Zlomená srdce - Kapitola 4 (část 2/2)


Dovede ho až k západní zdi Sapphirehallu. V kamenném ohraničení se tu skrývá díra za keři. Crysta o ní ví, a tak rukou odkryje listí a vleze dovnitř.
„Sleduj, kam šlapeš,“ upozorní ho a následně ho za ruku zatáhne za sebou. „Za chvíli tam budem.“
Amon ji trpělivě následuje temnou spletí keřů, až dochází na konec. Ocitnou se na západních útesech, pod kterými se rozlévá obrovský oceán, který se ve světle měsíce třpytí.
Crysta pouští jeho ruku ze sevření a přikračuje na samotný okraj útesu. Fouká tu pronikavý vítr, ale nezdá se, že by jí byla zima. Na tváři se jí roztahuje velký úsměv. Obrací se k jeho tváři s tímto spokojeným úšklebkem.
Jeho obličej se zdá být zmatený. Stojí na místě a jeho havraní vlasy poletují do všech stran kolem obličeje barvy slonoviny. Hvězdy se odráží v těch smutných temných očích a dávají jim tak jiskru. Má založené ruce v kapsách a pohledem pátrá kolem sebe. Tohle místo v něm budí zvláštní pocit, ale nedokáže ho přiřadit k žádné vzpomínce. Musel tu někdy být jako dítě, ale už si to nepamatuje. Zůstal mu jen ten pocit.
„Tak co, Amone? Už sis uvědomil, že jeden k druhýmu patříme?“ zeptá se sebevědomým hlasem Crysta. Jen se na něj mile usměje a obrací se opět obličejem k zářivé hladině.
Amonova tvář se při jejích slovech nemění. Pomalým krokem se doplouží až za její záda. Je velmi blízko. Může cítit jeho dech na své šíji. Probije jí to zcela novými pocity. Takhle blízko u ní dobrovolně nikdy nestál.
Vytahuje ruce z kapes a letmo se prsty dotkne jejích dlaní. Je zmatený tím, co tohle místo probudilo v jeho hrudi za zvláštní pocity. Neví, jak by se měl zachovat, ale mohl by se alespoň pokusit vyjít Crystě jednou vstříc. Možná to dokáže. Možná to v něm probudí ty pocity, o kterých neustále hovoří. Nemůže před tím utíkat věčně. Možná by tomu měl dát prostě šanci.
„Copak nevidíš, že to, co děláme, nás oba spojuje?“ vydechne znovu do větru rozklepaným hlasem. „Otevři už oči, Amone. Ty a já k sobě patříme!“ vyhrkne s nadšeným podtónem a hbitě se obrací k němu čelem, aby mohla vidět jeho tvář. Na jejím obličeji se roztahuje ten nejspokojenější úsměv, který kdy viděl, ale když pohlédne do té prázdné a možná lehce zmučené tváře, úsměv mizí tatam.
Stále nevím, o kterých pocitech hovoří. Neznám je. Akorát bych jí ublížil, kdybych se o něco pokusil.
Její ruka přiléhá k jeho tváři. Nebudí to v něm žádnou emoci. Jen smutně sklopí pohled do země.
„Možná, kdybych znal ty pocity, Crysto… Ani pořádně nerozumím tomu, o čem mluvíš,“ zhluboka se nadechne. „Možná si to ani nechci přiznat, ale jsem zmatený.“
V její tváři se zračí pochopení a soucit.
„Já tyhle pocity nikdy nepoznal. Promiň, ale nedokážu zareagovat, tak jak bych asi měl.“
Opanuje ho útěšným pohledem. Pokládá ruku i na jeho druhou tvář a pevně jeho obličej stiskne, aby se pohledem podíval na ni. „Měl bys to zkusit, Amone. Lidi se přece můžou změnit. I ty to dokážeš. Tedy… aspoň si to myslim.“
Lehce ji chytí za její zápěstí. Jemně je promne ve svých prstech a znovu se pokusí vyloudit na sobě úsměv.
„Abych řekla pravdu, mám na tobě ráda řadu věcí, ale asi neni vhodná doba, abych je tu všechny menovala,“ pokrčí smířeně rameny. „Zkus v sobě najít ty pocity. Dám tomu víc času a už na tebe nebudu tolik tlačit.“
„Crysto-“
Pokládá prst na jeho ústa. „Vrátím se do citadely,“ zastavuje jeho slova. Staví se na špičky a jemně ho políbí na rty. „Dobrou noc, majore.“
Sklání hlavu ke své hrudi a pouští jeho obličej. Pomalými kroky se vzdaluje z jeho přítomnosti. Ještě naposledy se za ním ohlédne.
Major ji nesleduje. Zvedá svou hlavu k vyhlídce a opět zasouvá ruce do kapes od kalhot. Sleduje divoké vlny oceánu, jak bojují s ostrými výčnělky útesu pod ním. Měsíc ozařuje jeho postavu jako reflektor.
Pro Crystu je to nezapomenutelný pohled, který tvoří vzpomínku, kterou by si chtěla uchovat ve své mysli. Mile se usměje a odchází.
