Zlomená srdce - Kapitola 8 (část 2/2)


Mezitím v nedaleké uličce vychází Nala z kovářství. Její ostří je ostré jako nikdy dřív. Pečlivě ho schovává za opasek. Má na spěch, protože se tam Amon ještě neukázal. Uvnitř srdce doufá, že se někde zdržel s Lalinou a nepotuluje se bez dozoru po městě. Mohlo by to způsobit spoustu problémů. Když vychází na kamenný chodník před krámkem, Lalina akorát přichází směrem od lékárny.
„Ah, tady jsi. Trochu se to čekání protáhlo. Byla tam dlouhá fronta, ale naštěstí už mám všechno, co potřebuji,“ usmívá se na ni.
„Lino, kde je Amon?“
„Poslala jsem ho za tebou. Copak nedorazil?“ ptá se překvapeně.
„Ne, nemám z toho dobrý pocit. Pojď!“ vybídne ji a chytne ji pevně za ruku. Její rychlé kroky jí dovedou do vzdáleného a zapadlého místa města, kde si právě Amon a Genji vyměňují dohady. Naskytuje se jí obraz dvou mužů stojících proti sobě s meči ve svých rukách a vražednými pohledy na tvářích. Nala překvapeně tuhne na místě.
„Genji?! Amone?!“ vyhrkne Lalina.
Tím si upoutává pozornost obou mužů. Genji ovšem spěšně upne svůj pohled do Naliny tváře. Ta mu ho oplatí. Oba mají velmi vážné pohledy. Genji tázavě přimhouří oči. V tu chvíli Nala svůj pohled sklopí do země.
Takže s tím má nakonec něco společného. Hm… zatraceně!“ zamyslí se a jeho podrážděný výraz ho při té myšlence neopouští. „Lalino. Nalo.“
Amon uvolňuje svůj pevný postoj a úlevně se na děvčata usměje. „Teď už se to snad vysvětluje. Odložme svoje zbraně.“
„Nic se nevysvětluje,“ procedí nepřátelsky mezi zuby Genji. „Ty odlož svůj meč první.“
„Dobře,“ přikyvuje a schovává svou čepel zpátky do pouzdra pod svůj karmínový plášť. Jeho černé oči při tom stále pečlivě sledují každý Genjiho pohyb, kdyby ho náhodou napadlo podvádět.
Nala v jeho pohledu opět začíná poznávat toho starého Amona, kterého před deseti lety opustila. Nekouká z toho nic dobrého.
Genji také schovává svůj meč, ale jeho pohled je stále ostrý jako Nalina čerstvě nabroušená čepel. „Lalino, kdo je tenhle muž?“
Záměrně se zeptal té dívky, kterou pokládal za méně informovanou. Potřeboval všeobecnou informaci, od které se může odpíchnout. Zbytek si s Nalou vyřídí později.
„Těžko se tomu dá věřit, ale Wedge ho našel asi před měsícem a půl u pobřeží Austenu. Byl vážně zraněný, a tak ho odnesl do vesnice k nám domů. Nějaký čas tam byl, dokud se neprobral z bezvědomí. Od té doby má amnézii,“ spustí upřímně dívka celý příběh, který je jí známý. Všechny ostatní pochyby si nechává sama pro sebe. Nala by jistě nechtěla, aby to Genji věděl. Poví mu to sama, pokud to bude pokládat za nutné.
