Zlomená srdce - Kapitola 7 (část 2/2)

http://www.zapiskyjednezlatovlasky.ml/2016/11/zlomena-srdce-kapitola-7-cast-12.html

Kráčí v tichosti.
Nala má na své tváři stále nepřítomný výraz. Svírá ji pocit nejistoty, čím více se přibližují k jejich cíli. Tahle improvizace může přinést další problémy, jak jí tak i Amonovi a nakonec možná i samotnému Genjimu. Musí to risknout. Není prakticky žádná naděje, že by se jí taková příležitost naskytla ještě jednou. V hlavě si tedy probírá všechny možnosti a postupy, které po příchodu do Arcadie bude muset zajistit, aby její plán mohl pokračovat, tak jak potřebuje. Bude to ještě dlouhá cesta.
Amon hledí pohledem do Naliných zad. V hlavě přemítá nad všemi událostmi poslední doby. Bylo toho opravdu hodně. Dozvěděl se na Nalu spoustu nových a zajímavých věcí, ale stále mu nemůže uniknout myšlenka, že se před ním snaží utajit svou minulost. Asi to pro ni bylo opravdu těžké. Neměl by dál naléhat na její odhalení. Teď je jeho hlavním cílem nalézt tu svoji. Možná se skrývá někde na severním kontinentu. Pokud mu Arcadie žádné z nich neodhalí, rozhodně ví, kam ho povedou další kroky.
Lalina šlape do kopce za nimi. Sleduje Amona, jak zaujatě pozoruje její sestřenici, a sama v hlavě přemítá o tom, co jí Nala řekla minulou noc a co si o tom má myslet. Uvažovala nad tím, co pro Nalu Amon vlastně znamená a kdo vůbec je. Nepamatuje si, že by se o něm její sestřenice někdy zmínila, ale je pravda, že Nala nemluvila o nikom ze své minulosti. Dokonce ani o jejím bratrovi – Lalinině bratranci – jim toho moc neřekla. Kdyby Lina nenašla tu fotografii v jejích zavazadlech, asi by se ani nikdy nedozvěděla o tom muži, kterému kdysi ukradla srdce a následně ho nechala v Sapphirehallu i se svou minulostí.
„Amone, dnes vypadáš nějak smutně,“ vydechne milým hlasem a popoběhne několik kroků dopředu, aby mohla dál kráčet už po jeho boku. Už se nechce dál zužovat těmi myšlenkami.
„Ah,“ probouzí se ze svého zamyšlení Amon a pohlédne na ni. „Jen přemýšlím.“
„Nemusíš se bát,“ ujišťuje ho, aniž by se zeptala, o co jde. Z jeho pohledu dokáže vytušit, co jeho tvář tolik tíží. „Nala se o tebe dobře postará. Určitě brzy přijdeš na to, kdo jsi.“
Amon se děkovně pousměje. „Děkuji ti, Lalino.“
Na chvíli se oba opět odmlčí a jen s lehkými úsměvy kráčí vedle sebe bok po boku.
Do Laliny se zahryzne jedna její myšlenka tak hluboko, že se jí nemůže pustit. Pohlédne na okamžik k Nale. Zdá se, že je od nich dost daleko. Natahuje svou ruku k Amonovi a zastavuje ho.
S překvapeným výrazem na ni pohlédne.
„Amone, chtěla bych ti něco říct.“
„Ano?“ vydechne překvapeně.
„Miluji tě,“ vyhrkne jistým hlasem. Její velké zelené oči jsou zabodnuté do té překvapené tváře. „Víš, nebyla to láska na první pohled. Jsi hezký muž, ale to nestačí. Jenže měla jsem možnost tě poznat o něco lépe, a pak když jsem tě viděla s Joshuou ve tvém náručí… prostě… jsem to věděla.“
Nastává chvíle ticha. Amon neví, jak by měl zareagovat na její vyznání. Stále nezná význam spousty pocitů. Kromě toho se chystá odejít a najít svůj domov. Jak Nala jednou řekla, možná tam na něj někde čeká manželka nebo přítelkyně.
„Nechci, aby si mi tu teď vyznával lásku. Vím, že to není možné, pokud miluješ někoho jiného,“ vydechne.
Amon stále nechápe, co se s tím snaží naznačit. Nedá mu ani možnost se nad tím pořádně zamyslet.
