Zlomená srdce - Kapitola 10 (část 1/2)

Rodina

„Spakujte se, psi!“ začne komandovat Genji, jen co vejde do cely.
Amon rozespale otevírá oči. „Co se děje?“
Genji se neobtěžuje s nějakou odpovědí a popadá ho za košili. V doprovodu dalšího vojáka odchází společně ven.
Nala zvedá hlavu. Pod palandou na ni také čeká dvojice vojáků. Rozlámaně se protáhne a seskakuje na podlahu. „Prosím, nasaďte mi pouta, hoši,“ usměje se pobaveně.
Jeden z vojáků k ní zvedá smutný pohled. Její úsměv v tu ránu opadá, když si uvědomí, že je to Ranley.
„To snad nebude nutné, Nalo.“
„Ranley, omlouvám se, jestli jsem tě dostala do potíží kvůli tomu předtím…“ spustí smutným hlasem.
„Mně? Ha-ha, kdepak. Generál Akabane tu záležitost neřešil,“ zasměje se a následně opět protahuje obličej ve smutné grimase. „Prý je všechno tvoje vina, takže nás nijak netrestal.“
„Jistě… Ale má vlastně pravdu. Jsem ráda, že vás to minulo,“ rozzáří se jí obě oči vlídností.
„Víš, mě je jedno, co o tobě říkají. Byla jsi na mě vždycky hodná. Vlastně… něco jsem ti přinesl,“ usměje se na ni vřelým pohledem a vytahuje z pod pláště dva krajíce chleba a čutoru s vodou. „Není toho moc, ale víc se mi přes generála propašovat nepodařilo.“
„Děkuji, Ranley,“ usměje se děkovně a stiskne vše ve svých rukách. „Je to od tebe opravdu milé.“ Okamžitě otevírá darovanou lahev a zplna hrdla se naloká čerstvé vody. Tohle teď skutečně potřebovala.
„No, ale teď bychom už měli jít,“ pokyne rukou před sebe k okovaným dveřím.
Nala přikyvuje a vychází na chodbu. Rychlým krokem společně opouští citadelu a přes náměstí pokračují k městskému přístavu na západním břehu.
Schází kamenné schody na molo, kde už stojí několik dalších vojáků. Námořníci ve spěchu připravují poslední záležitosti k vyplutí.
Genji se staví do pozoru a sleduje poslední přípravy.
Nala se zařadí vedle něj.
Amon se postaví o něco dál, takže se k němu jejich slova nedostanou.
„Zakotvíme u břehů města Tsubata,“ objasňuje situaci generál. Opět jakoby jeho slova nepatřila Nale, ale jen si je tak opakoval sám pro sebe a ujišťoval se tak o tom, že má celou situaci pevně ve svých rukách a pod kontrolou. „Měl by tam čekat sapphirehallský důstojník a dva naši. Výměnu provedeme na pevnině. Mám rozkaz nevyvolávat žádné vojenské akty, i když s chutí bych se tam s nimi porval,“ zatne pěst.
„Genji, víš, že to za to nestojí-“
„Hm?“ trhne k ní naštvaným pohledem a svým nespokojeným zamručením utíná její započatou rozpravu. „Zapomněla jsi? Už nejsme přátelé.“
„Omlouvám se, pane,“ odvětí pokorně, ale v její tváři je neutuchající tvrdost a odměřenost.
Nakonec se oba dva odmlčí. Pozorují pospíchající muže kmitající mezi lodí a přístavem v naprosté tichosti.
Když dovezu domů naše důstojníky, tak to král ocení. Kromě toho potřebuji teď co nejvíce mužů. Když nás přepadnou a zabijí, tak to ještě více znepřátelí naše země. Sapphirehall tenhle krok neučiní,“ přemítá generál ve své hlavě. Na tváři si drží ten neprostupný výraz, kterým se snaží oklamat svoje vojáky a přesvědčit je o tom, že všechno je tak jak má, i když si sám nebyl jistý celou touhle nenadálou situací, která se seběhla tak rychle a už není kam couvnout nebo čas na nějaké pochyby. Jeho pohled trhne k Amonovi, který vyklepaný stojí na mole. Snaží se také udržet pevnou tvář a postoj, ale jeho oči nedokážou lhát. Je vyděšený. Genji se zamračí jeho směrem. „Stojí ten muž vůbec za to? Jestli nám navrátí část důstojníků… hm,“ utíná svou myšlenku a s tím stejně zamračeným výrazem se obrátí k ženě po jeho boku. Ta hledí zpříma před sebe a ani nedutá. „Nalo, doufám, že víš, co děláš… Teď už dost přemýšlení.“ Genji vychází krok dopředu. „Naloďte vězně!“
„Pane!“ zasalutuje jeden z vojáků a popadá Amona za rameno. V doprovodu ještě pár dalších vojáků je doprovázen na palubu po dřevených schůdcích.
