Zlomená srdce - Kapitola 9 (část 2/2)


Amon leží na posteli.
Nevím, jestli je den nebo noc. Ten bastard se tu už neukázal. A Nala se ještě nevrátila. Doufám, že bude v pořádku. Co s námi bude?
Do jeho myšlenek se vkrade zavrzání dveří. Jeden z vojáků strká Nalu zpátky do věznice a zavírá za ní dveře. Amon okamžitě vyskakuje ze své postele a běží ji naproti.
„Jsi v pořádku?“
„Ah, ano. Nic mi neudělal. Vlastně naopak… ošetřil mi moje rány a chvíli jsme si povídali,“ odpovídá po pravdě. Je rozhodnutá už nepokračovat v dalších lžích a intrikách. „Povedlo se mi ukrást pár tampónů a dezinfekci. Ošetřím ti ty rány na hlavě.“ Spustí a vráží do něj, aby se opět posadil zpátky na postel. Z pod pláště vytahuje bílé tampony a lahvičku dezinfekce, které ukradla z lékařského stolku, když se Genji nedíval. Jeden z tampónů hned namáčí do čiré tekutiny a přitiskne mu ho k ráně.
„Au.“ Jeho tvář se pokřiví v palčivé bolesti. „Asi tě má stále rád, a tak byl na tebe mírný,“ usmívá se úlevně, když bolest ustupuje a jemu zároveň padá velký kámen ze srdce. „Jsem rád. Bál jsem se, že ti bude ubližovat.“
„Myslel sis, že mě bude mučit?“ uchechtne se. „Jsem ráda, že jsi o mě měl takovou starost. Všechno bude zase dobré, Amone. Vrátíme se domů,“ opanuje ho útěšným pohledem a položí mu svou ruku na tvář.
Jemně ji chytne do své dlaně a starostlivě se zadívá na obvazy. „Zachránila jsi mi život. Opět. Starost o tebe je to nejmenší.“
Mírně se na něj usměje. „Teď si na chvíli odpočinu, pokud ti to nevadí.“
Amon přikyvuje. Nala vyšplhá na horní palandu a obrátí se obličejem ke zdi. Amon si lehá zpátky na svou postel a opět se ponoří do spleti myšlenek.
Nedali nám ještě najíst. Jak dlouho to je, co jsme tady? Den, možná dva… možná jen pár hodin.
„Bojíš se?“ ozve se ženský hlas z vrchní palandy. Zní poněkud zasněně.
Amon se pokouší uvelebit s pohledem zaraženým do ztrouchnivělých dřevěných planěk nad jeho hlavou, které se snaží držet palandu pohromadě.
„Myslíš Genjiho?“
„Myslím pravdy… o tom, kdo jsi a jaké byly tvoje činy, než jsi ztratil paměť.“
Zaráží se. Její otázka ho trochu vyvádí z míry. Mnohokrát nad tím přemýšlel. Děsí ho představa toho, že byl zabijácké monstrum a ani Genji ho z jeho domněnek nevyvedl… spíš naopak.
„Přemýšlím nad tím z vlastní zkušenosti. Jak sis mohl všimnout, o své minulosti nerada mluvím. Kdybych mohla, nejraději bych na ni zapomněla. Je za mnou spousta událostí a činů, na které nejsem hrdá.“
Zamýšlí se. „Ale neudělala z tebe právě ta minulost a uvědomění si těch činů lepšího člověka? Chci říct, že tě zase tak dobře neznám, ale vím jistě, že by si pro všechny v Austenu a asi i na celém jihu položila svůj život. Možná máš pocit, že tím nedokážeš odčinit zlo, které si napáchala, ale je to upřímné,“ spustí. „Pokud jsem provedl něco zlého nebo byl špatným člověkem, doufám, že tohle uvědomění mě také posune na tu správnou cestu. Stejně jako tebe.“
Nala zavírá oči. Možná je to dojetí, co se hromadí v její hrudi. Obdivuje Amona za jeho upřímnost. Musí se cítit neskutečně ztracený. Vždy si byl vším jistý… Sapphirehallem, svou prací, rozkazy a jejich plněním. Zauvažovala nad tím, jak se na to všechno bude dívat po tomhle dobrodružství. Pokud se v něm nespletla, všechno to pochopí a dá se na tu správnou cestu.
