Zlomená srdce - Kapitola 11 (část 2/2)

Nala pomalu vchází do zaprášené knihovny. Na tohle místo opravdu asi moc lidí nechodí. Před jejím zrakem se odkrývají ty největší taje tohohle ostrovního městečka na vodě. S bělostným úsměvem zaběhne mezi police přetékající literaturou.
Tohle místo je prázdné a zaprášené jako hrobka.
Amon se v knihách tolik nevyznal. Pár vysoko postavených důstojníků bylo sečtělých, ale Amon k literatuře nikdy moc netíhl. Pomalými kroky se dosouká na konec řady. Dostává se na druhou stranu místnosti, kde je čítárna – několik stolů a židlí rozestavěných za sebou.
Ah, tak přeci tu někdo je.
Amon zvedá zaražený pohled k postavě stojící v tom nejtemnějším rohu místnosti. Nad jeho hlavou se pohupuje obrovská pavučina. Jedná se o muže v černé kápi s dlouhými bílými vlasy po pás. V ruce svírá stříbrný meč, který má opřený o rameno. Vypadá, že odpočívá.
Major se nervózně usměje. „Dobrý den.“
Muž zvedá pohled vzhůru. V Amonovi hrkne, když pohlédne do prázdných bílých očí.
Co dělá slepý člověk v knihovně? A proč svírá v ruce ten meč?
„Oh, omlouvám se za svou neomalenost, ale váš hlas…“ vydechne po chvíli. Jeho hlas je milý. „Jako bych ho už někdy slyšel. Je mi povědomý.“
„Vy mě znáte? Kdo jste?“ vyhrkne Amon. „Moje jméno je Amon-“
„Ne, promiňte. Spletl jsem se. Jen jsem si myslel, že vás znám,“ zakroutí hlavou cizinec. „Jsem jen turista, který náhodou zavítal do tohoto opuštěného domu. Myslím, že si tu na chvíli odpočinu. Venku je opravdu vedro.“
„Amone! Neuvěříš, co jsem tu našla!“ Nala vybíhá z jedné z uliček a s tím nejzářivějším úsměvem zvedá nad hlavu štos knih. Jen co se její rozzářený pohled zvedne k podivné bytosti, která stojí naproti Amonovi, úsměv na tváři jí tuhne v tvrdou linku. Zase ji pohlcuje ten nepříjemný pocit v hrudi a do zad se jí opírá chlad, což je dost zvláštní, když je venku takové parno.
Amon k ní otáčí svou tvář. V tu chvíli podivná postava zvedá tu svou. Na jeho obličeji se objevuje pokřivený úsměv, v kterém nechává vyniknout své špičaté zuby. Tak démonický pohled snoubící se s prázdnotou jeho bílých očí ještě nikdy neviděla. Je jí jasné, že to nevěstí nic dobrého. Okamžitě popadá Amona za ruku a odtáhne ho od vyhublého muže dál. Její hruď zaplavuje pocit neutuchající bolesti, jakoby jí právě zemřel někdo velmi blízký. Její srdce je rázem tak těžké. Zalapá po dechu.
„Nalo, jsi v pořádku?“ vyhrkne starostlivě Amon a bere jí do svých rukou.
„Nic mi není,“ odbíjí ho a jednou rukou ho od sebe odstrkuje, ale pevně ve své dlani sevře jeho uniformu. „To ten prach. Asi jsem se ho trochu nadýchala. Pojďme pryč.“