„Jsi můj přítel. Prostě mi jenom slib, že na sebe dáš pozor a nikomu nedovolíš, aby ti ublížil. I kdyby ti ta osoba měla být blízká. Nic víc nechci.“
Tak taková je láska? Tak nesobecká. Netuším, co bych jí na to měl odpovědět.
„Lalino,“ narušuje ticho konečně Amonův hlas a pohlédne do tváře roztomilé dívky s náznakem úsměvu. „Pamatuješ, jak ses mě včera ptala, po kom se mi bude nejvíce stýskat?“
„Ah, no jo,“ zasměje se nesměle a mávne rukou. „Zapomeň na to.“
„Chtěl jsem jen říct, že se mi po tobě bude opravdu stýskat,“ přikyvuje s tím nejupřímnějším úsměvem. „Nemůžu ti nic slíbit, dokud nebudu vědět, kdo jsem a jestli nemám doma nějakou rodinu, ale určitě bych se za tebou jednou chtěl vrátit. A možná…“
Lalina rozevírá své velké zelené oči překvapením. Bez dechu vyčkává na Amonovo zakončení své věty.
V tu chvíli se Nala zastavuje a obrací se k nim s vážným pohledem. „Vy dva!“
Její hlas narušuje atmosféru mezi nimi. Oba k ní obrací své tváře. Nala stojí na kopečku před vchodem do vykotlané jeskyně v horském pásu.
„Půjdeme tudy. Tahle jeskyně je tu už dlouho. Je to nejrychlejší cesta, jak se dostat na druhou stranu hory,“ spustí. Následně se sklání k zemi a sbírá silný klacek. Kolem jednoho konce omotá suchou trávu a tu ještě potře smůlou z vyvřelého stromu. „Ale je to zároveň dost nebezpečné místo. Potřebuji, abychom se drželi blízko u sebe a měli oči na stopkách,“ pokračuje a otáčí se k nim zády, aby vyrazila, ale ještě naposledy se ohlédne, „a pokud možno abyste byli oba zticha,“ dodává hrubším hlasem a vchází dovnitř.
Amon zmateně pohlédne do Lalininy tváře. Cítí to napětí, které z Naly poslední dobou vyzařuje. Netuší, čím je to způsobeno. Lalina jen pokrčí rameny a následuje svou sestřenici do temných chodeb hor.
Jeskyně je velmi temná a chladná. Objevují se zlatavé jiskřičky a louče v Naliných rukách se rozzáří rudým plamenem. Natahuje za sebe ruku, aby chytila Lalinu. Ta dělá to samé, aby se ujistila, že je následuje i Amon.
Ten si uvědomuje, jak je dívčina ruka hebká a horká. Je to příjemné se někoho takto dotýkat. Pozorně kráčí temnou chodbou ozářenou hřejivým světlem. Je dost široká.
Přijde mu, že jdou už snad celé hodiny. Ale ještě si neudělali přestávku na jídlo a pití. Cítí se trochu vyprahle, ale počká, dokud nedojdou na konec. Jak Nala říkala, není bezpečné se tady zdržovat déle než je to nutné. Celé tohle místo na něj dýchá nepříjemnou atmosféru. Úzkost probíjí celé jeho tělo.
„Zůstaňte v klidu,“ zašeptá do ticha. „Brzy budeme na konci.“
„Nalo, proč jsme tudy nikdy nešly?“
„Vím o té jeskyni dlouho, ale celou jsem ji prozkoumala teprve nedávno,“ odvětí. Najednou její tělo tuhne na místě. Lalina i Amon se také zastavují se zaraženými pohledy do jejích zad. „Amone, schovej ten meč,“ odvětí a otočí se jeho směrem.
Lalina překvapeně rozevře oči dokořán a také se za sebe ohlédne. Amon stojí v křeči a jednou rukou svírá tu její. Ve druhé ruce stejně křečovitě drtí rukojeť svého meče. Sám k té ruce shlédne. Jeho výraz mluví o tom, že si ani neuvědomil, kdy nebo proč meč vlastně vytáhl.
Nala k něm přichází blíž a prsty se jemně dotkne hřbetu jeho křečovitě zakousnuté ruky. Její pohled ho opět hypnotizuje. Lehce naklání svůj obličej k tomu jeho, až se skoro dotknou tvářemi.
