Zlomená srdce - Kapitola 5 (část 2/2)


Po světnici voní známá vůně. Lydie rozdělala pod pecí a pustila se do vaření slibované polévky. Lalina, Wedge i Nala sedí u stolu. Lalina hbitě oznámila všechny novinky, které se za ten dlouhý čas odehrály. Nala stále sedí v tichosti s pohledem upřeným na své ruce. Stále se jí v hlavě honí různé myšlenky.
„Takže náš host se už probral?“ zasměje se hlubokým hlasem Wedge a spokojeně si promne rezavé vousy. „To je dobrá zpráva. Když sem ho našel a viděl, v jakym je stavu, nedával sem mu velký šance,“ připomíná všem.
„Jak vidíš, Wedge, dostal se z toho,“ upozorňuje Lydie stojící u plotny. „Musí být hodně silný. Tohle by nikdo nepřežil.“
„To všechno díky léčivejm ručičkám naší Naly,“ usměje se jejím směrem Wedge s neskrývaným komplimentem.
„Nepřeháněj,“ zvedne k němu zkroušený pohled a pokouší se na sobě vyloudit úsměv. „Měl prostě jen velké štěstí a silnou vůli.“
„Ale nebuď tak skromná. Bez tebe by to nepřežil.“
Nala jen tiše vydechne s pokusem o úsměv na tváři. V její unavené mysli to probouzí spoustu myšlenek, že sama neví, jestli bylo správné mu lhát. Ale situace to přeci vyžadovala. Na to se musí odvolat.
Po chvíli mlčení se rozráží dveře a do místnosti vběhne udýchaný Joshua a sotva popadá dech. „Už se probral! Už se probral!“
„Joshuo, pojď se sem posadit a vydechni,“ zasměje se pobaveně Nala. Stále tu jsou věci, které jí dokážou zbavit jejích starostí… alespoň na chvíli.
„Tak jdeme pro něj,“ zavelí Wedge a vstává od stolu.
„Lalino, jdi s Wedgem, ať si Nala chvíli odpočine,“ požádá ji slušně Lydia.
Lalina bez jediného okolku vyráží ze dveří za Wedgem. Brzy přichází zpátky a v náručí svírají ještě poloospalého Amona.
„Dávejte pozor na stehy!“ vyhrkne Nala vyděšeně a chce vystartovat od stolu.
„Fajn, fajn,“ přikývne Wedge. „Opatrně, Lalino.“
Lydia ji jemně chytí za ruku. „Jen klid. Nic se mu nestane.“
Opatrně ho přemístí do prázdné postele ve světnici, kde nějaký čas přespával Joshua. Nala si přisune židli k jeho posteli a sleduje ho. Je zase klidný. Usnul. Nala se jen mile usměje a sundá mu obklad z hlavy.
„Zase usnul,“ poznamenává a přiloží mu dlaň na čelo. „Zdá se, že horečka už je pryč.“
„To je dobře, děvenko, to je moc dobře,“ usmívá se útěšně Lydia. Po příběhu, s kterým se jí Nala svěřila, konečně chápe, jaké pocity teď prožívá. „Ten chlapec pro ni musí opravdu hodně znamenat.“
„Hej babko, udělej toho víc, když sem tady. Mám pořádnej hlad!“ bouchne do stolu Wedge, jakoby seděl někde v hospodě.
„Já ti dám babku!“ pohrozí mu Lydie vařečkou, kterou akorát vytáhla z hrnce s polévkou. „Wedge, ty se nikdy nezměníš.“
„Ah, jak si člověk zvykne na tohle místo…“ s blaženým výrazem se rozhlédne kolem sebe. „Žije se tu krásně, když mi občas uvaří tak laskavá ženská, jako ste vy.“
„Na lichotky jsem už stará,“ mávne rukou Lydie a otočí se zpátky k plotně. „To si nech pro Nalu a Lalinu.“
„Z Laliny vyrostla krásná mladá dáma, která by se už každou chvíli měla začít porozhlížet po nějakym ženichovi, a Nala je nejenom den ode dne krásnější a krásnější, ale i šikovná a chytrá slečna,“ spustí Wedge tlumeným hlasem. „Ale však víš, že miluju jen tu svojí.“
Lalina se u stolu rdí jako dozrálé jablko na slunci.