Co se to se mnou děje? Její ústa byla tak hebká a její slova… Proč to ve mně nebudilo žádný hezký pocit? Cítím se tak prázdný. Proč v téhle situaci dokážu myslet jen na Nalu? Jaké vzpomínky mám na tohle místo?
Jen smutně vydechne do větru a promne si zmrzlé ruce.
Je chladno. Měl bych se už také vrátit a trochu se prospat.

Dalšího rána je majorova mysl konečně prázdná. Vyspal se celkem dobře a události minulé noci se už dávno vytratily z jeho paměti. Tak snadno na ně zapomněl a tím i na vidinu příslibu, kterou mladou poručici opanoval.
Obléká se do své uniformy pro případ, že by pro něj měl Abernant další misi, a vychází na chodbu. Proti němu jde muž s červenou čelenkou na čele.
„Majore, dobré ráno!“ zasalutuje Slaine. „Vypadá to, že se Sapphirehall rozhodl postupovat dál na jih.“
„Slaine, dobré ráno,“ pozdraví ho překvapeně, ale jeho hlas je opět unavený jako obvykle. „O čem to mluvíš?“
„Chystá se obsazení města severně od Arcadie. Dozvěděl jsem se to před chvílí, ale několik důstojníků včetně vás a mě do toho bude zapojeno,“ spustí. „Mám pro vás rozkazy od Abernanta. Máme se všichni shromáždit v hlavní hale, kde vysvětlí body mise.“
Amon zamyšleně mihne pohledem jinam. „Proč by Sapphirehall měl útočit na Arcadii?“
„Neznám podrobné informace. Jsem téměř jen řadový pěšák,“ pokrčí rameny Slaine. „Ale nejsem si jistý, jestli vůbec dokážu… vést oddíl proti dalším lidem. Zabíjet. Přidal jsem se k sapphirehallské armádě, abych lidem pomáhal a ne proto, abych jednou viděl umírat ty, které znám. Opustil jsem Triscall a šel jsem na sever žít v Sapphirehallu, protože se mi tohle město líbí, ale nevím, jestli ve finále dokážu jít do boje proti lidem a brát jim životy.“
Amon k němu zvedne překvapený pohled. V dobách, kdy bývali s Kentou dobrými přáteli se i se Slainem dost bavil, ale nikdy mu nesvěřil něco tak choulostivého. Nikdy k němu nebyl tak otevřený. Přeci jen nejlepším přítelem mu stále byl a je Kenta sám. Ale tentokrát vidí nutnost vypovídat se právě majorovi. Je to zvláštní situace.
„Možná, že jsem slaboch, pane,“ svěsí sklesle ramena. „Tohle bude moje první mise, když nepočítám tu ještě s bývalou majorkou, ale tam se nebojovalo, takže tu tam nezahrnuji,“ zvedá svůj pohled do Amonovy tváře a svěřuje se s pravým důvodem, proč promlouvá právě k němu. „Myslím, že pokud promluvíte s Abernantem, tak-“
„Promluvím?“ zakroutí nechápavě hlavou a utíná tak Slaineho řeč. „I kdybych řekl Abernantovi cokoliv, nehne to s ním. Jeho rozkazy jsou absolutní. Rozkazy Abernanta jsou rozkazy císaře,“ – jak řekl Klei – „Ani já neovlivním akce, které se odehrají v následujících dnech.“
Slaine smutně vydechne a skloní hlavu ke své hrudi.
„Jsem si jistý, že tahle invaze má své odůvodnění. I když zemřou další lidé… zbytečně,“ polkne poslední slovo jako jed. Když to vysloví nahlas, uvědomuje si, jak absurdně to zní. „Děláme to pro Sapphirehall, který je teď i tvým domovem.“
„Nebudu podporovat tohle šílenství! Dobře vím, že Triscall nenabídl přístřeší sapphirehallským vojákům dobrovolně. Klei popravil majora… Znal jsem toho člověka už od dětství!“ vypění Slaine. Jeho tvář zrudne vztekem. V jeho očích se odráží hluboký žal.
Amon na něj hledí s rozevřenýma očima. Když si uvědomuje, co mu právě vpálil do obličeje ostrým hlasem. Popadá ho za uniformu a odtáhne ho pryč z chodby, aby unikli cizím uším.
„Važ svoje slova, Slaine!“ upozorní ho tlumeným hlasem. Probudil se v něm ochranářský pud. Nechtěl, aby byl Slaine potrestán za slova, která vyřkl v zápalu emocí. Nedokázal je dobře skrývat jako jiní vojáci a Amon si toho byl vědom. Dokázal pochopit, že to byly události v Triscallu, které ho k tomu dohnaly. To je přeci odpustitelné a nezasloužil by si být za to potrestán. „Děláme to, co máme… Děláme to, co se nám řekne. Je to pro prosperitu téhle země. Mnoho našich vojáků zemřelo. Vnímám to čistě a jasně a nejsem slepý!“ vyhrkne vážným tónem ve svém hlase. „Abychom něco získali, musíme něco obětovat. Tak nás to učili.“
„Vy tomuhle šílenství stále věříte, pane?“ vyhrkne zoufalým hlasem. „I po tom, co Sapphirehall popravil majorku jako armádního psa?“
Nastává chvíle ticha.
