Zlomená srdce - Kapitola 11 (část 1/2)

Pravda

„Vstávat, majore! Je čas,“ probouzí ho ženský hlas. „Loď vyložila zásoby a čeká už jenom na nás.“
Promne si rozespalé oči a vzhlédne k usměvavému ženskému obličeji, který se nad ním sklání. Na malý okamžik má pocit, že na něj hledí sám anděl, než se rozkouká a uvědomí si, že je to Nala a její zlaté vlasy září ve světle slunce, které se do místnosti dostává oknem. Musí být už dost pozdě.
„Ahoj, hezoune, hoď na sebe něco čistého a já počkám dole,“ mrkne na něj a otáčí se zády k jeho posteli.
Vracíme se domů?
Konečně si uvědomuje, co se děje. „Proč si mě nevzbudila dřív?!“ Vyskakuje z postele a rychle se převléká do uniformy, kterou mu Nala přinesla k posteli.
Zastavuje se ve dveřích a otáčí k němu svůj pobavený pohled. „Miluju, když začneš zmatkovat,“ mrkne na něj znovu a odchází.
Amonovi se na čele objevuje hluboká vráska. Dneska má Nala obzvláště dobrou náladu. Je to trochu zvláštní vzhledem k tomu, že brzy bude muset opět opustit svého bratra na dobu neurčitou. Možná za to mohly události včerejšího dne. Bylo hezké vidět všechny ty vojáky sklánět jí poklony. Na dlouhé rozmýšlení už není čas. Připíná si meč kolem pasu a vybíhá ze dveří. Pod schody naráží do drobné postavy.
„Uklidni se trochu,“ zasměje se Nala a ustupuje mu z cesty, aby ji znovu nesrazil.
„Omlouvám se!“ vyhrkne udýchaně.
Nala mu pokládá dlaň na hrudník a mírně se na něj usměje. „Dýchej, Amone. Není kam spěchat. Kenta ještě řeší s námořníky nějaké záležitosti ohledně převozu,“ vrací ho do obrazu.
„Jo, jasně,“ vydechne a znovu se zhluboka nadechne, aby popadl dech.
Nala si ho prohlédne se stejným mírným úsměvem. Jeho uniforma je celá zmuchlaná a z kalhot mu kouká cíp košile. Snaží se mu jí urovnat.
„Takhle je to lepší,“ usměje se a znovu mu jemně poklepe dlaní po hrudi. „Nechceš přeci před Crystou vypadat jako trhan.“
„Kdo je Crysta?“ zakroutí nechápavě hlavou.
„Brzy to zjistíš,“ mrkne na něj pobaveným pohledem.
„Hm, přestaň mě napínat a odveď mě k lodi,“ vyhrkne spěšně s vážným výrazem ve tváři.
„Au, dnes si vážně ostrý,“ vycení na něj zuby, ale v hlase se jí stále zračí pobavení.
„Omlouvám se. Jsem z toho hodně nervózní,“ přiznává a shlédne ke svým rukám, které se klepou skoro jako nikdy před tím.
Nala je jemně vezme do svých dlaní a promne je. „Neboj se. Jdu s tebou. Až dorazíme do Sapphirehallu, určitě si na vše vzpomeneš.“
„Děkuji… za všechno,“ vydechne. Jednu ze svých dlaní vyprostí z jejího sevření a položí ji na hřbet její ruky, aby jí mohl sevřít.
„Nebuď hlupák. Vždyť jsem ti lhala. Není tu nic, za co bys mi měl děkovat.“
„Jo… Kromě toho, že si mi několikrát zachránila život a nakonec si mi pomohla ustát tuhle situaci, abych se totálně nezbláznil… Za takové maličkosti se přeci neděkuje.“
„Oh, Amone. Jsem tak ráda, že jsme zase spolu,“ usměje se upřímným pohledem. „Nicméně bychom už měli vyrazit, majore, pokud nechceme, aby loď odplula bez nás. Následuj mě!“

