebe všechno do detailu zapadá. Všichni jsme jen figurky v tvém zatraceném plánu!“ zakřičí. „Já, Vincent, Genji a kdo ještě?! Ten stařec Alucard?!“
„Prosím, utiš se,“ rozhlédne se nervózně kolem sebe a zatáhne ho za rukáv do prázdné uličky. „Omlouvám se za všechno. Je mi to opravdu líto a ano přiznávám, že jsem tě využila, ale chci, aby si věděl, že teď je to jen o tvém rozhodnutí. Nebudu na tebe naléhat, a jestli máš pocit, že nic z toho, co ti Vincent řekl, není pravda, tak mě jdi nahlásit, ale jeho nech být, ano? Prosím.“
„To nemůžu,“ zakroutí hlavou. Jeho výraz je vzteklý.
Nala ho pevně chytne za ruku, aby ho udržela na místě. Nepustí ho, dokud jí neodpřísáhne, že plukovníka z toho vynechá. „Amone, bývali jsme přátelé. Podívej se do mých očí a řekni, jestli ti lžu.“
Amon to udělá. „Nevěřím ani jedinému slovu zběhlé agentky SZS,“ zatvrdí se.
Popadá jeho hlavu do dlaní. Stáhne si jí k sobě. „Prosím, nejdřív se nad tím alespoň zamysli. Pokud je to tak, tak přesně jak si říkal, to znamená, že i Vincenta jsem zmanipulovala. Není třeba ho nahlašovat spolu se mnou. Všechno to je můj plán a já jsem tohle začala a se mnou to také skončí. Není třeba za to trestat někoho jiného.“
Vytrhává se z jejího sevření.
„Amone, zamysli se nad tím ještě jednou. Faithvalley, Triscall, Tsubata… Laager,“ zajíkne se. Opouští jeho společnost a přemisťuje se rychlým krokem zpátky do citadely.
Amon oněměle hledí do zdi před sebou. Silně sevře svou pěst a udeří do ní. Nikdy se necítil víc zmatený.

Vchází do dveří Abernantovy kanceláře, aby se nahlásil, jak ho požádal ve Faithvalley.
„Amone!“ zvolá radostně od stolu generál, jakoby se před tím vůbec nic nestalo. „Už si se dal trochu dohromady?“
„Ano, pane,“ vyhrkne nejistým tónem. Snaží se vyhýbat očnímu kontaktu.
Mám tomuhle muži říct, co se chystá? Přesto všechno, co mi plukovník řekl… Nala přeci…
Zvedá svůj zamyšlený pohled do generálovy tváře a hlasitě polkne.
Ten jeho šťastný výraz…
„To je dobře,“ přikyvuje spokojeně Abernant. „Zítra tě čeká menší mise. Veškeré potřebné plány budeš mít hotové do zítřka.“
„Ano… pane…“ vydechne znovu. Nemá sílu ze sebe vydat více slov.
„Sapphirehall tě teď potřebuje, Amone.“
Sapphirehall… mě potřebuje… Ano.
Rozhodně zvedá hlavu vzhůru. Už žádné slabosti. Už žádné rozmýšlení. Je rozhodnutý zachránit Sapphirehall jakýmikoliv prostředky.
Sapphirehall… Triscall… Tsubata… Laager…
„Teď běž,“ vyvádí ho Abernant. „Užívej si návratu. Dnes už po tobě nebudu nic chtít.“
„Pane!“ zasalutuje rozhodným hlasem a obrací se k odchodu. Zastavuje se za zavřenými dveřmi a zhluboka se nadechne. Čeká ho cesta do levého křídla. Už neustoupí.
Vchází do dveří Vincentova pokoje, který mu sloužil i jako jeho kancelář. Při otevření dveří okamžitě zpozorní plukovníkův společník, který věrně leží u nohou židle.
„Ah, tak přeci jste přišel sám,“ usměje se vstřícně Vincent. Je to úplně někdo jiný, než jak ho Amon doposud znal.
„Nala tu s vámi není?“
„Nakonec by to bylo dost riskantní. Abernant něco tuší, takže ji pravděpodobně nechává sledovat. Bude lepší, když se od nás bude do vypuknutí celého plánu držet dál,“ uvádí ho do obrazu. „Ale nemějte strach. Všechny informace vám podám sám.“
„Je to bezpečné?“
„Jistě. Majorka dělala v tajné službě, takže sama dobře ví, jak tyhle věci chodí. Zbaví se toho špeha ještě před soumrakem a Abernant se nic nedozví.“
„Hm,“ zamračí se nejistě.
„Takže… Téměř celý plán jsem vám již řekl. Na tom se nakonec nic měnit nebude.“
„Říkal jste přece-“
„Ah, ano. Já vím, ale situace se trochu změnila. Strategii tady určuji já vzhledem k indispozici majorky. Ta nám alespoň poskytuje příležitost k nepozorované schůzce, když je všechna pozornost upřena na ni.“
„Stejně se mi to nelíbí.“
„To mě taky ne, ale musíme hrát s tím, co máme,“ pokrčí rameny Vincent. „Do večera svolám všechny z jednotky Overkills. Nikdo z nich zatím neví nic z toho, o čem jsme doposud hovořili. Ale zprávy o vašem návratu se tu šíří rychle. Vojáci už vědí, že jste zpátky. Proto vás budeme potřebovat.“
„To už jste říkal,“ přikyvuje s prázdným výrazem Amon. „Odkud povedeme?“
„Večer přijďte sem,“ odpovídá. „Svolám sem jednotku pod nějakou falešnou záminkou.“
Amon přikyvuje.