Amon hledí zpříma do jeho tváře a zcela se z jeho obličeje vytrácí ta napruženost, která se mění v překvapení. „O čem to mluvíš?“
„Říkáte, že nejste slepý, ale byl jste tam a viděl jste to na vlastní oči a teď-“ polkne svá slova ještě před tím, než je stačí vyslovit. Vysmeká se z majorova sevření. „Asi jsem se ve vás spletl.“
Amon na něj hledí s vytřeštěnýma očima. Nemá už čas zeptat se na další otázky, které mu vyskočily v hlavě se Slainovými slovy. Jejich rozhovor přerušují kroky přicházející chodbou. Je to přerušovaný krok, který patří brigádnímu generálovi. Amon ho poznává zcela zřetelně.
„Ale-ale,“ zašklebí se hadím úsměvem. „Přemýšlel jsem, co vás mohlo tak zdržet. Snad tu spolu nevedete nějaké pochybné rozhovory.“
„Pane,“ zasalutuje ještě otupělý major.
Klei se zasměje falešným úsměvem k jeho osobě. Zdá se, že od události v Triscallu mu major leží v žaludku více, než tomu bývalo obvykle. „Úžasné. Opravdu úžasné,“ vydechne nadšeně. „Konečně budu moci využít svoje dovednosti v boji.“
„V boji?!“ vyhrkne zaskočeně Slaine. Nesdílí jeho radost ze zabíjení jiných lidí, jak už se sám svěřoval majorovi. „Proč máme útočit na jih? Žádné vojenské aktivity z jejich strany nebyly zaznamenány, pane.“
„Ah,“ vydechne nezaujatě Klei a otáčí se za jeho hlasem. Prohlédne si ho od hlavy až k patě. „Ty se jmenuješ Slaine Rikou, viď? Tvoje jméno si vryju do paměti,“ zasyčí podlým tónem v hlase a přikračuje k vojákovi blíž. „Už se těším, až si budeme vzájemně krýt záda, pěšáku.“
Slaine s překvapeným pohledem polkne.
Klei se s posměšným úšklebkem odklání. „Kromě toho je to právě jih, kdo stojí za tím vším, co se tu odehrálo. Vrátíme jim to tím, že obsadíme Tsubatu.“
Amon i Slaine na něj pohlédnou překvapenými pohledy. Tahle informace jim zatím nebyla odhalena až do této chvíle.
„Měli byste sebou hodit,“ poznamenává nakonec. „Abernant již čeká, až se v hlavním sále shromáždí všichni důstojníci. Nezdržujte ho. Všechny informace se dozvíte na schůzi,“ napomene je a sám se otáčí do široké chodby, na jejímž konci jsou dveře vedoucí do hlavní síně. „Konečně nějaká úžasná akce,“ brumlá si sám pro sebe a jeho hadí hlas se odráží od prázdných stěn hradu. „Doufám, že se těšíte stejně jako já,“ mrkne na majora přes rameno při své cestě. „Amone.“
„Pane?“ vydechne nechápavě a pozoruje jeho radostný výraz, jak pomalu mizí v dálce.
Slaine jen sklopí svůj podrážděný pohled do země a následuje ho. Amon za nimi po krátké odmlce také vyráží.

Když ti tři vchází do hlavní síně, všichni předvolaní už jsou na svých místech. Kenta, Vincent a Crysta stojí v pozoru pod pódiem a hledí nahoru na Abernanta, který nervózně přechází sem a tam, dokud se neozve zavrzání dveří. Šlehne pohledem k příchozím. Stejně tak udělá i trojice důstojníků stojící pod podiem. Amon ignoruje plukovníkův pohled, ale toho poručice si všímá dost zřetelně. Na tváři se jí roztahuje milý úsměv. V tu chvíli si vzpomene na události minulé noci. Jen sklopí svůj pohled do země a zařazuje se vedle Slaineho. Nemá čas myslet na tyhle hlouposti.
„Takže už tu jsou všichni?“ zeptá se nedočkavě Abernant a rozhlédne se po plné řadě. „Vysvětlím situaci. Vím, že jste byli všichni svoláni narychlo, ale ani já jsem s tímto nepočítal,“ odvětí. „Zavolal jsem vás sem, protože Sapphirehall teď potřebuje vaše služby,“ objasňuje. „Vím, že někteří z vás si v minulosti prošli nelehkými úkoly a každý by jistě chtěl mít nějaký ten den pro sebe, ale bohužel to teď není možné. Já vám slibuji, že ty volné dny budete nakonec mít, ale než se tak stane, čeká nás ještě pár těch krušných chvil.“
Amon skloní pohled ke svým rukám. Všímá si, jak se lehce mihotají pod jeho pláštěm. Nechápe, proč se to děje zrovna v tuhle chvíli. Může za to ten skličující pocit v jeho hrudi. To, co říkal ještě před pár minutami Slaine na chodbě, ho tíží. Neví, čemu by měl věřit.
