Zlomená srdce - Kapitola 9 (část 1/2)

Hniloba

S rukou založenou za hlavou leží na nepohodlné palandě v horním patře. Pohled má zaražený do kamenného stropu nad jejím obličejem. Rozpíná se tam velké kolo plísně, které šíleně zapáchá. Všude kolem je cítit vlhkost a hnis. Tyhle kopky byly zapadlé v nejspodnější části citadely. Nala nikdy neměla možnost do nich nahlédnout. Ne, že by to snad vyžadovala. Něco se jí probíhá ve vlasech. Začíná pochybovat o tom, že byl dobrý nápad lehnout si do té postele. Přesto tomu nevěnuje žádnou pozornost. V její mysli se honí spousta jiných myšlenek.
Snad se Lalina dostala v pořádku domů. Nedovolím, aby se jí něco stalo… Dokážu to zastavit! Dokážu to zastavit s tvojí pomocí, Amone. Vím, že ty to pochopíš…
Moje hlava… ten muž…“ Na spodní palandě se ozve bolestné zavzdychání. „Kde to jsem?“
Nala dál hledí bezvýrazným pohledem do stropu s rukama založenýma za hlavou. „Jsme v arcadijské citadele,“ vydechne. „Konkrétně ve vězení.“
Amon s překvapeným výrazem slézá ze své postele a s bolavou hlavou vzhlédne za hlasem. Nala se konečně pohne. Sedá si a následně seskakuje naproti němu s prázdným výrazem ve své líbezné tváři.
Zírá přímo do toho obličeje a nechápe, co tu dělá. „Proč…? Vzali nám zbraně.“
„To se tak dělá, když někoho zavřou do vězení, Amone.“
Jen se zamračí a rozhlédne se kolem sebe. Je zmatený. Nechápe, co se to zrovna děje. V rohu studené kamenné místnosti je nádržka s vodou. Na dně je několik vlasů a chlupů. Rozhodně ta voda není k pití. Kousek dál stojí dřevěná stolička. Musí tu být už hodně dlouho. Její nohy jsou chycené plísní. Všechno kolem šíleně páchne hnilobou a vlhkost se vsakuje i do kůže. Odporné místo.
Začíná se trochu rozkoukávat a dávat se k sobě. Stahuje svou ruku podél těla a přikračuje ke dveřím osazeným kovovými rámy a chytá za kliku.
„Jsme tu zamčení.“
Nala si zakládá ruce na prsa. „I to je celkem běžné, když tě drží ve vězení. Proto se tomu říká držení.“
„Vyrazím je!“ vyhrkne nerozmyšleně po chvíli.
Nala překvapeně vykulí oči a okamžitě se staví mezi něj a dveře. Ruce mu připlácne na hrudník, aby ho zastavila. „Co blázníš?! Na to ani nemysli,“ okřikne ho káravým hlasem. „Kdyby ses pokusil ty dveře vyrazit, tak si akorát pohmoždíš ramena. Nezáleží na tom, jak silný jsi. I kdybychom se odsud snad dostali, tak bude jen otázkou času, kdy nás chytí. Jsme tu v pasti, Amone. Nezbývá než čekat, co se bude dít dál.“
Amon vztekle rozhodí rukama a vrací se směrem k postelím. „Zatracený chlap! Proč nás tu uvěznil? Nic jsme přeci neudělali.“
„Zkus se trochu uklidnit,“ spustí nejistým hlasem. Zahanbeným pohledem tikne k zemi. „Určitě brzy najdeme východisko.“
„Co?“ trhne k ní nechápavým pohledem. Nedokáže stále pochopit, jak může být tak klidná v takové situaci. „Proč tu vlastně jsi ty? Možná bych dokázal pochopit, proč má strach ze mě, ale proč zavřel i tebe? Zná tě…“
Nala se na krátký okamžik odmlčí. Její zahanbený pohled stále míří k zemi. Jednou rukou si jemně mne zápěstí té druhé.
„Víš, co jsem ti říkala o tom meči?“
„Hm?“
„Když jsem poprvé potkala Genjiho v Arcadii, bylo více než jasné, že je mnou absolutně poblázněný. Po nějaké době jsme se dali dohromady, ale já mu nikdy neřekla o své minulosti… Neptal se. Jenže když našel tebe s tím mečem ze severního kontinentu a mě, jak tě bráním za každou cenu, začal se vyptávat a pak našel i můj meč a… Genji si myslí, že jsem sapphirehallský špeh stejně jako ty.“
Sapphirehallský špeh? Ano, mluvil o tom. Sapphirehall… Co to ve mně probouzí za pocity?“ zamýšlí se. „Ale to je přeci holý nesmysl! Vždyť jsme se ještě před měsícem ani neznali. Jste zasnoubeni! Tak mu to vysvětli… Mě neposlouchá, ale tebe…“
Konečně k němu zvedá pohled. Všímá si toho, jak je jeho výraz rozrušený.