„Dobrá,“ přikývne Amon a znovu se otočí na podivného muže. Jeho tvář je opět mírně skloněná do země a opět se na ní zračí ten vlídný pohled. „Musíme tu zařídit pár věcí, takže vás nebudu dál zdržovat.“
„Nic se nestalo,“ odvětí muž. „Rád jsem vás poznal. Amone.“
Ten děkovně přikývne a otáčí se za Nalou, která muže střeží tím nejtemnějším pohledem. Nemůže se zbavit dojmu, že se s ním už někde setkala a ten pocit… Cítila ho už dříve… v chrámu. Hlasitě polkne při té myšlence. V tu chvíli jí projede pocit strachu, zpoza jejích zad se ozve hlasitá rána. Nala sebou škubne. Toho si všímá i Amon a překvapeně k ní šlehne svým pohledem. V tu chvíli její knihy padají na podlahu. Nala by se přeci nikdy nenechala tak snadno vyděsit. Nebála se přeci ničeho. Nechápe, co se s ní teď děje. Následně svůj překvapený pohled obrací za sebe. Muž v černém rouchu již nedrží meč opřený o své rameno. Jeho čepel opřel o kamennou podlahu knihovny. To způsobilo takovou ránu.
„Jen jsem odlehčil svoji ruku od toho těžkého meče. Jeho neustálé svírání činí moji ruku těžší,“ vydechne do vzduchu tlumeným hlasem s tváří zcela zakrytou pod závojem z bílých vlasů. „Omlouvám se, jestli jsem vaši partnerku vyděsil.“
„Musím jít!“ vyhrkne Nala a vybíhá ze dveří.
Zmatený Amon popadá spadané knihy a vychází hned za ní. Nala se nakloní přes zábradlí a zbavuje se všeho, co dnes snědla k snídani.
„Nalo?!“ vyhrkne překvapeně Amon. Nechápe, co se to děje. Nala se takhle divně nikdy nechovala. Je přeci tak silná.
„Asi na mě něco leze,“ zalže. Nedokáže mu přiznat, co ji tolik rozrušilo. Akorát by mu to přidělalo další starosti. Ona sama přesně neví, co se tam uvnitř stalo. Jisté je, že ať za to mohl ten muž nebo ne, už chce být z tohohle města pryč. Nikdy se do Sapphirehallu netěšila, tak jako dnes i navzdory tomu, co ji tam čeká.
„Dobře, tak víš co? Půjdeme do té správcovské budovy a sedneme si tam. Vzal jsem ty knihy, co se ti líbily. Můžeš mi je tam ukázat.“
„Děkuji,“ vydechne. V její tváři se zračí zoufalý výraz. Je více než očividné, že Amona její reakce vyvedla z míry. Bude si tím jistě tížit hlavu. Ale to není třeba. Už se jí hodně ulevilo. „Poslyš, Amone, omlouvám se. Jen se mi udělalo trochu špatně, ale už jsem v pohodě. Netrap se tím, prosím.“
„To ti můžu slíbit jedině v případě, že ty mi slíbíš, že jen co dorazíme do Sapphirehallu, necháš se prohlédnout od lékaře.“
„Dobrá. Jak si přeješ.“
Tiše kráčí vedle sebe zpátky ke správní budově. Amona již delší dobu něco hlodá, ale nevěděl, kdy bude ta správná chvíle se na to zeptat. Možná to ještě není ona, ale asi už déle nevydrží čekat v nevědomosti.
„Poslyš, Nalo…“ spustí nejistým tónem.
„Hm?“
„Možná bych si už zasloužil nějaké vysvětlení té tvé desetileté absence a fingování smrti.“
„Ah ano,“ přikyvuje a zamýšlí se. „Hm, kde začít?“

