Zlomená srdce - Kapitola 6 (část 2/2)


Přikývne a pokračuje dál. Pečlivě sleduje každou křižovatku, kterou minou, aby nezabočila do špatné chodby. Každá chyba je může stát drahocenný čas, ale kdo ví, kam se ten chlapec rozběhl. Chrámové zdi jsou jako bludiště a Joshua za sebou nenechal žádnou stopu. Je to zvláštní situace. Může se pouze řídit svým instinktem a doufat, že se tu ten chlapec na dobro neztratí nebo nespadne do nějaké propadliny. Nesmí myslet na to nejhorší. Určitě ho brzy najdou a bude zase dobře.
„Nalo?“ hlesne po pár krocích.
„Ano?“ odtuší nezaujatě děvče a znovu pečlivě rozmýšlí, kterou z chodeb vybrat a následně zabočí.
„Je tu ještě něco, co bych měl o tajemstvích tohohle chrámu vědět?“
Zastavuje se s tím nezaujatým výrazem, který na tváři měla doposud. „Ne,“ odpoví suše a pokračuje dál. I hlupák by poznal, že je to lež.
Minou několik podivných soch. Amon si jich příliš nevšímá a stále se drží Naly blízko za zády. Není to způsobené tím, že by chtěl být pod její ochranou, ale spíše naopak. Stále ho sžírá potřeba chránit ji. Je jí toho tolik dlužen. Proto se neptá na pravdivost jejích předešlých slov. Zatáčí další úzkou chodbou nahoru. Dostávají se tak do větší místnosti s několika dalšími sochami. Sem tam se na podlaze valí kosti. Ať už jsou zvířecí nebo lidské, Amon je neplánuje nějak blíže zkoumat. Nala se otáčí doleva, kde se otevírá další chodba. Zdá se být temnější a užší než ty předešlé. Žádná z loučí se tentokrát nerozžhaví.
„Tak jdeme,“ promluví Amon rozhodným hlasem po chvílí vystávání na místě. Rozhoduje se tentokrát vyjít do čela. Je očividné, že žádná jiná cesta nikde kolem není, takže tohle je jediná možnost.
Nala ho zastavuje svou rukou, kterou položí na jeho hrudník, ale ani na okamžik při tom gestu neodtrhne svůj zkoumavý pohled od té chodby.
Podezíravě na ni pohlédne. „Děje se něco?“
Nala si rozpomene na svou malou lež, kterou mu před několika okamžiky řekla. Sama si dobře pamatuje tu pověru, která se snáší nad tímhle chrámem, ale nikdy nenalezla žádný důkaz o její pravdivosti. Prostoupila chrám křížem krážem snad tisíckrát, ale nikdy nepotkala tu nestvůru, o které se mluvilo. Tentokrát se zdála tahle chodba jiná než dřív. To ale nebylo nic zvláštního. Tohle místo se hýbalo každou chvílí, proto bylo velmi těžké se tu vyznat. Přesto na ni doléhal špatný pocit. Rychle vytahuje šíp a zasazuje ho do tětivy. Její oko dravce zamíří do temné uličky před nimi.
Amon překvapeně vztáhne ruku k hrotu šípu a stáhne ho k zemi. „Nestřílej. Může tam někde být Joshua!“ vyhrkne spěšně.
„Cítíš to?“ zeptá se ho. Její hlas se trochu třepe nejistotou. Tohle místo na ní vůbec nepůsobí dobře. Nikdy dříve se s tím nesetkala. Dnes je něco jinak.
Amon se zaraženě otočí směrem do uličky. Jakoby na něj v tu chvíli dýchnul zkažený horký dech a pohltil ho ten nejhorší pocit, jaký kdy cítil. „Co to je?“
„Nevím, ale nemám z toho dobrý pocit,“ zamračí se dívka a na čele se ji prohloubí hluboká vráska. Skládá svůj šíp i luk, který si přehazuje přes rameno, aby jí nebránil v pohybu s mečem, který se skřípěním ostří dává vědět o svém příchodu.
Amon k němu zaraženě shlédne. Tenhle meč je velmi zvláštní. Jeho ostří je zářivě lesklé dlouhé a rovné ovšem po jeho stranách trčí zahnuté ostny. Vypadají jako zpáteční háky… něco na způsob rybářských háčků s proti hrotem. Je jich tam přesně šest, tři na každé straně. Uprostřed je vyryt nějaký nápis ve znacích, které Amon neumí přečíst. Rukojeť meče je celkem obyčejná. Má černou barvu a také se leskne. Jinak na ní není nic zvláštního kromě kulatého znaku na její hlavici. Amonovi dost připomíná ten samý znak, který má on na tom svém, i ty runy na jeho čepeli jsou mu dost povědomé.
