Zlomená srdce - Kapitola 8 (část 1/2)


Pouta

Dalšího rána se trojice loučí s Mellisou a jejím strýcem a odchází vstříc své cestě. Zchátralé město Arcadia je už na dohled. Jeho hradby jsou vidět už z velké dálky. Amon je uchvácen barvami, kterými celé město pestře hraje. Ve svitu slunce vyniká žlutá záře stěn snoubící se s rudou barvou střech domů.
„Říká se mu Zlaté město,“ usměje se jeho směrem Lalina. „Svého času to bylo nejbohatší království na celém světě.“
Amon pohlédne do její roztoužené tváře. Několikrát na něj zamrká dlouhými řasami. Je spíše uchvácená jeho maličkostí než velkolepostí města. Ovšem pravdou je, že na město pohlížela již nesčetněkrát. Dokáže si jeho krásu vybavit nazpaměť.
„No tak vy dva, hněte sebou! Už jsme skoro tam!“ zavolá za sebe Nala. Cítí, jak se její plán začíná naplňovat. Také ale ví, že teď nastává ta těžší část její úlohy. Nejprve musí všechno vysvětlit Genjimu. Při této myšlence se na její tváři vyčaruje ustaraný výraz.
Amon si toho všimne a podezřele nakrabatí čelo. „Copak se s ní děje? Celou cestu byla tichá a bez nálady. Hm, možná… jí budu nakonec opravdu chybět.
„Je to hrozný pedant, co?“ zašklebí se na něj pobaveně Lalina a znovu zamrká svými řasami. Ruší tak jeho přemýšlení a získává si jeho pozornost.
„Myslím, že je to v pohodě.“
„No, pokud jsi voják, tak jsi na to asi zvyklý.“
„Myslíš si, že jsem voják?“ zvedne tázavě obočí. Cítí se lehce polichocen při té myšlence.
„Ne, nemyslím. Vojáci nebývají hodní a ani vlídní. Plení města a ubližují nevinným lidem,“ zamračí se Lalina. Její pohled odcestuje někam do dálky, jakoby jí v tu chvíli přišla na mysl nějaká vzpomínka.
Amon se podívá po směru jejího pohledu a spatří Nalu, která šlape do posledního kopce před městem.
„Tedy samozřejmě ne všichni jsou takový. Ale stejně si myslím, že ty jsi nebyl voják. Jsi příliš jemný a nesmělý,“ zasměje se pobaveně na konec.
Mluví o mně jako bych byl žena,“ zamračí se. „Provedli ti vojáci něco zlého, když o nich tak mluvíš?“
„Zabili mi tetu a strýce, kteří žili na severním kontinentu. Je to už velmi dávno. V tu dobu jsem byla ještě malé mimino, ale-“ Lalina utíná svou řeč a obrací svůj pohled opět na Nalu. „Ona celou tu věc viděla na vlastní oči.“
Amon vyděšeně ztrácí dech. Také šlehne svým pohledem k ní. „Její rodiče…?“
„Ano. Zabili je vojáci a potom celou jejich vesnici spálili na popel. Měla štěstí, že se zachránila.“
„Nikdy mi o tom neřekla. Když jsem se jí ptal, řekla jen, že jsou mrtví, tak jsem se dál nevyptával. Tohle je hrozné.“
„Ah, ano. Nala nikdy nebyla moc sdílná, co se její minulosti týče. Hodně si toho vytrpěla. Spoustu lidí jí dost ublížilo a zradilo.“
„Proto se vydala hledat lepší lidi, hm?“ usměje se Amon.
Lalina se stejným úsměvem přikývne. „Milujeme ji, Amone. Všichni ve vesnici. Je to ten nejúžasnější člověk, kterého jsem v životě potkala. Musíš se o ní postarat. Dlužíš jí to!“
„Já vím, ale myslím, že k tomu nebudu mít příležitost. Brzy se budeme muset rozdělit,“ vydechne už o něco skleslejším hlasem.
„Ah, jistě,“ odkývá Lalina a pokroutí při tom pusu. Moc dobře si pamatuje, co jí Nala říkala, ale nechává si to pro sebe.
„Musí nenávidět vojáky po tom incidentu,“ dedukuje Amon po krátké odmlce a vrací se tak k původnímu tématu. Jeho nahlas vyslovená myšlenka vyčaruje Lalině na tváři úsměv.
