Zlomená srdce - Kapitola 13 (část 1/2)

Láska

„Přemýšlel jste o tom, o čem jsme se bavili naposledy?“ zeptá se s tázavým výrazem Nala. Ptá se velmi opatrně. Sama o sobě nečekala, že by ji Vincent za její řeči nenahlásil, ale tomu se asi nestalo, když tu stále stojí bez pout.
Trhne k ní zamračeným pohledem. „Vy jste se bavila,“ odsekne znechuceným hlasem. „Já jsem jen poslouchal velkou spoustu řečí o vlastizradě.“
„Takže do toho se mnou nejdete?“ vyvozuje z tónu jeho hlasu.
„Vy jste snad za těch deset let úplně zešílela!“ vyhrkne s nevěřícným úšklebkem. „Tedy… šílená jste byla vlastně už tehdy. Proto jste utekla, hm? Ty řeči, co jste měla, než jste zmizela, mám je vryté do paměti. Už tehdy jste měla sklony k podvedení vlastní země i císaře!“
Nala se s odměřeným výrazem odklání od jeho zahořklé tváře. Rychlým krokem míří ke dveřím. Už nebude poslouchat ani jediné z těch slov. Všechny si samozřejmě zaslouží a je si toho také vědoma. Ublížila mu. Vidí to v jeho oceánově modrých očích. Ten pohled do nich jí trhá srdce na kusy. Ve válce není místo na sobeckost. Udělala by to znovu… pro Austen, Arcadii, Laager, Triscall, Tsubatu… Sapphirehall… pro celý svět.
Vincent k ní přikračuje blíž. Svou velkou dlaní praští do dveří a brání jí tak je otevřít.
To překvapí nejen Nalu, ale i Breada. Ostražitě zvedá hlavu. Vincent byl jeho pánem dlouhých deset let. Nikdy by se proti němu nepostavil. Proto jen hledí ze svého místa v rohu místnosti.
Vincentova rozrušená tvář se nakloní přímo naproti té Naly. Je velmi blízko.
Nala teď může vidět všechny ty emoce přímo před svýma očima. Pouští kliku a hledá v té tváři odpovědi, nějaký náznak toho, proč tohle gesto udělal.
Dýchá zrychleně. Jeho tvář je divoká a podrážděná. Na chvíli se odmlčí a snaží se uklidnit. Zhluboka se nadechne a pokřiví svou tvář ve smířené grimase. „Už tehdy jsem jim začínal věřit,“ vydechne o poznání klidnějším tónem.
Nale se zatají dech. Pozoruje tu měnící se tvář v naprosté tichosti.
„Ale teď… po událostech v Tsubatě jsem vás snad konečně pochopil,“ odtuší nakonec. Jeho hlas je stále dost odměřený, ale svá slova myslí vážně. „Myslím, že už konečně dokážu vidět to, před čím jste utíkala.“
„Znamená to, že…“ roztřese se jí hlas nejistotou.
„Jdu do toho s vámi,“ procedí mezi zuby, jakoby si stále nebyl jistý svým rozhodnutím. Možná je jen zmámený city, které k téhle ženě kdysi cítil. Ne. Tím to není.
Nala si úlevně oddechne. „Děkuji. Už jsem si myslela, že-“
„Kdybych se nad tím pořádně nezamyslel, nahlásil bych vás Abernantovi,“ spustí znovu s tím znechuceným výrazem ve svém obličeji a utíná tak její slova. „Dost jste riskovala, když jste mi řekla, co zamýšlíte.“
„Kdo neriskuje, nic neztratí, ale ani nezíská,“ zahledí se intenzivně do jeho očí.
Odtahuje svou tvář dál. „Jak je na tom major?“
„Ještě nevím,“ svěsí znepokojeně ramena. „Ještě jsem mu o tom plánu neřekla. Potřebuji, aby si vzpomněl na všechno. Myslím, že je dobře, že ho Abernant vzal do Faithvalley. Všechno to urychlí a snad ulehčí i jeho přesvědčování.“
„Hm,“ přikyvuje Vincent. Pozorně si prohlíží její zamyšlenou tvář. Dochází mu, že jediné, čeho má teď plnou hlavu je ten její plán. Posteskne si při myšlence, jestli za těch deset let alespoň jedinkrát pomyslela na něco jiného, jestli pomyslela na něj. „Zapomněla jste na mě?“ ptá se již mírným hlasem.