„S mečem jsem pomalejší,“ postěžuje si opět jakoby jen sama pro sebe a její tvář se pokřiví ve znechucené grimase.
„Odkdy sebou nosíš meč na lov?“ zeptá se překvapeně Amon.
Vidět dívku, která v jeho očích byla ještě do nedávna jako nerozkvetlé poupě s takovým trhačem v ruce, ho dost překvapuje. Nevypadá vůbec bezbranně nebo slabě. Naopak musí mít neskutečnou sílu, aby tohle monstrum zvedla vzhůru a bez jediného záchvěvu ho držela podél své bysty.
„Když na tebe v lese zaútočí něco velkého, tak je meč účinnější než šípy,“ spustí a otočí se na něj s přesvědčivým pohledem. „Tady jsme v tvrdém kraji, Amone. Ani ženy v Austenu si nemohou dovolit být slabé a bezbranné. Snažím se od toho držet Lalinu co nejdál, ale bojím se, že už brzy přijde čas, kdy tohle období skončí i pro ni.“
„Jistě,“ přikývne s provinilým výrazem. Nemá odvahu zeptat se jí na další otázky ohledně meče, když na něj hledí ty uhrančivé – trochu káravé – fialové oči plné lásky a obětavosti mířené vůči svým lidem. Na ty otázky bude jistě ještě nějaký vhodnější čas.
„Tak už pojď,“ pokyne mu rukou po chvíli. „Budeš mě jistit ze zadu.“
Také vytahuje svůj meč a pomalým krokem se rozejde za ní. Ta bere jednu rozžhavenou louči ze stěny a nejprve ji jen nakloní do temné chodby. Nezdá se, že by se tam něco pohnulo. Společně vchází dovnitř. Amon se drží velmi blízko. Najednou ten zkažený horký dech dýchne znovu. Jeho zápach i síla je teď o poznání intenzivnější. Rozevlaje oběma vlasy kolem hlavy a louč pod jeho intenzitou uhasíná. Nala ji okamžitě zahazuje a automaticky chytá Amona za ruku, aby se jí neztratil v dokonalé tmě.
„Pokračujeme,“ zavelí znovu. Její hlas skutečně zní jako rozkaz od nějakého generála.
Okamžitě přidává na rychlosti a táhne chlapce za sebou temnotou. Snaží se udržovat pozornost, ale v chodbě bez oken není jediná šance, že by se rozkoukala. Musí prostě jen pečlivě používat všechny své ostatní smysly a modlit se, aby nenarazila do nějaké nevítané společnosti. Prudce se zastavuje, až do ní zezadu Amon narazí celou váhou těla a málem se oba dva sesypou na jednu hromadu.
„Co se děje?“ zašeptá zmatený chlapec.
„Něco slyším,“ zatají se jí dech.
„Ah… muži v rudé kápi… tvoje ruce jsou omyté krví… Přesně na někoho jako jsi ty, jsem čekal.“
Temný hlas se vznáší v éteru místnosti a odráží se od jejích stěn. Díky jeho ozvěně Nala poznává, že je místnost o dost širší než úzká chodba, kterou procházeli ještě před chvílí.
„Odkud ten hlas přichází?!“ zeptá se ustaraně Amon. Další jeho otázka již nepatří Nale: „Co tím myslíš?!“
Ta začíná tušit, že mají problém. Amonova přítomnost v tomto chrámu probudila dávno zapomenuté zlo. Měla to tušit, ale když se démon neprobudil ani při její přítomnosti, měla pocit, že jsou to jen děsivé povídačky pro malé děti. Neuvědomila si ovšem, že jí a majora dělí deset let prolité krve v režii Sapphirehallu.
„Nalo? Co se to děje?“
Ta jen v tichosti stojí na místě. Je ztuhlá vztekem nad svou vlastní hloupostí. Celým svým tělem se snaží ukrýt Amona za svými zády, – ale na to je příliš malá a štíhlá, – aby nebyl vidět a ani v tom případě by ho před nestvůrou nedokázala schovat na příliš dlouho. Ta bytost cítí jeho přítomnost a doslova ji vyžaduje. Major je teď terčem démonovi pozornosti.
Nala roztahuje ruce do stran. Sama se mu nabízí jako terč celým svým tělem jen, aby Amona uchránila před čímkoliv, co by ho snad chtělo napadnout.
To Amon ve tmě nemůže vidět, a tak se jen zmateně rozhlíží po místnosti a snaží se rozkoukat v černočerné tmě.