„V politických záležitostech země naše zasnoubení nemá žádný význam! A já ho za to nemůžu vinit. Je to generál Arcadie. Jednal přesně tak, jak se od generála ve válečné situaci očekává.“
Amon se na chvíli odmlčí a sedá si zpátky na postel. Lokty se zapře do svých kolen a lehce se předkloní.
„Co s námi teď bude?“
„To nevím,“ pokrčí rameny.
„Zmínila jsi to město… Sapphirehall.“
„Co je s ním?“
„Říkala jsi, že pocházíš ze severního království. Je tohle to město, odkud jsi?“
„Ne. Já jsem vyrůstala v malé vesničce na severu. Jmenovala se Niflheim,“ odpovídá popravdě.
„Ah…“ vydechuje Amon a poraženě svěsí ramena. „To už mi nic neříká.
Nala k němu přichází pomalými kroky. Zastavuje se přímo naproti jeho sklopené tváři. Dvěma prsty mu podepře bradu a zvedne jeho pohled do svého obličeje. Ohýbá kolena do dřepu. Její tvář je přímo naproti té jeho.
„Věříš mi, Amone?“ zeptá se a její dech se jemně zatřese nejistotou.
„Měl bych se ještě trochu prospat. Bolí mě hlava,“ spustí odměřeným tónem a odklání se od její ruky. Překuluje se na bok a předstírá spánek.
Nala se opět staví rovně. Nejde spát. Nervózně přechází po místnosti z jedné strany na druhou. Nemá už kam couvnout. Je na čase mu říct pravdu. Jen musí posbírat všechnu odvahu a najít ta správná slova, kterými by začala.
Proč mě vězní? Ví o mně něco? Ten pocit, co jsem měl, když proti mně stál s mečem v ruce… Moje reakce byla tak automatická. Musel jsem proti němu hned tasit meč. Co kdyby mě napadl?“ snaží se ve svých myšlenkách ospravedlnit své jednání. Je tolik zmatený, že se ani nepozastaví nad Nalinou otázkou. „Měl bych se jí zmínit, že mi to jméno… Sapphirehall… něco připomíná? Zná severní kontinent hodně dobře. Narodila se tam a vyrůstala tam. Možná by mi mohla pomoci.
Asi tak o hodinu později se rozráží dveře. Nala k nim překvapeně šlehne pohledem. Genji k ní pošle jen neurčitý pohled a dál si jí nevšímá. Zavírá dveře a pokračuje ke spícímu Amonovi.
„Vstávej, bastarde!“ zakřičí a svou okovanou botou do něj kopne.
Nala sebou při tom gestu trhne. Nikdy si neuvědomovala, jak násilný umí Genji být. Na její tváři se objevuje zmučený výraz. Zády se přitiskne ke kamenné stěně a snaží se držet, aby proti Genjimu neuváženě nevystartovala. Budí to v ní tolik pocitů.
Amon se s jeho úderem probouzí a okamžitě se chytá v klubíčku za pohmožděná žebra. „To jsi ty. Nevím, kdo z nás dvou je větší bastard! Udeřit mě zezadu do týlu…“ odplivne si s neskrývanou hořkostí v hlase.
Genji proti němu vystartuje znovu. Jeho podrážka se opět zaboří do jeho žeber. Nala sebou trhne ještě jednou. Pevně k sobě tiskne víčka, aby ovládla svou touhu zastavit to.