„Dej pokoj s vdáváním, Wedge!“ napomene ho babička. „Na to má Lalina ještě spoustu času.“
„No jo, no jo,“ mávne rukou Wedge.
Nala jeho poznámkám nenaslouchá. Jen s útěšným výrazem sleduje Amonovu klidnou tvář. Spí a zdá se být alespoň tentokrát volný. Jemně otírá jeho čelo vodou, aby z něj odstranila pot. I když je nemocný a zrovna utekl hrobníkovi z lopaty, jeho tvář je stejně krásná jako tenkrát… možná hezčí. Tehdy nad jeho vzhledem nepřemýšlela, ale rozhodně byl vždy nejhezčí z vojáků, se kterými se v Sapphirehallu setkala (kromě Kenty samozřejmě) a možná je to jen tím, že s ním vyrůstala už od malička.
Wedge obrací svou pozornost přímo na ni. „Když sme u toho vdávání, Nalo, na kdy s Genjim plánujete tu svatbu? Ten zmetek se tu od tý doby ještě neukázal.“
Nala ztuhne. „Má teď hodně práce,“ odbíjí ho. Na tohle téma se nerada bavila. „Ještě jsme si přesné datum nestanovili.“
„Dobrá, ale až to bude, tak to chci vědět jako první.“
„Jistě,“ vydechne Nala a dál věnuje svou pozornost jen Amonovi.
Wedge se zhluboka nadechne a odvádí řeč zase zpátky k jídlu: „Mimochodem, babko, krásně to voní. Cos tam nacpala tentokrát?“
Najednou se Amon začne znovu kroutit. Nala odkládá hadr na stranu a pevně sevře jeho ruku. Jeho oči se pomalu otevřou.
Cítím vůni.
„Už se zase probral,“ vyhrkne spěšně Nala a nakloní se k jeho tváři. „Moc sebou nemel, nebo si vytrhneš stehy,“ zašeptá do jeho ucha vlídným hlasem.
„No, právě včas,“ přikývne Lydie. „Jídlo bude už skoro hotové. Wedge, pomoc Lalině a doveďte ho ke stolu.“
„Spolehni se, babko, pro dobrý jídlo udělám všechno.“
Následně Wedge a Lalina vstanou od stolu.
„To je dobré, Lalino, udělám to,“ zastavuje ji Nala a už pomáhá Amonovi se posadit na posteli.
„No, dobře,“ odsouhlasí to Lalina a s neurčitým výrazem se posadí zpátky na místo.
Wedge se k Nale přidává a podepře ho z druhé strany. S těžkostí ho staví na nohy, ale spíš je zapřený oběma do zad, než že by opravdu stál.
„To je tíha.“
„Musíš ho omluvit, Wedge, nestál na nohou už docela dlouhou dobu,“ zasměje se Nala.
Wedge jen zabručí a společnými silami chlapce posadí ke stolu.
Stále se mi trochu mlží před očima… Někdo mě drží… ta dívka. Ano, už jsem ji viděl před tím. Kdo je ten muž? Posadili mě ke stolu… Ta vůně pocházela z toho jídla, co leží přede mnou.
Amon se snaží rozkoukat po okolí. Nala si sedá vedle něj a z druhé strany Wedge. Lalina a Joshua sedí naproti. Lydia si sedá do čela a postupně všem rozlévá polévku do hlubokých talířů.
Tu druhou dívku, co sedí naproti mně, jsem už také viděl… Ten kluk na mě divně hledí. Kdo to je? A kdo je ta stará žena? Nikoho z nich nepoznávám.
Amon se bolestivě chytne za hlavu. Je to těžké žít bez vzpomínek, a být mezi lidmi, jejichž tváře jsou neznámé… Nevědět, kam patříte.
Kdo jsem? Amon, to je to jméno. Kde jsem? Austen… Arcadia… Moje vzpomínky jsou prázdné. Nepamatuji si nic. Ztratil jsem paměť… Co se to děje?! Klid. Potřebuji se uklidnit. Jsem jen zmatený. Jsem zmatený a slabý.
