Zlomená srdce - Kapitola 10 (část 2/2)

Pevnost je zřetelně vidět už od kraje města. Během patnácti minut jsou na místě. Hradby jsou posety sapphirehallskými vojáky, kteří pečlivě střeží okolí.  Pevnost je vystavěna z šedého monumentálního kamene a budí zastrašující dojem.
„Jsme tady,“ zastavuje se kapitán a obrací se k dvojici s unešenými pohledy. „Jediná loď, co sem připlouvá je zásobovací. Nebyla tu už dva týdny, takže by měla připlout během zítřka. Nevím, co Sapphirehall plánuje a nevím ani to, co se pokouší vyjednat s Arcadií, ale upřímně doufám, že už brzy tohle místo opustíme. Přeci jen… měsíc a půl je dlouhá doba a moji muži jsou z toho věčného čekání netrpěliví. Všichni už odsud chceme domů.“ Na jeho tváři se objevuje nesmělý úsměv, jakoby se na malý okamžik zasnil.
„Ah, Kento, a opravdu jde jenom o tvé muže?“
„Ha-ha, co se tím snažíš říct?“ zachichotá se nesměle.
„Nečeká na tebe ve městě náhodou nějaká slečna?“ zasměje se potutelně.
Amon překvapeně vykulí oči. Zaráží se. „Myslel jsem, že jsou tihle dva spolu.“
„No, když to zmiňuješ… Chtěl jsem ti to nejdřív říct, až budeme v Sapphirehallu, abych vás rovnou seznámil, ale ty to už určitě stejně víš a bůhví kdy nám dovolí se vrátit. Je to pět let zpátky, co jsem se oženil a máme spolu dvě krásné děti. Je to chlapec a dívka. Dal jsem jim jména podle našich rodičů,“ chlubí se hrdě Kenta.
Podle jejich rodičů? Znamená to tedy, že jsou sourozenci? No jistě, proto mají stejná příjmení… Už si začínám vzpomínat. Všechno to dává konečně smysl… Jsem to ale hlupák,“ kroutí sám nad sebou hlavou Amon. Na jeho tváři se ovšem objevuje náznak spokojeného úsměvu.
„Můj malý bráška konečně dospěl ve všech směrech,“ zasměje se radostně Nala a pevně ho sevře ve své náruči. „Gratuluji ti.“
„Děkuji,“ přikyvuje Kenta.
„Až se vrátíme do města, musím se za nimi jít podívat a seznámit se,“ pokračuje Nala.
„Určitě si je zamiluješ a oni zase tebe,“ přikyvuje Kenta s neskrývanou radostí. „Jdu zkontrolovat vojáky. Najdete mě v horním patře pevnosti. Budu tam potom vyřizovat nějaké papíry, ale večer bych si s vámi ještě rád promluvil a strávil s vámi trochu času. Kdoví kdy vás oba zase uvidím.“
„Dobře, Kento,“ přikyvuje spokojeně Nala. „Já si půjdu dát tu vanu. Už se na ni neskutečně těším.“
„Povolám nějakého vojáka, aby vás tady ještě provedl a ukázal co a jak,“ dodává Kenta a rychlými vojenskými kroky se přesouvá k dřevěným dveřím do pevnosti.
Amon stále stojí s tupým úsměvem na tváři.
„Co se děje?“ zeptá se ho zaraženě Nala. Jeho reakce na její tváři budí pobavený úsměv.