Oči se jí rozevřou překvapením.
„Bylo pro vás tak snadné odejít bez jediného slova na rozloučenou. Nikdy nezapomenu na ten výraz ve vašich očích, když jsme stáli před Abernantem a císařem a probírali záležitosti ohledně vašeho převelení do SZS. Byla jste tak chladná a ani jste se na mě nepodívala,“ zakroutí nevěřícně hlavou. V jeho očích se zračí pocity smutku. „Deset let, Nalo. Deset dlouhých let jsme se neviděli. I když to nebyl ani zlomek doby, kterou jsem původně předpokládal, tak i přes to je to dlouhá doba. Za ty roky jste mi nedala jedinou zprávu. Abernant vše držel pod pokličkou. Mohl jsem jen nahlížet do spisů, kde jsem se dovídal, jaké zprávy Sapphirehallu přinášíte… a také o vašem zasnoubení s generálem Arcadie,“ zatne zuby při té myšlence. „Když jsem vás konečně po těch letech potkal ve městě, tak jste se nezmohla na nic víc, než se dívat do mé tváře prázdnýma očima a mluvit o tom zatraceném plánu. Jako bychom k sobě nikdy nic necítili.“
Zůstává nehnutá stát na místě se zaraženým pohledem zabodnutým do Vincentovy tváře, která teď přetékala nejrůznějšími pocity. Slova jakoby jí zmizela z jazyka. „Nikdy jsem si skutečně neuvědomovala, jak moc mě miloval, a jak jsem mu svým odchodem ublížila. Ale musí pochopit, že to bylo nezbytné. Nesmí být sobecký stejně, jako nejsem sobecká já.“ Smutně vydechne, ale snaží se si před ním udržet neprostupnou tvář, i když cítí, že se její srdce pomalu rozpadá na kousky. Její slabost by věcem ještě více ublížila. „Moje jednání bylo čistě s ohledem na mé krytí. Já jsem pouze přijala pomoc generála Akabaneho.“
„A v čem přesně tkvěla ta pomoc?“ zašklebí se sarkasticky. „Žena občas musí udělat něco navíc, aby si získala mužovu důvěru. Nechcete mi doufám namluvit, že by kdokoliv z královské gardy Arcadie uvěřil tak snadno slovům nějaké pochybné agentky z Sapphirehallu? Což teprve generál,“ zašklebí se znechuceně. „Řekněte, co všechno jste pro to dělala? Co všechno jste udělala proto, aby vám zase začal věřit Amon? Vrátili jste se do starých kolejí a pokračovali v tom, co jste začali, když jste ještě byla se mnou?“ spustí úplně jiný rozhovor, než původně začal. Jeho hlas je ostrý a pohled intenzivní. „Proto jste mi nikdy nedovolila, abych se vás dotknul víc než polibkem, hm?“
Nala hledí do jeho rozrušené tváře nevěřícným pohledem. Tolik osočování a hrubých slov od muže, od kterého to bolí nejvíce. Podle ní na tohle nemá žádné právo. Zamračí se a zvedá svou dlaň k jeho tváři. Jedním rychlým pohybem zápěstím ukončuje tu smršť útočných slov, které završí hlasité plesknutí.
Naklání svůj obličej na stranu. Promne si zarudlou tvář a smířeným výrazem se otočí zpátky k ní.
„Možná jsem trochu pochybovala o tom, co k vám cítím. Opustila jsem vás bez jediného upozornění a slova na rozloučenou,“ spustí rozrušeným hlasem. „Možná jsem své city nedávala dostatečně najevo, ale nikdy – zdůrazňuji NIKDY – bych vás nepodvedla. Byl jste jediný muž, který se ke mně kdy dostal tak blízko,“ dodává. „Ani mě tak nemrzí to, že jste mě z něčeho takového obvinil jako uvědomění si, že mě vlastně vůbec neznáte, když dokážete něco takového říct.“
„Omlouvám se,“ vydechne s pokorou v hlase. „Přehnal jsem to. Mluví ze mě vztek.“
„Vaše omluva pro mě nic neznamená,“ zakroutí odmítavě hlavou. „Omlouváte se za to, že jste mě nařknul z věci, kterou jste po mém odchodu dělal s každou sukní ve městě i mimo něj. Ukájel jste svou touhu v klínech jiných žen, jakoby to pro vás nic neznamenalo. Mohl jste si alespoň zachovat kousek své cti a pro tentokrát mlčet,“ vyhrkne zahořklým hlasem. Už se jí nedaří hlídat si své emoce. Všechno se to dostává na povrch.