„Zatraceně, co děláš?!“ ohradí se Amon. „Lalině jsi navyprávěl, že mi chceš pomoci a nakonec zatkneš i její sestřenici kvůli nějakým paranoidním domněnkám! Je to tvá snoubenka a nic jsme ti neudělali…“
Jeho úder je tentokrát silnější. Sklání se k němu a chytá ho za košili. Druhou rukou ho obrněnou pěstí udeří do obličeje. Se zahořklým výrazem pohlédne do jeho rozšklebené tváře. „Nemluv o ní!“
„Genji, prosím!“ vyhrkne zoufalým hlasem Nala. Už se déle neudrží. Jestli se ho ještě jednou dotkne, tak i přes všechny své city, které k němu chová, za sebe nedokáže ručit. Amon pro ni znamenal mnohem víc. „Není důvod být tak násilný!“
Genji odvrací svou znechucenou tvář směrem k ní. Natahuje k ní ruku a ukáže na ni výhružně prstem. „Ty mlč, nebo si s ním vyměníš místo. Neboj, také na tebe přijde řada,“ zavrčí naštvaně a opět se otáčí k Amonovi. „Ani jeden z vás se k Lalině už nepřiblíží. A ty se seber z té země, pse!“
„Pse?“ zakroutí nevěřícně hlavou Amon. Oběma rukama se zapře do dřevěné palandy a škrábe se na nohy. Snaží se stát pevně a zpříma, aby mu nedal najevo svou slabost. Po čele mu stéká krev, která pomalu skapává přes jeho tvář na zem. Genji ho pěkně zřídil. Nale to trhá srdce. Amon na ni na okamžik pohlédne přes Genjiho rameno a při tom si promne svá pohmožděná žebra.
„Možná, že jsi opravdu ztratil paměť, a taky to na mě možná jen hraješ, ale ať už je to jakkoliv, rozvážu ti jazyk, ty bastarde!“ spustí ostrým jazykem Genji a probodne ho nepřátelským pohledem. „Ten meč, co jsi měl u sebe, patřil jednomu z sapphirehallských důstojníků… Heh, jistě sis všiml, že ta tvá krásná kamarádka Nala má dost podobný meč, takže odmítám věřit jedinému z vás. Pořád mi chceš tvrdit, že si nic nepamatuješ, vojáku? Nebo mám spíš říct zloději?“
Amon stále hledí na Nalu, která má sklopený pohled do země, protože nedokáže dál přihlížet tomu, jak ho Genji týrá. Ta ovšem ví, že je to nezbytné. Major se snaží rozpomenout alespoň na něco. Cítí, že pravda stojí přímo před ním, ale on ji celou dobu přehlížel. V tu chvíli se k němu zvedají ty burgundské oči. Pociťuje ve své hrudi nepopsatelný pocit. Hlava se mu opět roztřeští.
„Opravdu nevím!“ vyhrkne po chvíli přemýšlení. Ta bolest se dá už jen těžko snášet. Takový psychický nápor mu vůbec nedělá dobře.
Ten pocit, co je ve mně… Nedokážu ho popsat.
„Jaké máš rozkazy tady v Arcadii?!“ naléhá důraznějším hlasem Genji.
„Nevím zatraceně! K čertu s tebou! Kolikrát se mám opakovat?!“ vyjede na něj vykolejený Amon. V jeho tváři hoří neuhasitelný plamen.
Genji se také přestává ovládat. Vytahuje z pouzdra svůj meč. V jeho tváři je výraz, který říká, že se nebude zdržovat v tom ho použít. Nala vytřeští vyděšeně oči, ale zatím nebude do jeho výslechu zasahovat.
„Neser mě! Tahle čepel by se taky mohla zabořit do něčeho měkkého.“
Ten bastard je nemocný.
Amonovy oči se nevěřícně rozevřou dokořán.
„Bude lepší pro nás pro oba, když budeš mluvit.“
„Já si opravdu nemohu na nic vzpomenout.“
Genji se trochu uklidňuje. Stahuje svůj meč k zemi, ale nepolevuje v intenzivním výslechu. „Kdo tě učil držet jazyk za zuby? Abernant?“
Abernant? To jméno je mi povědomé. Znám toho muže? Ano. To jméno jsem často slýchával. Ale nevybavuji si nic kromě toho jména.
Amon zatíná pěsti i čelist. Jeho pohled je divoký a pod proudem krve se zdá být až démonický.
„Jdi k čertu!“
Genjiho tvář se pokřiví. „Ty zasranej sapphirehallskej bastarde! Tebe pošlu k čertu!“ Bylo jen málo situací, kdy se Genji vracel ke svému rodnému nespisovnému žargonu vesnického holovrátka.
Pevně sevře rukojeť ve své ruce, aby se ujistil, že jeho úder bude dostatečně silný a prudce vystřelí tou rukou kupředu proti Amonovu břichu. V tu chvíli jeho úder cosi zpomaluje. Už před sebou nevidí tvář toho sapphirehallského čokla. Nala hledí zpříma do jeho tváře rozevřenýma očima. Na podlahu začíná odkapávat její krev. Genji shlédne dolů. Její ruce pevně svírají lesklou čepel a zabarvují ji do ruda. Zastavila ji vlastníma rukama. Oba muži na ni překvapeně hledí. Ani jeden z nich si nevšiml, že by se hnula z místa. Její rychlost byla nepředvídatelná.