Opět se mu roztřesou ruce. Nala pokládá svou lžíci do talíře a s milým úsměvem k němu natáhne dlaň, kterou ho jemně pohladí po hřbetu jeho ruky. Amon k ní obrací svůj pohled. Její vlídný dotek ho uklidňuje.
„Amone, jsi v pořádku?“ zeptá se starostlivě Nala.
Je ještě příliš slabý, aby se mohl rozpovídat. Musí mu dát ještě krátkou chvíli. Je tak unesen jejím známým a zároveň tak cizím vzezřením.
Tak mile se na mě směje. Je krásná. Její oči mají zvláštní barvu.
V jeho hlavě to šrotuje, když zírá do jejího obličeje.
Nala? Ano, tak se jmenuje. To je přeci to jméno, co jsem řekl ze spánku. Znám ji? Zná ona mně? Ne, jistě by něco řekla.
„Jezte, ať vám to nevystydne,“ kyne všem Lydie a sama bere do ruky svou lžíci.
„Nechte si chutnat!“ zavolá Joshua a vrhne se na jídlo, jakoby týden nejedl.
Měl bych něco sníst, ale mám tak těžké ruce. Stále se třesou.
„To bude dobré, Amone,“ usměje se znovu Nala a promne mu roztřesenou ruku. „Chce to jen čas.“
Mám pocit, jakoby mě měla prokouknutého. Ví snad, na co myslím? Její dotek je uvolňující. Má ruka… už se netřese.
Amon překvapeně shlédne k jejich spojeným rukám. Nala ho pouští, aby se oba mohli v klidu najíst. Amon konečně bere do ruky svou lžíci a pokouší se do sebe dostat alespoň něco. Má takový hlad, ale jeho tělo ho stále neposlouchá tak, jak by mělo.
„Hej brácho, já ti zachránil život, tak kvákni!“ spustí neomalený Wedge svým hromotluckým hlasem dřevorubce. Neopomene při tom plácnout dlaní do stolu, jak je mu podobné.
„Wedge!“ okřikne ho Lydie.
„To on nemůže vědět,“ obhajuje ho Lalina.
Obě na něj pohlédnou přísným pohledem. Nala se jen nad tou reakcí sama pro sebe pousměje a pokračuje v jídle.
„No tak, teď už to ví,“ zabručí si Wedge pod fousy a také pokračuje v jedení polévky.
„Děkuji,“ vydechne překvapený Amon. Jeho oči jsou vytřeštěné dokořán. Tohle asi opravdu nečekal a možná se i trochu polekal té rány, při které nadskočili snad všichni u stolu.
Jediný Joshua na to nijak nezareagoval. Ostražitým pohledem sleduje každý cizincův pohyb. Je jako šerif, který si hlídá svůj revír zamračeným pohledem. Amon je pro něj vetřelec. Při jedení polévky neuhne pohledem ani na chvíli od Amonovy tváře. Není proto divu, že mu polévka teče všude po tvářích a víc ji vylije zpátky do talíře než sobě do pusy.
Nala se na Amona jen pobaveně usměje a zašeptá: „Nic si z toho nedělej. Wedge je poněkud ráznější povahy a s ničím si nebere moc servítky, ale je to hodný chlap.“
Amon na její poznámku nereaguje a jen sleduje, jak se její dokonale vykrojené rty hýbou sem a tam. Nala se nesměle usměje, aniž by čekala nějakou poznámku z jeho strany. Odkloní svou tvář a pokračuje v pojídání lahodné polévky.
„Babko, lepčí bramboračku sem v životě nejed!“ spustí znovu z jiného konce Wedge. „Je to opravdu něco!“
„Tenhle recept se předává z generace na generaci. Já ho mám od své maminky.“
Nala se na ni usměje. Nenápadně kopne Amona pod stolem a kývne směrem k ní. Snaží se mu tak naznačit, že by měl také něco říct.
Chovám se jak hlupák. Slušné způsoby jsem snad ještě nezapomněl. Stále jsem dost dezorientovaný.
 Amon zakroutí hlavou nad svou neomaleností. „Je to dobré.“
„Dobrý?!“ rozohní se opět Wedge. Polévka mu vylétne z pusy a zachytí se na jeho rezavých fousech. Vypadá, jakoby každou chvílí chtěl ten stůl obrátit vzhůru nohama a popadnout Amona za lem bílé košile, kterou mu daroval. „Ty darmošlape, to jídlo je vynikající!“
Darmošlape?