„Nebudeme dnes bojovat, Amone,“ zašeptá do jeho ucha. Její voňavý dech ulpí na jeho tváři, ale tentokrát se snaží udržet všechny ty podivné emoce na uzdě. Hlasitě polkne a v tu chvíli se mu před očima vybaví to jméno – Genji. Jeho čelist se zatne. Nechápe, proč to v něm vyvolalo takovou reakci. Díky tomu je v ten okamžik vůči Nale odtažitější.
„Zkus se uklidnit a zbytečně Lalinu neděs,“ dokončuje svou myšlenku děvče.
Amon opět nervózně polkne. Uhýbá svou rukou od té Naliny a ukládá svůj meč zpátky do pouzdra. „Promiň, byl to jen reflex. Jsem v pohodě,“ ujišťuje ji, ale jeho roztěkaný výraz mluví úplně jinak.
„Dobře,“ přikyvuje, ale v jejím hlase jsou pochyby. Na ty ovšem není správný čas ani místo.
Pokračují dlouhým tunelem dál. Brzy spatřují světlo. Konečně jsou na konci hor. Čeká je ještě krátká cesta přes les a vyjdou mezi zelenými kopci jižního království.
Nala zahazuje svou louč a pečlivě ji ušlapává. Lalina s veselým úsměvem vybíhá z tunelu. Spokojeně roztáhne ruce a zadívá se do modré oblohy. Amon se mile usměje, když vidí v její tváři tu neskrývanou úlevu.
„Ah,“ nadechne se Lina. „Jsem ráda, že už jsme pryč z toho temného a smradlavého místa.“
„Vypadáš opravdu spokojeně,“ usměje se na ni Amon.
Lalina při jeho poznámce roztáhne svůj úsměv ještě víc. Vesele k němu přibíhá a popadá ho za ruku. „Pojď, Amone, vychutnej si ten pocit se mnou.“
Nala je s vážností v tváři pozoruje. Oba dva se zdají být tak bezstarostí a šťastní. Už si nepamatuje, co za pocit skutečné štěstí vlastně je. Čím více se vzdaluje od Austenu, tím více začíná pochybovat o tom, že ho někdy cítila. Jde vstříc pekelné tlamě. Vrací se do míst, kde pro každého byla jen démon s lidskou tváří… jen Pekelný pes. Málokdo znal její skutečné jméno, ale její činy nikdy nezapomněli.
S touhle myšlenkou smutně sklopí pohled ke svým rukám. Srovná si posunutou rukavici a rychlým krokem vychází směrem k rozjařené dvojici. „Nebudeme se dlouho zdržovat,“ spustí mírným hlasem. „Za lesem se vydáme na severozápad. Asi tak za hodinu bychom měli narazit na farmu, kde žije Mellisa. Tam si odpočineme a přenocujme. Pokud máte žízeň tak doplňte tekutiny. Najíme se až tam.“
„Dobře,“ přikyvuje Lalina s tím spokojeným úsměvem na tváři. Stále jemně mne Amonovu dlaň ve své ruce.
Nala to sleduje. Je to tak zvláštní. Nikdy Amona neviděla v přítomnosti jiné dívky. Podle ní ho snad ani nikdy nezajímaly. Jediná žena, která se mu snažila přiblížit, byla Crysta, ale ta mnoho úspěchů nesklidila… tedy co si Nala pamatuje. Mohlo se toho hodně změnit za ty roky, co v Sapphirehallu nebyla. Třeba si Amon našel ženu a má děti. Při té myšlence se pobaveně ušklíbne. Něco takového by si nedokázala představit. Amon byl tolik jiný než ostatní muži.
Úsměv jí na tváři zůstává i nadále, když sleduje tuhle dvojici. Je hezké je takto vidět. S Lalinou by byli jistě hezký pár, ale to by Nala nikdy nedopustila. Amon není zlý člověk, ale je vojákem Sapphirehallu a Lina je dívkou z jihu. Tyhle dva světy jsou zcela odlišné a akorát by je to oba zničilo. Lalina není určená tomu stát se ženou vojáka.
