Zlomená srdce - Kapitola 7 (část 1/2)

http://www.zapiskyjednezlatovlasky.ml/2016/11/zlomena-srdce-kapitola-6-cast-22.html

Cesta

Ve vesnici se za dobu jejich nepřítomnosti svrhl hotový chaos. Všichni se strachem v očích hledají pohřešovaného chlapce. Lalina a Lydia stojí na loukách u západního vchodu do lesa.
„Nikde jsi ho nenašla?“
„Ne!“ vyhrkne zoufale Lalina a rozhlíží se kolem sebe.
„Kde jen může být?! Snad se nevydal zkoumat ty staré ruiny.“
„Babičko, není támhle Nala a Amon?“ zadívá se děvče do dálky.
Dvojice bojovníků spěšně přichází k vesnici z lesů. Amon v náručí svírá další malou postavu s blonďatými vlasy.
„Joshuo!“ vykřikne hlasitě Lalina a okamžitě jim vybíhá naproti. Když je dobíhá, pohladí malého chlapce po hlavě a překvapeně pohlédne do jeho tváře. „Co se stalo?“
„Je v šoku. Zaběhl do toho chrámu na západě. Vezmi ho domů a ošetři ho. Potřebuje teď hlavně teplo,“ vydá ze sebe Nala.
Lalina přikyvuje a bere Joshuu do náruče a odnáší ho pryč.
„Měl bych…“
Amon svá slova ani nestačí doříct. Nala mu okamžitě skáče kolem krku.
„Děkuji ti!“
Stojí zaražený jako kolík v zemi. Nechává se mačkat v pevném náručí, dokud mu to všechno nedojde. Pomalu zvedá ruce vzhůru a nejistě je pokládá na její záda. To je poprvé, co se jí skutečně vědomě dotkl. Nezmizela. Stojí před ním a pevně ho k sobě tiskne, jakoby se nikdy neměli rozejít.
„Nemáš mi za co děkovat. Byla to hlavně tvoje zásluha, že je zase zpátky doma. Já jsem spíš způsobil pravý opak.“
„Nezáleží na tom. Šel si semnou do toho chrámu, i když si nemusel. Jsem ti zavázaná.“
„Doprovodit tě byla už jen maličkost, co jsem pro tebe mohl udělat. Nedá se tím splatit to, co jsi ty pro mě dělala celý měsíc.“
Odtahují se a pohlédnou na sebe upřímnými pohledy.
Amon ten svůj nakonec zahanbeně sklání k zemi. „Stydím se za to, že jsem tě chtěl opustit bez rozloučení. Doufám, že stále platí ta nabídka, že semnou půjdeš do Arcadie.“
„Samozřejmě,“ usměje se na něj vřelým pohledem. Dvěma prsty se dotkne jeho brady a zvedá jeho obličej vzhůru, aby se podíval do její tváře. „Ale nejdřív se půjdeš umýt a odpočinout si.“
„Já… myslím, že jsem v pořádku.“ Jen co svá slova dořekne tak zavrávorá a málem spadne k zemi.
Nala ho rychle podepře s káravým pohledem ve tváři. „Nesl si ho celou tu dobu v náručí. Musíš být vysílený! Kromě toho já si potřebuji také odpočinout!“
„Jak poroučíš,“ usměje se nakonec odevzdaně.
Při jeho slovech se na její tváři objeví docela nový výraz. Je překvapená.
Uvažuje nad tím, co řekl tak zvláštního, že to v ní vyvolalo takový zmatek.
Nale se v hlavě vybavil zase kousek jejich společné minulosti. Často jí takhle oslovoval, když pracoval pod jejím vedením jako poručík sapphirehallských jednotek. Na malý okamžik jí napadlo, že už si začíná vzpomínat. Je možné, že ví, kdo je, ale nechce jí to přiznat. Ne. Jeho výraz mluví úplně jinak. Rychle nasazuje zase usměvavou tvář a pomáhá mu se odploužit k nim domů.

Horká sprcha rychle smívá všechny hrůzy zažité v chrámu. Je to stále těžší a těžší zbavovat se myšlenek na promarněné životy. Nikdy jí nedělalo problém někoho zabít, ale když se na ni Amon díval těma hanlivýma očima, cítila, že se něco změnilo. Ta krev z jejích rukou nikdy nezmizí a s novou a novou obětí jsou ty ruce těžší a všechno jakoby jí vyklouzávalo mezi prsty. Myslela, že v Austenu našla svou spásu, ale začíná pochybovat o tom, že se její duše dá ještě vůbec spasit. Marně se snaží nalézt špatné pocity při sekání démonovy hlavy. V jejích očích to bylo nezbytné. Jeho život přeci neznamenal nic. Nebyl lidskou bytostní už po staletí. Přesto se na ni Amon díval s nechutí, jakoby spáchala vraždu člověka. Stále je to usazené hluboko v jejím srdci. Ta temnota. Nikdy se jí nedokáže zbavit.