Jak to dokázala? Nemůže mít přeci takovou sílu…“ přemítá ve své hlavě Amon a s vytřeštěnýma očima sleduje její zkrvavené ruce zatínající se do čepele.
„Nalo…?“ vydechne nechápavě Genji. Nedokáže uvěřit, kolik toho je schopná obětovat pro jeho život. Copak je pro ni opravdu tak důležitý?
Nala chvíli mlčí s pohledem zabořeným do země. Přes obličej má přehozené své zlaté vlasy, takže není vůbec vidět do její tváře. Jen pevně svírá čepel ve svých jemných dlaních, které v proudech krve krvácí na podlahu a jemně se třesou, takže Genjiho čepel sebou hází ze strany na stranu.
„Genji… prosím…“ procedí mezi zuby do hrobového ticha.
Jeho výraz se z překvapeného mění na naštvaný. Tentokrát je jeho naštvanost mířená proti jemu samotnému. „Zašel jsem už moc daleko. Ale jak daleko je ona schopná zajít pro něj? Mohl jsem jí zabít. Doufám, že není vážně zraněná. Teď ale nemůžu polevit.“
Jak si usmyslel, tak udělal. Jeho tvář se pokřivuje vztek. Odstrkuje Nalu na stranu a stahuje svůj meč k zemi. Rychlými kroky přikračuje k ní a naklání se nad její zmučenou tváří z části ještě skrytou pod zlatými vlasy. Ujišťuje se, že ještě překvapením oněmělý Amon neuvidí jeho následné jednání. Jednou rukou jí odhrnuje vlasy z čela. Celá se klepe a pevně svírá čelisti. Nedívá se na něj.
„Nalo…“ vydechne. „Omlouvám se. Jsi v pořádku?“
„Nic mi není,“ zašeptá nazpátek, ale její výraz je velmi odměřený.
Nicméně teď nebyl pravý čas se tím zabývat. V rychlosti si prohlédne její poraněné ruce a odvrací se.
„Tohle tě naučí se už nikdy neplést do mých záležitostí,“ pohrozí jí, ale jeho hlas už není tolik přesvědčivý jako předtím. Je tížen svými činy.
„To jméno… Abernant… Je mi povědomé, ale na nic jiného si nevzpomínám,“ vyhrkne spěšně Amon a získává si tak pozornost obou zúčastněných. „Prosím, nech ji být. Přísahám, že říkám pravdu.“
Amonův výraz je zmučený. Vypadá jako na pokraji propasti jménem pláč. Tímhle zoufalým pohledem zírá do Naliny bezvýrazné tváře. Ta je překvapená jeho reakcí. Znamená to, že se mu vzpomínky už začínají pomalu vracet. Možná toho ví ještě víc a tají to před ní. Teď přichází s pravdou na povrch, protože Genji zlomil jeho ducha. Možná to způsobila ona svou částečnou obětí. Jeho city k ní jsou skutečně čisté, i když ztratila jeho důvěru.
„Hm…“ zamračí se na něj nespokojeně Genji a schovává svůj meč zpátky do pouzdra. „Možná se nám nakonec budeš hodit. V Tsubatě drží dost našich důstojníků. Uvidíme, jak si tě Sapphirehall cenní. Pošleme jim tvůj meč,“ dodává již mírným hlasem.
Opět to slovo… Sapphirehall. Ano, přijde mi povědomé. Vyvolává ve mě nějaké pocity. Podle toho, co říká, jsem skutečně voják,“ zamýšlí se a šlehne pohledem ke zraněné Nale. Zaráží ho vědomí, že ji ani jednou v plánech Arcadie nezmínil. „Ale co bude s Nalou?“
„Už jsem ti jednou říkal, ať se o ní nestaráš!“ vyjede na něj podrážděně. „Jestli má amnézii nebo ne, nic to nemění na tom, že přes něj můžeme dostat naše důstojníky zpět. Nala měla nakonec pravdu. Arcadie tuto možnost přivítala. Ten meč je sapphirehallský. Sice nevím, jak k němu tohle kuře přišlo, ale bude jeho. O tom není pochyb,“ zamýšlí se. „Kvůli takovým jako jsi ty-“ zastavuje se v půlce své řeči a jen beznadějně mávne rukou. „Vlastně tobě nemá smysl něco říkat. Plýtval bych na tobě dalšími slovy. Stráže!“
Voják, co stojí na stráži za dveřmi, je otevře a v pozoru se staví vedle nich, aby mohl generál odejít z věznice. Genji se otáčí k Nale, která stále sedí na tom samém místě na podlaze a nechává pomalu odkapávat krev ze svých rukou do stále se zvětšující louže pod nimi. Pevně ji sevře v nadloktí a staví ji na nohy.