„To vůbec ne. Je právě s jedním zasnoubená a má spoustu přátel mezi vojáky. Dokonce i její bratr je voják a ona sama-“ Lalina rychle polkne poslední slova jako by to byl jed. „Ona sama se na cestách hodně bavila s vojáky.“
Amon se podezíravě zamračí při její poslední větě, ale odvrací od toho svou pozornost. Na mysl mu přijdou pro něj zajímavější informace, které zrovna vyslovila. „Takže ten Genji je voják, hm? Možná od něj má tolik bojových schopností,“ zamyslí se. „A její bratr žije stále na severním kontinentu?“
„Ah ano, bratránek je tam v armádě.“
Amon pouze přikývne. Nemá další otázky. Vojenské aktivity, které se odehrávají mezi jihem a severem jsou před ním utajeny. Nala všechny vzhledem k situaci požádala, aby se o nich před ním nezmiňovali. A ptát se na to, proč se svým bratrem nezůstala, by bylo zbytečné. Jeho očividně k severu poutala povinnost a Nala chtěla odjet pryč. Proto se jejich cesty nakonec rozešly.
„Musí být opravdu silná, když se dokázala přes tohle všechno přenést a stále si udržet ten líbezný úsměv na tváři,“ poznamenává Amon a na jeho tváři se také vyčaruje milý úsměv při té myšlence. Upřeně zírá Nale do zad.
Lalina pozoruje jeho profil. Dělá jí poněkud starosti to, co vidí. Amon se zdá být Nalou zcela uchvácen přesně jak předpokládala. Dobře ví, že to není dobré. Akorát mu to ublíží a Nala přeci říkala, že je to dobrý člověk. Nezaslouží si, aby mu bylo takhle ublíženo. Vždyť Lalina by mu mohla nabídnout opravdovou lásku… časem. Je sice o dost mladší, ale v lásce nejsou žádná omezení. Amon vypadá rozhodně o dost mladší, než kolik mu je, pokud bude předpokládat, že je mu tolik co Nale.
„Ty jí máš opravdu rád, že ano?“ zeptá se tlumeným hlasem. Její srdce zalévá smutek. Sklápí svůj provinilý pohled do země před sebou.
Amon k ní šlehne překvapeným pohledem. „Samozřejmě že mám. Zachránila mi život. Ale tebe mám rád taky a všechny ve vesnici. Jsem vám tolik vděčný…“
„Takhle jsem to nemyslela. Chci říct že, když o ní mluvíš, tak v tom není jen vděčnost,“ zatají se jí dech. Zvedá k němu zamlžený pohled a zeptá se zpříma: „Jsi do ní zamilovaný, Amone?“
Ten překvapeně vykulí oči a zamyslí se nad tím, co její slova vlastně znamenají. „Zamilovaný? Jsem jí vděčný za tolik věcí… za svůj život. Rád s ní trávím svůj čas a určitě mi bude moc chybět, ale je tohle láska? Sám nevím. Nevím, jestli jsem někdy cítil něco podobného. Může to být přátelství? Ani tím si nemůžu být jistý. Ale Lalina má pravdu, když říká, že v tom je víc než jen vděčnost.
Bez odpovědi odvrací svou pozornost jinam. Nala se zastavila před vysokými pískovými hradbami města Arcadie. Obrovská železná brána je otevřená a jí – zejména ven – proudí spousta lidí. U brány stojí dva strážní, kteří pečlivě kontrolují doklady každého, kdo chce vstoupit dovnitř. Nala zpozorní a pečlivě si prohlédne oba muže, kteří mají zrovna službu.
„Tak jdeme,“ pokývá hlavou směrem k jednomu z nich. „Drž se za mnou, Amone, a nezapomeň, co jsem ti říkala o tom meči.“
Jen co ho upozorní, i ona sama přikrývá svůj meč tmavě hnědým pláštěm, který má přehozený přes svá ramena. Amon si osvěžuje paměť. Shlédne k rukojeti svého meče a pečlivě ho ukrývá pod červený plášť stejně jako ona.