„Amone, ty to zvládneš. Nejsi zlý člověk, takže jestli tvé činy byly opravdu špatné, tak jistě dokážeš svou duši vykoupit.“
„Myslíš, že-“
Než stihne svou myšlenku vyslovit, rozrazí se dveře a v nich stojí Genji s jeho nabroušeným výrazem jako obvykle. Amon jen podrážděně přimkne víčka k sobě a po chvíli vstává z postele.
Genji se jen arogantně ušklíbne, ale nepřijde k němu blíž než na pár kroků. „Jak se ti spalo, bastarde?“
Amon mlčky polkne. Drží se v pozoru, kdyby ho náhodou opět napadlo vytahovat svůj meč a použít ho. Tentokrát nebude tak nepozorný a nedovolí, aby se Nale něco stalo.
Jeho reakce ho popudí. Zamračí se. „Je slušnost odpovědět. To tě nikdo neučil?“
„Šlo to,“ odsekává s hořkým podtónem.
„Jen šlo? Tyhle dřevěné palandy jsou to nejluxusnější, co zde můžeme nabídnout. Měl by sis vážit toho, že máš střechu nad hlavou.“
Nala k nim ani neshlédne. S rukou za hlavou zírá do stropu a jen mlčky poslouchá. Při Genjiho poznámce protočí očima.
 „Neprosil jsem se o ni.“
„Hm,“ odtuší nezaujatě Genji a na chvíli se odmlčí. Po místnosti se rozezní kroky jeho okovaných bot. „Naši kurýři dnes ráno vypluli s vašimi meči k Tsubatě. Ještě se nevrátili. Jestli se nevrátí do dvou hodin, tak vás znovu přijdu navštívit.“
Amon se opět zdržuje komentáře.
Genji se na něj opět ušklíbne a přikročí o něco blíž s tázavým výrazem ve tváři. „Máš hlad?“
Amon se jen zamračí nad jeho otázkou. Nala se pobaveně zašklebí.
„Já bych si něco dala, Genji. Ti švábi, co tu chodí, jsou už také dost podvyživení.“
„Myslíš si, že jsi vtipná?“ jeho tvář se pokřiví ve znechuceném výrazu směrem k ní.
Jen k němu s pobaveným pohledem shlédne z palandy. „Nevím, kdo se tu celou dobu snaží být za vtipálka. Asi se hodně rád posloucháš, že, Genji?“
„Hm,“ zavrčí podrážděným tónem a rychlými kroky opět opouští jejich celu.
Nala se s tím samým pobaveným pohledem opět pokládá na záda. Amonova tvář je ovšem plná pochybností. Se zmučeným výrazem se usazuje na svou postel.
„Obdivuji, že i v takové situaci si udržíš dobrou náladu.“
„Ah, Amone,“ vydechne a úsměv z její tváře opět padá. „Já jen… přemýšlela jsem nad tím, jaké to zase bude vrátit se domů a znovu v náruči obejmout svého bratra. A rázem všechen ten stres opadnul.“
„Copak ti nebude chybět Lalina, Lydia, Joshua a další lidé z Austenu?“ zeptá se vážným tónem. „Pochybuji, že ti po tomhle dovolí se vrátit nebo je jen navštívit.“
Nala smutně stiskne víčka k sobě. Amon má samozřejmě pravdu. Na to samé jí upozorňoval i Genji, ale je si jistá tím, do čeho se pustila. Všechny sobecké pocity jdou v tuhle chvíli stranou. I kdyby do konce svých dnů měla trpět v samotě, jen kdyby to znamenalo, že zachrání jejich životy, bez váhání by to udělala. Jen těžko to dokáže smazat její skutky, ale alespoň by to přineslo klid její duši… pokud nějakou ještě stále má.
„Omlouvám se,“ vydechne sklíčeným hlasem. „Nechtěl jsem být hrubý. Jen… přemýšlím nad tím, co se stane, když se ti kurýři nevrátí… nebo co bude, když se vrátí.“
„Chápu tvé obavy, Amone.“
Její oči se ztrácí někde v dálce.