„Vidím v tvých očích nejistotu, ale doufám, že to dokážeš dotáhnout do konce,“ odtuší se zatnutou čelistí.
„Věřím v něj,“ usměje se nadějeplně Nala s pohledem zabodnutým do Amonových zad, které následně mizí v podpalubí.
„Hm,“ zavrčí se znechuceným podtónem na její poznámku.
Nala se odklání od lodi a podívá se do generálovy tváře. Ten se celým svým tělem obrací k ní. Ustaraně se rozhlédne mezi tvářemi svých lidí. Vojáci jsou mu plně oddáni, takže odvrací své pohledy a dělají, že nic nevidí. Sklání k ní svou tvář o něco blíž.
„Možná jsem bláhový, ale já věřím v tebe.“
„Genji…“ vydechne dojatým hlasem. Chtěla by mu v tu chvíli říct tolik věcí a omluvit se mu za všechny ty trable, které s ní musel vytrpět, ale sama dobře ví, že ani tisíc slov by mu nedokázalo vypovědět na kolik si ho cenní, a jak moc ho má vlastně ráda.
Popadá ji za nadloktí a předá ji do rukou Ranleyho. „Nastup na loď,“ zastavuje její myšlenky hrubým tónem a ještě hrubějším jednáním.
Věděla, že je to způsobeno tím, jak moc mu ublížila. Riskoval pro ni své místo… svůj život a ona mu mohla dát jen mlhavé naděje, které se možná brzy rozplynou v severním větru.

Ke břehům Tsubaty přirazili ani ne po hodině. Genji se vylodil jako první. Několik vojáků za ním udržovalo Nalu a Amona za svými zády.
Bývalá majorka se snaží přes jejich ramena něco zahlédnout, a tak se staví na špičky. Spatřuje vojáka s modrou čelenkou na čele. Má husté rozčepýřené černé vlasy a v jeho krásné tváři se zračí vážný výraz. Je to kapitán Sapphirehallu. Jeho postavení je pevné a za jeho zády stojí dlouhá řada vojáků v sapphirehallských uniformách.  V popředí hlouček vojáků drží zubožené důstojníky Arcadie.
Naliny oči se rozevřou štěstím. „Kenta… Je tady!
„Vidím, že Sapphirehall dodržel dohodu,“ odtuší vážným tónem Genji a rozhlédne se kolem sebe. Jeho pohled ustrne na mladém kapitánovi. „Jmenuji se Genji Akabane a vy jste?“
„Jsem kapitán sapphirehallské armády, Kenta Darks,“ odpovídá hrdým hlasem a se znepokojeným pohledem se rozhlédne mezi arcadijskými vojáky. „Nevidím věžně. Zůstali na té lodi?“
Genji se jen ušklíbne a zvedá ruku vzhůru. „Vojáci!“
„Tak pojď Nalo,“ pobídne ji mírně Ranley a pokládá ruku na její záda, aby ji vyvedl do popředí. Na jeho tváři se zračí smířený ale zároveň trochu posmutnělý výraz.
Amon se řadí hned vedle ní vedený jiným vojákem z Arcadie.
Kentova tvář se nemění, ale v jeho očích byla jasně zřetelná úleva. Musí si dál držet tvář před svými vojáky a hlavně před těmi z arcadie, ale na malý okamžik se nechává unést a na jeho tváři se objevuje nepatrný náznak úsměvu, který se ve velkém množství odráží i v jeho kaštanových očích. „Rád vás opět oba dva vidím. Madam,“ přikývne hlavou k Nale a poté se obrací k Amonovi se stejným gestem. „Pane. Mysleli jsme, že jste mrtvý.“
„Nechte jít naše důstojníky a my se v klidu stáhneme z tohoto pobřeží,“ spustí Genji.