Jeho pohled zahanbeně klesne k podlaze. „Možná jsem nemohl mlčet, protože ten pocit, že se vás dotýkal jiný muž, mě sžírá zevnitř. Jsem v tomhle nejspíš dost sobecký, ale nedokážu se tomu postavit,“ přiznává. „Ty ženy neznamenaly nic. Měly mi učinit jen útěchu, když jsem se utápěl v alkoholu a přemýšlel nad těmi nejtemnějšími myšlenkami. Ale posledních pět let jsem se dával dohromady.  O ženu jsem nezavadil okem stejně, jako jsem se nedotkl lahve. Uvědomil jsem si, že tudy nikdy cesta nepovede, že to mému zármutku jen přitěžuje,“ spustí upřímně. „Ta pověst se semnou ovšem táhla dál… a mě to asi ani nevadilo. Ženy se díky ní ode mě držely dál. Bylo proto jednoduché předstírat, že jsem na mol a mám zájem o poručici Crystu,“ zamračí se znechuceným výrazem. „Dal jsem jí do hlavy brouka, kterým měla Amona kopnout do té jeho hloupé hlavy a nevědomě tak napomoci tvému plánu. Bylo to těsně po tom, co jste se mi o něm svěřila. Tím se samozřejmě nesnažím své činy ospravedlnit.“
Nala se podezíravě zamračí. „Vy jste to udělal… i když jste tomu sám nevěřil?“
„Nebylo to vlastně nic zvláštního,“ pokrčí rameny s mírným hlasem. „Jen jsem jí popostrčil, aby mu vás připomněla. Od té doby, co vás potkal ve městě, byl jako vyměněný. Stačilo ho opravdu jen lehce popostrčit a nemyslel na nic jiného.“
„Děkuji,“ přikyvuje s vážným výrazem. Váhavě zvedá svůj pohled do jeho tváře. Na mysl jí přijde ta nejdůležitější myšlenka. Den, kdy si uvědomila své city k němu. Nikdy by na něj nemohla zapomenout.

***

Postava v černém plášti prochází uličkami města Heimgrat. Stojí asi hodinu cesty od Sapphirehallu. V tu dobu ve městě vládly nepokoje mezi obyvateli. Bylo to prohnilé a zkažené místo. Nikdo z sapphirehallských vojáku tam nechtěl pracovat. Nala tohle místo milovala. Bylo jí nějakým zvráceným způsobem blízké. Možná to bylo tím, že když do něj vešla, mohla si prakticky dělat, co chtěla. Tohle město neznalo zákony… ani slitování.
Prochází hlouběji do centra s černou kapucí zaraženou hluboko do obličeje. Neví, co hledá. Neví, před čím vlastně utíká.
„Hele, co tady máme!“ zavolá jeden z mužů, kteří stojí u zídky nějaké rozpadlé továrny.
Spolu s ním je tam jedenáct dalších mužů. Všichni jsou dost nevábně oblečeni a v rukách svírají pohárky s levným vínem. Ten zápach je cítit až za roh. Všichni okamžitě vystartují ze svých pozic a drobnou postavu v plášti obklíčí.
Nala se zastavuje s pohledem přimraženým do země. Pevně sevře rukojeť svého meče.
„Vdyť je to nějaký děcko,“ odplivne si další z mužů.
„No, mě už moc jako dítě nepřipadá,“ zasměje se znovu ten první muž. Ukazuje tak, že většinu svých zubů někde zapomněl. Oplzlýma rukama hrábne po jejím plášti.
Nala jeho ruku okamžitě odstrkuje pryč. Zvedá svou tvář vzhůru se znechuceným výrazem. „Přestaňte na mě takhle zírat.“
„Vypadá naštvaně,“ zasměje se pobaveně.
„Její oči…“ rozklepe se další z mužů. „To je Pekelný pes!“
„Ále, co by mi takové pískle mohlo udělat?“ mávne rukou první muž.
