Zlomená srdce - Kapitola 12 (část 1/2)

Zmrtvýchvstání

Když se vylodili v sapphirehallském přístavu, Amon měl pocit, že na jeho nohou jsou připevněná nějaká závaží, která mu nedovolují se pohnout z místa. Se zatajeným dechem pohlížel vzhůru na město se safírovými střechami a šedými zdmi.
„No tak, Amone, čekal si na to přeci tak dlouho,“ pobídne ho mírným hlasem Nala. „Vítej v Safírovém městě.“
Zhluboka se nadechne.
Vztáhne k němu ruku a jemně ho chytá za tu jeho. „Každá cesta začíná prvním krokem. Možná konečně zjistíš všechny odpovědi.“
„Máš pravdu,“ přikyvuje a konečně odlepuje svoje podrážky od kamenného přístavu.
Pomalu přichází až k hlavní bráně.
Na předměstí se Amon zastavuje a rozhlédne se kolem sebe. „Tohle místo…“
„Hm?“ pohlédne k němu s tázavým výrazem.
„Poznávám to tady. Mnohokrát jsem tudy již procházel.“
„Vidíš, Amone, to je dobré znamení,“ usměje se na něj vlídně Nala.
„Tohle je můj domov,“ vydechne užasle a na jeho tváři se objevuje úlevný úsměv.
Nalu jeho reakce hřeje u srdce. Ať má sebemučivější vzpomínky na tohle místo, nedokážou se rovnat těm nejcennějším. Většinu těch vzpomínek prožila právě po boku tohohle muže.
„Měl bych vyhledat někoho, kdo mi řekne víc.“
„Ah, ano. To je dobrý nápad. Měl by ses vydat za Abernantem. Myslím, že tu není nikdo jiný, kdo by ti toho o tobě mohl říct víc,“ spustí Nala. „Pojď. Povedu tě.“
Amon ji věrně následuje hlavní branou do města. V tu chvíli se na ně upnou oči všech vojáků.
„Jste to vážně vy?“ vydechne jeden z mužů střežící bránu. „Nemůžu tomu uvěřit! Rád vás zase vidím, pane!“ zasalutuje s velkým úsměvem na tváři. „Jak je vidět jste zdráv a plný síly! Vítejte zpět.“
„Děkuji, vojáku,“ usměje se jeho směrem. „Začínají se mi vracet pomalu všechny zbývající vzpomínky? Můj starý život… Musím si vzpomenout na všechno.
„Pane. Vítejte zpátky!“ zasalutuje druhý z vojáků. „He-he, koukám, že jste našel tu slečnu, co jste hledal,“ zasměje se pobaveně směrem k Nale.
Amonovi se na tváři vyčaruje hluboká vráska. Ještě si úplně čistě na všechno nevzpomíná. „O čem to ten muž hovoří?
„Nezdržuj majora, vojáku, na plané řeči bude čas později,“ okřikne ho Nala přísným hlasem. Opět se vrací do své původní formy. Tohle místo jí žene nemilosrdně zpátky do toho temného kouta, ze kterého před deseti lety utíkala. Bez vyčkávání na nějakou reakci odtahuje Amona pryč.
„O čem to ten muž mluvil?“
„Po těch deseti letech jsme se poprvé nesetkali v Austenu, ale tady v Sapphirehallu. Honil si mě po celém městě. Copak si na to nevzpomínáš?“
„Ah, už vím. Takže si to skutečně byla ty,“ vydechne smutným hlasem. „Teď už to alespoň dává smysl.“
Pohlédne do jeho tváře mírným pohledem. „Nechtěla jsem ti ublížit. Kdybych ti tehdy ukázala svou tvář, mohlo všechno špatně dopadnout.“
„To je v pořádku. Teď už to chápu,“ přikyvuje s chápavým výrazem.
Nala se otáčí za sebe a ukáže k nedalekému domu. „Víš, co je tohle za dům?“
„Nejsem si jistý…“
„Tady jsme se seznámili, Amone. Tenhle dům patřil tvým rodičům,“ klesne rozvážně hlasem. „Pamatuješ si na ně?“
Amon jen zakroutí hlavou.
„No, na to bude čas později.“
Pokračují dál do Císařské ulice. Další a další vojáci na ně upínají své překvapené pohledy a začínají si mezi sebou šuškat.