„Přejdu k věci. Všichni z vás už vědí, co se poslední dny odehrálo v Laageru. Někdo o tom slyšel jen z vyprávění jiných, ale všichni dobře víte, že jsme při této akci, kdy major Laageru – Alucard Henri – vedl své lidi proti nám, utrpěli ztráty. Tyhle ztráty znamenají smutek pro některé sapphirehallské rodiny,“ připomíná smutným hlasem. „A mě se teď do rukou dostaly nové informace od SZS. Henri byl ve spojení s Arcadií. Dokumenty, které mi major Flare a jeho jednotka Overkills přinesli z Laageru, tomu přímo dostávají. Sapphirehall nechtěl připustit, že by se tyhle menší potyčky na jihu mohly převrátit ještě v něco většího, ale situace vypadá tak, že jih tajně povzbuzoval a zásoboval Laager, aby proti nám začal zbrojit. Obrovské zásoby a předsunuté tábory u Laageru jsou zmínkou, že město bylo financováno nějakou silnou mocností. SZS prověřuje další archivy, ale tyhle čerstvé informace jsou jasným důkazem,“ zvolá Abernant a pozvedne ve svých rukách štos nějakých dokumentů. Jedná se o zprávy, o kterých právě hovoří. „Někteří z vás už možná tuší, co bude následovat. Tohle nebude žádný malý vojenský střet. Čeká vás obléhání pevnosti Tsubata a její následné dobytí. Tahle pevnost je jižně od Triscallu na arcadijském kontinentu. Samotné proniknutí na jejich území a nadcházející akce vyvolají mezi severem a jihem jasnou válku. Sapphirehall však nemá v úmyslu pokračovat dál na jih. Naším cílem je získat pevnost Tsubata a město jižně od ní. Oplatíme Arcadii to, kvůli čemu jsme museli projít těmi hrůzami minulých dnů,“ pokračuje rozhodným hlasem. „Naši nejlepší zpravodajci odhalili jejich akce. Za Laager a za Sapphirehall jim oplatíme stejným dílem! Jak bude jedna z jejich pevností a město v našem obležení, začne Sapphirehall vyjednávat s Arcadií. Vím, že je to pro vás narychlo a přípravy jsou uspěchané, ale Sapphirehall nebude už dál čekat, až Arcadie podnikne další kroky na zničení naší země! Využijeme rychlého a neočekávaného přepadu. To nám zařídí značnou iniciativu.“
Všichni důstojníci v naprosté tichosti naslouchají generálovým slovům. V každém z nich to budí odlišné pocity. Snad jediný Klei se zdá být celým koloběhem událostí nadšený dle jeho šťastného úsměvu na pokřivené tváři. Ostatní zachvacují zejména ty špatné a temné pocity. Pokud by taková válka s jižním kontinentem měla skutečně propuknout, bude to jedna z největších válek posledního století. Nikdo z nich, jak tu stojí, ještě válku takové velikosti nezažil. Někteří dokonce ještě nikdy ani nebojovali v bitvě.
„Přejdu k jednotlivým bodům, než vyrazíte,“ oznámí Abernant a schází po schodech z pódia k velkému stolu uprostřed sálu. Všichni důstojníci ho následují a rozeskupí se rovnoměrně podél desky. Na ní už leží zažloutlá mapa jižního kontinentu. „Pevnost Tsubata leží jižně od města Triscall,“ jeho prst při slovech jezdí po mapě a ukazuje důstojníkům zmiňovaná místa. „Samotné město Tsubata leží pak jižně od této pevnosti. Nalodíte se i s oddíly na naši flotilu. Ta by teď měla připlouvat k sapphirehallským břehům. Lodě vás dopraví k tomuto ostrovu, kde se rozdělí a každá zakotví z jiné strany ostrova,“ při svých slovech sbírá malé lodičky vyřezané ze dřeva a strategicky je rozloží podle svých slov na mapu. „Zaútočíte na pevnost Tsubata ze všech tří stran. Díky jejich nepřipravenosti to bude trumf pro naši armádu. Dobijete pevnost, a jakmile bude pod naší kontrolou, vyšlete dva oddíly do města. Tam by neměl být vojenský odpor, takže ho obsadíte pokud možno bez ztrát na civilních životech, ale nebude-li zbytí, neváhejte použít sílu proti jejich odporu. Až bude pevnost i město pod naší správou, začneme vyjednávat s Arcadií. To je ode mě vše. Lodě už by měly být připravené u našich břehů. Tímto započínám akci nesoucí jméno Arcadie!“
Všichni významně pohlédnou do generálovy tváře. Jen Amonův výraz je prázdný tak jako obvykle. Jeho pocity ho stále svazují. Cítí se zmatený.
„Hodně štěstí!“ popřeje jim ještě před odchodem Abernant. „Jděte.“

Venku je boží dopuštění. Námořníci zápasí s loděmi, aby je v silném větru ukočírovali. Obloha je zahalena v neprostupném lijáku. Je zima, která se zarývá hluboko pod kůži. Lodě se zmítají na neklidných vlnách oceánu. Jeden by řekl, že je to počasí jako stvořené na nepřátelské obléhání s cílem překvapit, ale Amon cítil něco velmi zlého ve svých kostech. Houpání lodi mu nedělo vůbec dobře. Přibíhá rychle k okraji lodi a naklání se přes její okraj, když se jeho žaludek opět zhoupne. Má pocit, jakoby se mu při tom obrátil naruby. Všechno, co ten den snědl, se rázem mísí s mořskou vodou. Je to hodně zlé. Otírá si rty do rukávu své uniformy.