„Pusťte je,“ přikáže Kenta opět velmi přísným hlasem a jeho výraz rázem zvážní.
Vojáci na jeho rozkaz pouští hlouček důstojníků, kteří svižně přichází ke svým lidem.
„Teď je na řadě vaše část dohody.“
„Nevím, jestli mám,“ usměje se potutelně Genji a probije Nalu pohledem.
Ta zatíná čelist a nevěřícně nakroutí hlavu na stranu. Její pohled mluví za vše. Zdá se, že takovou reakci očekával a pobaví ho to ještě víc.
„Jste přečísleni, nechte majory jít!“ spustí Kenta důrazně. Jeho ruka přistane na rukojeti jeho meče.
„Klid, jen jsem vtipkoval,“ popichuje ho Genji. „Jsou jenom vaši.“
Genji k dvojici pokyne rukou. Amon bez jediného rozmyšlení vychází vstříc kapitánovi. Nala se ještě na krátký okamžik zastavuje.
„Budeš mi chybět, Genji.“
„Kdybych nebyl tak naštvaný, možná bych ti to i věřil,“ zašeptá. „Tak sebou hni!“
Jen smutně sklopí pohled do země a následuje Amona. Její kroky jsou rychlé. Genji za nimi posílá svůj zamyšlený pohled.
Tak to kuře je major? Heh.
„Pane,“ zasalutuje Kenta, když se Amon ocitá naproti jeho velmi líbezné tváři s milým a zároveň úlevným úsměvem. Rychle svou pozornost odpoutává k Nale. Najednou jakoby mu došla slova. Jen se mu na tváři roztáhne ten největší úsměv, jaký kdy Amon viděl. „Nalinko…“
Na její tváři se objevuje stejný. Bez jediného slova ho pevně stiskne v náručí. Vypadá to, jako by jí každou chvílí měli vyhrknout slzy štěstí. Tiskne ho velmi silně a jemně ho rty laská na tváři. Musí si být skutečně velmi blízcí. V Amonovi to budí smíšené pocity. Odvrací svůj pohled na stranu.
Ten muž… Ty záblesky v mojí paměti…“ zamýšlí se Amon a pevně si sevře dvěma prsty kořen nosu. V jeho hlavě se mele spousta vzpomínek spojených s tímhle mužem. Zdá se, že bývali velmi dobrými přáteli, ale po odchodu Naly z Sapphirehallu se dost odcizili.
„Bude lepší se držet dohody,“ vypouští po chvíli zcela nezaujatým tónem Genji. „Majore, kapitáne… majorko,“ přikývne ke každému z nich na rozloučenou a obrací se zády k lodi. „Vracíme se.“
Kenta kývne hlavou a dává tak svým lidem znamení, že jsou také přichystáni k odchodu. Všichni se společně rozejdou stejným směrem včetně Naly a majora.
„Bude lepší, když se teď přemístíme do města Tsubata,“ spustí Kenta. „Je již zajištěno, takže tam budeme v bezpečí.“
Poznávám jeho tvář. Jsem si jistý, že jsem ho kdysi znal. Říkal, že se jmenuje Darks, stejně jako Nala. Znamená to, že jsou… manželé? Proto proběhlo tak vřelé uvítání? Nejsem si jistý, ale dle mých vzpomínek jsou si velmi blízcí a její odchod ho zcela zničil… Zvláštní. Tváří se, jako by ho nepřekvapovalo, že je naživu. Nic mi nedává smysl.
V Amonově mysli to bují nejrůznějšími myšlenkami. Nala si jeho nevyrovnanosti všímá a jen ho v tichosti pozoruje. Musí s tím bojovat. Teď se mu budou vzpomínky pomalu vracet zpátky, jak bude potkávat známé tváře a místa. Brzy bude vše zase dobré, ale nemůže mu už nijak pomoci. S jejím plánem počká, dokud nebude vědět vše. Teprve tehdy dokáže pochopit její důvody k tak nevysvětlitelným činům.
Kenta se obrací k zamyšlené tváři zlatovlasé krásky a opět se na jeho tváři roztáhne velký bělostný úsměv. „Už se nemůžu dočkat, až dorazíme do pevnosti. Všechno mi budeš muset vyprávět. Je to deset let. Uf, to je dlouhá doba. Určitě je toho spoustu, co si musíme říct,“ vyhrkne netrpělivým hlasem plným očekávání.