„Pane!“ vyhrkne jeden voják, který má na starosti klidný chod města. „Rád vás zase znovu vidím. Mysleli jsme, že jste mrtvý. Musíte okamžitě navštívit Abernanta.“
Abernant… Ano, všechno se mi to začíná odhalovat. Myslím si, že až ho konečně potkám, tak se mnohé vyjasní.
„Právě tam máme namířeno, vojáku,“ vmísí se mezi ně Nala s milým úsměvem. „Děkujeme.“
„Madam! Vy jste…?! Páni, tak to je nějaký den zmrtvýchvstání?!“
„Ha-ha, vojáku, asi to tak bude,“ zasměje se pobaveně. „Ale teď už nás omluv.“ Nala popadá Amona za rukáv jeho uniformy a táhne ho blíže k hradu.
„Ah, takže starý tým zase bok po boku?“ usměje se k nim voják u brány citadely. „Vítejte zpátky, majoři!“
„Děkujeme,“ usměje se Nala a bez dalšího povšimnutí táhne Amona dál až do citadely.
Z dveří naproti akorát vychází zrzavé děvče. Vcházející dvojice si okamžitě získává její pozornost.
„To neni možný!“ vyhrkne a pokládá si ruku na hrudník, když se její srdce rozbuší jako o závod. „Amone?! Si to vážně ty?! A ty si…“
„Nala Darks,“ zašklebí se na ni.
„Myslela sem, že máš bejt mrtvá,“ vydechne stále otupěle.
„Dlouhá historie. O Amonovi jste si přeci myslela to samé, ne?“ odtuší Nala s úsměvem na tváři.
„Omlouvám se za svojí nezdvořilost,“ vyhrkne, když se konečně vrací zpátky na zem. Okamžitě přiráží svou ruku k čelu a staví se do pozoru. „Vítejte zpátky, majorko!“
„Děkuji, Crysto,“ přikývne. „Nechám vás teď o samotě, ať si můžete pořádně užít shledání.“
Crysta? To je ta žena, o které mluvila už před tím.
Nala poplácá Amona po rameni a zašeptá mu rty přimknutými k jeho uchu. „Cestu k Abernantovi najdeš snadno. Dlouhou chodbou půjdeš pořád nahoru, a pak doprava. Jsou to hned ty první dveře,“ spustí. „Mám tu ještě nějaké vyřizování, než se za ním stavím.“
„Sotva jsme dorazili a ty už máš misi?“
„Všechno bude dobré, Amone. Určitě si brzy vzpomeneš na všechno.“
„No, dobrá. Ale co mám říct Abernantovi? Určitě se bude divit, že jsi nedorazila se mnou.“
„Myslím, že to beze mě ještě chvíli vydrží. To ty jsi u něj hlavní atrakce.“
„Hm.“
„Hodně štěstí,“ dodává nakonec a s milým úsměvem se odklání ke Crystě.
Ta jí ze slušnosti zasalutuje na rozloučenou a Nala jí odpovídá stejně. Načež odejde dveřmi do hradu.
„Dvojka je zase pohromadě, co?“
Amon zůstává zírat do jejího obličeje. Každý její rys i slovo v něm probouzí vzpomínky na minulost.
„Myslela sem, že‘s nepřežil ten pád z lodi,“ spustí zdráhavým hlasem, když si všímá, že se nedočká žádné odpovědi.
Tahle žena… Crysta…
„Uběhla taková doba! Tak aspoň něco řekni!“ naléhá. „Třeba: 'Strašně se mi stejskalo!'“
V tu chvíli se v bolestech chytí za hlavu. Na mysl mu přijde návrat do Sapphirehallu, při kterém ho Crysta navštívila v jeho komnatách. Vedli rozhovor o jeho misi ve Faithvalley.
Ta vzpomínka… O čem jsem to s ní mluvil? O nějakém masakru? Tu událost si nevybavuji.
Crysta k němu hned přikročí a starostlivě se k němu sehne. Zvedá překvapeně pohled do její tváře.
Vzpomínám si i na Laager. Zabil jsem majora. Vybavuji si i jeho slova. Co myslel tím, že Nale odpustil? Je toho na mě příliš, ale konečně znám už velkou část své minulosti.