Strážný akorát zvedá pohled od jednoho kontrolovaného dokladu k procházející dvojici. Na jeho tváři se roztáhne velký úsměv. „Ah. Nalo! Lalino!“ zvolá nadšeně. „Vítejte v Arcadii. Chystáte se navštívit Genjiho, co?“
Nala se k němu přitočí se stejně milým úsměvem na tváři. „Dnes máme spoustu vyřizování ve městě, ale doufám, že si na něj najdeme trochu času. Je dnes přítomen?“
„No, jistě. Sama dobře víš, co se teď děje. Takže v citadele teď mají spoustu práce.“
„Ah.“
„No… A kdo je to tu dnes s vámi?“ zeptá se podezíravě muž a se zamračeným pohledem si prohlíží Amona stojícího za ženami. „Ještě nikdy jsem ho ve městě neviděl.“
„Ah, to je Amon. Je to náš přítel.“
„Dobrá, tak běžte, ať vás zbytečně nezdržuji,“ pobídne je muž a znovu nasazuje ten bělostný úsměv.
„Děkujeme, Ranley,“ přikývne děkovně Nala a spěšným krokem se rozejde přímo do města následovaná tichou dvojicí.
Jejich kroky je odvedou na velké kamenné náměstí. Všude kolem je rušno. Jakoby všichni lidé někam spěchali.
„Tak jsme konečně tady,“ usmívá se úlevně Lalina. Cesta byla dlouhá a únavná. „Tohle je Arcadie, Amone, hlavní město jižního království.“
Amon se užasle rozhlíží kolem sebe. Střechy domů se tyčí vzhůru k modré obloze. Tohle místo je tolik jiné, než Austen.
„Občas sem musíme z vesnice zajít pro nějaké léky a jiné potřebné věci. Neznám tu moc lidí, ale i tak si myslím, že tu jsou milý jako v Austenu. Co myslíš ty, Nalo? Trávíš tu přeci více času.“
Zaráží se a pohlédne do její roztomilé tváře. „Jistě.“
„Přijde ti tu něco povědomé, Amone?“ zeptá se ho znovu s tázavým výrazem.
Znovu se rozhlédne kolem sebe a snaží se si vybavit nějakou vzpomínku vázající se k tomuto místu. Opět přichází na řadu ta krutá bolest hlavy. Jemně si promne kořen nosu s bolestným výrazem. Nala se za ním smutně ohlédne.
„Ne… Sám nevím. Cítím nějaký pocit, ale nedokážu ho popsat.“
„Dej tomu čas, Amone,“ pohladí ho útěšně po zádech Nala. Poté pohlédne na hodiny na vysoké věži uprostřed zlatorudého náměstí. Spěšně se obrací na dvojici stojící za ní. „To už je hodin. Musím rychle běžet do kovárny, než zavřou. Prosím tě, Lalino, můžeš dělat Amonovi ještě na chvíli společnost a pak ho zavést za mnou?“
Lalina s roztomilým úsměvem přikývne. Než se Amon stačí rozkoukat, Nala se rozbíhá do jedné z uliček a mizí mezi obyvateli.
„No, tak to vypadá, že ti ještě chvíli budu dělat doprovod, jestli ti to nevadí.“
„Jasně. Děkuji. Nechci tě zbytečně zdržovat od tvých povinností.“
„Heh, za co děkuješ? Za chvíli se rozdělíme. Přišla jsem jen pro nějaké léky. Kovárna je hned vedle lékárny. Pojď, provedu tě,“ pokyne Lalina a pomalým krokem prochází uličkou, aby si Amon mohl všechno kolem sebe prohlédnout. „Nala se tu s tebou asi hodlá zdržet a provést tě po městě, aby měla jistotu.“
„Je ke mně pořád příliš laskavá.“
„To ona je. Je ten nejlaskavější člověk jakého znám, ale na druhou stranu umí být i dost nekompromisní,“ pokývá uznale hlavou Lalina a potutelně se pousměje.
„Ah.“
Pokračují dál uličkou. Amon si pečlivě prohlíží všechny tváře, na které narazí, ale žádná mu nepřipomíná někoho, koho by znal. Dokonce ani místa, která procházejí, mu nic neříkají. Konečně je jejich kroky zavedou až k domku s bílým hadem stočeným na fialovém podkladu.