„Je to vtipné. Celou dobu jsem si myslel, že ty a Kenta jste manželé. Až do teď.“
„Páni… Ani mě nenapadlo, že si to nepamatuješ,“ zasměje se pobaveně Nala, ale po chvíli zvážní. „Ale na Vincenta si pamatuješ… ne?“
„Vincent?“ zamýšlí se. „Myslíš plukovníka Vincenta Lanelliho? To jméno znám, ale nevybavuji si nic konkrétního. Voják v Tsubatě se zmiňoval o tom, že teď velí Overkills. Ty si pamatuju. Je to moje jednotka.“
„Oh, Vincent velí Overkills? Je zřejmé, že si nic nepamatuješ, protože po téhle informaci by na tvém obličeji zůstal jen zamračený škraloup. Nemáte se moc rádi.“
„Eh… Je něco co bych o něm ještě měl vědět?“
„No, Vincent je… byl…“ snaží se najít ta správná slova, ale tahle informace, jakoby se nechtěla dostat ven z její mysli. Ani si neuvědomila, jak moc jí to bolí. „Vzpomínáš, jak jsem ti ještě v Austenu říkala, že miluji jednoho muže?“
„Ah. Takže tenhle Vincent je ten muž?“
„Býval jím,“ přikyvuje. Její oči se toulají někde daleko v trýznivých vzpomínkách. „Už přesně nevím, kým je a co pro mě znamená. Vím, že má i jiné ženy a už na mě zapomněl, ale nejsem si jistá, jestli jsem já zapomněla na něj. Nicméně tímhle tě nebudu zatěžovat.“
„Lidské vztahy umí být složité, hm?“ ušklíbne se. „Nikdy jsem si to neuvědomoval tolik jako teď.“
„No, každopádně by mi teď každá dívka ve městě záviděla. Sdílím prostor s dvěma nejhezčími vojáky z Sapphirehallu. Ty a Kenta jste pro mě ti nejdůležitější muži,“ usměje se na něj veselým pohledem. „Když mám vás, cítím se šťastná a všechny složitosti okolního světa jsou rázem pryč.“ Nebyla to úplně pravda, ale když hleděla do těch temně černých očí, tak se její mysl alespoň na krátký okamžik tak cítila.
Zrudne. „Já jsem rád, že tu můžu být s tebou. Teď, když konečně mám vzpomínky na tebe zpátky… měl bych se asi omluvit za své předchozí chování.“
„Nevím přesně, o čem to mluvíš.“
„V Austenu jsem možná vyzněl, jako že mi o něco jde, ale samozřejmě bych na to nikdy ani nepomyslel. Byl jsem jen zmatený ve svých citech. Nikdy bych se neodvážil se tě dotknout. Jsi moje nadřízená… tedy byla, ale… Víš, co chci říct,“ znervózní a sklopí svůj zahanbený pohled do země.
Nala se jen pobaveně zasměje. „Kdybych k tobě byla upřímná od začátku, tak jsme se možná oba mohli vyhnout těm trapným chvílím. Vina je i na mé straně, ale neboj se, nebrala jsem to nijak osobně. Vím, že ty nepatříš k tomuhle typu mužů.  Ale můžu se plést a možná na tebe ve městě čeká nějaká zapomenutá láska,“ popichuje ho s laškovným úšklebkem.
„O tom silně pochybuji,“ přiznává. „Myslím, že stále nevím, jak se k ženám chovat a vlastně jsem na ně asi ani nikdy nemyslel tímhle směrem.“
„He-he, přitom ženy tebou byly vždy tak poblázněné. Je to opravdu škoda, že někdo jako ty, ví o citech tak málo. Jsi tak…“ Nala se zamýšlí a pohlédne hluboko do jeho černých očí. Po krátké odmlce jen zakroutí hlavou a sklápí zahanbený pohled do země. „Zapomeň na to. Myslím, že bychom se spolu o tomhle neměli bavit. Vypadá to divně.“
Amon zaraženě hledí do její rudé tváře. „Opravdu ses hodně změnila. Mám tě takovou radši. Myslím.“
„Přestaň s tím, nebo se začnu červenat. Ale když o tom tak mluvíš, tak mám pocit, že oba dva jsme se dost změnili. Ale nesmíš zapomenout na to, že hluboko v našich duších je to, kým jsme byli, stále usazené a může se to znovu objevit jako blesk z čistého nebe. Nechci tě zklamat,“ vydechne již s vážným výrazem ve tváři.