„Mořská nemoc?“ zeptá se chápavý mužský hlas po jeho levici.
Amon zvedá svůj pohled vzhůru a spatřuje Kentovu tvář.
Jeho výraz není příliš starostlivý. Jen se na něj útěšně culí. „To bude zase dobré, Amone! Nala mi na to vždycky dávala panáka rumu a hned to bylo lepší,“ zasměje se a podává mu načatou flašku. „Dáš si?“
Amon jen odmítavě zakroutí hlavou. Při závanu rumu se mu žaludek znovu obrací naruby, ale tentokrát už zvládá vše udržet uvnitř sebe. Zahledí se do dálky. Jen těžko ve smogu vznášejícího se nad hladinou spatřuje obrysy dvou dalších lodí. Na jedné z nich se plaví Slaine po boku plukovníka Lanelliho a na další je brigádní generál Klei s poručicí Crystou. Amon si dost oddechl, když tentokrát nemusí trávit čas na lodi v její přítomnosti. Určitě by zase chtěla řešit jen jejich vzájemný vztah a odváděla by jeho pozornost od mise.
„Kento, měl by ses krotit. Udržuj si čistou hlavu. Jak říkal Abernant, tohle nebude legrace.“
„Já to vím, a proto se potřebuji pořádně opít. Neboj se. Zvládnu se o sebe postarat,“ ujišťuje ho. „Vím, že to nebude legrace, ale mám taky dost ostré lokty, Amone, i když se nezdám.“
„Jsem si toho vědom. Na to jsem nezapomněl, přestože ti to tak může připadat.“
„Brzy se budeme rozdělovat, majore!“ zakřičí z plných plic lodní kapitán, aby ho všichni slyšeli přes to boží dopuštění, které se právě odehrává na obloze. Blesky střídají hlasité hromy.
Kenta se rukama zapírá vedle majora. „Jsme už opravdu tak blízko?“
Amon se odklání a vytahuje z pouzdra svůj meč plně připraven na vylodění. Schází stupínek k vojákům, kteří se okamžitě staví do pozoru. Kenta zůstává nahoře a klopí do sebe zbytek rumu.
„Nastala chvíle, kdy vyrážíme po dlouhém čase do opravdové bitvy,“ začíná svůj proslov ke své a Kentově jednotce. „Mnoho našich lidí a známých zaplatilo svojí vlastní krví, aby ochránilo nás a naši rodnou zemi! Teď je na nás, abychom převzali jejich role a ochránili Sapphirehall pro jejich rodiny, které po nich zůstali! Nechci už vidět umírat další sapphirehallské vojáky… Nikoho z vás!“
„Pane!“ zvolají všichni jednohlasně na výraz své úcty a souhlasu s jeho sebevědomími slovy.
Amon natočí svou hlavu na stranu. Ostatní lodě už nejsou přes hustý déšť vůbec vidět. Loď se stále zmítá na vlnách v prudších a častějších intervalech.
Počasí je docela nepříznivé. Plujeme do pěkného černa.
Při jeho myšlenkách sebou loď opět prudce cukne, až se mu zamotají nohy a musí se rychle chytit stěžně. Všichni vojáci popadají jako hrací figurky na šachovnici. Kenta se zmítá s kapitánem u kormidla.
Déšť začíná sílit. Možná bychom měli zakotvit u Triscallu.
Rozhlédne se po palubě a sleduje, jak se vojáci zase staví na nohy a při dalším nárazu opět padají jako uzrálé ovoce ze stromu.
Ne, máme přeci silné lodě. Odolají těm nárazům… a muži snad také. Musí jim odolat. Hlídky u Tsubaty v tomhle počasí nebudou mít takový výhled. Spatří nás na poslední chvíli. Dobijeme tu pevnost rychle a čistě.
Po krátké chvíli černou oblohu protne oslepující blesk, který se bez jediného upozornění zakousne do trupu lodi. Než se muži na palubě stačí rozkoukat, loď se půlí vedví a všichni vojáci i posádka mizí v temnotě oceánu.
„Muži přes palubu!“ zakřičí jeden muž z posádky z vedlejší lodi, na které se plaví Crysta a Klei.
„AMONE!“ zakřičí poručice z plných plic, ale nemá šanci se dovolat. Majorovo tělo spolkla temná hloubka oceánu jako jednohubku.
„Spusťte čluny!“ zavelí brigádní generál, aby pomohl přeživším, kteří se statečně probojovali na hladinu. „Musíme je vytáhnout!“

Amonovo tělo obklopuje chlad a temnota. Cítí, jak ho tíha zbroje táhne ke dnu. Nemůže se pohnout, aby se té zátěže zbavil. Jeho ruce jsou ztuhlé a stejně tak i celý zbytek jeho těla. Duchem je uvězněn v bezvládném těle.
Nemůžu dýchat… Nemůžu se pohnout… Nevidím nic jiného než tmu…
Jeho tělo klesá stále níž a níž. Do uší se mu dere zvuk šumění vody, která proudí kolem jeho rychle se potápějícího těla.