„Tvoje krvavá aura mě probudila,“ spustí ten nakřápnutý hlas znovu. Zní velmi unaveně, jakoby se jeho vlastník právě probouzel po dlouhém spánku. Doprovází ho zvláštní zvuky křupání kostí. Něco se teď přímo před nimi doslova skládá dohromady. „Konečně. Po tak dlouhé době spánku bych ti měl být asi vděčný. Po tvé smrti se ti bohatě odměním.“
S jeho posledními slovy se všechny louče podél místnosti rozzáří mocnými plameny, které skoro sahají k vysokému stropu kamenné místnosti. Ten žár oslepí oba dva. Nala se snaží jen stěží rozkoukat. Před jejíma očima se objevuje rozmazaná postava. Má na sobě fialový plášť. Konečně se jejím očím dostává plná sílá. Postava stojí na kraji místnosti. Nepřibližuje se, dokud nebudou oba dva schopni boje. Je to démon s vrásčitou tváří a prázdným pohledem. Jeho tělo zahaluje fialové roucho, které vypadá jako královské. Jeho vlasy jsou delší a zplihlé k jeho ramenům. Nesou šedou barvu a skoro splývají s odstínem jeho pokožky.
„Amone, myslíš, že to zvládneš?“
„Mám pocit, že vím, jak se ta věc drží,“ poznamená na její otázku nejistým hlasem a zvedne svůj meč v obou rukách vzhůru.
„Dobře, ale neunáhluj se. Víš, co jsme si řekli? Budeš mě jistit.“
Amon přikyvuje. Nala se ihned chystá k prvnímu výpadu. Zvedá svůj meč tak blízko obličeje, že se tím lesklým ostřím skoro dotýká své tváře, která se v něm dokonale zrcadlí. Hbitým krokem se rozbíhá dopředu.
„A kdo jsi ty? Tvá aura je také temná. Možná se i pro tebe najde místo v mé-“
„Mlč!“ vyhrkne a udeří démona do boku.
Její ostnaté ostří roztrhne jeho plášť a vyrve mu kus hnijícího masa. S plesknutím padá na zem. V tu chvíli se z něj vyhrne bílé klubko macatých červů a po místnosti se roznese ještě silnější zápach. Tahle schránka je už dávno mrtvá a prohnilá.
Ještě před několika okamžiky byla Nala úplně na jiném místě. Pohybuje se opravdu rychle a její rána je neskutečně silná. Jakoby to nebyla žena. Dokonce i na muže je tahle technika až příliš účinná. Jakoby to nebyl člověk.
Démon se překvapeně otočí za jejím stínem, který se přemístí přímo za něj. Díky její rychlosti se dá jen těžko zachytit pouhýma lidskýma očima. Znovu vyskakuje a chystá se k druhému výpadu. Tentokrát její rána zadrnčí o kamennou podlahu. Minula, protože se démonovi podařilo odhadnout její pohyby včas a přemístil se s hlasitým smíchem.
„Páni, pokud jsi s mečem pomalejší, tak nechci vědět, co dokážeš s lukem a šípy,“ žasne Amon.
„Soustřeď se!“ vyštěkne na něj.
Démon tentokrát vystartuje proti němu. Stále je hlavním terčem jeho pozornosti. Nala ho nezaujala ani svou nadpozemskou bojovností. Démonova rychlost je také úctyhodná. Dívka začíná zpomalovat. Žár vycházející z okolních pochodní je s výdejem velkého množství energie stále hůře snesitelný. Po čele jí začnou stékat kapičky potu. Amon stojí v útočné pozici. Když se k němu démon přiblíží, také ukáže překvapivou rychlost a ráznost ve svém švihu, ale jeho pohyby jsou stále trochu nejisté a otřepané. Nala se do souboje přidává a daří se jí useknout démonovu ruku jedním rychlým pohybem svého zářivého ostří. Znovu na podlahu padá kus hnijícího masa, z jehož zápachu se dvojici zvedá žaludek. Démon díky tomuto manévru ztratí svou pozornost, i když pouze na zlomek okamžiku. I tolik jí stačí na to, aby jím prohnala svůj meč a prudce jím trhla zpět. Její zpáteční ostny způsobí, že rozervou tělo démona vedví.
Amon překvapeně zírá na představení, které se mu právě naskytlo. Přemýšlí nad tím, jak ohromnou sílu musí mít, aby dokázala vyrvat svůj meč tak čistě. Její tvář je teď děsivě zamračená a zpocená. Jak se leskne v žáru pomalu uhasínajících pochodní s vlasy spadlými do tváře, je skutečně démonická.