„Nemyslím si, že bys mě mohla čímkoliv zklamat. Chci říct, že jsem tě měl rád i tehdy. Jen se teď na tebe dívám trochu jinak.“
„Milý jako vždy,“ usměje se opět.
„Madam! Pane!“ Z pevnosti vyběhne jeden z vojáků. „Kapitán mě za vámi poslal, abych vás tu trochu provedl.“
„Skvěle! Už se nemůžu dočkat, až si dám horkou vanu!“ zaraduje se neskrývaně Nala.
„Pane, všichni si mysleli, že jste mrtvý. Jsem rád, že to byly milné informace.“
„Ah, děkuji, vojáku.“
Voják opět zasalutuje a obrací se směrem k pevnosti. Dvojice důstojníků ho následuje dovnitř. Je tam spousta dalších vojáků, kteří se baví mezi sebou a další, kteří stojí na střížích. Desátník, který je provází, míří směrem do pravého křídla.
„Tahle pevnost je zajímavě postavená. Za dobrého počasí je odsud krásný výhled na břehy Austenu i samotné Arcadie,“ spustí.
Trojice vychází schody do patra.
Jeden z vojáků k Amonovi užasle pohlédne a hned zasalutuje. „Slyšel jsem, že se zítra vydáváte do Sapphirehallu. Doufám, že se sem pak vrátíte,“ vychrlí ze sebe. „Samozřejmě to platí i pro vás, madam. Víte, já neposlouchám, co o vás ostatní říkají. Podle mě jste byla skvělý voják a je úžasné, že jste zpět!“
Amon vykulí oči. Zdá se, že jsou všichni sapphirehallští vojáci opravdu netaktní, když vypustí z úst něco takového. Nala musí být skutečně vykolejená z takových slov. Pohledem trhne k ní.
Nezdá se být jeho poznámkou nijak popuzená. Na její tváři se zračí náznak úsměvu. „Víš, vojáku, když se muž bojí ženy, nebojí se žena ničeho na světě,“ mrkne na něj pobaveným pohledem.
Na vojákově tváři to rozzáří úsměv. „Dobrá poznámka, majorko!“ odtuší. „Já zase slyšel, že muži se bojí hlavně krásných a úspěšných žen. Myslím si, že to vás přímo vystihuje!“
Amon si všímá jiskřiček v jeho očích. „On… s ní… snad flirtuje? Nejsem si jistý, jak přesně to má vypadat, ale tohle…“ zamýšlí se a jeho výraz se rázem mění na znepokojený.
„Vojáku, uvědom si, s kým mluvíš!“ pokárá ho desátník v jejich doprovodu.
„Ah, omlouvám se!“ zvážní druhý voják. „Jen jsem rád, že tu oba jste.“
Nala s milým úsměvem přikývne. Otáčí se k desátníkovi, který má na tváři velmi vážný výraz.
„Jestli si budete chtít odpočinout, tak postele jsou ve vedlejší místnosti,“ pokyne směrem ke dveřím. „Kapitán Darks je v levém křídle a připravuje tam pro vás dokumenty k vyplutí do Sapphirehallu. Než to udělá, můžete si dát koupel.“
„Ah, ano! Konečně!“ vydechne úlevně Nala.
Voják na ni pohlédne zaraženým pohledem.
„Co je?“
„Nic… madam… jen… je zvláštní vás vidět v tomhle rozpoložení. Víte, sloužili jsme spolu na pár misích, jestli si vzpomínáte,“ spustí muž zdráhavě.
Nala se zamyslí. „Omlouvám se, vojáku, ale už si nepamatuji tváře všech, se kterými jsem sloužila,“ odvětí se zahanbeným pohledem.
„Byl jsem přivelen do vašeho týmu, když Sapphirehall prvně obléhal Laager. Vyslýchali jsme společně jejich kapitána.“
„Ah,“ hrkne v ní. Její výraz se rázem mění. Jakoby ztemněl s tou vzpomínkou. „To je už opravdu dávno.“
„Mě to někdy přijde jako včera,“ sklesle pohlédne do země. „Byla to skutečně náročná akce. Ale to proč o tom teď mluvím… jen… že jste se opravdu změnila. Těch deset let mimo město vám prospělo,“ usměje se nakonec. „Zdáte se být šťastnější a odpočinutá, řekl bych,“ zasměje se nervózně. V jeho očích se odráží strach, jestli svými slovy nezašel příliš daleko.