„Ah ano, jen mě překvapuje, že víš… že jsem naživu. Bylo to přísně tajné, takže…“ zasměje se nejistě dívka.
„No jo… Jak říkám. Je toho spoustu, o čem si musíme promluvit,“ pokývá hlavou.
Nala přikývne. „Chyběl si mi.“
„Ty mě víc,“ odvětí se šťastným úsměvem a pevně ji sevře kolem ramen.
„Tak brzdi, Kento!“ pokárá ho a vysmeká se z toho medvědího sevření.
„Pořád stejná netykavka!“ zasměje se pobaveně Kenta. Jeho pohled mihne k dřevěnému plotu, za kterým se rozkládá město Tsubata.
Vchází dovnitř. U vchodu stojí dvojice sapphirehallských vojáků ve svých lesklých zbrojích. Všechno se tu zdá být chmurné a smutné. Nala se rozhlédne se znepokojeným pohledem. Lidé v ulicích k nim zvedají zamračené pohledy. Jiní se okamžitě obrací zpátky ke dveřím a hlasitě je za sebou zabouchnou. Ve vzduchu visí hustá atmosféra. Je to tu silně monitorováno dalšími sapphirehallskými vojáky.
„Přitáhli sem další důstojníky,“ odplivne si jeden pán, který stojí jen několik metrů od Naly. „Jako by jich tu už tak nebylo dost.“
Pohlédne na něj překvapeným pohledem.
„Vím, kdo jsi. Pekelný pes. Tenhle obličej bych poznal všude. Věděl jsem, že nejsi mrtvá! Ďábel se nedá zabít,“ zavrčí na ní s nepřátelským pohledem. „Měli byste se všichni vrátit tam, odkud jste přišli. Dřív nebo později Arcadia podnikne patřičné kroky,“ dodává směrem k ní a po chvíli si otře svá pokřivená ústa a zachází do domu.
Ano, ve vzduchu opravdu vládne čistá nevraživost. Není se čemu divit. Sapphirehall zašel už příliš daleko. Dle všeho se chystají skutečně táhnout dál na jih.
Po chvíli se všichni zastavují. Kenta se s milým úsměvem obrací na dvojici majorů.
„Jsem rád, že jste naživu,“ přikyvuje a dále mluví už jen k Amonovi. „Hodně se o vás v Sapphirehallu hovořilo. Říká se, že od doby, co jste zmizel, se generál Abernant dost změnil,“ spustí znepokojeně.
Abernant.
Dle jeho výrazu Nala chápe, že Amon neví, co na jeho poznámku odpovědět. Stále je zmatený a ztrácí se ve svých myšlenkách a nově nabytých vzpomínkách. Ale vzhledem k tomu, že mu slíbila, že nikomu nebude říkat o jeho amnézii, hodlá ho z tísnivé situace dostat.
„Kento, myslím, že teď bude nejlepší, když si trochu odpočineme, najíme se a napijeme. My dva bychom si konečně mohli popovídat a strávit spolu nějaký čas.“
„To je dobrý nápad,“ přikyvuje. „Až naberete trochu síly, tak vás oba doprovodím do pevnosti,“ spustí. „Dobyli jsme ji s denním odkladem. Po té, co se jedna z lodí potopila, jsme zakotvili u Triscallu. Druhý den Abernant vyslal další lodě.“
Triscall? Ten název je mi povědomí, ale nevybavuji si nic jiného. Proč jsem mu neřekl, že jsem ztratil paměť? Kenta býval mým velmi dobrým přítelem… Nebudu ho znepokojovat.
„Vzal to skutečně vážně, co?“ zašklebí se znechuceně Nala na Kentovu poznámku. V jejích očích se zračí obavy. „Jak daleko ještě zajde? Musím to zastavit. Prostě musím!“
Ten na ni zaraženě hledí. „No… Pane, támhle je správcův dům, kde se můžete osprchovat a dostane tam pití a jídlo. Já jdu zatím do hostince. Až si trochu odpočinete, tak mi dejte vědět. Jestli chceš, Nalinko, tak pojď se mnou.“
„Víš co, Kento? Dorazím za chvíli,“ usměje se jeho směrem.
„Dobře, zatím ti tam něco připravím.“ Přikývne a obrací se k Amonovi. „Pane!“ zasalutuje a odchází.