***

Bylo to toho dne, co byli Nala a Amon posláni na misi o doručení cenné zprávy. Nebyla to nijak zvláštní mise. Většinou ji vyřizovali níže postavení důstojníci nebo praporčíci, ale císaři na ní velice záleželo a tak ji předal do rukou svých nejlepších vojáků.
Kráčí pomalu lesní cestou. Její věrný pes Bread kráčí spolu s nimi. Nebylo mnoho misí, na které by ho sebou brala, ale v tomto případě udělala výjimku.
Touhle dobou vládly všude nepokoje. Laager se prý začal bouřit a to budilo neklid i v jiných městech a vesnicích na severním kontinentu.
Nala se zastavuje, když Bread zaregistruje nedaleké křupání větví. Ve zlomku sekundy z korun stromů vyskakují kuplíři, kteří rádi kradené informace proměňují za tučné odměny. Vyhraje ta strana, která nabídne víc. Jako správně vycvičený voják, Nala okamžitě tasí meč a vrhne se proti nim. Amon se ovšem při boji zranil. Nala nečeká a okamžitě ho začíná bránit za každou cenu. To poručíka lehce překvapí. Nečekal by, že majorka bude tak vehementně bránit jeho zdraví na úkor zdárného dokončení mise. To jí nebylo tolik podobné.
„Jak si na tom, vojáku?“ zeptá se, když se jí podaří všechny nepřátele srovnat na jednu hromadu. Shýbá se k poručíkovi a podává mu pomocnou ruku, aby ho postavila zpátky na nohy.
Ještě stále překvapený Amon ruku přijímá. „Madam, neměla jste se zbytečně zdržovat mou záchranou.“
Nale se na obličeji objevuje starostlivý výraz. „Co si myslíš, že jsem za člověka?! Myslíš, že jsem někdo, kdo nechá svoje přátele zemřít?“ Nevěřícně zakroutí hlavou.
„Takové přeci byly rozkazy, madam. Úkol měl za každou cenu přednost před-“
„Hm, úkol…“ odtuší s nechutí v hlase.

***

„Bylo těžké uvědomit si, co si o mě myslí ostatní lidé. Byla jsem pro ně Pekelný pes, ale tehdy jsem si začala uvědomovat, že jsem taková i v očích svých nejbližších a to, Amone, bylo tisíckrát horší.“

***

„Jaká byla mise?“ zeptá se Vincent, když Nala vchází do místnosti. Už na ni čekal. Jeho ruka se zaboří do huňaté srsti jejího psa, který jí doprovází.
Její tvář je zatížena pocity, které trhají její nitro na kusy. Musí stále dokola přemýšlet nad tím, kdo vlastně doopravdy je. Při návratu se již od tehdejšího generála Abernanta dozvěděla o výběru nového vojáka do SZS. Nedokáže myslet na nic jiného.
„Úspěšná,“ odtuší a ani se nepodívá do jeho tváře. Je to tolik těžké. V jádru soupeří s myšlenkami na útěk a city, které chová k pár jedincům v Sapphirehallu.
„Hej, děje se něco?“ zeptá se mírným hlasem Vincent a jeho ruka se přiblíží k její tváři se starostlivým pohledem.
Nala ucukne s hořkostí ve svém obličeji. „Nešahej na mě.“
„Co je to s tebou? Jestli se něco stalo, tak mi to řekni.“
Nala se k němu obrací se zoufalým výrazem ve tváři. „Nenávidím to tu! Nenávidím armádu! Déle už to tu nevydržím. Prosím, Vincente, utečeme spolu.“
Na čele se mu prohloubí vráska a vyčaruje mu na tváři nevěřícný výraz. „Slyšíš se vůbec? Jsme vojáci impéria. Nemůžeme jen tak zmizet. To je vlastizrada!“
„Ale ano, můžeme. Pokud budeme oba chtít,“ naléhá toužebným hlasem.
„Jsi šílená! Raději už půjdu. Děj mi vědět, až se zase vzpamatuješ,“ zakroutí nechápavě hlavou a mizí za dveřmi.

***

„Ty pocity šílenství mě začaly pohlcovat den ode dne víc a víc. Následně proběhla mise v Laageru. Ty události se na mě nabalovaly. Vydala jsem se za Abernantem s prosbou o mé přeložení do SZS.“

***

„Pane!“ zasalutuje pokorně stojíc v pozoru před generálovým stolem.
„Ah, Nalo, řekni mi, co si žádáš?“
„Chtěla jsem se zeptat, jestli se stále spekuluje o tom, koho císař pošle do Arcadie jako agenta SZS nebo už bylo rozhodnuto.“
„Je tu pár jmen, ale zatím nic oficiálního. Dnes o tom budeme s císařem diskutovat.“
„Mohla bych vás poprosit, pane, jestli byste mně nemohl zařadit do výběru?“

***

„Proč si přestala vyprávět?“ vyhrkne překvapeně Amon, když se Nala v půlce věty zaráží. „Co se stalo dál?“
„On…“