„Nenech se zmást, vojáku. Stále umím být dost ostrá a tvrdá.“
„O tom nepochybuji!“ zvolá se stejným radostným výrazem. „Byla jste skvělý voják. Omlouvám se, majore, ale dle mého názoru ten nejlepší, se kterým jsem se kdy setkal,“ pohlédne omluvným pohledem Amonovým směrem. „Po akci v Laageru jsem si zažádal o trvalé přesunutí pod vaše velení, ale bohužel mi ho zamítli.“
„Hm,“ zamýšlí se Nala. Hlavou jí probleskne myšlenka, která se s ní už nese dlouho. „Děkuji za tvoje uznání. Toho si velmi cením, ale řekni mi popravdě, tebe neznepokojí ty řeči, které se mezi vojáky nesou?“
„Vůbec ne. Budit milné dojmy mohou jen mezi těmi zelenáči, kteří vás neměli možnost poznat a mít tu čest s vámi jít bok po boku do akce. Všichni muži, co jsou tady v pevnosti, spadají přímo pod kapitána. Většina z nich jsou muži z první divize, s kterou jste táhla do vaší poslední akce…“
Nala překvapeně rozevře oči a rozhlédne se kolem sebe. Začíná poznávat ty tváře. Ti, jenž tehdy bývali mladíci bez budoucnosti, jež Sapphirehall poslal do boje na smrt, se teď na ní z každého koutu těchto kamenných zdí uznale usmívají.
„Sám kapitán si je vyžádal. Tihle muži vám vděčí za své životy. Jen díky vám mají teď rodiny, ke kterým se mohou vracet a prožít dlouhé a plnohodnotné životy,“ jeho oči září radostí. „Doufám, že mi odpustíte tu drzost, že s vámi mluvím tak otevřeně, ale nemohl jsem to v sobě dál dusit. Tímto bych vám chtěl za všechny ty muže a jejich rodiny poděkovat a za spoustu dalších. A také vám říct, že z těch řečí, co si šuškají ta béčka ve městě Tsubata, si nic nedělejte. V Sapphirehallu je ještě spousta vojáků, co si pamatují, kdo jste byla, a váží si vás.“
Amon si konečně uvědomuje, že jeho vzpomínky si s ním pouze nezahrávaly. Pamatoval si Nalu dobře a všechny pocity, které ho od začátku zaplavovaly, byly oprávněné. Nala podle něj byla skvělý voják a neviděl to pouze on. Vyčaruje to na jeho tváři náznak úsměvu.
Nala na desátníka hledí s vytřeštěnýma očima. Její srdce zaplavuje hřejivý pocit a jeho slova do něj vhání dojetí. Tolik pochybovala o svých činech, které vykonala pod štítem Sapphirehallu, ale nakonec každý ten čin nebyl tak temný, jak na něj hleděla.
„Děkuji, vojáku. Neokážu ani popsat, jak mě tahle slova dojala,“ vyhrkne. Snaží se držet si svou vážnou tvář, aby neukázala slabost před ostatními, ale v takovéhle situaci se to nedá vydržet tak snadno. Ty pocity jsou tak silné.
„Madam!“ zasalutuje voják a následně začnou salutovat i všichni ostatní, aby jí vzdali svou čest.
„Vítejte zpátky, madam!“
„Jsme rádi, že jste naživu!“
„Doufáme, že spolu opět půjdeme někdy do akce!“
„Rádi vás tu vidíme!“
„Jsme poctěni vaší přítomností!“
Nala se slzami dojetí v očích zasalutuje na poděkování těmto mužům, kteří na ní nehleděli jako na démona, který chladnokrevně zabíjel pod rozkazy Sapphirehallu.