Mořský vítr je ledový a štípe na kůži. Nala shlíží z paluby na vlny a přemítá o tom, jestli její rozloučení s Kentou bylo náležité vůči tomu, co se v Sapphirehallu chystá udělat. Nepřeje si nic jiného než, aby jí odpustil všechny ty činy a zejména to, že ho nezahrnula do svého plánu. Nebylo to kvůli nedůvěře, ale čím méně lidí o tom bude vědět, tím lépe. Musí Kentu ochránit od tohohle všeho. Nedovolí, aby propadl císařství pod štítkem vlastizrádce. Teď má rodinu, o kterou se musí postarat. Bohužel Vincent ani Amon tolik štěstí mít nebudou, pokud kývnou na její plán. Tihle dva jsou ovšem zodpovědní jenom za svoje životy, což jí to všechno trochu ulehčuje. Ne, že by je snad milovala méně než svého bratra, jsou však v jejím plánu nezbytní. Utěšuje ji myšlenka, že alespoň Kentu tomu může uchránit.
Amon na ni pohlédne. Vidí ten její zamyšlený pohled koupat se ve vlnách oceánu. Stojí opřený o palubu vedle ní. Jeho mysl také tíží velká spousta myšlenek.
Jsem blíž a blíž ke svému domovu? Teď když nad tím tak přemýšlím, mám vůbec nějakou rodinu? Kenta řekl, že žádnou ženu nemám, ale co rodiče nebo sourozenci? Ani jeden z nich mi o nich nic neřekli. Možná bych se jí mohl ještě zeptat, ale… zdá se být tížená vlastními myšlenkami,“ vydechne a obrátí svůj pohled k temně modré hladině. „Proč jsem to Kentovi neřekl? Nemůžu si to přeci nechávat pro sebe. Nala mě nemůže chránit věčně.
Co mi ta hladina jen připomíná…? Vincente, přesně takovou barvu mají tvoje oči. Jsou temné a hluboké jako tenhle oceán. Bylo snadné se v nich ztratit,“ sklopí svůj smutný pohled na své ruce. „Jaká bude tvá odpověď? Velmi na ní záleží. Nemám žádné informace z Sapphirehallu od doby, co jsem tam byla naposledy. Možná je na mě už dávno vypsaná odměna… Heh, to ne. Kenta by o tom jistě něco věděl. Ještě mám šanci na úspěch…
Přístavní město Asen? To je to místo, kam teď směřuji. Myslím, že s těmi papíry, co jsme dostali od Kenty nebude problém sehnat loď, která nás dopraví až k domovu…“ pomyslí si a před jeho očima se objeví záblesk z jeho minulosti. „Sapphirehall.“
„Co si říkal?“ vzhlédne k němu zmatená Nala, kterou svým hlasem vyvedl z vlastních myšlenek.
„Ah, to nic. Jen jsem přemýšlel nahlas,“ usměje se jejím směrem Amon.
„Oh,“ vydechne. „Já si půjdu na chvíli odpočinout do kajuty. Brzy už budeme u Asenu.“
Amon přikyvuje. Nala se obrací od obzoru a schází dřevěné schody do srdce lodi. V podpalubí je ještě pár námořníků, kteří tam vedou divokou diskuzi a popíjí víno. Nala jejich slova neposlouchá. Zalézá si do rohu na dřevěný sud a vytahuje ze zadní kapsy svých kalhot bílou obálku. Pečlivě si ji prohlédne. Na zadní straně se leskne pečeť Laageru. Budí to v ní smíšené pocity.