Vychází z koupelny. V pokoji je hotové dopuštění. Lalina a Lydia běhají kolem Joshuovy postele. Jedna se šálkem čaje a druhá s obvazy. Amon sedí opodál a sleduje je od jídelního stolu. Chlapec poklidně dřímá na polštáři a jeho tvář se zdá být klidná. Je v bezpečí. Na ničem jiném nezáleží.
„Můžeme vyrazit,“ hlesne směrem k Amonovi, který zamyšleně hledí do prázdna, jakoby hluboce bloumal nad důležitou myšlenkou.
„Ah ano,“ přikyvuje a budí se ze svého zasnění. Zvedá se od stolu a bere meč, který nechal ležet na dřevěné desce stolu. Pásek si utahuje kolem pasu.
„Půjdu vás vyprovodit,“ řekne Lydie a přichází k dvojici stojící u dveří.
Nala přichází blíž k posteli a vmáčkne polibek na Joshuovo čelo s jemným pohlazením po jeho zlatých vlasech. „Buď na sebe opatrnější,“ vydechne vroucným hlasem a zvedá svůj pohled k pokorné ošetřovatelce. „Hezky se tu o něj postarej, Lalino,“ usměje se na ni. „Budete mi chybět,“ dodává smutně a odchází ke dveřím.
Lalina si všímá jejího raněného pohledu, ale nemá čas se jí na to zeptat.
„Sbohem,“ loučí se i Amon a následuje dvojici žen ven. Přichází k jižnímu východu z vesnice.
„Amone, už ani nevím, co říct,“ spustí Lydia na rozloučenou. „Spadl mi kámen ze srdce, když jsem tě s ním viděla. Až se probere, tak si to s ním vyřídím. Přidělal nám jen zbytečné starosti.“
„Ah, to nic nebylo. Všechno to byla zásluha Naly. Je skutečně skvělá stopařka i bojovnice, jak jste říkala.“
„Tak bylo nakonec dobře, že jsem jí zastihla tak brzy,“ usměje se Lydia a s vřelým pohledem se podívá na Nalu.
Ta se při té vzpomínce, jak ji Amon opustil a jak ho hledala v okolí vesnice, aby ho zastihla, než zmizí z jejího dosahu, mračí. Se zamyšleným pohledem hledí přímo před sebe.
„No, holčičko moje, ať jsou tvé schopnosti jakékoliv, dávej na sebe dobrý pozor. I když v téhle situaci bych byla možná raději, kdyby si tu zůstala a postarala se svýma kouzelnýma rukama o Joshuu.“
Nala se k Lydii natahuje a pevně jí sevře v náručí s vřelým úsměvem na tváři. „Bude v pořádku. Má jen odřená kolena a lokty. Na to se neumírá, Lydie. Věřím, že Lalina to zvládne stejně dobře jako já.“
„Jdu se tam za nimi zase podívat. Budu ráda, když se zase někdy zastavíš, Amone,“ obrátí se babička zpátky k němu. „Jinak ti přeji, abys zjistil to, po čem pátráš a bezpečně se dostal do Arcadie. Buďte oba opatrní a ty se mi brzy vrať,“ polaská Nalu jemně po tváři. Lydia se obrací a odchází zpátky do domu.
Nala jí ještě naposledy zamává. V hlavě se jí honí spousta palčivých myšlenek. Může to být naposledy, co jí vidí. Její rozhodnutí toho může spoustu změnit. „Tak jdeme,“ vydechne nakonec a snaží se je potlačit.
Amon se rozejde hned za ní. Projdou husté lesy na jihu, které nejsou nijak zvlášť dlouhé a hluboké, ale projít je zabere nějaký čas. Jdou v tichosti. Ani jeden z nich nemá tomu druhému, co říct. Nala mlčí, aby nemusela zodpovídat další otázky, které by mohly vše jen ztížit, a Amon mlčí, aby potlačoval myšlenku, že se na konci téhle jejich cesty rozejdou možná napořád.
K úpatí hory Austen doráží se setměním.
