Zlomená srdce - Kapitola 6 (část 1/2)


Loučení

Dny utíkaly jako voda. Byl to už skoro měsíc, co Amon přebýval v Austenu. Jeho myšlenky se stále ztrácely v temnotě a krásná cizinka, která mu obětovala všechnu svou péči, se den ode dne vzdalovala. Někdy byla celé dny pryč, aniž by mu řekla, kam jde nebo kdy se vrátí. Amonovi na tom ale nezáleželo. I přes všechna tajemství, která se nad její hlavou vznášela, se cítil den ode dne jistější svými city k ní. Sice přesně nevěděl, o co jde nebo co znamenají, ale věděl, že každá chvíle strávená s ní, je pro něj jedinečná a dokonalá. S nikým se tolik nezasmál jako s ní. Měl rád její léčivé doteky. Byl posedlý jejíma burgundskýma očima. Miloval jejich pohled.
Byl to takový ten den jako většina, které v Austenu strávil, kdy byl zase zcela ponořen do těch očí jako do bezedné studny vytoužených přání. Její jemné ruce se opět staraly o jeho rány na boku. Dlaní se zapře do jeho břicha, ale jen velmi jemně. V Amonovi to zase budí ty zvláštní pocity nervozity, které nedokázal k ničemu přiřadit. Nala nahlédne pod jeho obvaz.
„Výborně,“ zaraduje se upřímně a opanuje ho zářivým úsměvem. „Zdá se, že nebudeš potřebovat další převaz. Rány jsou už prakticky zahojené.“
„To jen díky tobě a tvé lékařské praxi.“
„Kdepak,“ zakroutí nesouhlasně hlavou. „Musíš být opravdu silný, když si přežil něco tak hrozivého. Kohokoliv jiného by ty útesy rozcupovaly na kousky. Není to jenom o síle těla, ale hlavně mysli.“
Amon se mile usměje.
„Co tvá hlava? Stále míváš ty bolesti?“
„Už jen velmi zřídka.“
„To je moc dobře. Měla jsem velký strach, aby se ti neudělal otok. To už by ani moje kouzelné ruce mnoho nezvládly,“ odechne si. „Třas v rukách taky ustal?“
Amon shlédne ke svým dlaním a pečlivě si je prohlíží ze všech stran. Nala ho zaraženě pozoruje. Jeho výraz je zmučený. Vypadá, jakoby se v jeho hlavě rodila vzpomínka.
„Amone?“
„Myslím, že to už je dobré,“ vydechne, ale jeho pohled se stále ztrácí někde daleko v temnotě jeho mysli naváděn záhadným pocitem deja vu.
Nala se usměje a natáhne se k němu. Její dlouhé prsty zajednou do těch havraních vlasů a odhrnou je na stranu. „Takhle je to mnohem lepší.“
Konečně jí věnuje plnou pozornost. Na malý okamžik znervózní. Stane se to pokaždé, když se k němu Nala zachová tak vřele nebo když je velmi blízko jeho osobě. Rychle zase trhne pohledem na stranu a vzdaluje se její dlani. „Vlastně jsem se ještě ani nezeptal, kde ses tohle všechno naučila. Od té doby, co tu jsem, se na tebe dovídám spoustu zajímavých věcí. Například, že chodíš lovit zvěř do lesů, ovládáš několik světových jazyků a jsi zázračná lékařka.“
Nala stahuje svou ruku zpátky k tělu, ale necítí se nepříjemně, protože se odtáhl dál. Stále si udržuje svůj vřelý úsměv. „Amone, nepřeháněj tolik,“ zasměje se nevinně. „Ale jestli to chceš opravdu vědět… Jistě si slyšel, že jsem jeden čas hodně cestovala. Občas se dostaneš na místa, kde se o sebe musíš umět postarat. Ale spoustu těch dovedností dnes už nevyužiju. Například původními jazyky mluví už jen pouhých deset procent světové populace. Jsou to většinou malé ostrovní státy odseknuté od čtyř světových velmocí, kde se běžně používá univerzální jazyk už mnoho let.“
„Je úžasné, že toho tolik víš.“
Nala se jen mile usměje.
„Proč ses tak najednou rozhodla poznat svět?“
„Svět? Ne, Amone, chtěla jsem poznat lidi,“ namítá. Její výraz se mění. Už se neusmívá a její tón je zcela vážný. „A nakonec jsem zjistila, že lepší lidi než tady v Austenu už nikde nenajdu,“ zasměje se nakonec.
„To ano,“ přitakává. „Zajímalo by mě, jaký člověk jsem byl asi já.“
„Já můžu říct jen to, že nejsi zlý člověk.“
„Jak si můžeš být tak jistá?“
„Začal si úplně od znova. Tady a teď se ukázala tvá skutečná podstata. To, kdo doopravdy jsi. Tvoje oči nesou barvu noci, ale není v nich žádná lež ani přetvářka.“
Nala si se svými slovy uvědomuje, že je to pravda. Po zádech ji přeběhne mráz, ale zároveň jí ze srdce spadne obrovský kámen. Možná je Amon pro svou dobrosrdečnost pouze využíván Sapphirehallem a jeho jádro stále dokáže rozeznat skutečnou spravedlnost, když ho nasměruje na tu správnou cestu. Chce to ještě trochu času a všechno mu řekne. On to pochopí.