Na její tváři je objeví pobavený úšklebek. V mžiku okamžiku vytahuje svůj meč z pouzdra. Tenhle jednoduchý rychlý pohyb sebou bere i mužovu rukou, kterou ještě před několika vteřinami ledabyle mával před jejím obličejem. Krůpěje krve dopadají na její bílou tvář. Ztuhne v pozici s mečem nad hlavou. Kapuce jí při tom spadla na ramena.
V temných uličkách města Heimgrat se rozezní hlasitý křik zraněného muže. S pahýlem, z nějž srší krev, kleká k zemi. Zbytek mužů se budí ze svého překvapení. Na jejich tvářích se objevují popuzené výrazy.
„Zabijte to monstrum!“ vykřikne jeden z nich s prstem upřeným do její zakrvácené tváře.
Všichni se drží dál s nejistými pohledy. Dva se sklání ke zraněnému muži, který se v šoku cuká na zemi.
„Neříkejte, že se bojíte malé holky,“ zašklebí se pobaveně Nala. Její tvář vypadá ve svitu měsíce děsivě. Krůpěje krve jen dodávají démonickému výrazu ještě děsivější vzhled.
Její věta je vybudí k zuřivosti. Kromě jednoho zraněného se na ní všichni vrhají. Ti dva, jenž se původně starali o bezrukého hlupáka, ho nechali ležet na zemi.
Jedenáct mužů se na ni vrhne jako na kus masa. Není těžké se jim postavit, ale jejich vytrvalost je skutečně obdivuhodná. Jen jedna chyba ji dokáže položit na kolena. Obklíčí jí a jen těžko si dokáže chránit svá záda. Jeden z nich jí přes obličej přehodí svůj plášť. Mohla by vytasit svůj loket a snadno se vyprostit ze sevření, ovšem reakce ostatních byla o něco rychlejší. Jeden z mužů jí popadá za ruku, ve které svírá meč a protočí jí do neobvyklé pozice. Nezbývá než jen v bolestech pustit meč na zem. Ještě naposledy vykopne a zasáhne jednoho muže do kolene, ale ani to nestačí. Tři další ho nahradí. Dva z nich ji popadnou za ruce a praští s ní na zem. Třetí jí chytá za nohy. Muž s pláštěm odkrývá její tvář. Je plná hněvu, ale během celého souboje nevydala ani jediný bolestný výkřik. Ostatní jí udržují v nehybné pozici.
„He, tak za tohle zaplatíš, čubko,“ zasměje se muž, který jí drží nohy. Vystřídají ho dva muži a on ji pouští. Rozvazuje si kalhoty. „No tak, zakřič. Nemám rád, když se u toho holky tvářej jako leklý ryby.“
Nala ví, na co se chystá. Její tvář je chladná. Drží se. Neukáže jim slabost, ani kdyby jí začali krájet na kousky zaživa.
V ten okamžik, kdy jí tyto myšlenky proletí hlavou, se před jejíma očima objevuje zakrvácená čepel vycházející z mužova břicha. Ozývá se jen dusivé zachroptění, když se mu krev přes hrtan dostává do úst.
Nala překvapeně hledí, jak muž padá vedle ní na zem, když se meč opět vysouvá ven. Za jeho zády se objevuje silueta dalšího muže.
„Nechte ji jít, nebo vás tu rozsekám všechny na jednu hromadu.“
Muži s vyděšenými výrazy mizí v temných uličkách. Nikdo se ani nepozastaví nad krvácejícím mužem bez ruky ani nepomohou chroptícímu muži s probodnutými plícemi, který se z posledních sil plácá na chladné zemi vedle Naly.
Ta když se také konečně probouzí ze svého šoku, kopne do jeho tváře, aby ho od sebe vzdálila. Na její tváři se zračí znechucený výraz. Silueta muže k ní natahuje svou ruku, aby jí pomohl vstát ze země. Nala k němu zvedne pohled. Začíná rozeznávat stříbrný lesk vlasů v měsíčním světle. Ty oči barvy oceánu jsou jí také dost známé. Je to podplukovník Vincent Lanelli. Jeho tvář nebyla hezká jako tvář jiných vojáků, ale v jeho pouhých sedmnácti letech se nikdo nedokázal vyrovnat jeho charismatu. To ovšem pro Nalu nic neznamenalo. Ne že by si toho nijak zvlášť všímala.