„Před měsícem a půl?“ vydechne zamyšleně. V jeho mysli si začne dávat všechny souvislosti dohromady. „V tu dobu začal Sapphirehall okupovat Tsubatu. Určitě to bude jeden z sapphirehallských psů. Možná ví, kdo je a jen si pohrává s jejich důvěřivostí. Možná Sapphirehall prokoukl její plán a poslal ho sem, aby ji špehoval. Nebo snad ona sama ví, kdo to je? Protože i kdyby měl amnézii, bylo by nebezpečné, kdyby si vzpomněl. Musí přeci vědět, že je ze Sapphirehallu a co to pro nás všechny znamená. Hm… určitě ví, kdo tenhle kluk je. Možná někdo z její minulosti?“ Znovu ji opanuje pohledem, který je teď plný podezření. „Neodpověděl mi, kde přišel k tomu meči. Lalino?“
„Ten meč byl u něho, když ho Wedge našel. Oceán ho vyvrhl nedaleko od něj,“ odpovídá. Je překvapená. Nechápe, čeho se snaží jejím výslechem dosáhnout a dost jí to znepokojuje. „Genji, celou tuhle situaci nechápu. Proč jste proti sobě tak vyjeli?“
„Jen jsem po něm chtěl nějakou identifikaci… Promiň, Lalino, ale bude lepší, když to nebudeš vědět,“ zamýšlí se. Pokouší se na své tváři opět vyčarovat ten okouzlující úsměv gentlemana, aby její obavy uklidnil. „Byla to rutina,“ dodává. „Unáhlil jsem se.“
„Amon žádnou nepotřebuje. Je to náš přítel, že Nalo?“ rozzáří se jí oči a pohlédne jimi do těch Naliných, které momentálně přetékají starostmi. Chtěla to Genjimu říct, ale do téhle situace nechtěla dostat ani Amona ani jeho. Když se oči děvčat sejdou, rychle si na sobě vyloudí pozitivní úsměv, aby ji také uklidnila.
„Hm,“ usměje se Genji na její poznámku. Odvrací svou pozornost od – pro něj záhadného – návštěvníka a přikračuje blíže k Nale. Pokládá své obrněné rukavice na její ramena. S tím hraným úsměvem přimyká svá ústa k těm jejím.
Amon v tu chvíli odvrací pohled. Jakoby ho něco zabolelo na hrudi při tom pohledu. „Ah, no jistě. Tohle je ten Genji, se kterým je Nala zasnoubená. Takže je to nakonec generál, hm?
Jeho ústa se opět odtahují. „Jsem tak rád, že tě zase vidím, lásko,“ zvolá šťastným tónem a pevně ji stiskne ve svém náručí. Když má jistotu, že ani jeden z přihlížejících jeho výraz nemůže vidět, nasazuje vážnou tvář a tichým hlasem zašeptá do jejích vlasů: „Ty o něm něco víš?“
„Vím toho dost,“ odpovídá ve stručnosti tichým hlasem, aby si byla jistá, že její slova se dostanou jen do těch Genjiho uší. „Musíme si hned promluvit.“
„To tedy musíme,“ odtuší Genji mrazivým tónem a opět ji pouští ze svého náručí s tím dokonalým úsměvem na své tváři. Udělá pár kroků blíže k Amonovi. „Tenhle muž bude muset jít se mnou. Zkusím mu nějak pomoci.“
„To budeš moc hodný, Genji,“ zaraduje se naivně Lalina.
Před chvílí proti mně stál s mečem a v očích měl výraz, který zabíjel, teď se tu usmívá a nabízí mi pomoc?
„Amone, až si vzpomeneš, kdo jsi, přijdeš mi to říct?“ spustí roztouženě Lalina s jiskřičkami očekávání v očích.
„Samozřejmě,“ pokývá hlavou Amon.
„Takže je to slib?“ naléhá. Její hlas je plný touhy.
Toho si všímá i Genji. „Neměla bys tak lehkovážně mluvit s cizinci. To tě sestřenice nenaučila?“ Neodpustí si štiplavou poznámku.
Nala mu ji oplácí zamračeným pohledem.
„Teď se tedy s Nalou vrátíme do Austenu. Měj se, Genji, a ty taky, Amone,“ rozloučí se s rychlým zamáváním své drobné ruky.
„Lalino, počkejte u brány. Pošlu s vámi dva vojáky.“
„Děkujeme, Genji,“ přikývne a otáčí se k odchodu.
Nala k oběma přikývne na rozloučenou. Vymění si opět pár pohledů s Genjim. Ten na ni upřeně hledí, a pak jen přikývne. Ona udělá na oplátku to samé. Otočí se na patách a vydává se za Lalinou. Následuje ji až na náměstí, kde se zastavuje.