„Je to tak zvláštní pocit, když se na tebe dívám a poslouchám tě. Jsi ke mně tak laskavá. Tvoje oči jsou tak hřejivě známé, ale přesto tolik vzdálené. Připadá mi, že mě znáš tak dobře. Vždycky uhodneš, co mi je ještě dřív než jen stačím promluvit.“
Nala usměvavě vydechne. „To kvůli tvému obličeji,“ zasměje se a následně udělá morbidní grimasu.
Oba dva rázem vybuchnou smíchy. Ani Nala netušila, že je ve svém lhaní tolik dobrá. Během toho – pro ni dlouhého měsíce – se Amonovi vyhýbala, co to šlo. Jen aby mu nemusela znovu a znovu lhát.
„Víš, Amone, ve skutečnosti jsem ti opravdu lhala. Ty a já se už dávno známe,“ spustí s velmi vážným tónem.
Amon okamžitě ostražitě nastavuje uši s překvapeným výrazem. Neví, co by na to měl říct, ale cítí, že krev v jeho žilách tuhne napětím a srdce se mu rozbušilo jako o závod.
Nala se k němu natahuje a velmi tichým hlasem spustí: „Byli jsme manželé. Jednoho dne si mě opravdu moc naštval, a tak jsem tě shodila z útesu,“ zasměje se. „Ale už ti všechno odpouštím.“
„Nech toho,“ zavrčí nevrle. V tu chvíli si uvědomuje, že mu ze srdce spadl veliký kámen. Možná už nechce znát nic ze své minulosti. Je mu dobře tam, kde je. Vzpomínky by to mohly akorát zničit. „Tohle není vtipné.“
„Copak nevěříš tomu, že bych tě shodila?“ zvedne hrdě hlavu. „Věř mi, že mám páru, i když se nezdám!“
„Tomu bych i věřil, ale pochybuji, že by sis někdy vzala někoho, jako jsem já,“ zakroutí nešťastně hlavou.
Nale padá úsměv z tváře. „Proč-“ zajíká se nevěřícně. „Proč o sobě pořád tolik pochybuješ?“
„Poznal jsem to z tvého výrazu,“ ušklíbne se a následně udělá stejný obličej jako ona před několika okamžiky, když se pokoušela imitovat jeho.
Oba se hlasitě zasmějí.
Amon k ní natáhne svou ruku, ale než dosáhne na její tvář, zastavuje se a pevně ji stiskne do prázdna. Dělal tohle často. Vždycky ho hnala touha se jí dotknout, ale nikdy to neudělal. Ve skutečnosti se Nala dotýkala jeho, ale nikdy tomu nebylo naopak. Pokaždé jakoby jeho ruku zastavila nějaká myšlenka a odradila ho od toho. Jakoby stále nedokázal uvěřit, že je skutečná a bál se toho, že když se jí bude snažit dotknout, rozplyne se jako ranní mlha. „Budeš mi chybět, až odejdu.“
Nala se stáhne s nepřípustným výrazem ve tváři. „Vždyť ještě nikam neodcházíš, tak proč o tom mluvit.“
„Ani bych nemusel,“ vydechne s tónem plným očekávání, „kdyby si nechtěla.“
„Amone, o čem to mluvíš?!“ vyjede na něj. „Copak si ani neuvědomuješ vážnost téhle situace? Chci říct, že… někde na tebe třeba čeká rodina… manželka… děti… Taky si nepřeji, aby si nás opustil, ale-“
„Omlouvám se. Neuvědomil jsem si to. Jen… nedokážu odhadnout, co vlastně cítím, ale jsem si jistý tím, že mi to tu bude moc chybět. Ty mi budeš chybět,“ naléhá Amon.
„Já se omlouvám. Vím, že mé chování občas vypovídá o tom, že-“ chytne se rozklepanou rukou temene hlavy. Takhle se do toho zamotat svými intrikami rozhodně nechtěla. Ať Amon cítí cokoliv, je to možná silnější a čistší než to, co cítil tenkrát. Je to jistě způsobené tou amnézií. Kdyby věděl, co je ve skutečnosti za člověka jen těžko by k ní znovu budoval byť jen známost. Nesmí mu ublížit. Už nikdy víc. Ale přijít teď s pravdou ven by všechno jen pokazilo. Celý její plán.
„Já jsem zamilovaná do někoho jiného, Amone,“ vyhrkne neuváženě. Na její mysl přichází voják se stříbrnými vlasy a tvrdostí v jeho výrazu. Sice si nebyla jistá tím, jestli jsou její slova pravdivá… Nebyla si jistá tím, jestli láska k němu se o něco více liší od lásky, kterou cítí k Amonovi, ale v tenhle okamžik tomu tak muselo být.