Jeho mysl bloudí v myšlenkách. Na jeho tváři to vyčaruje chmurný výraz.
Tak takový jsem…
„Je někdo vůbec doma?“
„Crysto?“ zvedá k ní znovu zaražený pohled.
„Byl‘s chvíli mimo,“ posteskne si, ale po chvilce se na její tváři objevuje ten jemu již dobře známý laškovný pohled. „Muselo to pro tebe bejt těžký, bejt takovou dobu beze mě.“
Na jeho tváři se objevuje mírný úsměv. „Vůbec si se nezměnila,“ odtuší s lehkou otupělostí v hlase.
Vzpomínám si na mnoho událostí spojené s touto ženou. Vzpomínám si na ten polibek na útesech. Doufám, že jsem to tím nenechal zajít moc daleko. Určitě na to už dávno zapomněla.
„Vidim, že ty taky ne,“ zamračí se. „Měl bys jít za Abernantem. Určitě tě rád uvidí. Myslim, že všichni budou překvapený… zejména pak Lanelli,“ zašklebí se.
„Jo,“ vydechne a rozpomíná se na cestu, kterou mu Nala před chvílí popisovala. „Tak já už půjdu.“ Vyráží ke dveřím.
Crysta se za ním ještě otáčí. „Když tak potom přiď do mýho pokoje. Budu tam. Ráda bych s tebou probrala pár věcí…“
Amon vykulí oči.
„Netvař se tak překvapeně. Nechystám se tě tam znásilnit nebo tak něco. Jen by mě zajímalo, co se za ten měsíc dělo,“ zasměje se pobaveně.
„Ha-ha, no jasně,“ zasměje se nervózně a rychle mizí za dveřmi. S jeho vzpomínkami se mu vrátil i kus jeho ztracené osobnosti snoubený s pocity… temnými pocity.
Crysta je jeho reakcí trochu překvapená, ale nakonec se jí na tváři objeví spokojený a zároveň úlevný úsměv. Amon je zpátky! S tímto úsměvem se obrací ke dveřím a chystá se vrátit do svého pokoje.
Mezitím znovu nalezený major bloudí v chodbách citadely. Snaží se držet směru, kterým ho nasměrovala Nala, ale ani zdaleka to není tak jednoduché, jak to popisovala.
Zdá se, že po pár minutách dorazil na místo. V hlavě se mu objevuje záblesk. Vzpomíná si na tyhle dveře. Je si jistý tím, že patří k Abernantově kanceláři. Zhluboka se nadechuje a váhavě zaklepe.
„Dále,“ ozve se za nimi zmučený mužský hlas.
V Amonově žaludku se něco začíná mlít. Ten hlas je mu tolik známý. Vrací mu to další vzpomínky. Sevře se mu hruď. Je to tady. Teď se dozví snad všechno.
Po delším váhání vchází dovnitř. Abernant stojí u skříně v pravém rohu své pracovny. Hrabe se tam v nějakých papírech. Na tváři má zasmušilý výraz. Vypadá unaveně. Amon si tohohle muže vybavuje velmi čistě, ale nikdy ho v takovém stavu neviděl.
„Pane!“ zasalutuje po chvíli
Abernantovy oči se rozevřou překvapením. Ten hlas by poznal mezi milionem jemu podobných. Pokládá složku papírů zpátky do skříně a zvedá svůj překvapený výraz k muži, který vkročil do dveří. „Amone?! Myslel jsem, že jsi mrtvý,“ vydechne uneseně.
„To já na chvíli taky, pane,“ přikyvuje Amon. Jeho hlas se stále trochu třese nervozitou. Vzpomínky se mu pomalu začínají vracet, ale ještě nejsou kompletní.
Abernant se nad jeho poznámkou spokojeně pousměje. Ten smutný výraz zmizel, jako když luskne prsty. „Jak vidím, tvoje vůle byla silná, když jsi to v té bouři přežil.“ Jeho pohled zmizí někam v dálce a jeho hlas se utiší. „Mnohé se od té doby změnilo.“
„Pane?“
„Pojď ke mně,“ rozzáří se mu opět obličej a jde mu vstříc. Pevně ho stiskne v náručí.