V mysli najde místo pro další osobu. Je to muž v sapphirehallské zbroji, který hledí zpříma do jeho tváře. Jeho oči nesou barvu nebe a vlasy má černé jako havraní křídla.
Otče?
Poznává jeho tvář dost zřetelně. Je to už spoustu let, co ho viděl naposledy, ale je si jistý tím, že je to on. Taková je tedy smrt. Ukazuje mu lidi z jeho života… anebo ho vítají mrtví na jeho další cestě.
Bez jediného slova ta tvář opět mizí v temnotě. Vystřídá ji obličej někoho jiného. Patří ženě v černých šatech s hnědými vlasy svázanými rudou stuhou do culíku. Vlídně se na něj usměje a její černé oči se náhle rozzáří štěstím. I tahle tvář je mu známá.
Ještě není tvůj čas, Amone,“ vydechne éterický ženský hlas a ta tvář opět mizí v temnotě.
Matko!
Všechno kolem se začíná uklidňovat stejně jako jeho mysl. Hučení vody v jeho hlavě se ztrácí v té nikde nekončící temnotě a chlad střídá otupělost. Již necítí bolest.
Moje tělo se stává lehčí a lehčí… Jsem mrtvý?
Otevři oči, Amone!
Znám ten hlas.
Zachráním tě.
Nalo, ten hlas patří tobě?! Proč nemůžu vidět tvoji tvář? Už si ji nedokážu vybavit…

Byla to dlouhá noc. Tolik dlouhých nocí prožívala poslední dobou hned několik. Stalo se tomu tak, když Wedge na práh jejího domu dotáhl tělo polomrtvého muže s černou kšticí v karmínovém plášti, který byl v tu dobu nasáklý vodou a obalený mořskými řasami, takže byl spíš zelenohnědý než červený.
Ale i přes její nevyspání je její tvář stále krásná bez jediné známky únavy. Byla na to už celkem zvyklá ze svého minulého života, kdy na stráži vydržela i několik dní v kuse bez spánku. Možná byla teď jen lehce bledá.
Tajemný muž leží v posteli jejího malého bratrance a spí. Spí hlubokým spánkem už několik dní. V tuto chvíli není jediný, kdo neklidně podřimuje.
Ona už to také déle nevydržela. Několikátá probděná noc se na ní podepsala. Sedí ve svém proutěném křesle s hlavou položenou v otevřené knize na posteli a pevně svírá ruku neznámého cizince, kterého vyvrhnul oceán. Kdyby se náhodou probral, ten otřes by ji jistě probudil.
Nakonec ji budí až jemné pohlazení po tváři. Rychle sebou trhne a zvedá prudce hlavu. Na mysl jí přichází jen myšlenka na to, že se už konečně probudil. Ale on stále nehybně leží v té samé poloze, v jaké ho viděla naposledy. Zrychleně oddechuje. Alespoň si může být jistá, že je stále naživu. Zvedá svůj pohled k ruce, která ji tak milým gestem probudila.
Patří její sestřenici Lalině. Její tvář se přívětivě usmívá pod rezavou ofinou. Ty velké zelené oči září pozitivním světlem tak jako vždycky. Tahle překrásná tvář jí vždycky dokázala zlepšit náladu.
„Sestřenko, měla by sis jít odpočinout. Máš úplně zmrzlé ruce,“ zakroutí nespokojeně hlavou Lalina, když se dotkne hřbetu její ruky. Ten přívětivý výraz je rázem tatam.
Děvče odkloní svůj pohled znovu ke spícímu cizinci. Sundá mu z hlavy obklad a namáčí ho do chladné vody v lavoru vedle jejího křesla.
„Já sice ano, ale zato ty jeho jsou jako v ohni,“ posteskne si a pečlivě mu otírá obličej tím vlhkým kusem látky. „Budu v pořádku. Myslím, že jsem se teď docela prospala.“
Za Lalininou drobnou postavou vykoukne další, která je ještě mnohem menší a smrsklejší. „Stále žádné zlepšení?“ zeptá se Lydia, babička těchto dvou slečen. Její tvář se při té otázce starostlivě pokroutí, ale jde to jen těžko rozeznat, protože její vrásčitý obličej v sobě schovává spoustu emocí, které se nedají tak snadno přečíst přes převisy vytahané kůže.
„Horečka nechce ustoupit, ale bojuje s ní statečně,“ vydechne nadějeplně děvče a položí mu obklad zpátky na čelo. Její ruka znovu vjede do dlaně té jeho, která volně leží podél jeho těla. Je tak horká a zpocená.
„Myslím, že už vypadá o mnoho lépe,“ spustí s podporou v hlase Lalina a upřímně se na dívku usměje s rukou útěšně položenou na jejím rameni.
Děvče k nim obrátí svůj děkovný pohled. „Jste hodné, že jste se zašly podívat.“
„Přece tě tu nenecháme samotnou.“
„Pořád je v bezvědomí,“ konstatuje babička Lydia a pomalým krokem s rukama založenýma v rukávech tak, že jí splývají dohromady a vypadají jako jedna široká roura vedoucí od jejího pravého ramene k tomu levému (nebo naopak), se sune k posteli. „Museli nad ním stát sami bohové, když tu hrůzu přežil.“
„Nejspíš ano. Zranění se mu už z velké části zahojila. To je dobré znamení. Pokud se vypořádá i s tou horečkou, tak je z nejhoršího venku,“ spustí starostlivě, ale při té myšlence se na její líbezné tváři objevuje alespoň malý náznak úsměvu.