Stejně tak i ty jeho. Hledí před sebe s rukama založenýma v klíně a na mysl mu přichází palčivé myšlenky, které se snažil potlačit celou dobu. Nemůže je už dál ignorovat. „Řekni mi upřímně jednu věc, je pravda, co si o tobě Genji myslí? Nikdy jsem o tobě nepochyboval a tak jsem se neptal, ale asi nedokážu dál přehlížet ty zvláštní okolnosti, které se kolem tebe snáší.“
Nala překvapeně rozevře oči dokořán.
„Je pravda, že jsi sapphirehallský špeh ze SZS?“ spustí. „Se všemi těmi obviněními si se srovnala tak rychle…“
Všechno by konečně začalo alespoň trochu dávat smysl.
„Je toho hodně, co o mě ještě nevíš, Amone. Vím, že se ti to teď může zdát jako příhodná chvíle na to řešit to, ale podle mě ještě není pravý čas ti to všechno říct.“
Amon poraženě vydechne a svěsí ramena. „Takže mi něco tajíš,“ odtuší. „Máš vojenský meč. Tvoje bojové, stopařské a léčitelské schopnosti jsou na velice vysoké úrovni. Ovládáš několik světových jazyků. To, že nerada mluvíš o minulosti a svých činech… A pak je tu ještě spousta dalších aspektů, podle kterých soudím, že jsi voják. Je to tak?“
„Jo…“ zašeptá.
Opět vydechne a sklopí pohled na své ruce, které se pomalu začínají třást. „Řekla jsi, že nejsi ze Sapphirehallu, ale z Niflheimu, ale dle tvých slov je Sapphirehall tvým domovem a tvůj bratr je tam taky,“ pokračuje. „Lalina mi řekla, že tvou vesnici vypálili, takže potom ses i se svým bratrem přestěhovala do Sapphirehallu a dostala se tam tak k armádě.“
„Jsi velmi chytrý, Amone. Tvoje intuice byla vždycky nepřekonatelná. Ale ani mě nenapadlo, že tohle všechno v sobě dusíš takovou dobu.“
„Hm, přicházel jsem na to postupně…“ odtuší, ale náhle se zaráží. „Počkat. Co myslíš tím, že moje intuice byla vždycky nepřekonatelná? Mluvíš jako…“
„Znám tě,“ přiznává nakonec mírným hlasem a dokončuje tak jeho myšlenku.
„Ne, to přeci nemůže být pravda,“ zakroutí nevěřícně hlavou a snaží se z ní vypudit tuhle myšlenku. Už nad tím uvažoval, ale nikdy si to nepřipustil, protože tušil, co by to s ním udělalo. Dívka, které bezmezně věřil, je jen lhářka, která mu celou dobu tajila pravdu.
Nala opouští od svého klidu a vstává z postele. Seskakuje z palandy a stoupne si naproti vykolejenému Amonovi. Hledí na něj přísným a odtažitým pohledem. „Ale no tak. Tušil si to celou dobu. Viděla jsem to v tvém pohledu. Dokonce ani moje perfektně vypilované schopnosti SZS na tvou intuici nemohly stačit.“
Je to tedy pravda… Skutečně mě zná tak dobře? Museli jsme si být velice blízcí, ale proč si na nic nemůžu vzpomenout? Za to může moje podvědomí. Potlačuje to, protože jsem se toho tolik bál. Teď už není třeba. Ale… musela mít hodně vážný důvod, když mě celou dobu obelhávala. Je snad můj nepřítel?
Amon začíná panikařit. Dýchá zrychleně a jeho ruce se třesou jako ve větru.