„Teď jestli chcete, tak se běžte prospat. Dodá vám to sílu a urychlí čekání na večer.“
Brzy zradím to, pro co jsem bojoval celý život. Brzy se odvrátím od toho, pro co jsem žil. Pořád si nejsem jistý, do čeho se to nenávratně řítím. Je to správné? Ano, pokud to odhalí celou pravdu, tak je to správná věc.
Zamýšlí se a následně zasalutuje. „Pane!“
Vychází z jeho pokoje se sklopeným pohledem do země. Je velmi tížen těmi myšlenkami. Svůj pohled znovu zvedá ke dveřím hned vedle. Vedou do Crystina pokoje. Žádala ho, aby se za ní stavil. Mohl by se alespoň rozloučit. Ne, to by bylo nápadné. Musí se postarat o to, aby nebyl důvod pro jeho zradu truchlit. Přikračuje ke dveřím a zaklepe.
„Dál.“
Po vyzvání vchází dovnitř. Poručice akorát skládá nějaké papíry do štosu. Když spatří jeho tvář mezi futry, radostně se usměje. „Takže si přeci přišel. Věděla sem to!“ zajásá a skáče mu kolem krku. „Celou tu dobu sem na tebe nepřestávala myslet. Bylo to těžký, když si tu nebyl. Ale teď si konečně zpátky, Amone. Od teď budem jenom spolu, že jo?“
Tiskne ho k sobě silněji, ale jeho tělo je jako kámen. Chvíli má pocit, že snad ani nedýchá. Odklání svou tvář od jeho svalnaté hrudi a pohlédne do jeho kamenné tváře. Je jako socha z ledu. Nebere na to žádné ohledy a roztouženým pohledem se zadívá do těch černých očí plných odměřenosti.
„Amone, stále sem myslela na tu chvíli, kdy sme spolu mluvili naposled. Pamatuješ?“
„Hm, myslíš tu noc na útesech?“
„Jo, víš, bylo to pěkný a to, co sem ti řekla, furt platí,“ vydechne dychtivě.
„Vlastně jsem ti přišel říct, aby si na mě už zapomněla, Crysto,“ vydává ze sebe. Jeho oči míří někam do zdi. Nedokáže se ani podívat do její překvapené tváře. „Byla hloupost dávat ti plané naděje. Nikdy pro mě nebudeš nic víc než podřízená. Nikdy bych tě nemohl milovat. Promiň,“ vyhrkne a rychle obrací svou tvář k odchodu. Je pro něj o něco těžší držet emoce na uzdě. Něco se děje. Za tu dobu, co byl pryč, se s ním něco změnilo.
„Ale ona nikdy nebude milovat tebe,“ vyhrkne spěšně, než se za ním zavřou dveře. Její tvář je plná překvapení. Ani ona sama nečekala, že by to mohla někdy vyslovit nahlas.
Amon v překvapení tuhne a otáčí svou kamennou tvář směrem k ní. „O čem to mluvíš?“
„O majorce. Nikdy tě nebude milovat, tak jak si zasloužíš,“ dodává střeženým hlasem, ale její tvář se klepe v lehkých záchvěvech rozrušení. Drží se z posledních sil, aby se před ním nesesypala.
„Je to moje dlouholetá přítelkyně.“
„Jo, to ona je. Ale co si ty? Dlouholetej přítel? Hele, mě nemůžeš lhát. Vim, co vidim. Seš do ní zabouchlej už od doby, co sem v armádě a možná ještě dlouho před tim,“ posteskne si s upřímným pohledem zaraženým do jeho tváře. „Víš, celý ty roky sem to nechala bejt, protože tu už nebyla. Myslela sem, že zapomeneš a dáš mi šanci. Ale ty ses místo toho uzavřel do sebe a i ty poslední zbytky emocí si naprosto potlačil, ale teď je to jiný, viď? Našel si jí a ty city se zase derou na povrch. Prohrála sem,“ pokrčí rameny se smířeným tónem v hlase, i když její oči mluví o tom, že by mohly plakat. „Nicméně chci, abys věděl, že tě nikdy nebude milovat, tak jak bych tě dokázala milovat já.“
Amon chvíli oněměle hledí do jejích zmučených očí. Po krátké odmlce opět odklání svou tvář k východu. „Nevím, o čem to mluvíš. Prostě jsem se jen chtěl omluvit, jestli jsem ti ublížil. Jednou budeš jistě šťastná s někým, kdo ti dá lásku, jakou hledáš. Víš… přeju ti to. Opravdu.“ S těmito slovy rychle vychází z místnosti.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top