„Však já vím,“ zamračí se Amon. Jeho výraz ovšem není nijak ublížený. Tahle informace pro něj není nová. Už o tom slyšel. „Ten Genji… tvůj snoubenec… má opravdu velké štěstí.“
Nala jen provinile sklopí pohled na své roztřesené ruce. „Ah, ano… Genji…“
Nala zvedá pohled do jeho tváře. V její hlavě šrotuje velká spousta myšlenek: „Nevíš, kdo jsem, ale přesto jsme si nikdy nebyli bližší. Nikdy jsem neviděla tvůj úsměv častěji. Amone, jsi teď úplně jiný člověk, než když jsem tě viděla naposledy v Sapphirehallu. I já jsem úplně jiná, co jsem odtamtud odešla. To právě Sapphirehall hází na naše duše stín a zahlcuje je temnotou. Kéž by ses tam nikdy nemusel vrátit, ale je to nutné pro můj plán… pro naši svobodu… pro svobodu všech. Chtěla bych zůstat s tebou na tomhle místě… Ale neboj se. Půjdu s tebou bok po boku třeba do pekla. Už tě neopustím.

O pár dní později už Amon nemohl dál potlačovat tu hlodavou myšlenku v jeho podvědomí, která mu skoro nedala spát. Uvědomil si to právě ve chvíli, kdy skládal dřevo na topení pro Lydii. Byl to jeden z těch dnů, co Nala nebyla ve vesnici už skoro dva dny. Amon nevěděl, co vlastně celé ty dny mimo vesnici dělá a už se ani nenamáhal se ostatních ptát. Většinou jen mávali rukama s přívětivými úsměvy a vykládali kdesi cosi. Amon předpokládal, že chodívá do Arcadie za jejím snoubencem, Genjim. Nepotřeboval znát podrobnosti. Dnešní den se mu zdál jako stvořený pro to nechat se pohltit tou myšlenkou.
Už je to měsíc, co jsem tady. Za tuhle dobu jsem toho hodně zažil. Znám tu hodně lidí, ale stále jsou pro mě tolik cizí. Moje vzpomínky jsou černé. Na nic jsem si nevzpomněl. Nebýt Naly a její babičky Lydie… stejně jako mnoha dalších lidí z této vesnice, co mi pomohli… hm. Musím navštívit jiné místo a vzpomenout si, kdo vlastně jsem.
Amon zvedá poslední poleno na vysokou hromadu. Během pár dnů tady už hodně zesílil. Jeho rány jsou zcela zahojené. Bolesti hlavy už ustaly snad nadobro. Je ve skvělé kondici vydat se vstříc pravdě a vzpomínkám. Tady ve vesnici ho už nic nečeká. Je na čase ji opustit.
Otírá své zpocené čelo do košile, která kdysi mívala bílou barvu. Teď je zašedlá a umouněná, protože Amon byl skutečný dříč a dokázal pracovat od rána do večera. Obchází Lydiinu chalupu a vchází dovnitř hlavními dveřmi.
Lydia sedí u svého pravidelného šálku čaje. „Amone, to už jsi hotový?“ žasne nad jeho rychlostí.
„Dřevo už je narovnané,“ odpovídá strohým hlasem.
„To je dobře,“ usměje se na něj. „Jdi se trochu omýt. Já ještě uvařím čaj a skočím pro Lalinu a Joshuu.“
„Je tu jedna věc, kterou vám chci říct,“ vydechne tichým hlasem Amon. Na malý okamžik se odmlčí a znovu se zamyslí. Jakoby ztrácel jistotu o svém rozhodnutí, ale nakonec si uvědomuje, že je to nevyhnutelné. „Co jsem tady, tak se mi paměť nezlepšila. Hodně jsem o tom přemýšlel.“
Lydia jen pokřiví svůj úsměv v tvrdou linku. „Rozumím,“ přikyvuje. „Takže chceš Austen opustit?“
„Ano,“ přikyvuje rozhodně s vážností v obličeji.