***

Po místnosti se rozlehnout kroky. Abernant přistoupí k Nale blíž s milým úsměvem a jemně ji pohladí po tváři.
„Má krásná mladá schovanko, nikdy tě nenechám odejít z tohohle města. Musím tě mít pořád na očích, protože se na tebe opravdu dobře dívá. Ale možná, pokud bys mi nabídla dobrou protislužbu, prohodil bych tvé jméno před císařem.“ Jeho lačná tvář se přiblíží k té její.
Breadův výštěk ruší tuhle pro Nalu nepohodlnou chvíli. Abernant na něj překvapeně pohlédne. Nala toho využívá a ustupuje několik kroků dál.
„Já… musím už jít, pane!“ zasalutuje a rychle mizí z jeho dosahu se svým věrným ochráncem po svém boku. „Omluvte mě.“

***

„On odmítl, protože jsem byla pro Sapphirehall velkým přínosem jako bojovnice a ne jako výzvědný agent,“ zalže a sklopí provinilý pohled do země. Bude lepší, když Amon nebude znát tuhle pravdu o muži, který ho vychoval.

***

Opět stojí před tou kanceláří s huňatým společníkem. Na mysli má jedinou – v její situaci kloudnou – myšlenku a je odhodlaná udělat cokoliv, aby zmizela z Abernantova dosahu. Vincent ji již prakticky odstřihl. Nechápe, co se uvnitř něj děje. Je až příliš sobecký. Nevidí nic jiného než touhu ji vlastnit. Amon je jiný… Ale nemůže vystavovat nebezpečí další pro ni důležité osoby. Až bude správný čas, vrátí se pro ně.
Odhodlaně zvedá ruku a zabuší na Abernantovy dveře.
„Madam, tam teď nemůžete! Armádní generál a císař tam mají velmi důležité jednání. Nechtějí být nikým rušeni.“
Nala proti vojákovi vystartuje. Vytahuje nůž a přikládá mu ho ke krku. Bread na to ihned zareaguje vzteklým vrčením. Kdo byl nepřítelem jeho paní, byl tím pádem i jeho.
„Dotkneš se mě ještě jednou a už nebudu váhat.“
„Omlouvám se vám… madam… ale…“ vyhrkne s neskrývaným děsem v očích. Neví koho z dvojice se bát víc. „Vážně vás tam nemůžu pustit. Plním jen svoje rozkazy.“
„Rozkazy,“ vydechne. Uvědomí si, že tenhle pěšák by neměl nést trest za někoho jiného. Nala ustupuje a schovává svůj nůž za pásek. Bread schovává své zuby a sedá si s již klidným výrazem. Otevírají se dveře od kanceláře a mezi nimi stojí Abernant se znepokojeným výrazem ve tváři.
„Co se to tu děje?“
„Pane!“ zasalutuje Nala. „Mohu jít dál? Je tu důležitá záležitost, kterou potřebuji probrat přímo s císařem.“
„Jsem ti pro smích, Nalo? Řekl jsem ti, že-“
„Abernante, co se stalo?“ přidává se k rozhovoru zamračený Elric. Jeho mladá tvář zakrytá vousem byla vždy velmi vážná jako tvář respektovaného vládce. „Oh, slečno Darks, neviděl jsem vás ani nepamatuji,“ usměje se na ni vlídným pohledem. Nala pro něj byla jedním z nejlepších a nejproduktivnějších vojáků v celém Sapphirehallu. Takové měl ve své oblibě.