„Nemrač se pořád,“ ozve se přívětivý mužský hlas, který ji vyvádí z jejího zamyšlení. Amon k ní přikračuje blíž a natahuje k ní svou ruku. „Nejsem zvyklý na tenhle tvůj výraz a vůbec se mi nelíbí.“
Nala pohlédne do jeho útěšné tváře. Nabízí jí svou ruku, kterou se jí snaží naznačit, aby se k nim přidala a ještě alespoň na malou chvíli se uvolnila.
Amon je za každou cenu milý a nesobecký. Záleží mu na blahu ostatních. Když hledí do těch jeho černých očí, začíná si uvědomovat, jak moc lituje toho, že ho nechala na pospas severnímu impériu. Mohlo ho úplně zničit. Už ho neopustí. Zachrání jeho duši a otevře mu oči. Brzy nastane den, kdy mu řekne celou pravdu. Tenhle muž, co tak vřele hledí do její tváře, to pochopí.
Mírně se pousměje a natáhne k němu svou ruku. Když vklouzne do jeho dlaně, lehce se zatřese v rozpacích. Chce se jí z nějakého nepopsatelného pocitu usídleného hluboko v jejím nitru plakat. Je zklamaná sama sebou a dojatá Amonovou dobrotou.
„Mám tě opravdu moc ráda, Amone. Přísahám, že ti pomůžu najít pravdu, ať mě to bude stát cokoliv. Nikdy tě neopustím, pokud to sám nebudeš chtít,“ vydchne bez rozmyšlení. Její hlas se chvěje.
Svírá její ruku a přemýšlí nad tím, co tahle slova mají znamenat. „Myslel jsem, že naše cesty se rozejdou v Arcadii.“
„Ah, jistě,“ vydechne po chvíli a nervózně sklání svůj pohled do země. Její ruka se vysmeká z té jeho. „Nechala jsem se unést a pusa mluvila rychleji, než mozek myslel. Chtěla jsem říct, že se s tebou v Arcadii zdržím a udělám maximum pro to, abych ti pomohla.“
Amon se mírně usměje. „Děkuji, ale to už jsi udělala. A vlastně to stále děláš. Nemůžu po tobě chtít víc.“
Vzájemně si vymění další milé úsměvy. Stojí naproti sobě a jen si v tichosti koukají do očí. Nala si uvědomí, že tam někdo chybí. Když Lalina viděla, že Amon a Nala mají svou chvilku, odběhla dál do lesa.
„Kde je Lina?“ vyhrkne překvapeně Nala.
Amon se kolem sebe rozhlédne. „Možná si odskočila.“
„Půjdu se po ní podívat.“
Prochází řídkým lesem a rozhlíží se po všech stranách. Ani po několika metrech na ni nenarazili. Nala se začíná vážně strachovat.
„Lino?“ zavolá do ticha lesíku. Na její volání se neozývá žádná odpověď. „Lino?!“
„Lalino!“ pomáhá jí Amon v hledání.
„Sakra!“ vyhrkne rozrušeně. Z pouzdra okamžitě vytahuje svůj meč. „Dobře, Amone, možná si přeci jen trochu zabojujeme.“
Zatíná čelist a rychlým krokem vbíhá mezi stromy. Ruce má napnuté, jak v nich drtivě svírá svůj meč. Amon ji beze slova následuje. Po pár metrech naráží na hrůznou skutečnost, že je Lalina chycena do spárů lesní příšery. Amon jen těžko věří vlastním očím. Nala se ovšem ani nepozastaví. S hlasitým výkřikem vybíhá vstříc souboji s mocným démonem. Amon se rychle budí ze svého překvapení a chytá ji zezadu do náruče.
„Uklidni se,“ vyhrkne a pevně ji stiskne, aby ji zastavil. „Nejdřív si rozmysli, než něco uděláš.“
Nala se pokouší uklidnit. Ten pohled, kdy nestvůra ovijí tělo její sestřenice zelenými chapadly, v ní probudil ty nejtemnější myšlenky.
„Nešahej na mě!“ zakřičí a vytrhává se z jeho sevření. „Zabiju tu zrůdu!“
Amon ji rychle předbíhá a roztahuje před ní ruce. „Chceš jí zachránit? Tak si uvědom, že takhle jí můžeš akorát přitížit. Uklidni se!“
Hledí zaraženě do jeho tváře a naplno vnímá ten přísný pohled. Jakoby na okamžik viděla kousek z jeho osobnosti, kterou znávala, ještě když žila v Sapphirehallu. Vrací se zpátky. Začíná si uvědomovat, kým doopravdy je.