„Jsi si jistý, že to chceš udělat právě teď? Pokud vím, tak Nala není ve vesnici, takže nebudeš mít možnost se s ní rozloučit a poděkovat jí za všechno, co pro tebe udělala.“
Amon sklopí svůj zahanbený pohled do země. „Já nemůžu-“
Lydia nenechá jeho myšlenku dopovědět a znovu přikyvuje hlavou. „Asi to dokážu pochopit,“ řekne soucitně. „Nic proti tomu nemám, když myslíš, že to pro tebe bude nejlepší.“
„Jsem tak přesvědčen,“ přikyvuje rozhodně. „Vydám se do Arcadie. Myslím, že tam zjistím víc než v této malé vesnici.“
„Do Arcadie není jednoduchá cesta, Amone,“ varuje ho starostlivě Lydie. „Budeš muset přejít přes horu Austen a tam to není moc bezpečné. Vážně nechceš počkat na Nalu? Zná tu horu lépe než kdokoliv jiný. Ukázala by ti nejrychlejší cestu a hlavně… v krajních případech je dobrá bojovnice.“
„To věřím, ale přesto si myslím, že bude lepší, když půjdu sám. Nemůžu od ní žádat další laskavost. Jsem jí více než dlužen a je nejvyšší čas se osamostatnit.“
„Nebudu tě tu držet. Buď na cestě opatrný, Amone,“ přikyvuje. Lydia nevěděla, co má Nala s Amonem za plány a vzhledem k situaci se jí neptala. Nebude se tedy vměšovat do jeho rozhodnutí. „A nezapomeň se rozloučit alespoň s Wedgem. Jemu také dlužíš za to, že jsi naživu.“
„Určitě se u něj zastavím. Kromě toho zajdu i za Lalinou. Leží u ní ten meč, co se mnou Wedge přinesl. Myslím, že podle toho, co říkáš, se mi bude ještě hodit.“
„Dobře, děkuji za to dřevo. Přeji ti hodně štěstí na tvé cestě. A ať nad tebou stále bdí bohové.“
„Děkuji,“ vydechne. „Můžu jen… Ještě bych měl jednu prosbu.“
„Ano, Amone?“
„Vyřiďte za mě Nale, že jí… že je mi líto…“ snaží se najít ta správná slova, ale příliš se mu to nedaří. Nakonec jen poraženě vydechuje. „Že nečekám, že mi někdy odpustí.“
Amon se s posledními slovy na jazyku hbitě otočí. Nečeká na její reakci a odchází ze dveří se zmučeným výrazem. Může za to něco bolestivého v jeho hrudi. Začalo ho to zevnitř rozežírat. Nechtěl, aby to Lydia viděla. Určitě by jí trápilo, kdyby tušila, v jakém stavu ve skutečnosti odchází. Je to velmi starostlivá a soucitná dáma.
Jeho kroky ho vedou k nedalekému domku, ve kterém přebývali Nala, Lalina a Joshua. Amon ze zvyku bez zaklepání vejde dovnitř. Z kuchyně se ozývají zvuky. Pokračuje tedy úzkou chodbou rovnou tam. Lalina stojí u kuchyňské linky a prozpěvuje si. Během toho pečlivě otírá prach. Provádí domácí práce jako obvykle. Většinu jich zastávala právě ona a Nala se spíš starala o ty „mužské“ potřeby v domácnosti. Například když bylo něco potřeba opravit nebo ulovit, byla vždy k dispozici.
Amon přichází blíž a pokládá jí ruku na rameno. Lalina se vyděšeně otáčí a uskakuje. Její hruď pumpuje jako o závod. Pokládá si ruku na srdce.
„Vyděsil si mě, Amone! Neslyšela jsem tě přicházet,“ vyhrkne. Následně si oddechuje s rukou na svých prsou. Na její tváři se objevuje úsměv. „Jsem ráda, že jsi za mnou zaskočil. Můžu ti nabídnout něco k pití?“
„Ne, díky, Lalino. Jen jsem ti přišel poděkovat za to, co jsi pro mě udělala.“
„Vždyť… Počkej. Snad nechceš odejít?“ zaráží se a překvapeně zamrká velkýma zelenýma očima.
„Za tu dobu, co jsem tady se moje paměť nezlepšila. Je to moje konečné rozhodnutí.“
„Ale Nala tě bude… To jsi opravdu takový blbec, že se s ní ani nerozloučíš? Myslela jsem si o tobě tedy něco jiného,“ zamračí se nevrle Lalina a přísně si zakládá ruce do boků.
Amon oněměle zírá do její tváře. Zcela chápe její reakci. I on sám se za své rozhodnutí stydí. Je totiž velice sobecké. Jedná tak proto, aby se nemusel dívat do její tváře, když jí bude opouštět.
„Ale… asi ti trochu rozumím,“ zašklebí se nakonec a uvolňuje svůj pevný postoj. S kyselým úšklebkem pokládá hadr na linku.
„Přišel jsem si pro ten meč, který tu máte schovaný.“
„Ah, ano. Co kdyby ses trochu opláchl, Amone? Smrdíš jako skunk. Mám pro tebe ještě překvapení na rozloučenou,“ usměje se potutelně Lalina.
„Pro mě?“
Přikývne. „No tak běž! Víš, kde je přeci koupelna. Já ti to tu zatím připravím.“
„Dobrá.“
Amon se se zaraženým výrazem otočí za sebe, kde jsou dveře do koupelny. Mezitím, co koná svoji rychlou koupel, Lalina vytáhne z velké truhly v ložnici dané překvapení a rozloží ho na postel. Když Amon vychází z koupelny, děvče ho nasměruje do ložnice. Amon překvapeně hledí na postel, kde je rozložená jeho uniforma.
„Dala jsem ti dohromady tvé oblečení. Jsem skvělá švadlena. Alespoň něco umím lépe než Nala. Ta je na dívčí práce úplně levá,“ zachichotá se. „No tak, Amone, obleč si ho! Já na tebe zatím počkám v kuchyni.“
Lalina se otáčí a opouští místnost. Amon si pečlivě prohlíží její práci. Nepamatuje si, jak vypadala před tím, ale asi takhle nějak vypadala, když byla nová. Nikdo by nepoznal, co všechno v ní vytrpěl. Amon na sebe nadšeně natahuje černou uniformu a připíná si karmínový plášť. Nejsou na ní žádné zřetelné znaky, podle kterých by se dalo poznat, odkud pochází nebo že by to snad vůbec byla vojenská uniforma. Jeho brnění bohužel vzalo moře a nic z něj nezbylo. Tady své odpovědi zatím nenalezne.