„Myslíš, že je mrtvý?“
Na okamžik šlehne temným pohledem k Amonovi. Její oči v tomhle světle vypadají jako černé. Obejde démonovo tělo z boku a po té švihne svým mečem, čímž se zarazí hroty do jeho krku. Znovu s ním prudce trhne a tím způsobí, že jeho hrdlo zcela rozerve.
Amon si při tom pokládá ruku na ústa. Zápach ho silně udeřil do nosu a hnízdo červů, které se vyrojilo z démonova krku, mu zvedá žaludek. Musí odvrátit svůj pohled na stranu a rozdýchat to. Na takovýhle pohled ještě nebyl připravený.
Nala se na něj bez jediného náznaku nějaké emoce otočí. „Ano, myslím, že už je mrtvý,“ přikývne.
Překvapeně na ni zírá. Došla mu slova. Ztrácí se ve svých myšlenkách. Ani by si nepomyslel, že je Nala až takový rváč. Je to skutečně velké vzezření.
„Nedívej se na mě tak,“ sklopí smutně pohled do země a rukou si projede vlasy, aby si je odhrnula z obličeje.
Sleduje ji zaraženým pohledem. V jeho hlavě se objevují trhavé obrazy. Bylo deštivo. Obloha nesla barvu krve, když měsíc vykoukl za černými mraky. Stála tam ona a držela přesně tenhle meč. Její tvář byla zrcadlem toho výrazu, který na sobě nese teď.
„Amone, jsi v pořádku?“
Jeho prsty znovu pevně semknou kořen nosu. Bolest hlavy se vrací v krutých návalech. Mohl to být jen sen.
Nala se k němu ihned přihrne se starostlivým pohledem. Vezme jeho tvář do kalichu ze svých dlaní a pohlédne do jeho očí.
Amon sleduje zblízka její vlídnou tvář a nedokáže ani uvěřit tomu, že ještě před několika okamžiky by v ní jen stěží hledal cit.  „Co to mělo být? O čem to mluvil?“ vyhrkne po chvíli a vymaňuje se z jejích jemných rukou.
Odklání se a vlídný úsměv z její tváře mizí. Bere do ruky meč, který odhodila na zem a otírá ho do svého kaštanového pláště, aby ho mohla uklidit zpátky do pouzdra u pasu.
Místností se prožene chladný vítr, který rozfouká démonovy ostatky jako by to byl jen prach. Vzduch se konečně vyčistil.
Děvče to zaujatě pozoruje.
Amon se jen ohlédne, ale jeho zaujetí patří pouze jí. „Tak se mnou mluv!“ zvýší hlas.
Je jeho reakcí překvapená. Trhne k němu rozevřenýma očima. Zašla už příliš daleko. Neměl ji takhle vidět. Je na něm znatelné rozrušení a zmatenost. Nic si přeci nepamatuje. Neuvědomuje si, že tohle bývalo na denním pořádku a nikdy by se nad jejím jednáním ani nepozastavil. Její plán nesmí ztroskotat kvůli její neuváženosti. Ne teď, když je už skoro u cíle.
Amon nikdy nemluvil tak důrazně a rozčíleně. A nikdy se necítil tak ztracený. Nemá své vzpomínky a všechno, co poznal za poslední měsíc svého nového života se mu zdá rázem cizí. „Jak ti můžu věřit, když mi neříkáš všechno?“ Jeho reakce je podnícena tou vidinou, kterou měl před několika okamžiky. Začíná ztrácet jeho důvěru.
„To byl Temný posel,“ odpovídá chladným hlasem. „Je to jen taková historka. Nikdy jsem jí nevěřila.“
„Jak přesně zní ta historka?“
Poraženě vydechne. „Pokud někdo vstoupí do tohohle chrámu, probudí to tohohle démona znovu k životu. Ten někdo by musel za svůj život zabít více lidí než on sám.“
„Kolik těch lidí zabil?“
„Přesné číslo není známo, ale pohybuje se okolo,“ odmlčí se a smutně sklopí pohled do země, „stovek.“
S překvapeným výrazem ztrácí dech. Tohle je zlé. Musel být někým hrozným a děsivým, když jeho činy byly tak zlé. Musel být někým, kým si nepřál být.