Ten meč… Nezeptal jsem se ho na něj,“ zamýšlí se major a shlédne ke své ruce. „Mám pocit jako by byl mojí součástí. Bude to tak. Jsem přeci voják…
„Amone, jsi v pořádku?“ zeptá se ho Nala starostlivě, když vidí jeho zamyšlený výraz.
„Ah, ano.“
„Vzpomněl sis na něco?“
„Jo… Kenta byl asi můj přítel.“
„Ha-ha, co si pamatuji, tak ten nejlepší,“ zasměje se a na tváři se jí roztáhne spokojený úsměv.
„Nejsem si jistý, jestli to tak stále je.“
„No… Já to také přesně nevím. Přeci jenom za těch deset let se toho mohlo hodně změnit. Ale Kenta není jedním z těch, kdo by na své přátele zapomněli.“
„Myslím, že tvá smrt otřásla s námi se všemi a hodně toho změnila.“
Svěšuje ramena. „Půjdu se za ním podívat. Ty si trochu odpočiň.“
Nala se otáčí a odchází pryč.
Po krátké odmlce se Amonovi na čele objevuje hluboká vráska. Pohledem zapátrá k oddílu vojáků, kteří za ním stále stojí v pozoru.
Vojáci mají jiné meče než je ten můj a Naly… Pořád tu za mnou stojí v pozoru. Měl bych něco říct… Rozchod!“
„Pane!“ zasalutují jednohlasně. „Vítejte zpátky, pane!“ Po jejich slovech se rozejdou po městě.
„Jsem rád, že jste naživu, pane!“ zasalutuje voják u brány směrem k Amonovi. „Víte, že vaši Overkills teď pracují pod vedením Lanelliho?“
„Lanelliho?“ zamyslí se.
„Však víte… Plukovník Vincent Lanelli.“
„Jistě,“ přikyvuje s nervózním úsměvem. „Děkuji za informaci.“
„Pane!“ zasalutuje.
Amon rychle odbíhá dál, aby nebyl vystaven dalším podezíravým očím. „To jméno mi něco říká, ale nejsem si jistý, kdo to je. Nicméně dřív nebo později budu muset někomu říct, že si nic nepamatuji. Nakonec mě tyhle otázky stejně prozradí. Ale když jsem důstojník, tak bude lepší, když to řadový vojáci nebudou vědět.
„Pane!“ zasalutuje voják u dveří od správcova domu, ke kterému měl major zrovna namířeno.
„Hm,“ přikyvuje Amon nejistě.
„Zdržíte se tady v Tsubatě?“
„Sám nevím, vojáku,“ odbíjí ho a pokračuje ve své cestě.
Desátník se ovšem nenechává tak snadno odbít a následuje ho. „Aha, no, jsem rád, že jste se vrátil. Sapphirehall teď bude potřebovat někoho, jako jste vy. Vaše přítomnost tady moje muže dost uklidnila. Někteří z nich vás obdivují. Jiným dává sílu to, že je tu přítomen další důstojník. Nevím, jak se dohodnete s kapitánem Darksem, ale musím přiznat, že to vůbec není špatný chlapík,“ pokračuje ve svém proslovu se spokojeným úsměvem. „Drží Tsubatu pod vedením už tři týdny. Teď když jste tady, budete přebírat vedení?“
„Co?“ zastavuje se Amon s tázavým výrazem. Voják na něj vychrlil množství slov, jenž si všechny tak úplně nenašly cestu přes silnou zeď jeho myšlenek.
Desátník polkne. V jeho pohledu není vidět nic jiného než respekt. Amonův temný pohled v něm budil velmi specifické pocity. Jen co na něj pohlédne, se z jeho tváře vytrácí ten spokojený úsměv a staví se do pozoru s rukou přiraženou k čelu.
Amon se podezíravě zamračí.
Co je tohle za reakci? To v něm budím takový strach? Tak takový tedy jsem?
„I když… Nejspíš se budete chtít vydat do Sapphirehallu,“ pokračuje již tišším hlasem. „Myslím, že byste tam musel stejně. Kdyby se o vás Abernant nějak dozvěděl, okamžitě by pro vás poslal. Nevím, co je na tom pravdy, ale prý se dost změnil od doby, co jste se ztratil.“
„Myslím, že moc mluvíš, desátníku,“ snaží se ho Amon opět odbít s vážným pohledem zabodnutým do jeho tváře. „Abernant… to jméno si vybavuji tak jasně, ale stále si k němu nedokážu přiřadit žádnou tvář.