„Ah ano, to je dobře. Snad už brzy přijde k sobě,“ přikyvuje Lydia.
Na Lalinině tváři se objeví potutelný úšklebek. „Musí být asi opravdu výjimečný, když nad ním bdíš každou noc.“
Děvče se jen samo pro sebe pousměje a pevně stiskne cizincovu ruku. „To tedy opravdu je.“
„Ani se ti nedivím. Je docela hezký, i když tedy zrovna moc zdravě nevypadá,“ popichuje ji dál Lalina a pečlivě si prohlíží spící tvář cizince. „A ani moc nevoní.“
„No tak, Lalino! To se teď nehodí,“ okřikne ji Lydia, ale sama pro sebe se nad její poznámkou zasměje.
Děvče na ni nijak nereaguje a stále se sama pro sebe lehce usmívá. Podpírá si bradu a zaujatě sleduje cizincovo neklidné spaní.
„Nicméně má pravdu. Trávíš tady příliš mnoho času a pořádně ses neprospala, co je ten chlapec ve vesnici. Děvčátko, pojď s námi na šálek čaje. Joshua ho už pro nás připravuje u mě doma,“ pokračuje starostlivým hlasem.
„Ah, Joshua? Tak to přeci nemohu odmítnout,“ pokrčí rameny dívka a vstává ze svého proutěného křesla.

Společně všechny tři vejdou do nedaleké chaloupky, která patří Lydii. Na plotně už bublá voda a po chalupě pobíhá dvanáctiletý blonďatý kluk. Joshua je bratr Laliny a zároveň bratranec naší mladé ošetřovatelky.
„Ah, tak přeci si přišla! Myslel sem, že s tim klukem strávíš už zbytek života,“ zamračí se mladý rošťák a přiskakuje k plotně, aby zalil horkou vodou čtyři připravené hrnky na lince. „Mimochodem čaj je už hotovej.“
Lydia se jen hlasitě zasměje. „Myslím, že Joshua malinko žárlí.“
Děvče se jen mile usměje a usedá k dřevěnému stolu následovaná ostatními. Joshua postupně rozdá každé jeden šálek čaje a také si přisedá.
„Jsi hodný, Joshuo,“ pochválí ho mile Lydia.
„Hm, kdy už se ten cizinec přestane válet v mojí posteli?“ spustí nabručeným hlasem kluk a obrátí svůj pohled směrem k děvčeti, které sedí přímo naproti němu. „Já už nechci dál spát u babičky. Proč ste ho nemohly odnýst sem? Měla tu přeci ještě jednu volnou postel. Vážně vás nechápu!“
„Joshuo! Jak se to chováš?“ okřikne ho dívka přísným hlasem.
„Ha-ha. Já bych se o něj tak dobře nepostarala jako tvoje sestřenka a Lalina. Kromě toho mám ráda tvoji společnost,“ usměje se jeho směrem Lydia.
„Ah, no dobrá, co mi zbejvá,“ zafuní rezignovaně.
„Tak už dost!“ rozohní se znovu dívka v modrých šatech. „Chovej se k babičce slušně. Copak chceš, abych nechala toho cizince spát ve tvé posteli už do smrti? Je rozhodně mnohem snesitelnější než ty!“
„Ále,“ mávne rukou Joshua s nabručeným výrazem ve tváři. „To jenom proto, že spí a nemůže mluvit! Kdoví, jakej otrapa se z něj vyklube, až se probudí! Ještě bys mě mohla prosit, abych se vrátil zpátky,“ odfrkne si a hrdě zvedne hlavu se založenýma rukama na hrudi.
V chaloupce to spustí hlasitý smích ze všech stran.
„Stydne nám čaj,“ poznamená po chvíli Joshua a opět nasazuje uražený výraz. Tentokrát ho naštvalo, že se mu všechny tři tak nahlas smějí, i když podle něj je tahle situace s místy na spaní velmi vážná. I když by tu byla jedna věc, která by nakonec mohla trochu ulevit jeho trápení. „Babi, můžu přinýst ty sušenky?“
Děvče k němu hodí přísný pohled.
Joshuova tvář se pokřiví. „…prosííím…“
„Ha-ha. To víš, že můžeš,“ zasměje se Lydia a pokyne rukou ke dveřím do spižírny. „Jako doma.“
„Supr!“ vyhrkne z čistého dětského nadšení, kterému stačí skutečně jen velmi málo, aby upřímně propuklo na povrch, a odbíhá k malým dveřím v rohu světnice, ve kterých rázem mizí s hlasitým rachotem, jak ve spěchu shodí všechny košíky v polici.
Děvče si jen položí hlavu do dlaně. „Nezapomeň to uklidit, než půjdeš zpátky!“ zakřičí za ním.