Vrací se za milou dívkou do kuchyně. Ta stojí uprostřed místnosti a ve svých rukách svírá meč v černém pouzdru. Amon jej už viděl, když mu ho na začátku ukazovala Nala s doufáním, že se mu něco vybaví, ale bezúspěšně. Ani tentokrát to v něm nebudí žádné vzpomínky. Lalina mu ho podává. Amon si ho prohlédne a jemně přejede svou rukou v černé rukavici po jeho rukojeti z dvou propletených hadů. Na hlavici vidí jakýsi znak, ale ten mu vůbec nic nepřipomíná. Zachytává si ho tedy za pásek a naposledy na děvče pohlédne děkovným pohledem.
Lalina k němu znovu natáhne ruce. Tentokrát v nich svírá uzlíček s jídlem a vodu. „Tady máš nějaké zásoby na cestu. Opravdu chceš odejít?“ ptá se znovu s útrpným výrazem ve tváři. „Nechceš si to ještě rozmyslet a dát tomu nějaký ten čas? Nebo alespoň počkat na Nalu. Ona by jistě-“ naléhá.
„Už jsem se rozmyslel. Odcházím.“
„Dobře. Když myslíš, že je to pro tebe to nejlepší. Dávej na sebe pozor.“
„Děkuji,“ přikyvuje Amon a opouští její domek.
Čeká ho poslední zastávka před odhodem z vesnice. Wedge sedí na sedačce v obývacím pokoji, zatímco jeho žena ve vedlejší místnosti připravuje oběd.
„Nazdár brácho!“ zvolá spokojeně, když po zaklepání mezi dveřmi Amona uvidí. „Co tě přivádí ke svýmu zachránci?“ zeptá se a náhle se zarazí. „Co to máš na sobě za nový hadry?“
„To je oblečení, co jsem měl na sobě, když jsi mě našel. Lalina mi ho dala dohromady.“
Wedge se podezíravě zamyslí. Cítí, že se něco děje, ale snaží se zatím nedávat nic najevo. „Tessalia připravuje právě voběd. Dáš si s náma, ne?“
„Po pravdě, Wedge, rozhodl jsem se opustit Austen,“ namítá smutným tónem. „Vydám se do Arcadie. Jenom jsem ti přišel za všechno poděkovat.“
„No tak, darmošlape, myslel sem si, že se tu ani nezastavíš, až budeš vodcházet,“ zasměje se hrdelně Wedge a poplácá ho po rameni. „Tak trochu sem se v tobě splet, ale… pokud vim, tak Nala se ještě nevrátila do vesnice. Ví vo tom, že vodcházíš?“
Amon na něj bez odpovědi dál hledí zahanbeným pohledem. Jeho výraz mluví za vše.
„No, je to tvoje věc. Nebudu se ti do toho motat, takže ti přeju, ať ti tvoje cesta výde.“
„Díky, Wedge. Sbohem.“
Amon přikývne a vrátí se zpátky ke dveřím. Pokračuje až k okraji vesnice. Joshua tam stojí a sleduje ho se slzami v očích. Už mluvil s Lalinou, která mu řekla, co se Amon chystá udělat. Ten je natolik zabraný do svých výčitek svědomí, že si chlapce ani nevšimne a jen ho při odchodu míjí.
„Odcházíš, co?!“
Zastavuje se na své cestě ven z vesnice a otáčí se směrem za hlasem malého kluka. Je překvapený, že ho tu vidí, ale než si stačí uvědomit situaci, je už příliš pozdě na omluvy.
Joshua nasazuje vzteklý výraz. „Po celé té době, co jsme byli spolu, prostě odejdeš bez jediného slova?!“
„Joshuo…“
„Nenávidím tě! Byl si můj nejlepší kámoš! Slíbil si, že se podíváme na ty trosky na západě, ještě než nás opustíš! Jsi lhář!“
Joshua se rozpláče a vyběhne na květinové louky za vesnicí. Amon věděl, že má ten kluk zakázáno chodit mimo vesnici. Zejména se musel vyhýbat lesům a bylo prakticky nemyslitelné, aby se vydával sám prozkoumávat rozpadlý chrám na západě, o kterém před chvílí mluvil. Jeho malá postavička pomalu mizí za kopcem. Amon si konečně uvědomuje, co se stalo, a rychle se vydává jeho směrem. Za horizontem naráží na hustý černý les. Chrám by měl být hned za ním. Ovšem Amonova neznalost zdejšího terénu snadno zapříčiní, že se rychle v lese ztratí. Bloumá mezi stromy a volá Joshuovo jméno. Bezúspěšně. Po nějaké době se ozve svištění větru. Jakoby k jeho hlavě letěla obrovská vosa, která svými křídly seká vzduch. Najednou se v kmenu stromu přímo před ním zarazí šíp a rychle se mihotá od tvrdého nárazu. Amon vyděšeně zkoprní na místě. Šíp se zarazil sotva pár centimetrů od jeho tváře. Někdo na něj útočí ze zálohy.