„Jsem tedy vrah.“
„Amone, prosím tě, je to jen pověra.“
„Na tom nezáleží! Může to být pravda. Pokud jsem zabil tolik lidí, kým mě to činí?“
Nala se k němu přimkne svým tělem. Pevně ho sevře v náruči a jemným hlasem zašeptá do jeho ucha: „Ty nejsi zlý člověk, Amone. Dokud nebudeš znát odpovědi na všechny otázky, tak nemá cenu se tím trápit.“
Jeho tělo je tuhé a chladné. Není vřelý jako obvykle. Možná se mu vrací vzpomínky. Mění se zpátky do své původní podoby. Přála by si, aby tu byla ještě nějaká naděje to změnit a zachránit ho.
„Máš pravdu. Teď je nejdůležitější najít Joshuu,“ konstatuje tlumeným hlasem a vysmeká se z jejího objetí. Jeho kroky ho vedou do další otevřené chodby, kde už se znovu automaticky rozsvítí první pochodně.
Se sklopeným výrazem a tíživými myšlenkami ho v tichosti následuje. Cítí, jak ho pomalu začíná ztrácet. Tolik by si přála zachránit jeho duši, ale nedokáže to, když nemůže zachránit ani tu svou. Teď je nejdůležitější dotáhnout svůj plán do konce.
Po pár metrech je čeká odbočka vpravo do schodů. Nala opět cítí ten zvláštní studený vítr ve svých zádech. Chtěla by se otočit, ale zklamaný Amon stále pokračuje dál svižným krokem. Aby se neztratil, přidává do kroku i ona.
Pod schody se objevuje stín vyhublé postavy. Stojí tam znovu. Ta éterická bytost s bílými vlasy a dlouhým mečem vztyčeným bez hnutí před obličejem. Bílé oči se obrací za dvojící a jeho tvář se zrcadlí ve třpytivém ostří.
„Takže si nakonec vybral najít toho chlapce. Amon Flare neví nic. Neví, kolik lidí popravil vlastníma rukama,“ spustí opět sám pro sebe tlumeným hlasem. Duchové, kteří až do této chvíle pronásledovali dvojici, se před ním skrývají ve stínech, které pochodně hází na kamennou podlahu. Opět jsou to jen mrtví, kteří mu mohou naslouchat. „Jak dlouho mu bude ještě lhát? Nala Darks, která už ztratila pojem o tom, co je pravda a co lež. Lidé se zabíjejí navzájem a lžou si do očí. Jak pošetilé.“
Při těch slovech stiskne meč ještě silněji. Jeho bílá kůže je skoro průsvitná, takže vyschlé žíly na hřbetu jeho ruky vynikají. Znovu zavane vítr a tato postava mizí v temnotě mezi vlhkými stěnami chrámu.
Společně vyjdou dlouhé schody do dalšího patra. Před jejich zraky se vynoří hladké zrcadlo… Je to něco jako skleněná vitrína na stěně a uvnitř je jakási tvář.
Amon se jen znepokojeně zamračí, ale neptá se na další zbytečné otázky. Otočí se za Nalou. „Kam dál?“
Ta ukáže vlevo. Společně pokračují už širší chodbou a hned odbočují doprava. Na konci chodby je hluboké vodní koryto, u kterého stojí kovový podstavec se znázorněnou hlavou nějaké bestie. Nala nechává Amona si ho pořádně prohlédnout.
„Zvláštní. Vypadá to jako nějaký prastarý mechanizmus,“ utrousí jakoby sám pro sebe a zamyšleně se zamračí.
Jen se pobaveně ušklíbne. Ruce, které měla do teď založené na prsou, nechává volně viset podél její štíhlé postavy. „Výborně, Amone. Tak s tím otoč,“ vyzve ho.
Překvapeně se podívá do její usměvavé tváře. Stojí přímo za ním a ruce má jen volně svěšené podél těla. Zdá se, že je to bezpečné. Amon chytá hlavu do dlaně a otočí s ní po směru hodinových ručiček. V tu chvíli se celý chrám lehce zatřese.
„Co se to právě stalo?“
„Říkala jsem ti, že se chrám rád pohybuje,“ zasměje se potutelně a opráší mu z pláště popadaný prach ze stropu. „Tak pojď.“
Mávne rukou a rozejde se chodbou zpátky. U vitríny se tentokrát dají vpravo. Narazí na další vodní koryto, u kterého zatočí doleva, kde jsou ještě další takové malé nádržky, a na úplném konci otevřené místnosti je další vitrína. Tvář uvnitř má jiný výraz než ta předešlá. Její ústa jsou otevřené dokořán. Konečně si ji může prohlédnout trochu blíž. Tvář vypadá, jako kdyby byla z vosku. Její oči jsou zavřené. Uvnitř otevřených úst není nic než černo.
Zvláštní.