Nala se okamžitě pokorně ukloní. „Omlouvám se, pane. Měla jsem poslední dobou hodně práce. Nebyl čas zdržovat se v citadele.“
„Ah, však já vím. Slyšel jsem o Laageru. Gratuluji, to byl skutečně mistrný výkon. Jen tak dál a brzy vás nechám povýšit!“
„Děkuji, pane.“
„No, pojďte dál a svěřte se, co vás sem přivádí.“
„Ale, pane, máme teď nějaké jednání. Neměli bychom se nechat rušit,“ namítá Abernant. Cítí něco špatného ve vzduchu.
„Abernante, papírování nám nikam neuteče, a pokud majorka táhla svou cestu až sem, je to jistě důležité. Rád si ji vyslechnu,“ usměje se jejím směrem a rukou pokyne ke dveřím.
Nala děkovně přikyvuje. Obrací svůj pohled na Breada, který sedí před dveřmi. „Čekej,“ pokyne mu jedním prstem a obrací se do místnosti. Na královo vyzvání s vážným výrazem obchází Abernanta dovnitř.
Ten zatne čelist. „Už sem nikoho nepouštěj!“ vyštěkne vztekle směrem k vojákovi, který měl hlídat dveře.
Bread si neodpustí jedno nepřátelské zavrčení na Abernantův účet. Ten zamračeně bouchne dveřmi před jeho čumákem.
„Tak povídejte, co vás sem přivádí? My tu zrovna s generálem diskutujeme o výběru nového člena do SZS. Už jste o tom slyšela?“
„Samozřejmě. Vlastně… Generál vám ještě neřekl o mém návrhu na to stát se členem?“
Abernant na ni překvapeně vykulí oči. Tak tohle byl záměr její návštěvy během jejich schůze. Nedokáže uvěřit, jak podle ho obešla. Zatíná vztekle čelit, protože on sám si uvědomuje, že tohle může skončit jenom jediným závěrem.
„Skutečně?“ rozzáří se císařovy oči. „O tom se Abernant ještě nezmínil. Určitě čekal na vaše projednání do poslední chvíle. To nejlepší na konec, jak se říká, že Abernante?“
Abernant mlčí. Na jeho tváři se zračí rozzuřený výraz. „Jistě, pane,“ odtuší nakonec znechuceným tónem.
„No, ale když jste mu tedy zkazila to překvapení, tak to nemusíme dál protahovat. Má drahá, myslím, že není třeba předkládat nějaké vaše reference. Vaše činy jsou známé snad po celém severním kontinentě a ještě dál.  Podle mě byste byla perfektním kandidátem na zámořskou misi, kterou připravujeme,“ rozpovídá se Elric, jakoby to byla už předem jasná věc.
„Byla by to pro mě neskutečná čest.“
„Samozřejmě, majorko,“ zasměje se pobaveně císař na její pokornou reakci. „Už není o čem diskutovat, generále. Zavolejte plukovníka Lanelliho a brigádního generála Kleie, abychom je s tím mohli obeznámit. Vy drahá, tady zůstaňte. Tahle funkce totiž není ledajaká a je tu spousta informací, se kterými vás musíme obeznámit, než vás vypustíme do světa.“
„Pane, je nutné to projednávat s plukovníkem?“ polkne nervózně. Nepočítala s tím, že by mu to musela říkat. Asi doufala, že prostě zmizí a bude to, jakoby nikdy neexistovala.
„Jistě že je. Až všichni dorazí, tak se dozvíte proč.“
„Ano, pane,“ skloní pokorně hlavu.