Zhluboka se nadechne a zase vydechne. Musí zachovat chladnou hlavu. Je to přeci pro Lalinu! Ohlédne se, aby pečlivě zhodnotila situaci. Spatřuje bestii ve tvarech obří květiny. Švihá kolem sebe zelenými chapadly, kterými svírá i tělo nebohé dívky v bezvědomí. Po chvíli rozevírá svůj rudo-oranžový květ lístek po lístku a následně odhaluje obrovskou tlamu plnou drobných ale ostrých zubů ve tvaru jehliček.
„Co si sakra myslíš, že děláš!“ zakřičí z plných plic Nala a s tváří plnou hněvu se znovu rozbíhá směrem k nestvůře. Její rychlost je opět nepřekonatelná. Odráží se podrážkami svých vysokých bot od načechrané trávy a švihne mečem.
Ozve se hlasité zasípění nestvůry a Nala padá na zem. Koleny se při tom hluboko zaboří do změklé hlíny. Jen několik metrů od ní dopadá na zem Lalinino tělo, které je stále zamotané do zelených lepkavých chapadel. Nala se dlouho nerozmýšlí. Plazí se rychle k ní a hlavou uhýbá každému rozrušenému švihu nestvůry. Amon se rychle ujímá iniciativy. Začne nahlas hulákat a máchat mečem, aby na sebe přilákal její pozornost, což se mu brzy daří. Jak je monstrum obrovské, tak je pomalé. Ovšem všechnu rychlost vynahrazují její hbitá chapadla.
Nala se doplazí až k sestřenici. Odhrnuje jí rezavé vlasy z obličeje a snaží se jí nahmatat pulz.
„Nalo?“ vydechne děvče a otevírá své velké zelené oči, které unaveně mžourají do slunečního světla.
Nala si úlevně oddechne a usměje se. Pevně ji stiskne ve svém náručí. „Jsi v pořádku?“
„Nic mi není. Co se stalo?“
„Na to bude čas později. Zvedni se!“
Lalina vyděšeně rozevírá oči dokořán, když spatřuje monstrum vyčuhující ze země nedaleko nich. Nala shazuje z jejího torza zbytek slizkých chapadel a zvedá ji na nohy.
„Kde je Amon?!“
Nala si uvědomuje, že ho nechala na mýtině. Zvedá oči vzhůru. „Uteč, Amone!“
Jen přikývne a odbíhá na stranu. Nala společně s Lalinou také mizí mezi stromy. Brzy se dostávají na kraj lesa.
„Sedni si tady,“ poručí Nala.
Lalina to poslušně udělá. Při tom si promne pomačkaná žebra.
„Bolí tě něco?“
„Nic se mi nestalo. Pamatuji si, že jsem šlápla na nějaký kořen a najednou se z té země vynořila ta květina. Popadla mě za nohu a já jsem omdlela, když se mi nahrnula krev do hlavy, ale nic se mi nestalo. Opravdu.“
Nala ji ještě pečlivě prohlédne. Kromě pár oděrek na tváři a modřin od stisku chapadel na jejím těle nevidí žádné zranění.
Lalina nečeká na její ortel. „Kde je Amon?“
„Bude tu brzo.“
„Zůstal tam s tou obludou, co když ho chytila?“
„Bude v pořádku,“ namítá znovu důrazněji.
„Jdu ho hledat!“ Lalina se zamračí a s tvrdohlavým výrazem vyráží zpátky k lesu.
„Lino,“ vydechne Nala již mírným hlasem. Její výraz už dávno není starostlivý nebo naštvaný. Zdá se být lehce pobavený. Líbí se jí jak odvážná a obětavá umí Lalina být kvůli někomu dalšímu. „Vrať se zpátky.“
„Ne. Jdeš se mnou, nebo tam budeš jen stát, hm?“ zamračí se a otáčí se k ní. Přísně si založí ruce do boků a hrdě zvedne hlavu. Mezitím, co svou sestřenici probíjí rozohněným pohledem, se mezi stromy objevuje vysoká mužská postava v karmínovém plášti.
Nala úlevně svěsí ramena.
Lalina si všímá jejího výrazu a otáčí se za sebe. Na její líbezné tváři se roztáhne velký úsměv. „Amone!“ zvolá radostně a přibíhá k němu.