„Jste v pořádku?“ otáže se. V jeho tváři se zračí starostlivý výraz.
Nala jen zamručí a sbírá se ze země vlastními silami. Zcela ignoruje jeho pomocnou ruku.
Stříbrný měsíc i hvězdy mizí za černými mraky. Obloha se začíná zatahovat a pomalu se spouští déšť.
To Nalu ještě více popudí. Natahuje si zpátky na hlavu kapuci a šlehne zamračeným pohledem k podplukovníkovi. „Nikdo se vás neprosil o pomoc.“
Vincent stahuje svou ruku zpátky k tělu, na jeho tváři se objevuje nevěřícný výraz. Tahle žena mnoho taktu nepochytila. „Máte pravdu,“ pokývá hlavou se sarkastickým výrazem. „Měl jsem je nechat, aby vás znásilnili, a pak pravděpodobně zabili.“
„A proč by ne?!“ vyštěkne podrážděným hlasem. „V čem by ten osud byl horší, než ten jaký mě čeká?!“
Na jeho tváři se objevuje zmatený výraz. Tázavě přimhouří oči. „O čem to mluvíte?“
Nala jen mávne rukou a rozejde se do jedné z uliček. „Nic. Zapomeňte na to.“
Vincent ji následuje. „Poručice, měla byste se chovat slušně ke svým nadřízeným. Neměla byste se ke mně otáčet zády, dokud jsem s vámi nedomluvil.“
Nala se jen posměšně uchechtne. „A co mi uděláte? To co chtěli udělat oni? Nebo půjdete žalovat vedení?“ zamračí se. „To pochybuji. Nejste takový ubožák.“
„Nikdy jsem ještě neviděl tak temperamentní a paličatou… holku, jako jste vy,“ zakroutí nevěřícně hlavou a snaží se s ní srovnat krok. „Když už nemáte respekt k hodnosti, tak byste se mohla chovat alespoň slušně vůči mému věku.“
„Je vám sedmnáct, pokud se nemýlím… a co?“ pokrčí nechápavě rameny. „Jste sotva o čtyři roky starší… A kromě toho já už dávno nejsem dítě.“
„Co je to dnes s vámi? Chováte se dost neuváženě. To vám není podobné.“
„Nesnažte se předstírat, že mě znáte,“ zatvrzuje se a zastavuje se, aby mu to řekla zpříma do tváře.
„Hm,“ vydechne a nasazuje střeženou tvář. „Děje se něco?“
„Když vám to řeknu, budete už konečně mlčet a vypadnete, podplukovníku?“ zeptá se tázavým tónem. Její tvář je plná hořkosti.
V Lanellim to probouzí naštvanost. Už překročila hranice příliš daleko. Jeho tvář se rozpálí a zvýší hlas. „Pravděpodobně vás nechám suspendovat, poručice.“
Nala poraženě vydechne. „Viděla jsem-“ Utíná svou řeč, jakoby si tu myšlenku musela ještě jednou promyslet. Uhne pohledem od podplukovníkovy rozhněvané tváře a zatne čelist. „Viděla jsem, jak vojáci zabili moji matku přímo před mýma očima. Udělali jí přesně to, co se chystali udělat tihle chlapi mě. Nemůžu je nechat odejít bez trestu… a vaše jednání mě v tomhle případě zdržuje. Takže mě běžte nahlásit, ale stejně mě nezastavíte.“
Vincentův přísný výraz polevuje. „Nesnažím se vás zastavit, jen jsem chtěl slyšet nějaké vysvětlení. Nicméně vás tam v žádném případě nenechám jít samotnou. Pokud se nepletu, tak těch mužů je pořád stejně, takže by nebylo od věci vás jistit.“
„Jeden jim chybí,“ pohodí hlavou a pohledem mihne k nehybnému tělu v kaluži krve. Na její tváři se objevuje zamračený výraz. „Neměl jste si špinit ruce, podplukovníku. Nechoďte se mnou. Přísahám, že neřeknu, že jste tu byl, kdyby se někdo náhodou vyptával, ať teď uděláte cokoliv. Jděte, nebo do toho budete nakonec stejně namočený jako já.“
„To nic nemění na mém rozhodnutí jít s vámi.“
Nala jen pokrčí rameny a pevně v ruce sevře svůj meč, když pokračuje dál do uličky. „Nemějte obavy, Lanelli, stejnou chybu jako před tím už neudělám.“

Stojí uprostřed louže krve. Všude u jejích nohou leží těla mužů, kteří s bolestným kvílením žádají o smilování. Nala pevně svírá svůj meč a zvedá svou zakrvácenou tvář k obloze. Kyselý déšť smývá kapičky krve z její tváře.