„Došla ti slova na rozloučenou?“ zavrčí nabroušený ženský hlas.
Amon se otáčí jeho směrem. Spatřuje Nalu oblečenou do hnědých kožených kalhot a bílé košile s hnědou vestičkou na šněrování vepředu. Na nohou má vysoké pevné boty a v ruce svírá luk. Na zádech má toulec se šípy. Znovu mrštně vytáhne jeden z nich a zachytává ho za tětivu, aby mohla znovu přesně zamířit. Její tvář je velmi vážná a v jejích očích se zračí smutek a hněv. Je zklamaná z toho, že po tom všem odešel bez rozloučení, ale více ji rozpaluje myšlenka, že kvůli jeho nečekanému odchodu, mohl celý její plán vyjít v niveč. Jak si odechla, když ho nakonec našla v těchto lesích. Její technika stopování patřila k těm nejlepším, ale ne že by ji na uřvaného Amona příliš potřebovala.
Drží hrot šípu jeho směrem a prakticky bez dechu míří přímo na jeho hruď. „Vrátila jsem se do vesnice z lovu a tam mi řekli, že prý si odešel. Chceš jít do Arcadie.“
Bedlivě ji sleduje. Věděl, že pro vesnici chodila lovit zvěř do lesů, ale nikdy neměl možnost ji spatřit v jejím úboru nebo snad se zbraní v ruce. Většinou odcházela i přicházela za hluboké noci bez jediného slova. Několik dní ji pak neviděl, dokud opět nestála v kuchyni v těch modrých šatech a stužkou v rozpuštěných zlatých vlasech s tím nejzářivějším a nejvřelejším úsměvem na tváři a nepřipravovala snídani. Nikdy se jí na to neptal. Byl tolik učarován dokonalostí situace, že se neodvážil kazit atmosféru zbytečnými otázkami. Takhle ji neznal. Teď se na něj nedívalo to milé děvče, které by se rozkrájelo pro jeho život. V jejích očích bylo ještě něco. Něco temného. Něco, co by pustilo tětivu a nechalo by ten šíp prolétnout jeho tělem.
Měla by ji pustit, pokud by to znamenalo, že se jí uleví. Tahle myšlenka se jí honí hlavou stále dokola. Ruce se jí začaly znatelně mihotat v křeči. Možná to byla lehká touha nechat promluvit hrot jejího šípu. Nenapadá ji odpověď na to, co Amona vedlo k tomu, aby po tom všem, jak si ho postupně omotávala kolem prstu, odešel bez rozloučení. Také si ho ostražitě prohlíží střeženým pohledem. Možná si na něco vzpomněl a teď běží zpátky domů, aby podal všechny nastřádané informace Abernantovi. Nevidí jiný důvod k tomu, proč by se jinak neobtěžoval na ni počkat. Ví, kdo je a nechtěl být prozrazen. Zradí ji. Je oddán Sapphirehallu a po těch letech zapomněl na jejich společné přátelství. Nedivila by se tomu. Vždyť mu přeci lhala. Dokázala by to pochopit, ale nemůže ho jen tak bezelstně nechat odejít. Jenže jeho zabití je pro ni nemyslitelná alternativa.
„Myslíš si, že to dokážeš sám, když ani nevíš, že hora Austen je na jih od vesnice? Tyhle lesy jsou na západě, Amone.“
Konečně se budí z překvapení a nervózně vydechne. Teď nejde o nevyřízené účty mezí nimi. Joshua může být v nebezpečí. „Já vím. Tuhle část krajiny neznám, ale teď nejde o mě. Joshua zaběhl někam sem do těch lesů a myslím si, že chce prohlédnout ty staré sutiny na západě.“
Nala překvapeně vykulí oči. Stahuje svůj luk dolů a rychlým gestem schovává šíp zpátky do toulce. Bez jediného slova se rozejde dál do lesa. Amon se na nic neptá a následuje ji. Je stále oněmělý její reakcí.
„Proč by tam chodil sám?“
Amon jen zahanbeně sklopí pohled do země. Cítí se provinile za její šatnou náladu. „Nalo, měla by ses vrátit do vesnice a říct to ostatním. Já půjdu-“
Snaží se jí teď zbavit. Možná jsou její domněnky pravdivé. Tenhle příběh o ztraceném Joshuovi může být jen lež. Rozhodně ho teď nenechá bez dozoru.
„Ty půjdeš? Kam? Než by si našel cestu, tak by byla noc. Já ty ruiny dobře znám,“ spustí přísným hlasem. „Amone, proč jsi mě opustil bez jediného slova?“
„Omlouvám se.“
„To není odpověď. Hora Austen je nebezpečné místo, i kdyby se ti povedlo s tvým orientačním nesmyslem najít cestu tam… Víš, jaké nebezpečí tě čeká? Já znám všechna místa na tomhle kontinentu. Mohla jsem tě provést nejschůdnější cestou a taky… bychom spolu strávili ještě trochu času,“ zastavuje se a otáčí k němu svou starostlivou tvář. „Bála jsem se o tebe!“ vyhrkne.