Nala se k nim otáčí zády a sama se vydává pomalými kroky na cestu k Mellise. Určitě se o sebe už postarají.

Jižní kontinent je krásné místo. Všude kolem jsou vysoké zelené kopce sem tam prolínané hustými lesíky. Lalina a Amon Nalu brzy dohání se spokojenými úsměvy na svých tvářích. Nala jejich radost nesdílí. Něco velmi tíží její svědomí a ani hřejivé slunce, kterého v nadcházejících dnech nebylo příliš, jí na tváři úsměv nevyčaruje.
„Podívej, Nalo! Už vidím střechu!“ zakřičí šťastně Lalina a vybíhá napřed.
Skutečně. V dálce už se začíná objevovat stavení, ve kterém bydlela Mellisa s jejím strýcem, zatímco její rodiče pracovali ve městě. Mellisa s nimi z farmy odjet nechtěla. Byla už dost velká na to, aby se mohla sama rozhodnout, co bude v budoucnu chtít dělat. Zvířata velmi milovala, a tak se stala zvěrolékařkou. Všichni z celého jižního kontinentu za ní jezdí, aby jim pomohla s jejich mazlíčky nebo dobytkem. Rodiče ji jezdí navštěvovat velmi často. Když se zrovna nestarala o nějaké zvíře, pomáhala svému strýci farmu spravovat a občas ji i hlídala, když potřeboval něco vyřídit ve městě.
Přidává do kroku. Při tom pozoruje Lalinina záda. Přemítá nad tím, jak může to dítě vypadat tak bezstarostně, když ještě před pár hodinami uniklo jisté smrti. Smutně sklopí svůj pohled do země a pevně sevře ruku v pěst. Byla to její vina. Mohla o ni přijít kvůli její nepozornosti. Byla tolik zahleděná do svého plánu a do Amona, že málem přišla o jednu z nejdůležitějších bytostí v jejím životě. Zapřísáhla se, že ji bude chránit a s ní i celý jih. Tohle nemůže zvládnout, když je tak slabá. Málem ji zabila.
„Nalo, jsi v pořádku?“
„Jo…“ vydechne, ale tón jejího hlasu nezní zrovna přesvědčivě.
S pár dalšími kroky se ocitají na pozemku Mellisina strýce. Farma je dost velká a její pozemky rozlehlé. Mezi poli stojí velká budova s oranžovou střechou a prostornou verandou. K domu vede cesta z vysypaných kamínků. Vedle něj stojí hluboká studna a na druhé straně je ohrada s dobytkem a kousíček dál s drůbeží.
Dveře domu se otevírají dokořán a z nich vybíhá žena v červeno-modrých šatech. Jejich sukni si nadnáší v obou rukách, aby o ni ve spěchu nezakopla a nespadla ze schodů z verandy, které rychle seběhne, aniž by za sebou zavřela dveře. Má středně dlouhé blond vlasy svázané v rozčepýřeném copu s ofinou.
„Mell?“ usměje se jejím směrem Nala a dává tak na sebe upozornit.
Děvče se okamžitě zastavuje a otáčí se za hlasem na patách. „Nalo?!“ zaraduje se a v tom okamžiku, jakoby zapomněla na to, pro co tolik popíchala. Rozbíhá se směrem k ní a pevně ji stiskne ve svém náručí. Její pohled ihned trhne k rozjařené Lalině. „Lalino!“ zvolá radostně a také si ji okamžitě přitiskne k hrudi. Konečně zapátrá k poslednímu příchozímu. S pobaveným úšklebkem si otře ruce do sukně a poté si je založí do boků. „A kdo je tenhle fešák?“
„Dobrý den, já jsem Amon,“ odpovídá s trochu nervózním výrazem ve tváři.
Mellisa k němu natahuje svou ruku na pozdrav. „A já jsem Mellisa,“ představuje se velmi hlasitým hlasem.
Amon její ruku přímá a sevře ji.
„Ty jsi chlapec jedné z nich?“ ptá se okamžitě neomalená selka.
Amon se zaráží.
„Je to náš kamarád. Je na jihu nový,“ spustí za něj Nala, aby ho vyvedla z rozpaků, do jakých ho uvedla Mellisa.