„Wedge, už toho bylo opravdu dost!“ okřikne ho Lydie a tentokrát už se nesměje. Myslí to zcela vážně.
Pokorný Wedge sklopí pohled do svého talíře a hledí si svého jídla. „No jo, babko, jak přikazuješ.“
„Chci se zeptat,“ spouští nejistě Amon ještě roztřeseným hlasem, „na dost věcí.“
„Nejdřív se najez,“ přikazuje Lydie káravým hlasem. „Je to už celkem dlouhá doba, co si nejedl. Potom si promluvíme.“
„Dobře,“ přikyvuje Amon. „Mimochodem děkuji za tu polévku.“

„Takže si na nic nepamatuješ?“ zeptá se Amona starostlivě Lydia, když Wedge a Joshua po večeři odejdou. Její pohled ovšem na malý okamžik šlehne k Nale jako kdyby kontrolovala její reakci. „Ani odkud jsi? Jen to jméno?“
Amon smutně sklopí pohled ke svým rukám založeným v klíně. „Ano, jen to jméno,“ vydechne. „Tedy… mám pocit, že se tak jmenuji.“
Nala se kousne při tom pohledu do rtu. Stále ji hryže svědomí. Chtěla by mu toho tolik říct, ale spíš by mu to přitížilo. Možná je lepší, že si nepamatuje, jaká tehdy byla. Ona sama tuhle část své minulosti ze srdce nenávidí.
„Dobrá, Amone, sama nevím, jak ti můžeme ještě pomoci,“ pokrčí rameny Lydia. „Každopádně bys měl chvíli zůstat ve vesnici a moc se nepřemáhat. Nale to dalo spoustu práce, aby tě zase dala dohromady. Věnovala ti skutečně hodně svého času, když si byl v bezvědomí. Starala se o tebe a zachránila ti život.“
Nala jen smutně hledí do stolu bez ohledu na to, co její slova znamenají. Lydia je velmi vlídná, a jak slíbila, nikomu neřekla jeho skutečnou totožnost. Nala ovšem v jejích poznámkách slyší, jak na Amona nechtěně tlačí.
„Vážím si toho,“ obrací se Amon k Nale s vděčným výrazem ve tváři. Jeho oči ji opanují měkkým pohledem. Jeho tvář je plná nevinnosti. „Nevím, jak bych se mohl odvděčit.“
„Já myslím, že Nala by mohla vyprávět o tom, čím bys jí to mohl vynahradit,“ zašklebí se potutelně Lalina.
„Lalino!“ vyhrkne nevěřícně Nala a její obličej začíná nabírat rudou barvu. Dobře pochopila, co se to snažila naznačit. „Neuváděj našeho hosta do rozpaků!“
„Myslím, že jediný, kdo je na rozpacích, jsi ty,“ zašklebí se znovu pobaveně Lalina.
Když se Nala otočí zpátky do Amonovy tváře, tak se skutečně nezdá, že by byl její poznámkou pohoršený. Jen překvapeně zírá, ale na jeho tváři je známka pobaveného úsměvu. V tu chvíli se Nala zardí ještě víc.
„No, hlavní je, že jsi naživu,“ spustí nervózně a přitom si mne ruce pod stolem. „Lalina také odvedla spoustu práce. Sama bych to asi nezvládla.“
„Ah, tobě také samozřejmě děkuji,“ pokývá hlavou jejím směrem, ale svou pozornost zase rychle obrací k Nale. Je velmi zaujatý jejím rozpačitým chováním. Zdá se mu to legrační a roztomilé.
„Maličkost,“ zvedne hrdě bradu Lalina a něžně se zaculí.
„Tohle je zvláštní situace,“ spustí znovu Lydia. „Možná když tu nějaký čas zůstaneš, tak se ti paměť začne vracet sama.“
Sám nevím, co dělat. Nevím vlastně vůbec nic. Znám jen své jméno… Alespoň mám pocit, že se tak jmenuji.