„Amone, tady si na chvíli odpočineme a přečkáme tu noc. Není dobrý nápad, potulovat se po horách v noci.“
Přikyvuje a usedá si pod jeden vysoký strom. Rozevírá svůj vak a vytahuje svačinu. Jejich první jídlo tohohle dne. Bylo to opravdu náročné a vysilující. Musí doplnit energii.
„Tohle je opravdu moc dobré,“ vydechne Amon do éteru s nadšeným výrazem ve tváři.
„Ah, ano. Lalina umí péct ty nejlepší buchty na jižním kontinentu.“
„Myslíš, že bude Joshua opravdu v pořádku?“ pokračuje v konverzaci z jiného konce.
„Samozřejmě,“ usměje se na něj pozitivním úsměvem. „Netrap se tím.“
„No, možná bych se cítil lépe, kdybych věděl, že je ve tvých rukou. Neměl jsem odcházet, když tě potřeboval.“
„Ale no tak, Amone, přestaň s tím. Já bych ho nikdy neopustila, kdybych si myslela, že je v nějakém ohrožení.“
„Já vím,“ usměje se na ni zpětně Amon a znovu se s chutí zakousne do buchty.
„Musím si odskočit.“ Nala vstává ze země a odchází za nejbližší stromy.
„Amone!“ ozve se po chvíli jemný ženský hlas.
Překvapeně se staví na nohy a rozhlíží se ve snášející se temnotě. Z lesu se vypotácí drobná postava s dlouhými vlasy s ofinou.
„Ah, to jsi ty.“
„Jsem ráda, že jsem tě zastihla,“ vydechne Lalina a snaží se popadnout dech. Asi celou dobu běžela, aby je chytila, než dojdou příliš daleko. „Ve vesnici byl teď dost zmatek, takže jsem zapomněla Nale dát seznam léků, které bych ještě potřebovala pro Joshuu.“
„Lalino?“ hlesne překvapený ženský hlas za nimi.
„Ah, sestřenko,“ usměje se na ni.
„Co tady děláš?“
„Právě jsem to říkala Amonovi. Zapomněla jsem na ten seznam s léky, takže bych potřebovala, abyste mě vzali sebou do Arcadie. Sama dobře víš, že v těchto horách žije kdejaká havěť,“ zamyslí se a opět se otáčí k Amonovi. „Většinou jsem s tím otravovala Wedgeho nebo Nalu, ale tu jsi mi zabavil ty, a když tam máte cestu, tak jsem si myslela, že bych se přidala.“
„Samozřejmě tě vezmeme sebou, ale příště už nikdy nechoď sama do lesů! Mohlo se ti něco stát.“
„Přestaň být pořád tak starostlivá! Jsem přeci už dospělá a něco zvládnu!“
„Ah, jistě,“ usměje se na ni milým úsměvem. „Jedla jsi?“
„Ano, neměj strach a vzala jsem vám ještě další jídlo na cestu.“
„Víc těch výborných buchet? Tak to si nechám líbit,“ promne si ruce Amon.
Lalina se na jeho poznámku roztomile zachichotá.
„Měli bychom rozdělat oheň, než bude noc.“ Nala se rozchází zpátky do lesů, aby nasbírala dřevo.
„Pomůžu ti!“ vyskočí aktivní Amon a rozbíhá se za ní.
„Ne, počkej tady s Lalinou a hlídej ji,“ spustí rozkazovačným tónem.
„No, dobrá,“ ustupuje Amon a jde se znovu posadit.
„Ah, Amone, tak je to skutečně tady. Opustil si Austen. Jaký z toho máš pocit?“ usměje se na něj Lalina.
„Bude mi určitě chybět.“
„A po kom se ti bude nejvíc stýskat?“
Zaraženě pohlédne do její tváře. Nachází tam docela jiný druh výrazu. Její očí září, i když už dávno padla tma. Upne se na něj roztouženým pohledem a zamrká dlouhými řasami. V Amonovi to budí zvláštní pocity. Opět zažívá deja vu, ale paměť se mu nevrací.
„Všichni mi budou chybět.“
„Ale, Amone, musí být přeci někdo, kdo ti bude chybět více než jiní,“ naléhá Lalina a přisune se k němu o něco blíž.
Znervózní.
„Tedy, Amone, ta červená ti opravdu sluší,“ zamrká znovu a promne v rukách jeho plášť.
„Ještě jednou děkuji, že si ho ušila… opravila… prostě tak,“ zakoktá se.