„Ukončím to,“ vydechuje a zvedá svůj meč vzhůru.
V ten okamžik její ruku zastavuje hrubá mužská dlaň. Vincent pohlédne zpříma do její tváře. Je velmi vážný. „To už stačí, poručice,“ zatvrdí se a jeho sevření je stále pevnější. „Myslím, že na tenhle den ani jeden z nich nezapomene. Pochybuji, že jediný z nich bude moci odsud odejít po svých. Dle jejich stavu bych si troufl hádat, že ti už se na vlastní nohy nepostaví nikdy. Bude zázrak, pokud se vůbec někdy budou moci zase hýbat.“
„Tímhle jsem neskončila, podplukovníku,“ vyhrkne roztřeseným hlasem. Jeho intenzivní pohled v ní budí něco, co ještě nikdy dřív necítila. Jakoby mu dokázala uvěřit a vzdát se toho, proč sem přišla. Ale to neudělá. Opanuje ho tvrdým pohledem. „Pár roztříštěných kostí nestačí. Musím to dokončit!“
Vincent bere její meč do svých rukou a vytrhává jí ho z ruky. Nepřestává při tom svou druhou rukou drtit její zápěstí. Jeho intenzivní pohled je stále hluboko zabodnutý do jejích očí. Nala se nedokáže pohnout ani mu odporovat. Nechala se tím pohledem zcela pohltit. Tohle by se jí nikdy nemohlo stát. Nemůže přijít na to, co je na tomhle muži tak zvláštního, že s ní dokáže takhle manipulovat.
„Poručice… Nalo, nenechte se tou temnotou pohltit,“ vypustí velmi tichým hlasem.
Nala při jeho slovech široce rozevře oči dokořán. Neví, co to mělo znamenat. Rychle se budí z překvapení a vytrhává svou ruku z jeho sevření. Následně mu bere meč a schovává si ho zpět do pouzdra. Bez jediného slova se rozchází pryč.
Vincent ji následuje.
„Co si o mě myslíte teď, podplukovníku?“
„Myslím, že potřebujete pořádnou sprchu,“ ušklíbne se Lanelli, ale v jeho tváři není ani malý náznak pobavení.
„Nehrajte si na kliďase. Pečlivě jsem sledovala vaši práci. Opravdu se mi líbí,“ připouští. „Proto vím, že nemáte rád zbytečné zabíjení… Ostatně to asi žádný normální člověk.“
„Nikoho jste přeci nezabila.“
„Ale chtěla jsem.“
„Myslím, že za vojáka mluví jeho činy a ne přání. Pokud byste byla takový netvor, za jakého se považujete, tak byste je zabila i přes mé naléhání,“ odtuší rozhodným hlasem.
„Slyšel jste je? Slyšel jste, jak mi řekli?“
„Pekelný pes.“
Nala se zastavuje a otáčí svou tvář k němu. „Víte, co to znamená. Co si o mě lidé tady ve městě myslí. Co si o mě všichni lidé na tomhle zatraceném kontinentu myslí. Mě na tom nikdy nezáleželo, ale teď si začínám uvědomovat, že v odrazech jejich očí je moje skutečné já. Začínám pochybovat o svém jednání, podplukovníku.“
Vincent se odmlčí. „Myslím, že byste se měla umýt někde tady ve městě. Vojáci v sapphirehallské citadele by mohli mít rozhozené spaní, kdyby vás takhle viděli. Můžeme si o tom ještě promluvit, pokud o to bude stát.“
Nala se beze slova rozejde k nejbližšímu hostinci a vchází dovnitř. Za pultem stojí stará dáma. Prohlédne si mladou poručici od hlavy až k patě. Bez delšího rozmýšlení bere z háčku klíč a pokládá ho před sebe na stůl.
„Pokoj nahoře úplně na konci chodby má tu největší koupelnu,“ odtuší.