Amon při jejích slovech konečně začíná rozeznávat její pocity. Je tam jistý náznak bezradnosti. Tenhle pocit dobře zná. Ač ve znalosti těch hezkých pokulhává, ty temné a skličující zná velmi dobře a čistě.
Nala ve svých slovech také něco nalezla a tím byla pravda. Ani si neuvědomila, jak ta slova byla pravdivá. Konečně poznává, že všechen ten její hněv nevycházel z pocitu bezradnosti vůči jejímu plánu, ale z pocitu viny, že mu neřekla pravdu, a že nechala zmateného Amona kráčet vstříc úhlavnímu nepříteli. Nikdy by si neodpustila, kdyby se mu něco stalo. Stejně jako by si neodpustila, kdyby se něco stalo lidem v Austenu. Proto musí navázat na svůj plán a zatím Amonovi nic neříkat. Teď je s ní a ona se postará o to, aby byl zase v bezpečí pod jejím dozorem.
„Myslíš si, že potom všem pro mě bylo jednoduché tě opustit? Jsem zbabělec,“ vyhrkne po krátké odmlce Amon a nasazuje zmučený výraz.
Nala se zaráží. „Nerozumím ti.“
„Jsem ti vděčný za tolik věcí… za svůj život. Bál jsem se toho, co se stane, když tě uvidím. Nechtěl bych odejít, proto jsem šel bez jediného slova,“ prohlásí zcela upřímně. „Nerozumím těm pocitům moc čistě, ale tímhle jsem si jistý.“
Nala uvolňuje svůj vztek a nakonec upouští i od té nejistoty. Dle svých schopností soudí, že jsou jeho slova pravdivá. Ospravedlňuje ho od podezření a pokračuje ve svém plánu, který se lehce zkomplikoval, ale stále má vysoké naděje na úspěch.
„Dobrá. Dovolíš mi tedy tě doprovodit do Arcadie, kde se budeme moci rozloučit jako praví přátelé? Já tě jen tak nenechám odejít, Amone. Znamenáš pro mě příliš na to, abych tě nechala zmizet v horách bez ochrany,“ odvětí zcela upřímně. Všechna slova vychází z hlouby jejího srdce. Amon neznamenal mnoho jen pro ni, ale pro celý jižní kontinent.
„Samozřejmě budu moc rád, když mi budeš na cestě dělat společnost. Byl jsem sobecký, když jsem odešel bez jediného slova na rozloučenou. Dokážeš mi to odpustit?“
Mile se na něj usměje. Už ji zase konečně poznává. Po pár dalších krocích společně vychází na úzkou mýtinu. Před nimi se tyčí obrovské chrámové zdi obrostlé mechem a zahalené v lesní mlze. Za pozůstatky železného plotu je rozprostřené menší pohřebiště s pár polorozpadlými náhrobky.
„Děsivé místo.“
„To ano. Pokaždé, když sem přijdu, mám pocit jako bych tu byla poprvé. Věci se tu hýbou z místa na místo. Raději dávej pozor, kam šlapeš,“ s těmito slovy se rozvážnými kroky vydá po vyšlapané cestičce mezi náhrobky mířící přímo k vyvráceným vchodovým dveřím chrámu.
Amon pomalu jde po jejím boku a raději se zbytečně neptá na otázky ohledně informací, které mu právě sdělila. Je dostatečně oněmělý jejich významem. Nejde mu do hlavy, kde Nala přišla k takovému místu. Možná, že prozkoumávání tohohle kontinentu je právě její koníček, který provozuje, když je mimo vesnici… kromě jiného. Je to skutečná dobrodružka tělem i duší. Další odkrytý střípek její zajímavé osobnosti. Nepřestane ho překvapovat, jak je její osobou s každým takovým střípkem stále více uchvácen.
„Nechápu, proč by sem Joshua chodil. Věděl, že sem nesmí bez dozoru.“
„Za to můžu já. Joshua mi často o tomhle místě básnil. Vždycky se sem chtěl podívat, protože o tom slýchával z tvých příběhů. Slíbil jsem mu, že než odejdu, tak sem alespoň nakoukneme.“
„Ah, takže na tom máme podíl viny asi oba,“ zakroutí pusou Nala. „Doufám, že se mu nic nestane. Tohle místo je plné smrti.“
„Proč si na takové místo někdy chodila? Tedy chápu, že ze zvědavosti tě napadlo si to tu prohlédnout, ale dle toho, co jsi řekla, si tu byla více než jednou.“
„Mám taková místa ráda. Smrt je lepší než život. Neschovává se za žádnou přetvářku. Je čistá a upřímná.“
Amon zaraženě zírá na její šíji. Nevidí její tvář, ale při těch slovech slyší v hlase jisté napětí. Možná je to dokonce vzrušení. Nala je pro něj stále velkou záhadou. Pokaždé, když si během toho měsíce pomyslel, že už ji zná, tak ho překvapila něčím novým. Měl to na ní rád, ale nedokáže z hlavy vytlačit tu vzpomínku na chvíli, kdy do jeho obličeje mířila zbraní. Zdála se být odhodlaná k tomu mu zasadit ránu. To byl ten druh překvapení, kterým ho skutečně vykolejila, ale možná to znamená jen to, jak hluboce jí svým odchodem ublížil. Možná to zračí, jak moc ho má ve skutečnosti ráda. Pousměje se nad tou myšlenkou, i když nikdy nebyl moc domýšlivý. Ukládá si ji hluboko do svého podvědomí jako takovou milou připomínku, ke které se bude vracet až se mu po Nale zasteskne.