„Lino, musím se tam vrátit.“
„Hm, takže opravdu odcházíš. Tedy… vracíš se domů.“
Nala vezme její skleslé ruce do svých dlaní a pevně je sevře v útěšném stisknutí. „Žádné místo pro mě nebude více domovem než Austen. To přeci víš. Ale teď nemám jinou možnost.“
„Postarej se o bratránka, až tam budeš,“ usměje se po chvíli. Její oči jsou skleněné jako zrcadlo. Pevně se přimyká k jejímu tělu. „Budeš mi moc chybět! Prosím, dej na sebe a na Amona pozor. Musíš se, co nejdřív vrátit!“
Nala ji jemně políbí na čelo. „Budu. Slibuji.“

Mezitím Genji opět nasazuje vážný výraz a obrací se k tajemnému cizinci.
„Takže co teď?“ ptá se zmateně Amon.
„Půjdeš přede mnou. Navedu tě. A pohni sebou. Nechci je nechat dlouho čekat u brány,“ zavelí generál.
Amon se odevzdaně otáčí a rozchází se do uličky, která se před ním otevírá. Genji přidává do kroku a vytahuje svůj meč, jehož rukojetí ho silně udeří do hlavy. Amon upadá do spánku.
„Myslel sis, že ti to sežeru, ty bastarde!“ odplivne si podrážděně Genji.
„Myslím, že není zcela nezbytné, aby si byl tak násilný,“ ozve se ženský hlas za jeho zády. „Dalo mi to dost práce ho dát zase dohromady.“
Genji se k ní otočí se znechuceným výrazem. „Neměla sis dělat škodu.“
Nala se jen zamračí.
Genji se obrací ke dvěma vojákům, kteří přicházejí blíž. „Vy dva, odveďte našeho hosta. Vyberte mu nějakou speciální celu. Víte, jak to myslím.“
Vojáci přikývnou. „Ano, pane,“ zasalutují a každý z nich z jedné strany bere Amonovo bezvládné tělo v podpaží a společnými silami ho odtáhnou pryč.
Nala si jen znepokojeně založí ruce na prsa. Genji se rozejde směrem k citadele. Přidává dost do kroku, takže ho Nala musí dobíhat.
„Tuším, že tohle je ten správný čas na mluvení, snoubenko.“
Cestou potkávají další strážné.
„Chci dva schopné muže na cestu do Austenu. U brány stojí dívka jménem Lalina, která čeká na jejich doprovod. Zařiďte to,“ přikáže jim.
„Ano, pane!“ přikývnou všichni jednohlasně.
Genji se rozejde dál, až vstoupí přímo do citadely. Všude na chodbách jsou vojáci ve stejném šedo-lesklém brnění. Následovaný Nalou pokračuje až do svých komnat v levém křídle hradu. Zavírá dveře, aby si mohli nerušeně promluvit.
„Tak spusť.“
„Nebylo by něco k pití?“
Genji ztrácí trpělivost. „Cítím z toho velké problémy, Nalo. Řekni, co mi to tajíš? Kdo je ten muž? Co zamýšlel na území jižního kontinentu? Je to nějaký další posluhovač SZS, nebo nějaký tvůj kamarádíček z armády?“
„Genji, prosím…“
„Nalo, nenuť mě, abych ti přestal věřit!“
Nala na něj upíná svůj pohled. Dokáže v něm číst jako v otevřené knize. Vždy jí byl tolik poblázněn, ale nikdy nedal své city najevo. Věděl dobře, že pro ně dva není žádná budoucnost. Byli ze zcela odlišných světů, jejichž střet by přinesl zkázu. Přesto všechno to z něj dokázala vycítit a velmi často toho také využít. Nic není jen černé nebo jen bílé. A i když Nala nebyla zlý člověk, čas od času udělala špatnou věc, za kterou se náležitě styděla, ale věděla, že to má smysl.