***

Kráčí temnou uličkou Laageru. Dostaly se k ní zprávy o tom, co se tam chystá i o tom, jak Sapphirehall hodlá odpovědět. Prochází kolem vojáků ve svém pískovém plášti s kapucí zaraženou do obličeje. Dostává se až ke dveřím majorova domu.
„Co tady děláš?!“ zpozorní jeden z vojáků na stráži a okamžitě proti ní vytasí svůj meč.
„Jen klid,“ rozhodí rukama a pomalu je zvedá nad hlavu, aby ukázala, že není ozbrojená. „Přišla jsem si s majorem promluvit v neodkladné záležitosti.“
„Opravdu? Ukaž mi svojí identifikaci!“
„Mám jen tenhle dopis,“ vydechne a pomalým gestem vytahuje bílou obálku z kapsy svého pláště. Následně ji podává vojákovi.
Se zamračeným pohledem ji vytrhne z jejích rukou a pečlivě si prohlédne pečeť. „Hm, tenhle znak neznám.“
„Major ho jistě pozná. Pusť mě dovnitř, abych mu mohla předat svou zprávu. Je to velmi důležité.“
„Hm,“ zamračí se opět voják. „Nejdřív mi dej všechny své zbraně. Hlavně pomalu!“
Nala si poslušně odepne opasek s mečem a následně ho podá muži na stráži. „To je všechno, co mám.“
„Fajn. Tak pojď,“ pokyne ke dveřím. Zaklepe a po vyzvání vchází dovnitř.
„Copak se děje, vojáku?“ zeptá se překvapený stařec sedící za svým stolem, když do místnosti v popředí vejde žena zahalená v pískovém plášti.
Voják předstupuje a pokládá na majorův stůl meč, který mu žena předala a také dopis s pečetí. „Tahle žena tvrdí, že má pro vás důležitou zprávu. Nedokázal jsem rozeznat pečeť na zadní straně dopisu, tak jsem ji pustil, kdyby to náhodou bylo opravdu důležité.“
Major se zvedá ze své židle. Na jeho tváři je velmi zamračený výraz. Okem dravce si pečlivě prohlíží dívčinu postavu. Její tvář je schovaná pod kapucí a shlíží dolů. Alucard bere do své vrásčité ruky obálku s pečetí. Viděl ji už dřív. Odkládá dopis na stranu a shlédne k meči. Jeho rukojeť je mu též velmi známá. Překvapením rozevře své oko.
„Tenhle meč patří…“
Nala zvedá svůj pohled a sundává si kapuci. Odkrývá tak nejen svou tvář, ale i velmi specifickou barvu vlasů a očí. Alucard by nikdy na ty oči nezapomněl. Děsily ho v nočních můrách už více než deset let.
„To je Pekelný pes!“ vykřikne jeden z vojáků a okamžitě všichni tasí své meče. „Chraňte majora!“
Dva z vojáků se jí okamžitě chopí. Drží jí v kleštích a jeden z nich ji tlačí hrotem meče do zad. Nebrání se jim.
„Pane, omlouvám se…“ spustí spěšně voják, který ji vzal dovnitř. Pokorně sklápí hlavu a vyčkává na svůj trest.
„Šetři slovy a vrať se dělat svou práci. Tentokrát už pořádně!“ pohrozí mu major vážným tónem.
Voják se pokorně ukloní a rychlým krokem opouští místnost. Alucard poté směřuje svou pozornost k ženě.
„Co tě vedlo k tomu se sem vrátit? Byl to dost neuvážený krok. Nechala ses tak snadno chytit. Proč?“
„Jak už jsem řekla, přišla jsem projednat neodkladnou záležitost,“ vyhrkne v nepohodlné pozici.
„Ha-ha, tak to je dobré. Přišla si mi přinést nové oko?“ zeptá se sarkastickým tónem a ukazováčkem ukáže na pásku, která skrývá prázdnou díru v jeho hlavě. „Nebo jsi přišla vrátit čas a zachránit tak můj lid od sapphirehallské tyranie? Pokud to není ani jeden z těch důvodů, tak nevím, proč bych ti neměl rovnou tady nechat setnout hlavu!“
Jeho hrozivý pohled se přiblíží k jejímu obličeji. Vrásčitou rukou jí bere pod krkem a přikládá jí k tváři nůž. Její pohled je tak mrazivě klidný. Major si ovšem uvědomuje, že je jiný, než si ho pamatuje.
„Možná by nám v komunikaci trochu pomohlo, kdybyste si přečetl ten dopis, co jsem-“
Majorova ruka stiskne tvrději. Utíná tak její načatou větu. „A možná by pomohlo, kdybych ti vyřízl jazyk jako ty mě oko a už bychom nemuseli dále komunikovat,“ zatne čelist a svým nožem přejede k jejím ústům. „Dobře vím, odkud ta pečeť pochází. Nechceš mi doufám namluvit, že ten dopis skutečně pochází od Taluse z východních ostrovů, že ne? Kdo tě poslal? Abernant? Císař? Snaží se manipulovat s Laagerem zevnitř? Nevěděl jsem, že jsou to až takový hlupáci. Nebo tě poslali jako oběť a až tě rozkrájím na malé kousky, budou si myslet, že se všechno zlé mezi námi prostě smazalo?“
„Sapphirehall o Talusovi nic neví. Stejně jako neví, že jsem tady. Našla jsem tohohle muže na svých cestách. Zachránil mě.“
„Hm, nevěřím ti ani slovo. Čím to asi bude?“
„Nemusíte mi věřit. Popravte mě, mučte mě, dělejte si se mnou, co chcete. Nicméně Talus hodlá Laager sponzorovat při vzpouře proti Sapphirehallu. Budete zase volní. Takže až se mnou skončíte, odpovězte na ten dopis. Obsahuje velmi cenné informace přímo od něj.“
„To určitě ano,“ zasměje se s ironií v hlase. „Ty vůbec nevíš, kdo ten muž ve skutečnosti je, že ne?“
Nala na něj překvapeně rozevře oči.
„Nicméně mě napadl teď skvělý nápad. Co kdybych tě do Sapphirehallu zpátky poslal po částech? Začal bych třeba… nehty, abychom si oživili staré vzpomínky. Co říkáš?“
„Hrdý muž jako vy by se nikdy nesnížil k něčemu takovému. To je jednání těch slabých a slepých,“ posteskne si. „Je mi to opravdu líto… že jsem bývala taky taková.“
Alucard sleduje její tvář. Je tak klidná.
„Je ti to líto,“ odtuší tišším hlasem. „Jeden by ti snadno uvěřil,“ vydechne a pouští její tvář ze svých rukou. „Nemáš v očích žádnou lež, ale ani strach. Jak můžu věřit někomu, kdo se nebojí smrti?“
„Jak se může smrti bát někdo, kdo už je dávno mrtvý?“
„Hm, slyšel jsem o tom. Myslel jsem, že jsou to jen drby, ale pak mi došlo, že to Sapphirehall zase střádá nějaké intriky a ta-dá jsi tu. Věděl jsem, že ženu jako jsi ty, nebude snadné zabít.“
„Hm.“
„No, dobrá. Mám ti uvěřit, tak mě přesvědč. Pusťte ji!“
„Pane!“ Na rozkaz ji oba muži pouští ze svých spárů.
„Sapphirehall mě přeřadil do SZS. Dostala jsem za úkol na území Arcadie vyzvědět nějaké informace. Pravým důvodem mého odchodu byl přesný opak. Spojila jsem své síly s  jejím generálem Genjim Akabane a sama pracuji na plánu proti sapphirehallskému útlaku. Talus mě zasvětil do vaší situace. Hned, jak jsem se o tom dozvěděla, mi bylo jasné, že je to znamení.“
„Hm… znamení, říkáš,“ zamýšlí se Alucard.
„Válka se blíží a Sapphirehall si nebude brát servítky s nikým a s ničím, co mu bude stát v cestě,“ pokračuje přesvědčivým hlasem. „Jsem rozhodnutá pomoci komukoliv, komu chce Sapphirehall neprávem uškodit.“
Major přichází ke svému stolu a otevírá dopis. Začte se do řádků a po krátké odmlce na ni opět pohlédne širokýma očima. „Proč zrovna tebe?“
„Protože já nemám, co ztratit. Šla jsem do toho s tím, že mě čeká pouze jediný možný konec, ale ten nenastane, dokud nesplním svoji poslední misi.“