V Amonově hlavě opět vše šrotuje. V té temnotě, které je plná, tančí spousta otázek, na které nezná odpovědi a možná to bude chtít dlouhý čas, aby je nalezl. „Ano, jsem vám zavázaný za to, co jste pro mě udělaly. Věřím, že si vzpomenu. Nechci tu být na obtíž příliš dlouho.“
„Ale jdi. Na obtíž? Kdepak,“ mávne rukou pobaveně Lydie. „Nala bude jistě ráda, když strávíš ještě nějaký čas pod jejím lékařským dohledem. Klidně tu můžeš zůstat jako můj host a bydlet u mě,“ usměje se hřejivým pohledem. „A s tím, že si nám zavázán… Práce tu bude dost. Můžeš mi třeba pomáhat v domácnosti.“
Jen co Lydia dokončí svou poslední větu, Nala vykulí obě oči dokořán. Představa Amona – jednoho z nejváženějších a nejbojovnějších vojáků Sapphirehallu – jako prosté domácí hospodyňky ji více než pobaví. Snaží se dýchat nosem a udržet všechny emoce pod pokličkou, ale její bujná fantazie jí předvádí obrazy, které se prostě nedají jen tak přejít, a ona hlasitě vybouchne smíchy. Jen co si uvědomí své neuvážené chování, přiráží si ruku k puse s omluvným výrazem v očích. Všichni se k ní překvapeně otočí.
„Pardon,“ vyhrkne, ale na její tváři se stále zrcadlí pobavený úsměv. „Pokračujte.“
Amon se nad její reakcí mile usměje. Začíná pociťovat jistý hřejivý pocit ve své hrudi, ale jen těžko si ho dokáže k něčemu přiřadit. Nakonec po chvíli znovu obrací svůj pohled k Lydii.
Nevím, co dělat. Nevím, kam jít. Ti lidé se o mě postarali. Když tu nějaký čas zůstanu, možná se mi vrátí paměť.
 Hledá ve své mysli nějaké východisko a nakonec se rozhoduje přistoupit na Lydiinu nabídku: „Děkuji. Rád vám tu pomůžu.“
„Výborně. Jsme dohodnutí,“ pokyne s úsměvem Lydia. „Vezmeš si moji postel ve vedlejší místnosti a já budu spát tady. Pár dnů by si ještě měl odpočívat a tam budeš mít větší klid. My teď s Lalinou půjdeme nasbírat nějaké bylinky, takže necháme Nalu, aby to tady obstarala a taky,“ Lydia se zaráží. Na její tváři se objeví zamračený výraz, „by ses měl vykoupat.“
Amon stydlivě sklopí pohled do stolu. Je to už pár dnů, kdy ho Nala jen provizorně otírala mokrým hadrem. Asi zrovna dvakrát nevoní.
„Samozřejmě.“
„Všechno ti to tu ukáže, takže se tu zatím mějte,“ usměje se znovu Lydia a spolu se svou mladší vnučkou berou košíky a odchází z místnosti.
Nala se na Amona také usměje. „Tak… asi ti nejdřív ukážu, kde je koupelna.“
„Dobrá.“
Nala vstává od stolu, který lehce odsune, aby se mohla postavit naproti Amonovi, který stále nehybně sedí na svém místě na židli. „Jak jsou na tom tvoje nohy?“
„Trochu dřevěné.“
„Byla to dlouhá doba, co si na nich nestál. Bude to chtít ještě trochu času,“ usměje se na něj hřejivým úsměvem. Její hbité ruce začínají rozvazovat šněrování u kalhot.
„Co to děláš?“ vyhrkne překvapeně Amon a rychle ji chytne za obě zápěstí svými velkými dlaněmi, aby zastavil jejich načatou práci.
„Ah, no…“ zvedne k němu úsměvný pohled. „Nemusíš se bát. Nikdo sem nepřijde.“
„To není odpověď,“ vyhrkne znovu. Jeho oči jsou rozevřené překvapením.
Nala se pobaveně zasměje. „Amone, kdo myslíš, že tě převlékal a omýval, když si spal?“
„No… dobrá, ale tohle je jiné,“ začervená se a pouští ji. Snaží se odklonit svou tvář, aby neviděla, jak se stydí.
„Dobře, tak pokud jsi schopný tam dojít bez mé pomoci, tak prosím,“ pokyne rukou ke dveřím na druhé straně místnosti.