„Musím vyzvednout ty léky. Tohle je jediná lékárna ve městě. O tři vchody dál je kovárna. Běž za Nalou a moc se tu nepohybuj sám, aby ses jí neztratil. Měla by jistě strach. Pak si vás oba najdu, ano?“
„Dobře, děkuji,“ přikyvuje Amon a otáčí se směrem, kterým ho navedla. Brzy naráží na okované dveře kovárny, ale pozornost si získá postraní ulička. Amon do ní zavítá. Je tam takový klid na rozdíl od náměstí. Domy tu mají otevřené dveře a vysklená okna, jakoby v nich už dlouhou dobu nikdo nebydlel. Tahle část města se zdá být zcela opuštěná.
Hm? Zvláštní…
Pokračuje dál, až dojde na menší otevřené prostranství. Svým pátravým pohledem se rozhlíží kolem sebe a snaží se načerpat co nejvíce informací z tohoto místa.
Uběhl víc jak měsíc, co jsem se probral v Austenu. Stále si na nic nevzpomínám. Kdo jsem byl před tím? Jaký byl můj život? Byl jsem vrah nebo voják…?
Jeho smutný pohled zamíří do dálky. Má pocit, jakoby slyšel hlasitý ruch. Je plný ševelení lidí. Jako na náměstí, ale vychází z úplně druhé strany města. Musí být opravdu obrovské.
Tohle místo mi nevrací žádné vzpomínky. Cítím však, že jsem ten název již zaslechl dříve než v Austenu… Je tady vůbec někdo, kdo mě zná?
Jeho pohled teď spočine na jeho rukách. Ty se zase třesou. Ty pocity uvnitř něj, bolest hlavy a pokus o to si na něco vzpomenout mu to způsobují. Je to přirozená reakce jeho těla na takovou situaci. Už si toho všiml dříve v Austenu.
Ta dívka u mě byla dnem i nocí, když jsem nebyl při smyslech. Proč o mě tak pečovala? Že by mě znala? Zatajila mi snad něco? Ten zvláštní pocit, který mě pohlcuje pokaždé, když se dívám do těch jejích specifických očí… Mohla by…? Ne, to není možné. Nad čím to vůbec přemýšlím?
Z uličky za ním se rozezní kroky. Velmi těžké kroky. Po chvílí přemítání se tam objeví postava. Už od pohledu je jasné, že je to voják. Jeho oči jsou tmavě hnědé skoro až černé. Dokonale kontrastují s jeho rovnými stříbrnými vlasy, jejichž délka spočívá přesně pod jeho ramena. Ofinu má svázanou vzadu na hlavě v drobném culíku. Jeho pohled je velmi přísný. Je oblečený v bílé zbroji se světle modrou uniformou pod ní. Pravou rukou s bílou rukavicí odhrnuje sněhový plášť na jedné straně a pokládá svou dlaň na rukojeť meče, který se houpe u jeho pasu.
„Pane?“ pohlédne na něj a pečlivě si prohlédne celou jeho postavu. „Nikdy jsem ten obličej v ulicích Arcadie neviděl. V téhle době si nemůže být jistý nikdo. Máte nějakou identifikaci?“
Amon překvapeně polkne s pohledem ustrnutým na muži vznešeného vzezření. Jeho muskulatura je opravdu monumentální. V zářivé zbroji budí skutečný respekt. Musí to být asi vysoce postavený voják.
„Identifikaci? S kým mám vůbec tu čest?“
„Omlouvám se za nezdvořilost,“ odtuší velmi zdvořile muž, ale v jeho pohledu je cosi zvláštního. Odráží se v něm podezření a ostražitost. „Jmenuji se Genji Akabane. Jsem generál arcadijské armády a rád bych od vás viděl nějakou identifikaci, obchodní pečeť nebo tak něco. Cokoliv, čím prokážete svoji totožnost. Pokud jste obchodník, budete mít nějaké doklady.“
Ten pocit… Takhle situace…
Amonovi se opět vrací jeho migréna. Před jeho očima se vyobrazí obraz. Je to vidina. Podobná té, kterou měl v chrámu, když Nala bojovala s démonem. Tentokrát se tam odehrává něco jiného.

***

Stojí v jakési ulici v jakémsi městě, jehož hradby nesou šedou barvu a střechy barvu safírů. Mluví tam se starým mužem, který se ledabyle válí na zemi před ním. Tváří se velmi přísně a naštvaně. Najednou z putiky stojící hned vedle nich vybíhá jakási ženská postava, která do něj naráží plnou vahou. Střetává se tváří v tvář s dívkou s burgundskýma očima, ale celý zbytek její osoby je zahalen do pláště a burky.