Znovu se zamračí a odtáhne svůj pátravý pohled dál. „Mám z toho tady špatný pocit.“
„No tak, Amone, přece se nebojíš,“ zašklebí se pobaveným výrazem. „Nenechal by ses porazit ženskou, ne?“
Nejistě se zašklebí. Ta představa ho nijak nepopichuje, ale pořád nemůže z hlavy vytlačit ten záblesk, který mu prolétl hlavou, když uťala hlavu démonovi. Amon o její minulosti vlastně ví jen velmi málo. Nikdy se jí neptal, protože bylo více než očividné, že jí vzpomínky na ni rozesmutňují. Ale teď je opět roztomilá a hravá. Takovou ji měl nejraději. Jenže své minulosti nemůže uniknout. Tohle uvědomění ho utvrzuje v tom, že ani on se před ní nemůže dál schovávat, ať je sebeničivější. Amon si odtažitě založí ruce na prsa a jeho tvář je trochu zasmušilá. Musí přemýšlet nad tím, kolik lidí vlastně zabil.
Jen poraženě svěsí ramena s bezradným výdechem. Tuší, že je na ni naštvaný, protože mu o démonovi neřekla. „Tak pojď,“ vyzve ho mírným hlasem a natáhne k němu svou dlaň.
Shlédne k ní. Má na ní nataženou dlouhou hnědou rukavici, ale všechny prsty z ní koukají ven. Na druhé ruce má stejnou rukavici, ale ta je uzavřená. To asi kvůli tomu, aby se nepořezala o tětivu, když střílí z luku.
„Amone, věř mi,“ spustí posmutnělým hlasem. „Jak jsi říkal, teď nejde o nás ale o Joshuu.“
Přikyvuje a odevzdaně natahuje svou ruku dopředu. Nala ho pevně stiskne a přitáhne ho k sobě blíž. Mladík se nejistě zarazí, ale děvče otočí svůj obličej k vitríně. Její druhá ruka se natahuje ke sklu, ale těsně před ním svůj pohyb zastavuje.
„Zavři oči,“ vyzve ho.
Opět v jeho očích proběhne spousta otázek. Překvapeně na ni hledí.
Mihne svým pohledem zpátky k němu, aby viděla, jestli jí poslechl. Když spatří jeho výraz, potutelně se usměje a nakloní svou tvář o něco blíž.
Amon se zaraženě stáhne trochu dozadu, ale nedokáže z ní spustit oči. Nechápe, co se to v téhle situaci děje uvnitř jeho nitra, ale jeho pocity náhle zdivočely.
„Neboj se. Nechystám se tě políbit,“ zasměje se nakonec a opět se pobaveně odvrací k vitríně.
Hlasitě polkne a zavírá oči. Po chvíli se jím prožene zvláštní pocit. Rychle oči zase otvírá.
Děvče akorát stahuje ruku z vitríny. Rozhlédne se kolem sebe a zjišťuje, že stojí v úplně jiné místnosti než před tím.
„Muselo nás to nějak teleportovat!“ žasne. „Doufám, že to funguje oboustranně.“
„Neměj strach,“ chlácholí ho pobaveně. Je si velmi jistá dle tónu jejího hlasu.
Společně obchází další koryto a jdou chodbou vlevo. Projdou několik klikatých cestiček a dostávají se do místnosti s vodopádem.
„Kde se tady vzal vodopád? Zajímalo by mě, kde je zdroj jeho toku,“ bloumá hloubavě a prstem si zaklepe na bradu.
„Určitě to bude voda z oceánu. Amone, tenhle chrám je plný tajemství, na které nikdo nezná odpověď,“ pokrčí rameny dívka na jeho poznámku.
„Tak jako ty,“ utrousí zamračeně.
„Jsi na mě pořád naštvaný?“
„Už ani moc ne,“ přiznává s poraženým výdechem. „A mimochodem… nebyl jsem naštvaný, ale spíš dost zmatený.“
„No, pokud chceš, tak se mě můžeš zeptat na cokoliv, co budeš chtít, a přísahám, že ti odpovím,“ kousne se nejistě do rtu. Sama si není jistá svojí přísahou. Může jí to zahnat do kouta.
Pokračují dál spletí uliček, ve kterých by se člověk, který chrám dobře nezná, snadno ztratil. Amon začíná žasnout nad skvělým zmapováním a orientací, kterou v tomhle chrámu odvedla. Vzhledem k tomu, že se celé tohle místo pohybuje, tady musela strávit hodně času, aby se tu tak dobře vyznala a sama se neztratila. V další slepé uličce naráží na kovový podstavec s hlavou obludy. Po jeho otočení se chrám opět zatřese. Nala automaticky vychází hledat další vitrínu.