„Ah, no… jo… Omlouvám se. Asi vás moje žvásty moc nezajímají, ale… Nemohl jsem si pomoci. Všichni vojáci teď mluví o té ženě, co s vámi přišla… Odpusťte mi tu neomalenost, ale je pravda, že je to… Pekelný pes? Slyšel jsem o ní jen z vyprávění. Žádný z přítomných vojáků v Tsubatě se s ní nesetkal. Tedy pokud nemluvím o kapitánovi a o vás… Mezi muži to budí trochu nepokoje a mezi obyvateli obzvlášť. Je pravda, co se o ní vypraví?“
„Hm… Nejsem si jistý, na co narážíš,“ zamračí se znepokojeně major. Cítí, jak krev v jeho žilách začíná vřít. Nala byla jeho dlouholetá kamarádka, a i když si úplně všechno ještě nepamatuje tak čistě, tyhle řeči ho dokázaly nadzvednout.
„Že je to dcera démona. Že zabila víc lidí, než jich žije v Sapphirehallu. Že nekrvácí a nemůže zemřít… No, uznejte, pane. Byla prohlášena za mrtvou více jak před deseti lety a z ničeho nic se vrátila. Ten její pohled… je vážně… démonický. Všichni muži tu z ní mají husí kůži!“ polkne a v jeho očích se odráží stejný strach, o jakém právě hovoří. „Říkám si, jak moc jsou s kapitánem odlišní. Je to k nevíře-“
„Myslím si, že by sis měl dávat pozor na to, o čem a s kým mluvíš. Majorka je mou velmi blízkou přítelkyní a takovéhle řeči nehodlám tolerovat bez trestu,“ zatne čelist s velmi přísným výrazem ve tváři, kterým vojáka zpraží.
„Majore, hluboce se omlouvám. Nenapadlo mě, že… Samozřejmě s muži hned promluvím a nic podobného se už nebude opakovat. Pane!“ zasalutuje nervózně voják a rychlým krokem mizí z majorova zorného pole. Trochu ho svou reakcí zaskočil.
Hm, očividně nemá moc fanoušků… ani mezi svými. Zapomněl jsem to, nebo jsem si toho dřív prostě jen nevšímal? Ať je to, jak chce, nikdy se k ní neodvrátím zády.
Se zamyšleným výrazem stojí uprostřed místnosti a dívá se do prázdna. Bere si ze stolu krajíc chleba a pohárek vody. Opět vychází ven a rozhlédne se po chmurném městě. Kousek od něj jedna ze stařen zametá na své prahu. Propichuje ho znechuceným pohledem.
„Jakoby se od nás království odvrátilo,“ spustí sama pro sebe. „Dali od nás jednoduše ruce pryč a nechali nás napospas těmhle ničemům.“
Amon zvedá svůj pohled k ní. V ten okamžik stará dáma odkládá koště a rychle zachází do svého domu. V majorovi to budí smíšené pocity. Tohle místo je tak temné. Lidé jsou tu nešťastní a očividně to souvisí s obléháním od Sapphirehallu. Ještě si přesně nepamatuje důvody, které o tomto rozhodly, takže mu nic nedává právo k tomu, o tom pochybovat.

Zatímco se Amon chystá k očistné koupeli a přemýšlí o nově nabytých informacích a vzpomínkách, Nala vchází do hostince. Nikdo tam není kromě pár vojáků, kteří se po jejím vstupu okamžitě staví do pozoru.
„Madam!“
„Pohov, vojáci,“ spustí rozkazovačným tónem. „Kde je kapitán?“
„Je nahoře,“ ukáže jeden z nich na dřevěné schody, které míří do patra.
„Děkuji,“ přikyvuje a okamžitě schody vychází nahoru.
Kenta stojí u okna a zasněně se rozhlíží po městě. Jeho výraz je bez jediného náznaku nějaké emoce. Na stole už leží skromné pohoštění.
„Takže jsi kapitán,“ usměje se hrdě do jeho zad a získává si tak jeho pozornost.
Obrací se k ní a na tváři se mu roztáhne velký úsměv. „Hah, už mě nebudeš moci shazovat.“ Načepýří se a přichází krok ke stolu, aby vzal do ruky džbán s vodou a nalil Nale do pohárku, který jí následně podává.