„No, dobrá, tak pojďte dál! Neviděla jsem vás ani nepamatuji. Musíte mi říct, co vás sem přivádí!“ spustí znovu tím velmi hlasitým hlasem.
„Rádi půjdeme dál, ale vypadalo to, že někam spěcháš…“
„Ah, no jo!“ vyhrkne a rukama se plácne do tváří. „Strýc mě zabije, až se vrátí z města!“
„Váš strýc vám nějak ubližuje?“ zeptá se neznalý Amon.
„Ha-ha, to ne. Tak jsem to nemyslela!“ zasměje se nad jeho poznámkou pobavená Mellisa. „Měla jsem na starosti pohlídat drůbež. Pomáhám mu tu na farmě. Pustila jsem je z ohrady, aby se tu proběhly a šla jsem domů na čaj. Když jsem teď vykoukla z okna, tak jsem zjistila, že se mi jich pár někam zaběhlo.“
„Jestli chceš, tak ti je pomůžeme najít. Nebudou jistě moc daleko.“
To mám někde honit nějakou drůbež?“ pokroutí obočí Amon. Sice byl z Austenu zvyklý na takovou práci, ale i přes to mu to dnes nebylo moc po chuti.
„Kdepak. Nechci vás tím zatěžovat. Sotva jste přišli a musíte být unavení!“
„Pár slepic ještě chytit zvládneme,“ mávne rukou pobaveně Nala.
„No… Dobrá tedy. Půjdu zahnat ten zbytek do ohrady, a pak vám připravím alespoň pořádné pohoštění. Doufám, že se zdržíte!“
„Moc rádi. Vlastně jsme mysleli, že bychom tu přenocovali a zítra časně z rána bychom vyrazili do Arcadie.“
„Výborně! Strýc vás dvě zase moc rád uvidí. Přeci jen je to už starý pardál a bůhví jestli bude mít možnost vás zase někdy vidět,“ posmutní Mellisa s rukama stále založenýma v bocích. Její postava je dost robustní. Má pořádné ženské tvary, které v tomhle postavení vynikají.
„Také ho rády uvidíme,“ přikyvuje s milým úsměvem Lalina, aby zahnala její temné myšlenky. „Jdeme pro ty slepice.“

Posledního opeřence do ohrady přinesli již se soumrakem. Jak Mellisa slíbila, tak za odvedenou práci připravila skutečně věhlasné hody. Takhle dobře se již dlouho nenajedli. Strýc přijel chvíli po tom, takže se nic o uprchlých slepicích nedozvěděl a z milé návštěvy byl nadšený. Soumrak vystřídala noc. Vyčerpaná Lalina usnula jako špalek ještě před tím, než Nala stačila sfouknout svíci v jejich pokoji.
Za statkem se rozléhá alej plná ovocných stromů. Nala ji jde navštívit doprovázená svými temnými myšlenkami. Sedá si na vyvřelý kmen, který tam Mellisin strýc nechal ležet jako takovou provizorní lavičku. Je přímo uprostřed aleje, takže všude dokola je spousta krásných stromů, které se lehce chvějí ve větru. Vzhlédne vzhůru a pohlédne na hvězdnou oblohu. Nala měla pocit, že nikde jinde na světě nejsou hvězdy viditelnější. Zdály se tak blízko, že kdyby se pro ně člověk natáhl, mohl se jich dotknout. Jejich třpyt se odrážel v jejích očích, které jsou skleněné a tížené těmi špatnými pocity.
Nala ovšem nebyla jediná na statku, která nemohla spát. Amon se také rozhodl utřídit si myšlenky před spaním. Pro něj tahle noc znamenala mnoho. Byla to poslední noc, kterou s Nalou a Lalinou stráví. Zítra dojdou do Arcadie a jejich cesty se rozejdou… možná už napořád.
Prochází alejí s pohledem zabodnutým do spletence hvězd na mléčném podkladu. Mléčná dráha dnes vynikala na černé obloze více než kdy jindy.
„Nalo?“ zastavuje se, když ji spatřuje s utrápeným pohledem zabodnutým do toho překrásného přírodního úkazu.
Neshlédne k němu. Jakoby ji ani nepřekvapilo, že za ní přišel. Snaží se vyloudit na své tváři úsměv, který posílá k těm hvězdám. „Je to nádherné, nemyslíš?“
„To je,“ usměje se po chvíli a sedá si vedle ní s pohledem stejně zabodnutým do noční oblohy. Jeho ruka se při tom nevědomky dotkne té její.