„Amone…?“
„My se známe?“
„Ne. Omlouvám se, majore, jenom mi to vyklouzlo. Není slušné vám tykat.“
„Hm…“
Dívka se rychle otáčí na patách a chce zmizet z jeho dohledu. „Když dovolíte…“
Jeho obrněná ruka se po ní natahuje a chytá ji za její rameno, aby jí zastavil v úniku. „Nedovolím. Sundejte si tu roušku a ukažte mi svoji identifikaci.“
„Bojím se, že to nepůjde.“
„Nemáte identifikační doklady? V tom případě je mi líto, ale budete muset jít se mnou.“
Jeho ruka se znovu vztahuje na děvče, aby strhl její roušku z obličeje a mohl pohlédnout do její tváře. Z uličky k nim ovšem přichází nějaký voják, který ho tak nevědomky rozptýlí a umožní dívce utéct z jeho dosahu.

***

Při tomto záblesku se jeho city opět rozletí po celém jeho těle. Zaváhá nad tím, co to mohlo být. Možná nějaká vzpomínka. Ta dívka s burgundskýma očima… Nemá bohužel dostatek času na to, aby si pořádně srovnal své myšlenky v hlavě.
„Vážně nevím, kdo jsem,“ odpovídá po chvíli. „Jediné, co vím, je moje jméno. Amon.“
„Zatracení vojáci! Nechají každého se tady volně potulovat!“ vyhrkne rozlíceně muž, který se představil jako Genji. Jeho zdvořilý výraz je rázem tatam a místo si s ním mění ten rozzlobený. „Jestli se nemáš jak identifikovat, budeš muset jít se mnou.“
Tahle situace vzala rychlý spád. Z ničeho nic se změnil jeho výraz i postoj a začal mi tykat. Zdá se mi být opravdu naštvaný a nepřátelský,“ zamýšlí se Amon s překvapeným výrazem ve tváři. „Pane, nevím, o co tu jde… Přišel jsem se dvěma dívkami z Austenu. Právě něco vyřizují ve městě.“
„Ty nejsi z Austenu!“ okřikne ho tím hrubým tónem. „Tohle na mě nezkoušej.“
Genji rychle vytahuje svůj meč a hrot jeho ostří nastavuje Amonovi před obličej. Ten rychle ustupuje několik kroků zpátky.
„To je nedorozumění. Nechci nikomu dělat žádné problémy.“
„Ty budeš jeden z těch prašivých psů ze SZS. Ať máš jakékoliv rozkazy, jdeš na to dost neopatrně,“ zamračí se na něj. Jeho hlas je velmi důrazný. „Přišel prý z Austenu se dvěma děvčaty. Doufám, že to nemá nic dočinění s Nalou. Byla by dost nerozumná, kdyby… Ne, to jí není podobné,“ zamýšlí se váhavě a následně pokračuje. „Takové ubohé taktiky. Půjdeš se mnou. Budeš mít dost času na vysvětlování.“
Amon se zaráží ve chvíli, kdy se do jeho uší dostává povědomé slovo. „SZS?
Genji netrpělivě svírá svůj meč v křečovitém sevření. Jeho oči planou stejně tak jako jeho celá tvář. Přemítá nad tím, kam až bude Sapphirehall schopný ještě zajít.
Je to snad nepřítel? Stojí proti mně s mečem, takže to bude nepřítel. Zná mě?
Amon nastavuje stejně hrubý výraz a nerozvážně vytahuje svůj meč. Jeho ostří se leskne v odpoledním slunci. Jeho postoj je mnohem pevnější než kdy dřív.
Výraz v jeho očích… takový nemá žádný obyčejný sedlák nebo měšťan ani řadový voják nebo žoldák. Určitě pracuje pro ty psy z Sapphirehallu. Ah, Nalo, doufám, že s tím nemáš nic společného,“ přemítá ve své hlavě Genji. Když se proti němu zatřpytí ostří Amonova meče, rozevře své oči překvapením. „Ten meč… To snad ne… Ale ano. Je to sapphirehallský meč. Ty runy na jeho čepeli poznávám. Nala má na tom svém ty stejné. Odkud máš ten meč, bastarde?! Kde jsi k němu přišel?!“

Bastarde?!

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top