„Ah-ha-ha,“ zasměje se s dlaní před ústy. „Jsi roztomilý, když si nervózní. Vždycky jsem si myslela, že muži tvého věku už nebývají tak nervózní v přítomnosti dívky.“
„Mého věku?“
„Typovala bych ti něco kolem pětadvaceti až třiceti let a přitom jsi nervózní jako kdyby ti bylo patnáct.“
O čem to mluví? Snaží se mi něco naznačit? Je u mě tak blízko a s každým slovem se naklání ještě blíž. Zaplavuje mě z toho špatný pocit.
„No tak, Amone, odpověz na mou otázku,“ vyzývá ho znovu.
„Lalino! Přestaň ho uvádět do rozpaků,“ zasměje se ženský hlas za jejich zády. Nala sleduje tu podívanou a náramně se u toho baví. Má plnou náruč větviček, s kterými přichází blíže k nim.
Amon je ve zklíčené pozici a Lalina se na něj lepí celým svým torzem a pokouší se z něj dostat odpověď na její otázku. Jen co Amon uslyšel Nalin hlas, vyskočil ze svého místa a hrne se k ní, aby jí nabídl pomocnou ruku, ale spíše využívá té situace, aby se dostal ze spárů mladé Laliny. Společně pokládají dřevo na jednu hromadu a zapalují ji. Když je oheň stabilní, bere Nala ze země svůj luk a šípy.
„Zkusím ulovit něco k večeři. Amone, půjdeš mi pomoci? Teď když je tu ten oheň, bude Lalina v bezpečí.“
Amon přikyvuje a vydává se v jejích šlépějích. Po pár metrech se zastavují. Nala vzhlédne vzhůru a zkoumavě si prohlíží černé koruny stromů.
„Nalo, víš, o čem to Lalina mluvila před chvílí?“
„Líbíš se jí,“ ušklíbne se potutelně na odpověď.
Na Amonově tváři se objevuje překvapený výraz. „Je ještě tak mladá…“
„To nic nemění na tom, že se jí líbí chlapci. Je jí devatenáct. Copak ty si v jejím věku nebyl zamilovaný?“
„Nepamatuji se, ale myslím, že přesně neznám význam toho citu,“ přiznává. Jeho odpověď pochází z pouhých domněnek v jeho nitru.
„Ah, no jistě,“ pokrčí rameny a zvedá svůj šíp – zasazený v luku – hrotem vzhůru ke korunám stromů.
„Ty tam něco vidíš?“ zeptá se zaraženě Amon. Jeho pohled se zabodne do temnoty nad nimi. Nevidí nic.
Nala se jen usměje a pustí první šíp. Následně rychle vytahuje další a dělá to samé, pak to ještě zopakuje třikrát ve velmi krátkém intervalu. Šípy sviští do výšky, ale nic se neděje. Nala uvolňuje svůj postoj a přehazuje si luk přes rameno.
„Láska, Amone, láska je něco, co ti způsobuje neskutečnou radost ale i bolest. Kdyby si ji někdy cítil, poznal bys to,“ poplácá ho po rameni s útěšným výrazem. „Můžeš je, prosím, posbírat?“
Amon do její tváře střelí zaraženým pohledem. Nala se jen pobaveně ušklíbne a obejde ho směrem k rozžhavenému ohni. V tu chvíli jakoby z nebe padaly kameny. Za jeho zády se ozve přesně pět ran. Překvapeně se otáčí dozadu a rozhlédne se v listí. Nejprve spatřuje jednu veverku ležící v listí. Skrz na skrz je probodnutá šípem. Následně nachází i další.
Nala přichází k Lalině.
„Kde je Amon?“ ptá se tázavě děvče, které pečlivě udržuje oheň.