***

„Tak takhle to bylo,“ vydechne překvapeně Amon. „Mnoho z těch informací mi mate hlavu, ale to proto, že si ještě na všechno nevzpomínám… Pokračuj.“
„Potom co přišli předvolaní důstojníci, se probíral plán o tom jak nafingovat moji smrt, aby se zpráva o tom dostala až za oceán. Aby nikdo nepochyboval, že Pekelný pes už neexistuje. Vědělo o tom jen těchto pět lidí: já, plukovník, brigádní generál, armádní generál a samotný císař. Celá akce byla velmi tajná.“
„Vzpomínám si, že Kenta byl z toho zničený, ale když jsme se s ním setkali v Tsubatě, tak se nezdál být překvapený tím, že žiješ.“
„To Vincent. Řekl mu nakonec pravdu o celém tom divadle.“
„Hm, tak proč o tom neřekl i mě? Cítil jsem se stejně a navíc bych to nikomu neřekl.“
„Amone, už když to řekl jemu, tak velmi riskoval.“
„Už si na toho muže začínám lépe vzpomínat. Nebylo to kvůli riskování, ale protože mě neměl rád a já neměl rád jeho. Poznávám ty pocity,“ zamračí se. „Všechno se mi začíná rozjasňovat. Teď ještě má pod správou moji jednotku,“ zatne pěsti. Jeho myšlenky se odebírají úplně jiným směrem. Ta zášť, kterou cítil vůči tomu muži, se začíná prohlubovat s každou vzpomínkou.
Dále už kráčí jen v tichosti. Amon si potřebuje vše srovnat v hlavě. Má tam pořád spoustu mezer, takže je to těžké si vše pospojovat. Vchází do správní budovy a usedají na dřevěnou lavici u zdi kanceláře. Amon pátravým pohled vzhlédne k Nalině profilu. Zvedá vzhůru ruku svírající knihy. Získává si tak její pozornost. S milým úsměvem si je děvče bere do svých dlaní.
„Tolik ses změnila,“ vydechne mimoděk Amon. „Chci říct, že v něčem si tolik podobná té Nale, kterou jsem znával, ale pokaždé, když se na tebe znovu podívám, vidím někoho úplně jiného,“ posmutní. „Byla jsi plná temnoty.“
„Jsou věci, které člověk může změnit, ale některé se s ním potáhnou až do konce života,“ pokrčí rameny. „Vím, o jaké temnotě hovoříš. Stále je uvnitř mě. Stále mě pohání ta nutkavá touha vrátit se do boje. Válka byla můj život. Neumím vlastně nic jiného než bojovat. Občas se mi po tom životě zasteskne, i když si to zcela protiřečí s tím, proč jsem z Sapphirehallu utekla a tím, co jsem ti řekla toho večera před tou událostí.“
Amon nijak nereaguje. Na krátký okamžik se odmlčí a těžce vydechne. „Jedna vzpomínka se mi před očima promítá pořád dokola. Asi si stále nejsem jistý, jestli to byla skutečnost nebo jen výplod mé fantazie,“ zamyslí se. „Bylo to v nějaké temné uličce za deštivého soumraku. Byla jsi celá od krve a ve tváři si měla divoký výraz. U tvých nohou leželo několik těl. Bylo to-“
„Ty jsi tam byl?“ vyhrkne překvapeně. „Hm, je mi líto že si to musel vidět. Nerada na to vzpomínám.“
„Myslím, že jsem tě sledoval přímo ze Sapphirehallu, řekl bych. Asi už tehdy jsem měl potřebu tě pronásledovat,“ zašklebí se pobaveně.
„Ta doba byla vrchol mého temného období. Dala jsem se tehdy s Vincentem dohromady. Ne že by to nějak souviselo,“ ušklíbne se. „On byl tím posledním, co mě drželo při smyslech. On, Kenta a ty,“ dodává s mírným úsměvem.
„Teď z tebe vyzařuje příjemné hřejivé světlo,“ pokračuje Amon. „Nikdy jsem tě neviděl usmívat se častěji. Ani když jsme byli děti.“
„Já si spíš myslím, že si to jen nepamatuješ,“ namítá. „Byla jsem přesně taková, když jsme se poznali. Jen je to už velmi dávno. Vzpomněla jsem si na to, když jsem odešla ze Sapphirehallu,“ vydechne a její oči se toulají někde daleko od Amona. Jakoby se ocitla v nějaké vzpomínce.
„V tomhle mé vzpomínky stále trochu pokulhávají. Nejsem si ani jistý svými city. Zdá se mi, že kdykoliv si vzpomenu na něco nového, úplně to obrátí význam toho, na co jsem si vzpomněl před tím. Kdo jsme byli?“