„Tvůj meč…“
„Co je s ním?“ zarazí se a ohlédne se za jeho nejistým hlasem.
„Ten znak na jeho rukojeti… Co znamená?“
„Ah, tohle. To je znak severního kontinentu. Znamená, že byl vyroben právě tam,“ odpovídá po pravdě děvče. Snaží se o to, aby její hlas nebyl nijak nápadně napjatý, ale ve skutečnosti trne uvnitř hrůzou, že ji tímhle tempem brzy odhalí. Amonova intuice byla vždycky výjimečná.
„Na mém meči je stejný znak,“ poznamená Amon zamyšleně a shlédne k rukojeti, která se pohupuje u jeho pasu.
„Opravdu?“ pokrčí rameny Nala a snaží vypadat nezaujatě. „Moc jsem si ho neprohlížela.“
„Aha,“ zamračí se podezíravě. Celou dobu se snažili přijít na to, kým je a odkud pochází, a ona mu teď vlastně řekla, že se na to ve skutečnosti vůbec nesnažila přijít. Nevěří tomu, že by jí tak snadno unikl tenhle důležitý detail. Ne, když vezme v úvahu její instinkty a pečlivost. „Může to tedy znamenat, že byl vyrobený na tom kontinentu?“
„Je to celkem jisté. Nelze podle toho poznat, kde přesně byl vyrobený, ale nemůže pocházet od jinud. Každý kontinent má svůj speciální znak. Takže pokud je ten meč opravdu tvůj, je jasné, že sis ho nechal udělat na severu.“
Konečně má Amon alespoň malé vodítko. Pravděpodobně také pochází ze severu. To je jediné kloudné vysvětlení toho, proč by si tam nechával ukovat meč.
„Ale asi mi to moc nepomůže,“ posteskne si nakonec. „Ty máš taky meč odtamtud, ale na severním kontinentu nežiješ, takže… nechala sis ho tam vyhotovit na svých cestách?“
Nala se zastavuje. „Ne,“ odpovídá tiše. „Já odtamtud pocházím. Něco ti poradím. Až budeš v Arcadii, tak ho nikde moc neukazuj. Mohli by tě zatknout. Vztahy mezi jižním a severním kontinentem jsou teď dost vypjaté. Pokud nějaký voják spatří tvůj meč, mohli by tě zavřít a vyslýchat.“
„Ale…“ zaráží se překvapeně. „Ty ho máš přeci taky. Pokud je to takové riziko, tak proč sis ho nechala?“
„Asi z nostalgie,“ usměje se, ale v jejích očích se odráží smutek. „Mám ho už dlouhá léta a je to jediná vzpomínka na můj domov.“
„Za tu dobu, co se známe, jsem se tě na to nikdy nezeptal, ale kdo jsi vlastně byla před tím, než jsi přišla do Austenu?“
„Nebyla jsem nikdo,“ vydechne tlumeným hlasem a vydává se do další temné chodby. „Poslyš, Amone, vím, že jsem slíbila, že odpovím na vše, ale tohle je docela dlouhý příběh. Není na to vhodný čas ani situace.“
„Já vím. Nechme to být,“ přikyvuje. Jeho výraz se zdá být smířený. Opět se v jeho tváři zračí náznak úsměvu.
„Jsme tady,“ pokyne Nala k další vitríně před nimi. Natahuje ruku za sebe, aby chytila Amona.
„Můžu to teď zkusit já?“
„No, jasně,“ usměje se a ustupuje krok dozadu.
Amon přistupuje blíž. Pevně sevře dívčinu ruku a svou druhou dlaň pokládá na hladké sklo. Opět jím projede ten nejzvláštnější pocit. Před jeho očima se zamlží a opět se rozostří tak rychle, že se mu z toho zatočí hlava.
„Jsi v pořádku?“ zeptá se starostlivě Nala, když Amon zavrávorá a musí se do ní zapřít.
„Cítím se divně.“
„Ha-ha, také jsem se poprvé necítila nejlépe, proto jsem ti doporučovala mít zavřené oči,“ utěšuje ho. „Příště už to ustojíš lépe. Tak pojď. Joshua čeká.“
Při jejích slovech se dává dohromady a následuje jí do další spleti uliček. Na druhé straně jedné z chodeb se dostanou na otevřené místo s dlouhým korytem uprostřed místnosti. Tohle místo je trochu jiné, než ta předešlá. Ve vzduchu se snáší zvuk jakéhosi vrzání nebo svištění. Před nimi se otevírají tři chodby vedle sebe.