„Řeknu ti všechno, ale nejdřív potřebuji, aby sis na spoustu věcí vzpomněl. Začneme od začátku. Mé celé jméno je Nala Darks a pocházím z malé vesnice jménem Niflheim… Tedy je to jediné místo, kam sahá moje paměť. Ve skutečnosti je můj původ neznámý. Moji adoptivní rodiče se mě ujali, když jsem byla ještě malé miminko. Mysleli si, že nemůžou počít dítě. Milovala jsem je, jako kdyby byli moji biologičtí rodiče, a když se jim později narodilo jejich vlastní dítě, byl pro mě ten malý chlapeček jako skutečný bratr. Potom, co naši vesnici napadli vojáci a vymazali ji ze světových map, jsme se s malou skupinou přeživších dětí rozutekli po celém severním kontinentu. Já a můj bratr jsme se dostali do Sapphirehallu, kde si nás pod svá křídla vzala armáda. Tak jsem poznala tebe, Amone,“ vychází s celou pravdou ven. Konečně jí padá obrovské břímě ze srdce.
Před Amonovýma očima probleskne záchvěv jeho minulosti. Vidí malou dívku, která přichází do místnosti. Na její tváři se zračí ten nejvřelejší úsměv, jaký kdy viděl. Představuje se mu svým jménem a radostně ho přivítá. Byla to Nala jako malé dítě. Okamžik, kdy se tito dva poznali.
Chytá se za hlavu a v bolestech ji schoulí do svého klína. Je to tolik informací najednou. Neví, jestli je dokáže ustát.
Nala stále stojí opodál s mučivým a zároveň odtažitým pohledem ve své tváři. Ve vzpřímené poloze ho pečlivě sleduje a pokračuje ve své řeči.
„Od té doby jsme ty a já byli pořád spolu.“
V Amonově hlavě se začnou promítat obrazy z jeho minulosti. Jsou to vzpomínky na tuhle dívku. Není jich mnoho, ale je jich dost na to, aby si vzpomněl, kdo tahle žena byla a kolik toho pro něj znamenala a čeho všeho se dopustila. Je toho dostatek k tomu, aby se mu odhalil velký kus jeho minulosti a mohl by si už být stoprocentně jistý tím, kdo tahle žena vlastně je. I to jak zmizela z jeho života.

***

Amon s pár dalšími vojáky stojí ve stanu, který slouží jako strategická základna, která se nachází jen nepatrný kousek od bitevního pole. Brigádní generál Klei si nechal zavolat všechny důstojníky do hlavního stanu. Nala a Vincent spolu vejdou bok po boku. Nala je zubožená bojem. Je celá špinavá od hlíny. Pravděpodobně někde spadla do bláta. V ruce stále pevně svírá meč v křeči, když druhou rukou odhrnuje závěs a vchází dovnitř. Amon tentokrát nebojoval po jejím boku. S brigádním generálem stále vyčkávali ve stanu podle rozkazů z vedení. Když vešla dovnitř, zabodl do ní svůj překvapený pohled. Nikdy ji v takovém stanu neviděl.
„Majorko! Plukovníku!“ zasalutuje nejistým hlasem.
„Majorko, potřebuji, abyste s první linií pěšáků šli dopředu a kryli naše muže při nalodění.“
„Pane, mohu majorku následovat?“
„Ne, poručíku, budete držet oddíl při nalodění,“ spustí přísným hlasem Klei směrem k Amonovi. „Vzali jsme vás jen pro případ potřeby, který nemáme. Celá akce proběhla v pořádku, takže takové jsou rozkazy.“
„Ano, pane,“ zasalutuje pokorně.
Nala bez jediného slova vychází ze stanu. Amon i plukovník vychází hned za ní. Klei se mezitím stará o tábor a o vojáky v něm. Postupně ho rozpouští a stahují se k přístavu. Jak jí bylo poručeno, Nala shlukuje první divizi pěšáků. Amon s Vincentem se přesouvají k lodím. Stahují všechny své vojáky z bojiště, zatímco Nala je střídá s těmi svými.
„Madam? My dnes zemřeme?“
Nala s překvapeným výrazem vzhlédne k tváři vojáka po jejím boku. Je to mladý kluk. Jen o pár let starší než ona. Klepe se mu brada a v jeho mladé tváři se zračí zoufalý výraz. Majorka nevěřícně zakroutí hlavou a pevně sevře čelist. Tak tyhle kluky poslal Sapphirehall na smrt, aby se uskutečnil jejich plán. To bylo směšné.