V mých vzpomínkách… mluvil jsem s tímhle mužem o stejné události jako s Crystou. Stále si ji nedokážu vybavit. Je to jako by si ji můj mozek odmítal připustit.
Amon se zmateně rozpomíná na další střípky z jeho minulosti.
Vzpomínám si na tohohle muže. Vychoval mě.
Abernant se od něj odklání. „Zřejmě je toho hodně, o čem bys mohl vyprávět. Chci slyšet všechno. Vidím, že jsi pěkně zmrzačený. Kdo ti to udělal?“ zamračí se a prohlédne si jeho pochroumanou tvář, na které se poctivě vyřádil Genji.
Amon se rozkoukává a spěšně vytáhne dokumenty ze své kapsy. „V tomhle dokumentu od kapitána Darkse bude velká část informací.“
„Ah, takže Kenta… hm… ten je teď v Tsubatě,“ rozmýšlí váhavě Abernant. „Ukaž. Podívám se na to,“ dodává a bere si od něj dokumenty.
„Generále?“
„Tak povídej. Já mám čas,“ vybízí ho Abernant a začte se do dokumentů.
Stále si na všechno nevzpomínám. Myslím, že bych měl říct tomuhle muži vše, co se odehrálo. Moje vzpomínky jsou silnější. Pomůže mi vzpomenout si i na ten zbytek?
Amon zamlkle rozmýšlí o svém dalším kroku.
„Hm,“ zamračí se Abernant při pročítání dokumentů. „Takže ses setkal s Nalou,“ odtuší nespokojeně. „Jak si to nesl?“
„Pane, myslím, že bych vám nejdřív měl všechno říct úplně od začátku.“

Mezitím se Nala namísto Amona přesunula do levého křídla sapphirehallské citadely. I v této části hradeb bylo několik důstojnických pokojů. Nala si dobře pamatuje, komu patří pokoj na konci chodby. Přichází k těm dveřím a jemně na ně položí svou ruku.
„Majorko, plukovník teď zrovna neni ve svejch komnatách,“ odtuší překvapeně Crysta, když se vrací do svého pokoje, který je hned vedle toho plukovníkova.
Nala si uvědomuje, že byla při svém šmejdění načapaná. Stahuje ruku rychle dolů a pohlédne do tváře zaražené poručice. „A víte, kdy se vrátí?“
„Bohužel,“ zakroutí hlavou na její otázku.
„Nevadí. Stejně vám děkuji,“ přikývne s děkovným úsměvem. „Můžete jít.“
Crysta si ji podezíravě prohlédne. Tuší, že má majorka něco nekalého v plánu, ale nehodlá s tím nic dělat. Stále se cítí popuzená tím, jak se jí plukovník netaktně snažil nabalovat. Jen ať mu majorka udělá patřičnou scénu. Se spokojeným úsměvem přikyvuje a vchází do svého pokoje.
Nala se ujistí, že je zavřená a nemůže nic slyšet. Pomocí sponky, kterou vytahuje se svého spleteného copu, odemyká chabý zámek od dveří plukovníkova pokoje a vloupává se tak dovnitř. V tu chvíli se po pokoji roznese hlasité vrčení. Nala ví, že je tu Bread.
„No tak, chlapče, to jsem já,“ vydechne potichu.
V tu chvíli vrčení utichne. Bread šťastně zvedne ocas a přiběhne k ní. Nala za sebou tiše zavře dveře a zamkne. Poté se sklání ke svému psovi a láskyplně ho hladí za ušima. Není to tak dávno, co ho viděla naposledy, ale stále se jí po něm stýskalo. Je šťastná, že s ním konečně může zase být.
Když pohledem zamíří do místnosti, zaplavuje jí nával vzpomínek. Tenhle pokoj se od jejího odchodu vůbec nezměnil. Na židli u jeho psacího stolu se jako obvykle válí kupa špinavého prádla. Prádelní skříň je pootevřená. Stále si nenechal spravit ty rozbité dveře. Do oka jí padne fotografie na nočním stolku. Ani ta se nezměnila. Pomalým krokem přikračuje ke stolku a bere fotografii do dlaní. Pohled na ní budí zvláštní pocity. Přemítá nad důvody, co ho nutily k tomu, aby si ji tu nechal.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top