Amon k nim vzhlédne bezradným pohledem.
„Prosím tebe, jen ti trochu promasíruji nohy, aby jimi lépe proudila krev.“
„Chovám se jako malá holka, co?“ zasměje se zahanbeně Amon a sklopí pohled.
Nemůžu si pomoct. V její přítomnosti se cítím opravdu nervózní.
Nala se opět nad jeho poznámkou jen zasměje. „Ah, jsi roztomilý. Já tvé chování zcela chápu, i když si nedokážu představit jaké to je ztratit paměť a být obklopený tvářemi, které pro tebe… nic neznamenají,“ vydechne Nala tichým hlasem a smutně sklopí oči do země.
Amon vycítil tu odmlku v její větě, ale než nad ní stačí zauvažovat, Nala zvedne vesele hlavu i ruce.
„Takže, pane, můžeme?“ zvolá pozitivním hlasem.
„Ano… myslím,“ vydechne Amon dost nejistě.
Nala pokračuje v rozvazování šňůrky a následně ho svlékne do spodního prádla. Její prsty s precizností lékaře a jemností ošetřovatelky začnou proklepávat jeho ztuhlé svalstvo. Zcela se zabírá do své práce s pohledem zaměřeným na každé místo, které projede prsty a jinak si Amona vůbec nevšímá.
Ten na ní seshora hledí a cítí se skutečně nesvůj. Proto chce navázat nějakou konverzaci, aby nemusel myslet na probíhající situaci: „Nalo?“
„Ano?“
„Napadá tě, proč jsem řekl tvé jméno ze spaní?“
Při této otázce přestává prsty cestovat po Amonově kůži a očima ustrne v jednom bodě kdesi na podlaze pod jeho nohama.
„Variant může být několik,“ pokrčí rameny po krátké odmlce a konečně k němu zvedne pohled. „Mohl si znát dívku toho jména… Nebo si slyšel ve spánku, jak mě někdo oslovuje, a tvoje podvědomí si s tebou jen zahrává.“
„Věřím tomu, že tě znám. Je to prostě takový pocit. Neumím to popsat,“ pronese upřímně. Nesnaží se tím naznačit, že by nedůvěřoval Naliným slovům. Možná ji jen potkal někde na trhu nebo se spolu dali do řeči ve městě. Zcela by pochopil, že tak krásná a výjimečná žena jako je ona, už dávno zapomněla na obyčejného kluka jako je on.
„Věříš tomu, nebo tě k tomu nutí jen Lalinina dedukce?“ Snaží se poukázat na to, že to byla Lalina, kdo okamžitě začal polemizovat o tom, že se Amon a Nala znají, a že jméno, které vyslovil je mířeno na ni. „Amone, podívej, já chápu, jak těžké to pro tebe musí být, ale možná je ještě moc brzy nad tím tolik přemýšlet, nemyslíš?“
Nalu mohlo v této situaci zachránit jediné a to kvalitně odvedená práce vyceděná z nasbíraných schopností ze SZS. Ale jak už bylo řečeno na začátku celé téhle zapeklité situace, s Amonem to bude o mnoho těžší než s kýmkoliv jiným. Musí použít i jiné zbraně, které se naučila ze stejného zdroje. Její ruce, které jsou stále položené na Amonových stehnech, vyjedou trochu výše a palci se zapřou do jeho třísel. Její ústa jsou jemně pootevřená a spodní ret se jí trochu třese. Její oči se lesknou a uhrančivě hledí přímo do těch jeho. Cítí se, jakoby jimi byl hypnotizován. V tu chvíli se v jeho útrobách začnou hromadit ty nejzvláštnější pocity. Není si vědom toho, že by to cítil někdy dříve, ale je tolik věcí, které si nepamatuje. Je to příjemný pocit způsobený tlačením jejích palců a omamnou vůní heřmánkového šampónu, která vychází z jejích zlatých vlasů. Tenhle pocit zcela odvádí jeho myšlenky jiným směrem. Rychle si začíná uvědomovat, že to, co se děje s jeho tělem, je v přítomnosti dámy jistě nepřípustné. Škubne sebou a chytá její ruce do svých dlaní. Jeho výraz je překvapený a hanbivý zároveň.