„Proč si to myslíš, vojáku?“
„Vypadáte jinak. Zničeně. Možná nejsem úplně nejbystřejší, ale tohle nejde přehlédnout. Vzdala jste to. A kromě toho vím, že ti muži, co tu stojí, pro Sapphirehall neznamenají nic.“
Nala se odmlčí. Zhluboka se nadechne a přemítá ve své hlavě o svých možnostech. Nedovolí, aby ve jménu Sapphirehallu byl zbytečně promarněn další život. Tihle muži jsou ještě tak mladí. Mohou mít jednou rodiny a někam to dotáhnout.
„Musíš je držet vzadu. Až pandu k zemi, tak se obraťte a vraťte se na loď nehledě na to, co se bude dít,“ vyhrkne přísným hlasem. Zvedá pohled k bitevnímu poli před nimi. Horda nepřátel se hrne přímo na ně.
„Madam?“ vydechne nechápavě mladý voják.
„Tohle je rozkaz!“ zavrčí.
„Jak si přejete,“ přikyvuje s pokorným výrazem.
Nala přikyvuje nazpátek. Přesně podle plánu se mísí do potyčky s první divizí po svém boku. Vystřídají se tak s ostatními vojáky z dalších jednotek.
Většina z nich je už naloděná. Amon netrpělivě vyčkává na to, až Nala obrátí své muže a zavelí ústup. Její čepel seká kolem sebe jednoho nepřítele za druhým. Táhne stále dál a dál.
„Měla by se vrátit zpátky,“ hlesne Amon a tiká očima po bojišti. Nervózně si mne ruce o sebe.
Plukovník stojí vedle něho a smutně shlíží ke svým nohám.  Nala se mezitím přesunula hodně daleko.
„Co to dělá? Všichni muži jsou už skoro naloděni. Takhle se nestihne vrátit,“ vyhrkne Amon.
„Hm,“ vydechne smutně Vincent.
„Pane! Musíme něco udělat! Musíme tam jít!“ naléhá na něj a otáčí svůj starostlivý pohled k jeho chladné tváři.
„Uklidněte se, poručíku,“ odtuší Vincent a zvedá svůj pohled na bojiště. Ani se neobtěžuje na Amona otočit.
„Ale pane… Jak můžete být tak klidný. Je to vaše přítelkyně,“ zatíná čelist rozrušený Amon.
„Hm.“ Vincent se jen zamračí se zlým pohledem zabodnutým do jeho tváře. „Nikdo vám nedal právo se mnou takhle mluvit.“
Amon ustupuje. V tu chvíli jeho pohled opět spočine na bitevním poli. Nala je zaseknutá v hloučku nepřátel a nemá kudy utéct. V tu chvíli jako by rezignovala. Pouští svůj meč na zem do kaluže krve a padá dolů.
„Co se to děje?!“
Amon si to začíná dávat dohromady. Nala byla zasažena nepřátelským mečem a padla. Její muži se stahují zpátky k lodím.
„Musíte se nalodit, poručíku!“ zakřičí na něj plukovník a sám se otáčí k lodi se zahořklým výrazem ve své tváři.
„Jak můžete…?! Musíme jí přeci pomoci!“ protestuje poručík a chytá plukovníka za rukáv.
Ten okamžitě popadá jeho zápěstí a otočí ho tak silně, až mu ho skoro zlomí. Tím nejtvrdším pohledem se zadívá do jeho tváře. „Chovejte se podle rozkazů! Okamžitě se naloďte.“ Pouští ho a odchází.
 Amon zaraženě hledí do jeho zad. Nedokáže pochopit plukovníkovu reakci. Nedal najevo ani náznak zármutku, když jeho partnerka zmizela v poli mrtvol.
V hektické situaci se naloďují i poslední vojáci a lodě se odráží od břehů.
V Sapphirehallu je čekal horší úkol. Musí všem pozůstalým oznámit bolestné ztráty v boji. Její bratr byl jedním z nich, ale jeho tvář už si nedokáže vybavit. Jenom to neutichající zoufalství a nářky… A zápach spálených těl, která nalezli, když se vrátili pro své mrtvé.