Nala děkovně přikývne a bere si ho do dlaně. Díky Ranlyemu měla alespoň něco malého k snědku a k pití na lodi, ale rozhodně nepohrdne něčím dalším. „Jsem na tebe opravdu moc pyšná, Kento,“ pochválí ho. „Očividně se moje rázná výchova na tobě podepsala.“
„Ts,“ mávne rukou. „Nefandi si tolik. Udělal jsem pokrok sám za sebe. Za těch deset let jsem měl spoustu času,“ vydechne s posmutnělým výrazem.
Nastává chvíle ticha.
Nala smutně sklopí pohled do země. „Omlouvám se. Myslím, že nemám dostatečné vysvětlení proto, proč jsem to udělala, ale musíš vědět, že bych tě nikdy neopustila, pokud bych to nepokládala za nevyhnutelné.“
„To je v pořádku,“ pokrčí rameny a snaží se předstírat, že už se přes to dávno přenesl. „Bylo to pár těžkých dní, ale dozvěděl jsem se pravdu. Sice nevím, co tě k tomu vedlo, ale stačilo mi vědomí, že jsi naživu. Na nic víc jsem se už neptal.“
„Vincent ti to řekl, hádám,“ odtuší po chvíli.
„Jo. Hodně riskoval, když se mi svěřil. Mohl přijít o místo. Po tomhle jsem si uvědomil, že je to dobrý chlap. Trochu pruďas, ale když mu člověk přijde na kloub, je v pohodě. S Amonem se nemají moc v lásce, ale to asi nikdy neměli.“
„Hm, já vím,“ přikývne. „Jak-“ zaráží se, jakoby si sama nebyla jistá tím, jestli chce vyslovit tu otázku. „Jak se vlastně má? Před pár měsíci jsem ho viděla ve městě, ale neměli jsme moc času na rozmluvy… a myslím, že by o ně ani nestál.“
„Nevím, co bych řekl. Hodně se změnil od té doby, co jsi odešla z města. Snažil se tvářit, že to s ním nic nedělá… ale myslím, že ho to zasáhlo nejvíc. Je mi to trapné přiznat, ale nakonec jsme se přes to všichni tak nějak přenesli. Abernant asi z důvodu, že tě stále čas od času vídal. Já, protože jsem jen potřeboval vědět, že jsi naživu. Amon, protože dokázal mistrně potlačovat svoje city… Ale Vincent byl zlomený. Udělal pár hloupostí. Myslím, že nemám právo o tom mluvit.“
„Něco jsem už slyšela,“ zamračí se a smutně svěsí ramena. Nezapomene na věci, které vykládala Selphie, když byla Nala naposledy v Sapphirehallu. Ty řeči o Vincentově sukničkářství a alkoholismu. Dvě věci, které se jí na mužích z hlouby duše příčily.
„Nebuď na něj naštvaná. Každý se s tím zármutkem vyrovnával jinak a on prostě nedokázal unést vědomí, že ho už nemiluješ,“ obhájí jeho jednání Kenta.
Nala na něj překvapeně rozevře oči. „Jo. Každý si volíme možnosti. Já jsem si zvolila svou a on zase svou. Byla to akce a reakce. Už se o to více nezajímám,“ spustí s vážným výrazem ve tváři, jakoby se samu sebe snažila přesvědčit o její vlastní pravdě.
Kenta se jen ušklíbne. „Poslední dobou jsem s ním trávil hodně času. Když jsem si srovnal život do latě a usadil se, chtěl mi Breada dát… No, spíš se ho chtěl zbavit, řekl bych,“ zasměje se Kenta. „Ale ten pes si za ty roky na něj už tak zvyknul, že ho nechtěl opustit. Zvířata poznají, co v člověku opravdu je. Mají na to takový ten šestý smysl. Není to špatný chlap, ale do vašich záležitostí se mísit už nebudu,“ odvětí a snaží se tak tohle téma zamést pod koberec, i když si je zcela vědom toho, že Nalina slova nejsou tak upřímná, jak se samu sebe i jeho snaží přesvědčit. „Stačí mi vědomí, že víš, že já tě miluju pořád stejně a taky dál budu.“
Na její tváři se konečně objevuje spokojený úsměv. Přikročí k němu o krok blíž a znovu ho pevně sevře v náručí. „Taky tě miluju a budu tě dál milovat až do konce svých dnů, ať se stane cokoliv,“ vydechne. V jejích slovech se odráží smutný nádech. Ztrácí se v těch negativních myšlenkách. Je si vědoma toho, že se na ni Kenta už nikdy nepodívá stejně, až to všechno započne.