„Jasný, jasný,“ odsekne protivně Joshua a zavírá se do spižírny, aby už dál nemusel poslouchat její věčné lamentování. Přesto všechno ji měl ze všech ve vesnici nejraději a nebylo to jenom pro její krásnou tvář. Uměla k němu přes všechnu tu přísnost být milejší než kdokoliv jiný. Zazíval s ní dobrodružství, od kterého ho babička nebo sestra drželi dál a spoustu dalších věcí, pro které ji zbožňoval. Díky tomu, že byl dítě, v ní dokázal přečíst ten nejryzejší pocit lásky, kterého byla plná a snažila se ho rozdávat, co jí srdce stačilo.
„Jednou se z něho zblázním!“ zavrčí nevrle děvče a zajede prsty do svých zlatých vlasů, jakoby si je chystalo všechny vytrhat.
„Bereš na sebe příliš velké břemeno, beruško,“ usměje se k ní mile babička. „Co kdyby si teď na chvíli nechala Joshuovu výchovu tady na Lalině? Alespoň do chvíle, než se ten chlapec probudí,“ pronese starostlivým tónem k vykolejenému děvčeti.
„Copak myslíš, že to naše samaritánka zvládne?“ zachichotá se Lalina.
Dívka jen odevzdaně položí obě ruce na stůl. Její výraz vypadá bezradně. „Myslíte, že jsem na něj moc přísná? Byl tak roztomilé dítě, když jsem ho viděla poprvé,“ povzdechne si. „Zato teď z něj vyrostl pěkný čert.“
„To tedy ano,“ zasměje se znovu Lalina a usrkne si horkého čaje. „Je těžké ho vychovávat bez táty a mámy,“ pokrčí smutně rameny, ale po chvíli jí zase ty velké zelené oči zazáří pozitivní jiskrou. „Ale myslím si, že má babička pravdu. Co kdyby ses šla alespoň na chvíli prospat, a já za tebe přeberu stráž nad naším cizincem? Stejně to nevypadá, že by se někam chystal utéct.“
„Dobrá, tak když vám na tohle teď kývnu, slíbíte mi, že mi s tím dáte na chvíli pokoj a necháte mě dopít si svůj vytoužený čaj?“
„Ha-ha. To je přeci jasné, zlatíčko,“ usměje se na ni vřele Lydia.
Děvče se na ni potutelně usměje a usrkne si ze svého šálku. Už podle vůně poznala, že je to ten její oblíbený švestkový s trochou vanilky a skořice. Byl to Genji, kdo ji takhle rozmazlil. Vozil jí tyhle drahé přísady – jako byla právě vanilka a skořice – z nejrůznějších koutů světa, které jako generál Arcadie navštěvoval velmi často. Dívka si jen smutně povzdechne nad touhle myšlenkou. Jsou zasnoubeni už nějaký ten čas, ale od příchodu tohohle cizince na půdu Austenu se v jejich vztahu mnohé změnilo. Už za ním tak často do hlavního města nejezdí a ani si nepřeje, aby on jezdil za ní. Odmítla mu vysvětlit důvod své zdrženlivosti, takže jsou teď vztahy mezi nimi dost napjaté. Dívka ví, že bude lepší držet přítomnost záhadného chlapce alespoň nějaký čas v tajnosti.
„Co myslíte, děvčata, kdo to může být?“ spustí Lydia a narušuje tak dívčino zamyšlení.
Lehce ucukne a pokládá šálek zpátky na talířek. Čaj je stále ještě trochu horký, takže si málem opařila ústa. S kamenným výrazem se zdržuje komentáře. Na Lydiinu otázku stejně nemá žádnou odpověď, kterou by chtěla vyslovit.
„Mohl by to být jeden z nepřátel,“ dedukuje dál babička, když se obě děvčata rozhodují nijak neodpovídat. „Bojím se, aby se boje, které se nedávno odehrály v Tsubatě nepřesunuly sem.“
Zprávy o dobytí města i pevnosti se do Austenu dostaly rychle. Do toho krveprolití ve městě vedl své vojáky sapphirehallský plukovník Vincent Lanelli. Mnoho nevinných místních zemřelo. Všechny z jižního kontinentu tahle zpráva velmi zasáhla. Zlatovlasou samaritánku možná více než jiné. V Tsubatě sice neměla žádné známé, ale krutost severního kontinentu ji velice překvapila. Kenta se prý stále ještě zdržuje v pevnosti…
„Lydie, víš, jak nerada se bavím o válčení u čaje,“ ohradí se se smutným výdechem. „Nedovolím, aby vám kdokoliv ublížil.“
„Ah, nemluvme už o tom. Byl to opravdu špatný nápad,“ posmutní stařenka.
„Já sama nemám tušení, kdo ten kluk je,“ vměšuje se do debaty Lalina. Také neměla ráda řeči o válce u stolu, „ale až se probudí, dozvíme se to.“
Lydie k ní přikývne s milým úsměvem. Otevírají se dveře a Joshua se do místnosti vrací s košíkem sušenek.

Děvče při myšlence na tu nepříjemnou událost opět sklápí svůj smutný pohled do čaje. Tíží jí myšlenky na toho chlapce, který leží v bezvědomí v jejím domě, a představa, co se bude dít, až otevře oči.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top