Po vytoužené koupeli, Nala vychází z umývárny. Ještě před tím, než se vydá za Kentou a Amonem, navštíví znovu levé křídlo. Nachází se tam schody do věznice, kterých si všimla už při prohlídce pevnosti. Schází do sklepení. sapphirehallský voják, který dostal za úkol hlídat vězně, spokojeně dřímá u dřevěného stolu s obličejem rozmáčknutým na desce. Nala jen protočí očima a tichými kroky se přesouvá k mřížím. Tahle situace jí přichází vhod.
„Hm, podívejte se. Další důstojník. Co nám chce tahle svině?“ zavrčí nespokojeně jeden z uvězněných vojáků.
„Drž hubu! Madam Darks, co vás sem přivádí?“ vyhrkne jeden z důstojníků a také přichází blíž k mřížím.
„Sailone,“ vydechne.
„Už jste slyšela o událostech v Laageru? Major Alucard byl-“
„Ano, vím,“ odvětí smutným tónem a sklopí pohled. „Proto jsem tady. Dal ti Alucard nějaké příkazy nebo zprávy mířené ke mně? Říkala jsem mu, že pokud nebudu k zastižení, tak ať jde přímo za tebou.“
„No, madam, vlastně dal. Povedlo se mi to před těmi psy schovat, než dobyli pevnost,“ odpovídá a vytahuje z kapsy pomuchlanou bílou obálku, kterou prostrkává mezi mřížemi. Jeho pohled je velmi smutný. „Myslím, že major už věděl, že je jeho osud zpečetěný, proto napsal tenhle dopis. Nikdy by někoho z Arcadie nekontaktoval, kdyby to nebylo nutné.“
Nala se smutným výdechem stiskne obálku. „Takže odpovědi nejspíš najdu až u Taluse.“
Voják za mřížemi smutně přikývne.
„Velice ti děkuji za tvou obětavost,“ vydechne po krátké odmlce. „Mrzí mě, že vám nemůžu pomoci ven.“
„Udělala jste toho ažaž. Pokud budete pokračovat v tom, co jste začala, bude to více než dost. Věřím, že Arcadia by vám nabídla pomocnou ruku, kdybyste se svěřila-“
„Ne,“ namítá přísným hlasem. „Nikdo z Arcadie se o tom nesmí dozvědět. Dala jsem mu kontakt na tebe, protože si můj přítel a proto ti věřím a vážím si tvé mlčenlivosti.“
„Jak myslíte,“ přikyvuje pokorně. „Ode mě se Arcadia nic nedozví.“
Od stolu se ozve hlasité zachrápání. Nala i voják zpozorní.
„Musím už jít. Ještě jednou děkuji,“ přikývne a rychlým krokem opouští místnost. Pevně při tom žmoulá kus papíru ve svých dlaních. Se zamyšleným pohledem prochází kolem Amona, aniž by si ho všimla.
„Nalo?“
„Ah,“ vyhrkne překvapeně a rychle schovává obálku za svá záda a zakládá si ji za opasek. „Amone?“
„Už jsi připravená? Kenta si nás volá.“
„Ah, ano. Jdeme,“ přikývne.
Jejich kroky je zavedou do levého křídla. Kapitán sedí za stolem a podepisuje papíry, které leží na desce před ním.
„Tak jste tu,“ usměje se a vstává od stolu. Přikračuje blíž k Nale a políbí ji na přivítanou na tvář. „Jak sis užila koupel?“
„Úspěšně,“ zakaboní se.
„To rád slyším,“ usměje se. „Přejdu tedy k věci. Zítra ráno by měly dorazit další zásoby. Vrátíte se zpět zásobovací lodí do přístavního města Asen,“ spustí Kenta a bere ze stolu dva papíry, které právě podepsal. Dá je do Naliných rukou. „Tyhle listiny s sapphirehallskou pečetí vám zaručí okamžitý převoz z Asenu k Sapphirehallu. Až tam budete, předáte je samotnému generálovi.“
Generál Abernant. Znal jsem toho muže,“ zamýšlí se Amon.