Svými drobnými dlaněmi sevře ty jeho a pohlédne do jeho tmavých očí tím nejvřelejším pohledem, jakého v tu chvíli byla schopná. „Můj plán, Genji, o kterém jsme spolu tak často mluvili, se konečně dává do pohybu. Potřebuji k tomu tvou pomoc. Musím se vrátit do Sapphirehallu,“ spustí naléhavým hlasem. „Už není čas na další rozmýšlení. Sapphirehall se mobilizuje. Obsadil Tsubatu a ty dobře víš, že tam se nezastaví.“
„Co to má společného s tím klukem?“ zavrčí.
„Amon je důležitým článkem v mém plánu. Jeho role bude velmi podstatná. Řekněme, že má pod sebou pár dost schopných vojáků, kteří mu naslouchají. S jeho pomocí má můj plán konečně šanci na úspěch.“
„A jak přesně má tvůj plán proběhnout?“
„Musíš mě zatknout. Řekni Arcadii, že si přišel na to, že jsem sapphirehallský špeh ze SZS. Jistě se ti odvděčí…“
Genji vztekle rozhodí rukama. „Copak neslyšíš, jak to zní? V tom lepším případě se sem už nikdy nebudeš moci vrátit. Arcadia tě může nechat popravit. A co pak? Co bude s tvým plánem pak?“
„Císař ti naslouchá. Řekni mu, že dojednáš výměnu. V Tsubatě stále sídlí část sapphirehallských vojáků. Slyšela jsem, že je tam i Kenta. Co si myslíš, že udělá, až mu nabídneš na výměnu mě?“
„Hm…“
„Pokud k tomu ještě přihodíš Amona, vrátí se ti více než polovina zajatých vojáků.“
„Opravdu? To je tak důležitý?“
„Jeho postavení nemá žádný význam pro tenhle plán, ale ano Sapphirehall si ho velmi cenní. Zejména Abernant.“
„Dobrá,“ pokývá hlavou, ale v jeho očích je stále velká spousta pochybností. „Uvědomuješ si vůbec, že už nikdy neuvidíš Lalinu, Lydiu, Joshuu a další z vesnice? Svoji rodinu a přátele. Už nikdy neuvidíš… mě. Dokážeš se s tím smířit?“
„Genji, tohle je válka a ty víš lépe než kdokoliv jiný, co válka obnáší. Není tu čas na sobeckost. Nemůžu dovolit, aby se jim něco stalo. Pokud budu v srdci toho všeho, tak možná dokážu zastavit tohle to šílenství a ochránit je.“
„Pokud to vyjde, tak z tebe nebude jen vyhnanec z jižního kontinentu, ale i vlastizrádce. Kam pak půjdeš?“
„Jestli to vyjde, nebude žádná válka. Nebudou zbytečně umírat a trpět další a další lidé. Abychom něco získali, musíme něco obětovat…“
„Nesnaž se mě ukonejšit slovy, které používá Sapphirehall při výcviku. Dokáže mě to akorát rozčílit.“
„Omlouvám se. Některé zvyky se hold nedají odnaučit,“ sklopí smutně pohled do země při té vzpomínce.
„Jsi si jistá tím, že ti pomůže?“
„Neviděla jsem ho přes deset let. Nevím, jak na tom je v postavení vůči Sapphirehallu, ale myslím si, že mi věří. Dokážu ho přesvědčit, aby mi pomohl.“
„Myslíš, že ti věří? To nezní zrovna přesvědčivě. Znamená to tedy, že o tom plánu ještě ani neví.“
„Potřebuji, aby si nejdřív na všechno vzpomněl. Na všechny ty hrůzy, které pod vedením Abernanta v režii císaře musel vykonat. Dokážu to, ale potřebuji tvou pomoc. Genji, prosím.“
„Poslední dobou toho ode mě žádáš celkem dost. Nemůžu ani pominout to, že jsi mi lhala celý měsíc a půl. Tajila si mi velmi důležitou informaci a ohrozila si tak nejen Austen, ale celý kontinent. Uvědomuješ si to vůbec?“
„Já to vím, ale přísahám, že své dluhy splatím, jak budu moci! Už nikoho z jižního kontinentu nevystavím nebezpečí.“
„Pokud odvrátíš válku, bude to dostatečná odměna pro všechny.“
„Znamená to, že mi pomůžeš?“ zamrká nadějeplně očima.