„Dobře. Máš pravdu. Omlouvám se.“
„V pořádku,“ usměje se vítězně. Je si vědoma toho, že její schopnosti zabraly přesně tak, jak potřebovala. „Takže, Amone, teď ti pomůžu se postavit a odvedu tě do koupelny, ano?“
Amon jen přikývne a nechá se podepřít v podpaží.
„Hezky pomalu, ať si neroztrhneš stehy na boku,“ upozorňuje a pomáhá mu se pomalými krůčky dopotácet až do koupelny, kde ho posadí na malou židličku u vany. Začne napouštět horkou vodu a otočí se znovu na Amona. „Ruce vzhůru,“ zaculí se potutelně.
Amon je stále trochu nesvůj ze situace, která se stala před několika okamžiky. Jen se znovu hanbivě pousměje a zvedá své ruce z klína nad hlavu. Nala mu stahuje košili.
„Myslíš, že to zvládneš?“ zeptá se pro jistotu.
Amon přikývne.
„Dobrá, ale kdyby se cokoliv dělo, tak na mě zakřič. Budu hned vedle.“
Nala odchází do vedlejší místnosti. Posbírá všechny Amonovy propocené svršky a hodí je na jednu hromadu. Přidá k nim povlečení, které stahuje z Lydiiny postele a mění je za nové.
Mezitím si Amon stěží stahuje spodní prádlo. Rána na jeho boku stále dost táhne a občas, když zvedne ruku moc vysoko, ho to nepěkně zabolí. K tomu všemu mu ještě hlava třeští, jak se v ní kroutí všechny ty myšlenky bez východiska. Chytá se okraje vany a přehazuje přes něj své dřevěné nohy. Horká voda mu dodává uvolnění do ztuhlých svalů a konečně se cítí o dost lépe.
Když má Nala vše potřebné hotové, přechází s hroudou špinavého prádla zpátky do koupelny. Zaklepe na dveře a po Amonově vyzvání vstupuje dovnitř. „Zvládl si vše bez úhony?“ ptá se starostlivě a pokládá prádlo na podlahu vedle valchy. Pustí se do něj až později.
„Ah, ano, děkuji,“ přikyvuje Amon.
Nala se mile usměje a sedá si na okraj vany. Sahá do vody pro žínku, kterou se Amon namáhavě pokoušel omýt si i druhý bok a záda, ale jeho zranění mu to nedovolila.
„Ukaž. Pomůžu ti.“
Amon jen pokorně přikývne a zlehka se nakloní dopředu. Nala začne jeho záda jemně mnout měkkou žínkou nasáklou vodou a levandulovým mýdlem. Vše se odehrává v naprosté tichosti. Jediné, co je slyšet je šplouchání vody a její skapávání z Amonových zad zpátky do vany. Tuhle chvíli ticha naruší pískání konvice na čaj ve vedlejší místnosti. Nala pouští žínku do vody a rychle si otře ruce do ručníku u zrcadla.
„Vezmi si jednu osušku z támhle té police,“ ukáže tím směrem. „A čisté prádlo máš na posteli.“ Otočí se a zmizí za dveřmi.
Amon namáhavě leze z vany a dává dobrý pozor, aby mu nepodklouzla noha a nepřišel tak k další úhoně. Bere si ručník z police a po otření v něm zabalený přechází do vedlejší místnosti. Na čerstvě povlečené posteli leží slibované prádlo. Obleče si ho a jde zpátky do kuchyně.
Nala už sedí u stolu s připravenými hrnky a konvicí čaje. Zvedá svůj pohled k příchozímu Amonovi. V její tváři se objeví unešený výraz. Nikdy ho neviděla v jiném oblečení než v jeho uniformě… nebo si to jen už nepamatuje. Vždycky mu padla skvěle. Vidět ho v prostém venkovském oblečení je skutečně zcela nový zážitek.
„Posaď se a vypijeme si čaj,“ pokyne mu k židli vedle sebe.
Amon přikývne a namáhavě se posadí. Některé pohyby mu ještě dělají trochu problém. Hlavně ty, u kterých musí zapojit svalstvo u roztrženého boku.

Nala mlčky nalévá čaj se stejně vřelým úsměvem jako vždy.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top