„Co je tohle za místo?“
„Jsme už hodně hluboko. Tohle je poslední místo, kde by Joshua mohl být. Nechápu, jak se dostal takhle daleko,“ rychle ho odbude a rozejde se do jedné z chodeb.
Chce se vydat za ní, ale najednou ho z druhé chodby zavolá tichý hlas. Okamžitě se zaráží a nerozvážně vchází dovnitř. „Joshuo?!“
Nala se dostává na konec krátké chodby, kde je další podstavec. Na tomhle je znázorněna hlava démona chrlícího oheň. Děvče se dlouho nerozmýšlí a otáčí hlavou. Chrám se opět otřese v základech. Dokonce to cítí i Amon ve vedlejší uličce. Ten pokračuje dál delší a temnější chodbou. Pochodně tu mají mnohem širší intervaly. Nala se otáčí za svá záda. Zjišťuje, že ji Amon nenásleduje. Rychle se rozeběhne zpátky do otevřené místnosti.
Sakra, Amone, kde jsi? Nemůžu si dovolit tu hledat i tebe,“ zamračí se a vleze do další chodby.
Mezitím se major dostává na konec. Je tu další podstavec, ale tenhle je něčím zvláštní.
Na tomhle podstavci je zobrazeno tělo anděla. Zvláštní… tenhle má křídla připomínající křídla démona.
Pomalu začíná sahat na jeho hlavu. Najednou k němu vystřelí jiná ruka, která jeho jednání okamžitě zastavuje. Zvedá svůj zmatený pohled k postavě stojící nad ním ve svitu pochodně. Je to Nala a na její tváři je přísný výraz.
„Ne,“ zakroutí hlavou a odtrhne jeho ruku co nejdál od podstavce. „Tímhle neotáčej.“
„Co se děje? Myslel jsem, že to má aktivovat portál.“
„Nějaký určitě, ale ten my nepotřebujeme.“
„Kam tenhle vede?“
„Nevím, ale rozhodně to nechci zjišťovat.“
„Tohle má být odpověď?“
„Vzpomínáš si na první vitrínu, kterou jsme potkali v chrámu?“
„Ano, je to ta hned nad schody.“
„Pečlivě jsem to tu prohledala a jedině tahle tvář je jiná než ty ostatní. Jednou jsem otočila tímhle podstavcem. Chrám se začal tak prudce třást, že mě to tu málem zavalilo. Otevírá to nějakou místnost, která je právě za tou vitrínou. Byla jsem už u ní a chtěla jsem se jí dotknout, ale co mnou v tu chvíli projelo za pocit… Je tam něco opravdu zlého, Amone, a myslím si, že to nechci vypustit ven.“
„Dobrá,“ přikyvuje a rychle se odtahuje ještě dál. Pokud je tam něco, co vyděsilo i Nalu, nebude to nic, s čím by si on sám chtěl nějakým způsobem zahrávat. „Jdeme pro Joshuu.“
Oba dva se rozejdou chodbou zpátky do velké místnosti. Jejich kroky je vedou do poslední ze tří chodeb. Po pár krocích spatřují tělo malého chlapce na chladné kamenné podlaze. Dívka s hrůzným výrazem v očích hned přiběhne k dítěti s tou nejtemnější myšlenkou.
„Je v pořádku?“ ptá se tázavým tónem Amon.
Nala pevně chlapce stiskne ve svých rukách. „Je naživu. Má jen pár povrchových zranění,“ vyhrkne. V tu chvíli jí padá obrovský kámen ze srdce.
Amon si v hlavě probírá celou cestu a nedokáže stále přijít na logický způsob, jak se dostal až na tohle místo úplně sám. „Je to zázrak, že se mu nic hrozného nestalo.“
„Ať je to jak chce, musíme odsud hned pryč,“ vyhrkne spěšně děvče a zvedá dítě v náručí. „Musíme ho odnést do vesnice.“
„Vezmu ho,“ nabízí se Amon a okamžitě chlapce přebírá z jejích rukou.
Nala se rozejde nahoru. Na konci chodby je další vitrína. „Tohle je zkratka,“ vydechne a položí ruku na Amonovo rameno, aby se všichni tři mohli přenést společně.
Dostávají se tak do místnosti nad schody. Když prochází kolem vitríny, o které Nala předtím mluvila, Amon se na okamžik zastaví a pohlédne do ní. Jakoby se tvář uvnitř sama od sebe začala pohybovat a svou gestikulací ho zvala k sobě.
„Amone!“ vyhrkne Nala. „Tudy!“ ukáže směrem dolů ze schodů.

Amon se budí z podivného transu. Tvář je opět nehybná. Přestává si jí všímat a společně schází schody.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top