Šlehne k ní tím střeženým pohledem. „Je to až příliš riskantní. Nechci, aby se ti něco stalo. Musí být jiná možnost…“ Genji nesouhlasně zakroutí hlavou. Sklápí svůj pohled do země a chce Nalinu rozklepanou postavu obejít, aby mohl v tichosti odejít z místnosti.
Bere ho pevně za jeho nadloktí. Její pohled je skleněný. Zahledí se s ním přímo do jeho očí, když se opět zvednou od země s tázavým výrazem. Otáčí se k němu čelem. Své tělo drží blízko toho jeho. Genji se zmateně snaží najít odpovědi v její tváři.
„Vím, kolik toho po tobě žádám a už nemám, co jiného nabídnout než sebe…“ vydechne. Její hlas se stále trochu třese.
Genji rozeznává v tom tónu zoufalost. Cítí se znechucen tím, jak nízko je schopná klesnout, aby se její plán uskutečnil. Ona tomu tolik věří, ale on má stále pochybnosti, jestli má vůbec šanci na úspěch.
„Miluji tě, Genji,“ vydechne znovu. V jejích slovech není žádná lež. Milovala ho, ale svým vlastním způsobem. Nemělo to nic společného s láskou k muži, jakou by si on sám představoval.
Jeho oči se rozevřou překvapením.
Nala ho chytá kolem krku a stahuje jeho hlavu k sobě níž, aby se její horké rty sešly s těmi jeho, ale jen na malý okamžik, v polibku, který byl prázdný.
Nastává situace, o které se mu do té chvíle jen zdálo. Obdarovala ho tolik očekávaným polibkem. Nemá z toho žádnou radost. Tenhle polibek bez jediného náznaku emoce není to, co si tolik vysnil. Konečně si začíná s touhle situací uvědomovat spoustu věcí. Jednou z nich je, že Nala ho nikdy nebude milovat jako muže. Je čas nechat jí odejít.
Genji se vzepře jejímu tělu a odtahuje se na délku dvou metrů. „Tohle je citové vydírání. Jsi opravdu dobrý voják, Nalo. Sapphirehall by byl na tebe pyšný,“ zatne čelist s posledními slovy. Jeho výraz hoří nenávistí k tomu místu. „Ale dobře, jak chceš. Pokusím se vyjednat tu výměnu a všechno, co se bude dít dál, bude jen na tobě. Pokud to vyjde, tak jen co tvé nohy dopadnou na území Tsubaty, budeš pro mě mrtvá.“
Nastává chvíle ticha. Jakoby vzápětí začal litovat svých posledních slov. Hledí zpříma do její tváře a ví, že je to stále ta žena, kterou tolik miluje. Žena, která provedla hrozné činy a na oplátku chce zachránit svět. Nedokáže ji začít nenávidět tak snadno.
„Stráže!“ zavolá hrdelním hlasem.
Vzápětí do místnosti přiběhne jeden voják, který hlídal přede dveřmi. „Pane?“
„Vezměte moji snoubenku do cely s tím bastardem, co jsem ho nechal odvléct před chvílí. Bude mu teď dělat nějaký čas společnost.“
„Pane? Myslím, že vám nerozumím. Chcete, abych zavřel budoucí paní Akabane do žaláře?“
„Nevyjádřil jsem se dost jasně, vojáku? Poslechněte rozkaz!“ zakřičí podrážděn vojákovou poznámkou. „Hm, budoucí paní Akabane. Kéž by bylo někdy v plánu, aby se jí skutečně stala…“
„Ano, pane!“ zasalutuje s neskrývaným respektem ve svém hlase. Chytá ji za nadloktí a vyvádí ji z místnosti.
„Žádný z vězňů by neměl mít privilegia,“ spustí Genji, který sebevědomě kráčí vedle nich. „Budeš na tom stejně jako on.“

„Žila jsem už v horších podmínkách. Arkadijské věznice jsou oproti tomu docela luxus.“

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top