„To je ode mě vše. Už se dost opozdilo, takže jestli jste unavení, můžete si jít odpočinout. Jinak kdybyste něco potřebovali, budu vám k dispozici.“
„Já bych tu ráda zůstala a ještě si s tebou povídala. Přeci jen, jak si sám řekl, kdoví kdy se zase uvidíme.“
„To je pravda. Stejně se budu cítit lépe, když budeš spát tady a ne s těmi klacky ve vedlejší místnosti,“ zasměje se rozpačitě Kenta. „Omlouvám se, Amone. Tebe jsem tím samozřejmě nemyslel. Ty jsi v tomhle ohledu nebezpečný asi tak jako krabice s koťaty,“ zasměje se pobaveně.
Amon na něj překvapeně zírá s vytřeštěnýma očima. Je rudý až na zádech.
Nala se k němu otočí se šibalským pohledem. „Ah, takže to znamená, že na našeho majora doma nečeká žádná přítelkyně?“
„Ha-ha, na Amona? Myslím, že od té doby, co jsi odešla z Sapphirehallu snad se žádnou ženou ani nemluvil,“ zasměje se pobaveně. „V tomhle se opravdu nezměnil, sestřičko.“
„Nic si ho nenaučil,“ zakroutí hlavou s káravým pohledem.
„Neměl jsem čas,“ ospravedlňuje se Kenta.
„Tak dobrá, myslím, že se raději odeberu do postele. Už nechci slyšet vůbec nic z tohohle rozhovoru,“ zamračí se rudý Amon a hbitě vychází ze dveří.
Nala i Kenta se hlasitě zasmějí. Slyší jejich smích i přes dveře. V hlavě se mu vybavují vzpomínky na jejich mládí, kdy spolu drželi jako tři mušketýři. Užili si spolu vlastně spoustu legrace, i když každý z nich byl úplně jiný. Vykouzlí to na jeho tváři úsměv. Přichází do místnosti s mnoha postelemi. V některých z nich už pochrupují znavení vojáci. Amon se rozhlédne kolem sebe. Není si jistý, kterou z postelí si může vybrat.
„Jen se nestyďte, majore, můžete si vybrat jakoukoliv, která se vám líbí,“ usměje se jeden z vojáků, který si akorát ulehá do jedné z nich.
Amon pokrčí rameny a sedá si na tu, která je k němu nejblíže. Jen se tak položí na deku s rukou založenou za hlavou a zcela se noří do svých myšlenek.
Musím si vzpomenout… na všechno. Sapphirehall… generál Abernant… plukovník Vincent Lanelli… SZS… Všechno tohle, co jsem zaslechl, mi přijde povědomé,“ smutně vydechne a zavře oči. „Chci se vrátit domů. Tam, kam patřím. Nejsem si však jistý tím, jestli mi to vrátí všechny vzpomínky. Co když se to už víc nezlepší? Ale… vzpomněl jsem si přeci na Kentu i na Nalu. Sice je tam ještě spousta mezer, ale…

„Amon se mi zdá trochu mimo sebe,“ spustí Kenta s pokrouceným výrazem ve tváři.
V Nale to hrkne. Všiml si toho, že je s Amonem něco v nepořádku, ale on si přál, aby nikomu o jeho ztrátě paměti neříkala. Sice netuší, co tím zamýšlí, ale hodlá jeho přání respektovat. Slíbila mu to. Možná je to způsobené tím, protože si Amon začíná podvědomě uvědomovat, že nikomu v Sapphirehallu se nedá věřit. Hm, jsou to jen hypotézy.
Nervózně si skousne ret. „Nediv se mu. Měsíc a půl byl úplně mimo, a pak ho mučili v Arcadii. Může být ještě trochu zmatený, než se zase vrátí do starých kolejí.“
„Hm, to mu není moc podobné. Ale je pravda, že se choval dost divně ještě před tím, než se začaly řešit nepokoje v Laageru,“ odtuší.