Nala se zaráží, ale neshlédne. V tu chvíli ji probije zvláštní pocit. Dal by se porovnat s bodnutím nože i pohlazením motýlích křídel. Znala ten pocit, ale nikdy ho necítila tak čistě. Pohne prsty tak, že se zapletou mezi ty jeho.
To Amona překvapuje, ale nechce dát nic znát, a tak ji bez jediného slova jemně sevře.
„Celé tohle místo je krásné. A Mellisa je skutečně žena od rány, řekl bych,“ zasměje se nejistě směrem k obloze.
Nala se jen pobaveně ušklíbne a skloní pohled do země. „Vždycky jsem si představovala, že moje matka byla taková…“
„Kde… Kde vlastně jsou tvoji rodiče? Zůstali na severu?“
„Jsou mrtví.“
„Omlouvám se.“
„To je v pořádku. Nevěděl jsi to a hlavně… už je to opravdu moc dávno.“
Na chvíli se oba odmlčí a v tichosti hledí do hvězdné oblohy.
„Dnes jsem svou vlastní hloupostí málem přišla o další cenou osobu v mém životě,“ odtuší po chvíli Nala sklíčeným hlasem.
„Nebyla to tvoje chyba. Nikdo nemohl tušit, že se něco takového stane.“
„Šla se mnou, abych ji ochránila. Od toho tu jsem, abych je ochránila všechny, abych zachránila jih,“ vyhrkne. „Měla jsem na ni dávat lepší pozor.“
„Myslím, že na sebe bereš až příliš velké břemeno. Lalina je už dospělá, a jak si sama řekla, tak žijete v tvrdém kraji. Dřív nebo později se bude muset naučit postarat sama o sebe. Nebudeš tu věčně, aby ses o ni starala a to ona ani nechce. Je statečná a silná. Myslím, že se osmělí dost rychle. Kromě toho co jsi jí slíbila, jsi také splnila. Je živá a zdravá.“
„Amone,“ vydechne a konečně k němu obrátí pohled.
V jeho tváři nalézá milý úsměv, kterým se jí snaží přesvědčit o pravdivosti svých slov. Jen si hluboko ve své mysli posteskne.  Kdyby tušil, že ho jen využívá pro své vlastní zájmy… Sama je sebou zklamaná z toho, jak se může tak bezohledně chovat k někomu, ke komu chová tak hluboké city. Ještě více zahanbující je zjištění, že tomu zdaleka nebylo poprvé. Takovou věc už několikrát ve svém životě udělala. Její myšlenky odkráčí daleko do minulosti. Nezapomene na zklamanou tvář muže se stříbrnými vlasy, když zjistil, že odchází a nemá v plánu se někdy vrátit. Zlomila mu srdce, i když ho v tom svém tolik milovala. Amon jí možná bude stejně pohrdat jako teď on. V tomhle případě musí jít všechna sobeckost stranou. I kdyby po tom měla do konce života zůstat sama, pro dobro jihu a všech lidí, co tu žijí, je ochotná tenhle osud přijmout. Je ochotná vzdát se i Amona.
Než si to stačí uvědomit, jeho prsty se jemně dotknou její tváře. Probouzí jí to z jejího zamyšlení.
„Na co myslíš?“ zeptá se mírným hlasem. Jeho černé oči se hluboce dívají do těch jejích.
„Přemýšlím o tom, jestli jsem ochotná se tě vzdát,“ odpovídá bez delšího rozmýšlení. Rozhoduje se být k němu alespoň co nejvíce upřímná v mezích jejího plánu.
V jeho tváři budí její slova překvapení.

„Děkuji ti za všechno a omlouvám se, že jsem tě zatáhla do nebezpečí. Ochráním tě. Nedovolím nikomu a ničemu, aby ti ublížil,“ spustí od srdce. Pouští jeho ruku a vstává. „Dobrou noc. Amone,“ dodává a pomalými kroky opouští jeho přítomnost. Jejich upřímný rozhovor zašel až příliš daleko. Kdyby Amon věděl, kým tehdy byli, pochopil by to, ale takhle ho akorát opět zmátla.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top