„Tohle říkají lidé zrazeni životem,“ odtuší po chvíli. „Řekl bych.“
Zaráží se na jeho připomínku. „Možná máš pravdu, Amone. Řekněme, že jsem smrtí fascinovaná, ale nevyhledávám ji. Pouze se mi líbí její přímost,“ při těchto slovech se lehce zardí zahanbením. Opěvuje upřímnost, ale sama je vůči němu ve spoustě podstatných věcí neupřímná… ale to z pouhého pocitu nutnosti. „Mám ráda svůj momentální život a vše, co mi nabízí,“ dodává již s pozitivním úsměvem. Přemýšlí nad tím, jak úžasné lidi poznala. Lidi, kteří naplňují její srdce láskou a porozuměním. S pohledem na Amona spatřuje naději pro jejich lepší budoucnost a zároveň vstřebává ten nepopsatelný pocit štěstí, že má zase možnost hledět do tváře svého životního průvodce.
Pomalu vyjde tři kamenné schody ke dveřím. Pátravým okem nakoukne do budovy. Masivní dubové dveře jsou na jedné straně vyvrácené z pantů a několik planěk je už značně ztrouchnivělých. Opatrně našlápne na kokový rám, přes který se přehoupne dovnitř. Amon ji – více neohrabaně – následuje. Ujdou několik šustivých kroků prázdnou chodbou a po obou stranách se rozzáří zlatavé pochodně.
Polekaně uskočí. „Co se to děje?“
„Buď v klidu, Amone. Řekněme, že je to takové kouzlo. Prostě pojď a nevšímej si toho.“
Hlasitě polkne a plní její rozkaz. Tahle myšlenka ho trochu píchne v podbřišku. Opět ho zaplavuje pocit deja vu. Jeho migrény se vrací k sobě. Jemně si promne spánky. Přes všechnu bolest musí pokračovat dál a pomoci Joshuovi.
„Jak mohl zaběhnout tak daleko úplně sám?“ zamyslí se Nala jakoby sama pro sebe. Na její tváři se objevuje starostlivý výraz. Prochází dál chodbou, kde se rozsvěcuje jedna pochodeň za druhou jako automatické osvětlení na pohybové čidlo.
„Co je zase tohle?“ ptá se po chvíli rozrušený Amon. Něco takového v životě neviděl, a pokud ano, tak si to stejně nepamatuje.
Nala se zastavuje v zatáčce a zaposlouchá se do podivných zvuků, které se ozývají v chodbě za nimi. Nakonec jen pokrčí rameny a zakroutí pusou. „Chrastění kostí… řekla bych.“ Rozejde se dál do další chodby.
Amon ji s vytřeštěnýma očima následuje. „Jak můžeš říct něco takové s takovým klidem?“
„Nevěřil bys, kolik lidí se tu už ztratilo a umřelo hladem a žízní. Jejich těla se už rozpadla, ale jejich duše dále střeží schránku, i když je už třeba stavěná jen z kostí. Žádný strach,“ ušklíbne se na něj potutelným úsměvem a laškovně zamrká. „Nezaútočí, pokud je k tomu nedonutíš.“
Patřičně si užívá Amonovu nejistotu. Neznala ho tak. Jako voják Sapphirehallu byl nebojácný a nedával své city najevo. Tohle bylo Amonovo zcela nové já. I když v jeho očích stále vidí malý náznak té otupělosti vůči věcem, které se kolem něj dějí. Je zmatený, protože všechno kolem je pro něj nové, ale není tam žádný strach.
Amon se ostražitě rozhlédne kolem sebe. Začne si všímat pohyblivých stínů, které jakoby cestovaly za světlem z pochodní. Jeho hruď je o něco těžší. Má pocit, jakoby mu něco vyhlodávala díru v hrudním koši. Jemně si ho promne svými prsty a hlasitě polkne.
„Amone?“ otočí se k němu se starostlivým výrazem.
Snaží se popadnout dech. „Cítím se nějak divně.“
Zvedá pohled vzhůru a pokývá hlavou. „Duchové. Nepříjemné potvůrky. Oslabují tě. Cítí z tebe, že si byl nedávno na pokraji smrti.“
„Zabijí mě?“
Jen se pozitivně usměje. „Ne. Nemají nejmenší šanci. Na to je tvůj duch i tělo příliš silné. Jsou prakticky neškodní. Za chvíli to vzdají a bude dobře. Mám tě zatím podepřít?“
„Ne,“ zakroutí nesouhlasně hlavou a jemně si otře své orosené čelo. „Už je to lepší. Musíme najít Joshuu.“
Přikývne a pokračuje dál.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top