***

Pevně svírá hlavu ve svých dlaních. Ty obrazy v jeho mysli jsou tak skutečné a probouzí ty nejbolestnější pocity. „Ne, nevěřím tomu. Zemřela jsi. Na vlastní oči jsem to viděl!“
Nala se k němu sklání a bere jeho obličej do svých dlaní. Intenzivním pohledem se zadívá do jeho zoufalé tváře. „Vzpomeň si pořádně na to, co jsi viděl, Amone,“ naléhá. Její oči ho opět nekompromisně hypnotizují. „Co se stalo potom?“
„Plukovník přikázal, abychom se okamžitě stáhli i s tvými muži. Nechali tě tam ležet. Když jsme se s oddílem vrátili, tak byla všechna těla spálená na hranici a nemohli jsme s přesností určit, které patřilo…“ zajíká se. „Musím vědět, co se opravdu stalo.“
„Teď není čas ti to vysvětlit, ale přísahám, že už ti nebudu lhát. Až budeme v bezpečí, tak ti řeknu celou pravdu, Amone. Prosím, jestli můžeš, tak mi ještě zkus věřit.“
Bez dlouhého rozmýšlení boří svou tvář do jejích vlasů. Nečekaně ji stiskne ve svém objetí. Jeho horký dech se mísí se zlatými vlasy. Tiskne pevně, aby mu už nikdy nezmizela.
Nala překvapeně rozevře oči dokořán. „Amone…?“
„Myslel jsem, že jsem tě ztratil, ale ty jsi zpátky. Na ničem jiném mi nezáleží,“ vydechne tlumeným hlasem do její kůže. Jeho dech ji jemně laská.
Nevím, co teď právě cítím. Jsem tolik zmatený. Mám na ni tolik vzpomínek. Odkryla se mi velká část mého života a už konečně začínám chápat, kým jsem byl… Je to úleva?
„Amone, tohle bych od tebe opravdu nečekala.“
„Není mi to moc podobné, co? Konečně si začínám uvědomovat, kým vlastně jsem. Přesto si nemůžu pomoci.“
„Prosím, pusť mě. Teď, když si na všechno ohledně nás dvou vzpomínáš, to je trochu divné,“ spustí odtažitě.
„Ah, jistě. Omlouvám se, majorko!“
„Pst. S tímhle začínat rozhodně nemusíš,“ zakaboní se. „Pro tebe už jsem pouze Nala. Tvoje kamarádka.“
Amon se na ni mírně usměje.
Najednou se rozrazí dveře a v nich opět stojí Genji s nepříjemným výrazem ve tváři. „Tak to už by stačilo!“ okřikne je. Zdá se být podrážděný jejich blízkostí.
Nala s otráveným výrazem ustoupí o krok od Amona. Nechce generála zbytečně popuzovat ještě víc. Zakládá si ruce na prsa a opírá se o stěnu věznice.
Amon dál nehnutý sedí na palandě.
Genji si je ještě jednou zamyšleně prohlédne, než znovu promluví. „Hm… vy dva, jaká je vaše hodnost? Nebo činy? Sapphirehall je připravený s námi spolupracovat. Vypadá to, že přijal naši nabídku. Ale na druhou stranu… dá se jim věřit, že opravdu propustí více než polovinu držených důstojníků?“ spustí s tím stejným zamyšleným výrazem. Jako by jeho slova nepatřila jim, ale byly to jen nahlas vyřčené myšlenky do prázdna. „No… prospěte se do zítřka.“ Bez dalších zbytečných rozprav vychází ze dveří.
„Hm,“ zamýšlí se Nala a ještě dlouhou chvíli jen tak bez výrazu hledí na dveře.
„Znamená to, že se vracíme domů?“ vydechne k ní tázavým tónem Amon a také stále hypnotizuje okovaná vrata.
„Asi ano, řekla bych,“ odpovídá a přikyvuje s milým úsměvem, který už namíří k němu.
Také k ní šlehne pohledem, který je velmi zmatený a rozrušený. „Jen… až tam dorazíme, prosím, neříkej nikomu, že si nic nepamatuju.“
„Proč ne, Amone?“ ptá se překvapeně. „Ale tak pokud je to tvoje přání, tak nic neřeknu. Nicméně bychom ho měli poslechnout a trochu se prospat do zítřka.“

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top