„Ty teď půjdeš se mnou.“
Bez dalších slov spolu opouští místnost. Amon vybíhá za nimi, ale voják mu zabouchne před obličejem. Poraženě svěsí ramena podél těla a zády se sveze po chladné stěně a sedá si na podlahu.
Doufám, že jí nic neprovede. Zachránila mi život… Ani jsem netušil, že pro ni znamenám tak moc. Mohl jí zabít… Ten bastard!
Při svých myšlenkách zatíná pěsti.
Sapphirehall…. Abernant…. Co mi to připomíná?

Nala sedí na dřevěné stoličce. Jedna ze sester k ní okamžitě přibíhá se starostlivým výrazem. Na plechovém tácu nese spoustu nástrojů, obvazů a dezinfekci na její pořezané ruce.
„Slečno Darks, co se vám to stalo?“ vyhrkne vyděšeně a starostlivě jí odhrnuje vlasy z bezvýrazné tváře. „Vypadáte příšerně. Doufám, že je na vás generál hodný,“ spustí a na tváři se jí objevuje hluboká vráska. Neměla ani potuchy o aktuální situaci.
„Sailo, odejdi, prosím, už se o ni postarám.“
„Dobře, pane Akabane,“ přikyvuje sestřička a při odchodu Nale složí úklonu na rozloučenou.
Genji si sedá naproti ní. V tichosti bere do ruky desinfekci, do které namáčí vatičku, kterou otírá její zranění.
Jen zatne zuby při palčivé bolesti.
„Divím se, že sis nerozřízla ruce vedví,“ kroutí nechápavě hlavou. „Tu čepel jsem dnes ráno nechával nabrousit.“
„Byla to moje chyba. Ten meč by mě nezranil. Procestovala jsem kus světa a naučila jsem se od mistrů na východním kontinentu lecjaké umění. Dokázala bych ten meč chytit, aniž by mě pořezal, ale když jsem ho držela, nahrnul se mi do krve vztek a já stiskla, až ta bolest uvolnila moje sevření,“ připouští s pohledem zaraženým do prázdna. Je jako tělo bez duše. Tenhle incident v ní něco probudil. Chová se velmi divně.
„Hm…“ zamýšlí se a na jeho tváři se zračí znepokojený výraz. Bere do ruky obvazy, kterými začne obvazovat její dlaně. „Co pro něj obětuješ příště? Celou ruku? Nebo dokonce hlavu?“ zatvrdí se a se zahořklým výrazem utáhne obvaz pevněji.
„Au,“ vyhrkne Nala s bolestným výrazem ve tváři a konečně k němu zvedá svůj zaražený pohled. „Je součástí mého plánu. Bez něj-“
„Přestaň lhát sama sobě!“ vyjede na ni ostrým tónem a opět utáhne trochu pevněji. „Je mi to vlastně jedno,“ povzdechne si po chvíli. „Řekni, myslíš, že má tvůj plán šanci na úspěch?“
„Ano, jinak bych se do toho nepouštěla.“
„Opravdu? Mě totiž připadá, že jsi zoufalá. Za něčím se ženeš a ještě to ani nemáš pořádně promyšlené.“
„Hm, stále se mi to snažíš rozmluvit? Já už nepovolím. Mám jedinečnou příležitost. Dotáhnu to dokonce, i kdyby mě to mělo stát život.“
„Věřím ti. Pravděpodobně se tak i stane. Císař ani Abernant ti to nedarují zadarmo.“
Nala opět znechuceně odkloní svůj pohled na stranu. Je si vědoma pravdivosti Genjiho slov a kromě toho se jí při tom jménu zvedá žaludek.
„Nicméně ti přeji hodně štěstí. Chtěl jsem ti to říct teď, protože je to naposledy, co se bavíme jako přátelé.“
Nala jen smutně sklopí pohled do země. „Chybíš jim.“
Genji překvapeně zvedne pohled do její tváře.
„Tessalii a Wedgemu… i ostatním. Stýská se jim po tobě,“ pokračuje Nala. „Měl by si je jít pozdravit, než to vypukne.“
„Sama dobře víš, že na tohle nemám teď čas.“
Nala se jen ušklíbne. „Vždycky si upřednostňoval Arcadii. Chtěla bych být víc jako ty, i když by to znamenalo, že teď bychom stáli proti sobě.“
Jen se nepřátelsky zamračí a hrubě ji bere za nadloktí, aby ji zvedl ze židle.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top