„Hah, opravdu ses změnila za těch deset let, hm?“ vydechne překvapeně a pokládá své velké ruce na její zlaté vlasy. Za celou dobu, co ji znal, by od ní nikdy neočekával vyjádření takového množství citů a ještě v takové intenzitě.
V tu chvíli se na schodech ozývají kroky. V místnosti se objevuje Amon se zaraženým výrazem.
Kenta se okamžitě staví do pozoru. „Pane!“ zasalutuje.
Major chvíli zkoprněle stojí mezi dveřmi. Následně si odkašle a vchází dovnitř. „Přestaň s tímhle tím. Jsme přátelé nebo ne?“ zeptá se nejistě. Snaží se tak vyzvědět nějaké informace a alespoň si potvrdit nebo vyvrátit svoje domněnky, které vyvodil z těch pár vzpomínek, které se postupem času začínají kupit v jeho hlavě.
Nala jen ustoupí krok dozadu a zakládá si ruce na bedra. Sklopí hlavu s pobaveným úšklebkem. Amonova nevědomost ji celkem baví. Nikdy ho neviděla tak nesvého a zmateného. Nebo si toho nikdy nevšímala. Ale když se nad tím teď tak zamýšlí, možná to jenom přehlížela. Když se opět vrací zpátky do své minulosti, uvědomuje si, že je tu spoustu věcí, které dříve neviděla. Ta Amonova nesmělost a zmatenost. Stále tam byla. Při tomhle uvědomění pohlédne do jeho líbezné tváře s překvapeným výrazem.
Všímá si toho a pohlédne do jejího obličeje. Ten její výraz na něj působí velmi intenzivně. Vyčaruje to vrásku na jeho čele. Přál by si vědět, na co asi zrovna myslí.
Jeho zamyšlení ukončuje Kenta, který na sebe strhává pozornost, když reaguje na jeho předešlou otázku. „No… Jak jsem vám již řekl v Sapphirehallu, já budu vždycky váš přítel,“ přikyvuje s milým úsměvem Kenta.
„Dobře, tak si tedy tykejme a v soukromí můžeme zapomenout na všechny ty formality,“ mávne rukou.
„Dobrá, to budu jedině rád,“ usměje se spokojeně Kenta. V jeho očích se odráží neskrývané štěstí. „Jsem rád, že ses nám vrátil,“ spustí po krátké odmlce s uvolněným šťastným úsměvem. „Takže až budete připravení, vydáme se do pevnosti severně od města. Zařídím vám oběma přesun do Sapphirehallu. Jsem si jistý, že tvůj neočekávaný příchod všechny dost zaskočí stejně, jako nás zaskočilo to, když sem přivezli tvůj meč… Vlastně bych málem zapomněl,“ zvedne vzhůru prst a rychlým krokem se přesouvá ke stolu. Otevírá šuplík a vytahuje z něj meč v černém pouzdru. Následně ho předává do Amonových rukou.
Ano, to je ten meč. Můj meč. Teď když ho znovu vidím, budí to ve mně nové pocity,“ zamýšlí se a pevně ho svírá ve svých dlaních. „Děkuji ti.“
„Ah, nemáš za co děkovat,“ odtuší s milým úsměvem. „Nalinko, tvůj meč je tam taky.“
Nala přikyvuje a odebere se beze slova ke stolu, aby si vzala meč zpátky do svého vlastnictví.
„Co se výměny týče, jednal jsem ze svého vlastního rozhodnutí a věřím, že jsem učinil správně,“ pokračuje kapitán. „Mám na starosti dění tady na jihu. Váš návrat k nám je velkým přínosem. Jestli jste už připraveni, tak můžeme hned vyrazit.“
„Já myslím, že jsem si odpočinula dost,“ přikyvuje Nala a připíná si meč k pasu. „V pevnosti si dám pořádně horkou koupel.“
Amon také přikývne a udělá to samé.
„Není to daleko. Povedu vás,“ pokyne Kenta a schází schody do přízemí.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top