Nala si bere klíč do ruky a vychází schody. Vincent ji opět v tichosti následuje.

Po koupeli rozloží své mokré oblečení na topení. Trochu si ho přeprala, aby z něj vyždímala rudou krev a nebyla tak při návratu do města nápadná. Z koupelny tedy vychází jen zamotaná v ručníku. Vincent k ní trhne váhavým pohledem.
Nala se při jeho reakci jen pobaveně ušklíbne. „Zapomeňte na to, podplukovníku.“
Vincent se nervózně podívá jiným směrem a odkašle si. „Taky jsem sledoval vaši práci,“ spustí, aby odvedl téma jinam. „Máte velký potenciál to někam dotáhnout.“
„Nestojím o to,“ pokrčí nezaujatě rameny a přesouvá se k oknu. Sedá si na jeho parapet a vyhlédne ven na v dešti se topící ulici. „Chtěla bych utéct, víte? Nechápejte mě špatně. Nechci vyznít jako zběh. Jen mám pocit, že v Sapphirehallu ve mně roste něco zlého a nemůžu to zastavit. Vím, že pod tím vším vztekem a nenávistí dokážu najít lásku, která bude tak ryzí…“ zasní se a na její tváři se při té myšlence objevuje náznak úsměvu. „Miluji svého bratra. Miluji Amona… Ale mám pocit, že začínám zapomínat na pravý význam těch citů.“
Vincent ji sleduje zamyšleným pohled. Nemá co dodat k jejím myšlenkám. Nezdá se, že by to po něm vyžadovala. Opět se tedy jen odmlčí a spustí nevázaný rozhovor. „Amon… To je ten chlapec, s kterým jste vyrůstala?“
„Hm,“ přikyvuje. „Dělá vojáka pod Abernantovým vedením. Je tak mladý. Armáda rozemele jeho duši na prach,“ povzdechne si.
„Jste stejně stará jako on,“ odtuší a se založenýma rukama na zádech se vydá pomalým krokem směrem k ní. „Copak vaši duši nezničila?“
„Já už žádnou duši dávno nemám, pane,“ povzdechne si s velmi útrpným výrazem ve tváři. „A začínám pochybovat o tom, jestli jsem někdy nějakou měla.“
„Můžete se tedy stát součástí té mé,“ vydechne zcela novým tónem v hlase, kterým ho ještě neslyšela mluvit. Natahuje k ní svou ruku.
Nala na něj zírá překvapeným pohledem a přemítá ve své hlavě, co se tím snaží naznačit. „Promiňte… ale asi úplně nechápu, co tím chcete říct.“
„Myslím tím, že jste na sebe zbytečně moc tvrdá,“ spustí. „Jistě… v armádě tomu není nazbyt, ale možná byste na chvíli měla více milovat, než myslet na nenávist. Když jsem vás dnes vidět jít do toho města, bylo mi hned jasné, o co se pokoušíte. Nehledáte pomstu pro svou matku, ale svou vlastní smrt. Možná bych vám mohl pomoci stanovit si jiné cíle. Nejste nesmrtelná, Nalo. Mohl bych vám ukázat krásu smrtelnosti.“
Nala je jeho slovy zcela zaskočená. Začíná si pomalu uvědomovat, co vlastně znamenají a jen těžko jim dokáže uvěřit. „Ale… podplukovníku… to, o čem teď mluvíte… přeci… není to možné,“ vykoktá ze sebe nejistým hlasem. Opět se začíná ztrácet v těch intenzivních očích. „Vy a já… Vždyť jste mi nikdy ani nenaznačil, že byste chtěl…“
„Naznačuji to teď,“ odvětí sebejistě. „Tedy nejsem muž, který by byl ve svých citech příliš sdílný, ale to je asi jen málo silných vojáků. Myslím, že vy a dokonce i váš přítel Amon jste toho jasným důkazem. Jak jsem říkal, sledoval jsem vás jistou dobu a měl jsem tak možnost se o svých citech ujistit. Jsem jimi zcela přesvědčen, takže nemám další důvod je dál skrývat. Takže mi teď zcela otevřeně povězte, Nalo, mohla byste milovat i vy mne?“

***


„Tak řekněte, Nalo, mohla byste mě zase milovat?“ vyvádí jí jeho hlas ze zamyšlení, jakoby předpovídal, na co právě myslí.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top