„Přijde brzy s naším úlovkem.“
„Zase si se předváděla?“ zamračí se s hlubokou vráskou na čele. „Už tak je z tebe dost na větvi. Nemusíš na to tak tlačit.“
„Co tím myslíš?“
„Copak ty to nevidíš? Je do tebe blázen. Nevím, o co se snažíš ty, ale pokud to s ním nemyslíš vážně, měla bys trochu ubrat,“ spustí Lalina upřímný rozhovor. „Přijde mi jako hodný muž a akorát mu tím ublížíš.“
„Přestaň mluvit o věcech, o kterých nic nevíš! Jsi na to ještě dost mladá.“
„Mladá možná ale nejsem slepá. Co se stalo s tím mužem, co jsi s ním chodila? Jak se to jmenoval?“
„Neříkej jeho jméno. Už je to velmi dávno, Lalino,“ zastaví jí s bolestným výrazem. „Nicméně ať si myslíš, že s Amonem plánuju cokoliv, tak to není tak, jak to vypadá. Mám ho ráda a potřebuji jeho pomoc.“
„Tak mi řekni, co se děje.“
„Nemůžu. Jen mi slib že se od něj budeš držet dál. Je to hodný muž. O tom nepochybuji, ale snáší se kolem něj spousta zla.“
„Viděla jsem jeho meč. Znáš ho, že ano? Z Sapphirehallu. Jen nechápu, proč mu neřekneš pravdu.“
„Mám k tomu své důvody,“ svěsí poraženě ramena po krátké odmlce. „Nemůžu ti k tomu moc říct. Snad jen to, že se s tebou už nebudu moci vrátit do Austenu. V Arcadii požádám Genjiho o pár vojáků, kteří tě doprovodí zpátky do vesnice. Já zůstanu s Amonem a vrátím se s ním na sever, pokud vše půjde podle plánu.“
„Co?!“ vyhrkne překvapeně Lalina, ale než stačí na její myšlenku jakkoliv zareagovat, ozve se za nimi šustění listí a z lesů se vypotácí Amon s pěti veverkami ve svém náručí.
„Teda ta poslední mi dala zabrat. Nemohl jsem ji najít!“ žasne Amon s úsměvem na tváři. „Nalo, kde ses takové věci naučila?“
„Musíš sledovat jejich oči. Tohle jsou noční veverky, takže stačí jen malý paprsek světla a ony se rozzáří jako lampiony, pak už jen pustíš tětivu…“ vysvětluje monotónním hlasem s pohledem stále upřeným do Lalininy zaražené tváře.
Její oči se lesknou ve světle ohně. Vypadá to, že se každou chvíli rozpláče.
„Děje se něco?“ zarazí se Amon, když vidí obě děvčata s nečitelnými výrazy.
„Ne,“ odpovídá zlatovláska za obě dívky jednotně. Bere do ruky jednu veverku a svým kapesním nožem jí udělá do břicha velkou díru. „Postarám se o večeři.“
Zbytek večera se odehrával v tichosti. Všichni tři měli dost práce s hloubáním nad svými smíšenými pocity a hlubokými myšlenkami. Schoulení v klubíčku okolo hřejivého ohně se pokouší usnout a zaspat jeden z dalších náročných dnů. S vědomím, že zítřek může být ještě těžší.

Další den ráno sebou přinesl příjemné slunce, které se kolem sedmé ráno vetřelo pod víčka i těch posledních spáčů. Lalina si protáhne své ztuhlé svaly z přenocování na nepohodlné zemi. Amon si mne oči a otáčí se po směru, kde měla přenocovat Nala. Ta ovšem není na svém místě.
„Dobré ráno, Amone,“ usměje se na něj ještě rozespalá Lalina. Vstává ze země a začne balit věci.
„Kde… Kde je Nala?“
„Kdoví,“ pokrčí rameny a pokračuje v uklízení provizorního tábořiště. „Ale měl bys sebou hodit. Jistě se tu každou chvílí objeví a bude hubovat. To víš… disciplína,“ zašklebí se pobaveně Lalina. Její úsměv najednou opadává, když si vzpomene na události minulého večera. „Bude mi chybět.“
„Cože?“
„Že máš sebou hodit!“ odpovídá na jeho otázku Nala, která se akorát vrací z lesa. V ruce svírá misku plnou lesních plodů. „Snídaně je tu.“
Oba dva si naberou do ruky trochu bobulí a začnou je pojídat.
„Čeká nás cesta dlouhá asi tak den možná dva. Ráda bych se stavila za svou kamarádkou Mellisou, než dorazíme do Arcadie. Její farma je jen dvacet minut od města. Nebude to trvat dlouho.“
„Dobře. Rád poznám další milé lidi,“ usměje se nejistě Amon.
„Už je to nějakou dobu, co jsem Mellisu viděla naposledy. Těším se na ni,“ spustí Lalina. „Nalo, až budeme v Arcadii, budeš se chtít stavit za Genjim?“
V tu chvíli nastává hrobové ticho. Lalina se s milým úsměvem otočí ke své sestřenici, která jí oplácí překvapeným výrazem.
„Omlouvám se. Neměla bych se ptát na hloupé otázky. Nevyrazíme už?“
„Není to hloupá otázka. Genji je můj snoubenec. Měla bych se za ním stavit,“ odpovídá nakonec Nala, „pokud bude čas.“
Amon se zdržuje jakéhokoliv komentáře. Jen tiše přemítá ve své hlavě, co znamenají ty zvláštní pocity, které to vyvolává v jeho hrudi.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top