„Abych řekla pravdu, tak sama nevím. Ale když si to tak vezmu zpětně, tak si uvědomuji, že to co jsem k tobě cítila, bylo vždycky silnější než jen pouhý vztah mezi velitelem a jeho podřízeným. Vyrůstali jsme spolu, dali jsme si tolik slibů… Byl si můj přítel, i když pochybuji, že já byla to samé pro tebe.“
„Proč si to myslíš?“
„Nebyl si ve svých citech úplně vyrovnaný. Myslím, že vojsko tě úplně otupilo. Přes to jsme si byli jistým způsobem blízcí. To byl důvod, proč se Vincent začal stavět proti tobě. Začaly vznikat pomluvy a on si myslel, že ty a já-“ zasměje se. „Že jsme spolu něco měli. Což je dost absurdní, když si uvědomím, kým jsme byli.“
„Je to vážně tak k neuvěření?“
Nala na něj vykulí oči. „Ty si toho vážně ještě moc nepamatuješ, hm?“ zasměje se pobaveně. „Ta tvá nevědomost umí být skutečně roztomilá.“
„Přestaň se mnou mluvit jako s dítětem,“ ohradí se s vráskou na čele.
„Chceš vážně vědět, co jsi tehdy pro mě znamenal?“ zvážní.
„Opravdu to chci vědět.“
„Dobře. Milovala jsem tě,“ zatají se jí dech. „Ale víc než láska to byla spíš touha tě vlastnit, která se stupňovala tím, jak ses mi den ode dne více vzdaloval a tvoje city byly stále odměřenější. Vincent to pravděpodobně viděl, a proto se choval, tak jak se choval. Nikdy jsem po nikom netoužila víc než po tobě, protože si byl tolik nedosažitelný a stále ses mi víc vzdaloval,“ spustí upřímně. Zahanbeným pohledem šlehne k zemi. „Teď vím, jak sobecká a vypočítavá mrcha jsem byla… jak vůči tobě tak jemu. Jen jsem si zahrávala s city někoho druhého a ani si neuvědomovala, co to může způsobit. Teď mám už konečně ve svých citech jasno. Vím přesně, jaký druh lásky k tobě chovám. Jsi jako můj druhý bratr.“
Amonův překvapený výraz se mění v mírný úsměv. „Děkuji ti za tvou upřímnost,“ vydechne. „Asi nedokážu přesně odhadnout, k čemu bych tvé city z minulosti přirovnal, ale pokud ke mně teď cítíš, co jsi právě řekla, tak se po tom nebudu pídit. Jen si neber za vinu to, jak to mezi námi s Vincentem je. Nemyslím si, že by cokoliv z té zášti byla tvoje vina a jestli přeci jen, tak to je jen mizivý zlomek.“
„Jsi na mě pořád tak hodný,“ polaská ho hřejivě po tváři. Náhle shlédne ke knihám ve svém klíně. „Vzpomínáš si na tuhle?“ zeptá se a zvedne starou knihu v hnědých deskách. Na jejím líci je ohromný drak.
Amon si ji pečlivě prohlédne. „Jasně, že si vzpomínám. To je bestiář. Často jsme si v něm prohlíželi nestvůry a říkali si, se kterou bychom se jak vypořádali,“ usměje se.
„Jo. Těmi příběhy jsme vždycky strašili Kentu,“ zabloudí v myšlenkách a na její tváři se objeví úsměv. „Tak ráda vzpomínám na tyhle chvíle.“
Sleduje její zasněnou tvář spokojenýma očima. Tolik se změnila. Obdivuje ji možná více než kdy dřív.
„Ah, tady jste,“ vyhrkne úředník, když spatří dvojici sedící na dřevěné lavici, jak si prohlíží staré knihy. „Všechno je už připravené.“
Nala i Amon se staví na nohy.
Úředník Amonovi předává další papíry. „Doneste tenhle papír tomu staříkovi, co se potlouká u vchodu, a můžete vyplout.“
„Děkujeme,“ přikyvuje Nala a s Amonovým doprovodem přechází k východu z budovy.
U starých listin stojí námořník.
„Pane,“ osloví ho milá dívka.
Amon vychází do popředí a předává muži listinu, kterou dostal od úředníka. „To je pro vás.“
Muž se na ni zamračeně podívá. „U všech mořkejch ďasů! Vždyť jsem sotva před chvílí dorazil,“ zavrčí a pohlédne dvojici do tváří. „Pojďte za mnou. Loď je připravená na vyplutí,“ zachroptí a kulhavou chůzí vychází ven. „Sakra, už chci ten důchod,“ lamentuje dál sám pro sebe.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top