***

Zasouvá prsty pod bílý papír a narušuje pečeť. Vytahuje složený dopis a rozevírá ho. Dle stylu písma se domnívá, že ho Alucard psal ve spěchu. Několik slov v dopise je rozpitých, ale dle kontextu se dají odvodit.

Nejdražší Nalo,
Byl to krátký čas, co jsme měli možnost spolu strávit, ale přesto doufám, že mi odpustíš mou otevřenost. Hodně se toho mezi námi změnilo od doby, co jsem tě spatřil poprvé jako opuštěné miminko. Později jsem tě poznal jako tvrdou a nekompromisní válečnici. Myslel jsem si, že ti nikdy nedokážu odpustit, a že mě ta pomstychtivost v mém srdci dožene ke krutým činům. Když jsem tě po těch letech opět spatřil a slyšel tvá slova lítosti, uvědomil jsem si, že lidé se mohou změnit a nám nenáleží je soudit. Dokázal jsem najít ve svém srdci odpuštění a zamilovat si tě jako svou vlastní dceru. Dceru, která mi vypíchla oko. Teď když si to znovu čtu, tak to vůbec nevyznělo tak vtipně, jak jsem doufal. Nicméně pokud tenhle dopis čteš, tak to znamená, že jsem mrtvý. Neber to ovšem jako selhání. Bylo to nevyhnutelné. Pokračuj dál ve svém plánu a já jsem si jistý tím, že uspěješ. Pamatuj ovšem, že pomsta není řešení. Nezahořkni kvůli činům, které vykonává Sapphirehall. Každý si zaslouží druhou šanci a záleží už jen na něm, jak s ní naloží. Nikdy nebudu litovat toho, že jsem ji dal právě tobě. Bohužel mě tlačí čas, takže tohle budou má poslední slova.
P. S. Postarej se také o Taluse. Sapphirehall již určitě vyslídil, kdo to je a bude ho chtít potrestat.