„Jak to myslíš?“
„No,“ zamýšlí se a hledá ve své paměti ten zlom. „Myslím, že to bylo od událostí ve Faithvalley. Slyšela jsi o tom?“
Nala odtažitě stáhne hlavu dozadu. Její krk se začíná zužovat při vzpomínce na tohle město. Samozřejmě se k ní donesly informace o jeho vypálení a celém tom masakru obecně.
„Jo, něco málo.“
„Od té doby už to s ním bylo divné. Byl víc… podrážděný. Tedy co mi Slaine vyprávěl. Já ho moc nevídal. O to víc bylo zvláštní, když pak šel s námi na pivo,“ usměje se pobaveně.
„Amon pil pivo?“ zašklebí se pobaveně Nala.
„No, vlastně ne. Byla to spíš záminka, aby se ptal na tebe,“ uzná nakonec.
„Aha, to jsem asi zavinila já.“
„Jo,“ pokývá souhlasně hlavou. „Slyšel jsem o tom tvém dostaveníčku. Pěkně si mu tím zamotala hlavu. Abernant byl vzteky bez sebe.“
„Umím si to živě představit,“ zvedne obočí se znechuceným úšklebkem, když si vybaví jeho tvář. „Nechci vidět jeho výraz, až se objevím na jeho prahu a on se dozví, že jsem totálně selhala a celých deset let je v tahu.“
„O co přesně šlo? Myslím, že mi to můžeš říct.“
„Jo… no… Je to dlouhý příběh, ale řekněme, že jsem byla převelená do SZS, abych císaři nosila zprávy z Arcadie. Měla jsem se infiltrovat,“ přiznává stručně.
Na Kentově tváři to vyčaruje znepokojený výraz. „To je divné. Abernant nám dal před měsícem informace, že zbrojení a vzpoura Arcadie je zcela nová záležitost.“
„Proto tu SZS je. Aby se císařství dozvědělo z první ruky, když se něco změní. Promiň, nemůžu ti o tom dát bližší informace.“
„V pořádku,“ mávne nad tím rukou. „Nevím, jak ty, ale já už jsem docela utahaný. Nepůjdeme si už lehnout?“
„Dobrý nápad,“ přikývne Nala.
„Nechal jsem ti povlíknout postel na druhé straně,“ pokyne k ní rukou a sám se ukládá do té své.
„Poslyš, Kento, pamatuješ si na to, když jsme byli ještě malí a ty jsi za mnou občas chodíval do pokoje, když byla venku bouřka, a žádal si mě o to, abych tě vzala k sobě do postele, že se v té své bojíš?“
„Ha, na to si vzpomínám. Vždycky jsi mě vyhodila na chodbu. Říkala si, že jsem dost velký, abych se bál bouřky a že jednou ze mě bude voják a na takovéhle slabosti nebude místo.“
„Byla jsem hrozná sestra, hm?“
„Ne, to v žádném případě. Byla si jen jiná. Myslela jsi to se mnou dobře svým vlastním způsobem. Na nic z toho si nemůžu stěžovat,“ připouští mírným hlasem. „Takže pokud se něčeho bojíš, tak je místo v mé posteli to nejmenší, co ti můžu nabídnout.“ S milým úsměvem jí nabídne svou náruč.
Nala si vleze do postele a lehne si do medvědího objetí. Cítí se v bezpečí.
„Opravdu jsi vyrostl, Kento.“
„Žena se o mě stará dobře,“ zasměje se pobaveně.
„Jsem za tebe moc šťastná. Už nejsi můj malý bráška, který potřeboval chránit a pevnou ruku. Dokážeš se teď vypořádat se vším… sám.“
„Proč mám pocit, že i když tě konečně po těch letech zase vidím, tak mi říkáš sbohem?“ vydechne smutným tónem. „Zase utečeš?“
„Ne, tentokrát už nikam neuteču. Postavím se svým problémům čelem,“ usměje se a stiskne ho o něco pevněji.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top