S láskou Alucard

Ať se Nala poslední dobou snažila sebevíc, tentokrát nemůže zabránit tomu, aby jí zcela pohltily emoce. Po tvářích jí začnou kanout slzy.
„Hej! Zapusťte kotvy!“ ozve se z paluby.
Nala rychle stírá slzy ze svých tváří a vychází nahoru.
Loď zastavuje v přístavu. Několik námořníků vytahuje dřevěné desky k pevnině.
„Madam. Pane. Prosím,“ pokyne jeden z nich rukou ke dvojici s přimraženými pohledy k dřevěnému molu.
Oba pokývají jako důkaz vděčnosti a přechází na něj.
Jeden z námořníků je doprovází kousek od lodi. „Tak jsme tady. Papírování a ostatní věci se vyřizujou v kanclu. Nemůžete ten barák minout. Je až v zadní části města,“ vysvětluje námořnickým žargonem. „Je tu dost práce, co za dnešek ještě musim stihnout a kromě toho jste mi všichni ukradený,“ zalamentuje námořník a mávne rukou, když se obrací zpátky k lodi.
Amon překvapeně zírá.
Nala se jen pobaveně pousměje. „Tak pojď, Amone, čím dříve to papírování vyřídíme, tím rychleji budeme v Sapphirehallu,“ pokyne k němu rukou a sama se po dřevěném mole rozejde dál do města.
Asen byl ojedinělý tím, že byl celý postaven uprostřed jezera, které se vlévalo do oceánu, na dřevěných trámech, které podpíraly jeho základy. Přístavní město byl další lidový název, kterým ho nazývali. Podle toho to v tomto malém městečku vypadalo. Všude po cestě dvojice potkává zakotvené loďky a na nich rybáře a námořníky. Celé město silně zapáchá rybinou a plísní. Na druhou stranu je tu klid. Není tu nic víc než několik skladů, jedna hospoda, obchod s nejzákladnějším zbožím a také pár domů pro obyvatele. Samozřejmě je tu správní budova, kde se řeší všechny převozy a také malá zapadlá knihovna.
Je to skutečně hodně malé městečko. Pokračují rychlými kroky až k veliké budově v zadní části Asenu. Nala se před jejími dveřmi zastavuje.
„Myslím, že stačí, když to vyřídí jen jeden z nás. Jdi se tam podívat a já to tady zatím obhlédnu,“ usměje se na něj a už se otáčí, aby se vydala na druhou stranu.
Amon jen pokrčí rameny a vchází do budovy. Prochází mezi vysokými archy různých dokumentů až do zadní části, kde je kancelář. Tady za svými stoly sedí několik úředníků. Amon přikračuje k jednomu z nich.
Úředník zvedne pohled od rozečtené knihy. Je plná čísel. Asi nějaké rozdělané účetnictví. „Zdravím. Je něco, co pro vás mohu udělat?“
„Ano, všechno by mělo být v těchto dokumentech,“ odtuší Amon a vytahuje z pod pláště dva papíry a předává je úředníkovi.
„Ukažte, podívám se na to.“ Úředník proletí oba listy očima. „Ah, jistě. Kdykoliv vám můžu zařídit osobní loď, která vás dopraví až k Sapphirehallu.“
„Musím se tam dostat ihned!“ vyhrkne spěšně Amon. „Musím se všechno dozvědět.
Úředník se na něj pobaveně zasměje. „Zase tak rychle to nepůjde. Bude s tím nějaké papírování, a pak taky musím sehnat loď a námořníky. Ale nebude to trvat dlouho. Vaši žádost vyřídím jako první,“ ujišťuje ho. „Zatím byste se mohl porozhlédnout po městě. Vraťte se tak za hodinu.“
„Dobře. Děkuji,“ vydechne Amon lehce zklamaným tónem. Nechává úředníka pracovat a vychází ven.
Nala stojí na dalším mole a s rukou na čele hledí na slunce. Pohlédne k ní a pomalým krokem jde blíž.
„Tak co, Amone? Vyřídil si to?“ zeptá se ho a mile se na něj usměje.
„Jo. Ale bude to trvat asi hodinu, než to vyřídí,“ vydechne.
„Ah, tak to je dobré. Pojď. Viděla jsem tu knihovnu. V takových zapadlých místech jako tohle se většinou skrývají ty největší poklady. Pak si můžeme prohlédnout město, když budeš chtít,“ navrhuje klidným hlasem.
„Dobře,“ přikyvuje a vydává se za ní.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top