Akame ga Kill! - Chapter 3 (2/2)


Rei bez dalších slov Tatsumiho obchází a odchází k lesu. Ten ho rychle dobíhá. Cestou potkávají ostatní, kteří mají na tvářích potutelné úsměvy.
„Hodně štěstí, Tatsumi,“ šklebí se pobaveně Leone.
Tatsumi na ně nechápavě hledí.
V tu chvíli k nim obrátí svůj děsivý pohled Rei. „Nemáte nic na práci?“ Nečekajíc na odpověď opouští jejich přítomnost.
„Mohli jste mě aspoň upozornit, co je to za člověka,“ šeptá Tatsumi a ve tváři má zoufalý výraz. „Tohle bude vážně dlouhý a nudný den.“
„Nevěš hlavu, Tatsumi,“ vychází do popředí Akame. „Rei-sama je opravdu skvělý učitel. Věřím, že se ani na malý okamžik nebudeš nudit.“
„Jo,“ přikyvuje Leone. „Musíš jen přebrat trochu iniciativy, pokud si s ním chceš i popovídat. Sám od sebe ti toho vážně moc neřekne.“
Tatsumi jen smutně svěsí ramena a rychle ho následuje do lesa. Dobíhá ho na cestě. „Omlouvám se za zdržení,“ vypustí ze sebe a snaží se při tom o přátelský úsměv.
Rei na to nic neřekne.
Tatsumi na to dlouho nečeká a pokračuje. „Dneska je vážně vedro, proč na sobě pořád nosíš tolik vrstev?“ zeptá se a jeho ruka sáhne po jeho šálu.
V tu chvíli vystřeluje Reiova dlaň vzhůru a sráží Tatsumiho ruku dolů. Jeho pohled ani na okamžik neuhnul z cesty před ním.
„Promiň,“ omluví se Tatsumi a stahuje svou ruku zpátky k tělu. „Tvůj obličej… Máš na něm nějaká zranění z boje?“
„Ne, ale je dost známý. Nechci riskovat, že mě někdo pozná. Jak jsi jistě slyšel, dělám hlavně externě. Bez převleku se neobejdu.“
Tatsumi zírá. Tolik slov najednou by od Reie skutečně nečekal. Zdá se, že už se konečně rozpovídal. O své práci asi mluví rád.
„To dává smysl,“ přikyvuje Tatsumi a lehký úsměv na jeho tváři je již zcela upřímný. Najednou se vedle Reie cítí o něco pohodlněji. Hledí na jeho profil a přemýšlí o těch dvou velkých a děsivých očích. Podle kůže kolem nich se zdálo, že je Rei ještě velmi mladý.
„Nenávidím, když na mě někdo zírá,“ odtuší Rei po chvíli ticha.
Tatsumiho úsměv rychle vadne. Uhýbá pohledem k cestě. „Omlouvám se,“ vyhrkne a rychle vymýšlí nové téma konverzace, aby odvedl řeč jinam. „Slyšel jsem, že jsi v týmu déle než Akame. Vzhlíží k tobě. Ty i ona používáte meče. A i když jsem měl možnost tě pořádně vidět v akci jen jednou, zdálo se mi, že toho máte hodně společné. To ty jsi ji učil?“
„Ne. Akame je vycvičená z armády. Já její umění pouze dopiloval.“ Opět je stručný.
Tatsumi si vzpomene, že o tom už vlastně také slyšel. „No jo vlastně,“ odtuší. „Taky jsi byl v armádě?“
Rei mlčí.
Tatsumi jen dlouze vydechne. „Hádám, že tady naše konverzace na celý den končí. Možná jsem ji vyčerpal příliš rychle.
V tu chvíli Reiova ruka opět vystřeluje vzhůru. Tentokrát přistává na Tatsumiho hrudi, aby ho zastavila.
„Jsme tu,“ odtuší a stále hledí přímo před sebe. Bez delšího rozmýšlení vytahuje meč. „Sleduj mě.“
Tatsumi nechápavě hledí na Reiova záda, jak mizí v křoví. Vůbec neví, co se právě děje. Když se konečně probouzí z překvapení, vbíhá do křoví za ním. Dostává se na druhou stranu a spatřuje Reie, jak se nekontrolovatelně blíží k hloučku ozbrojenců z říše.
Tatsumi ho rychle dobíhá. „To na ně půjdeme přímo?“
„Ano. Tedy já půjdu. Ty budeš stát za mnou,“ opravuje ho Rei a dál klidným krokem s mečem u nohy pokračuje k mužům. „Ale nikdy to sám nezkoušej. Tohle je jen lekce. Protivníci nejsou nijak silní, takže by si je dokázal porazit i ty sám. Ale já tě teď chci něco naučit, takže dnes půjdeme trochu proti pravidlům. Ne, že bychom nějaká snad měli…“
„Rozumím,“ přikyvuje Tatsumi. „Rei jde proti pravidlům? Karta se začíná podezřele obracet. Každou chvílí se vzdaluje od profilu, který jsem si o něm zatím vytvořil.
„Sleduj každý můj pohyb.“
Zastavují se tak na pět metrů od party vojáků. Uprostřed nich stojí jejich velitel. V tu chvíli na ně všichni pohlédnou s překvapenými pohledy.
„Hej,“ vyhrkne první z vojáků, který se právě probudil z prvotního překvapení. „Kdo jste?“
Rei ho ignoruje a pohlédne na Tatsumiho. „Dobře se podívej na postavení jejich pozic…“
„Co si to říkal, ty zakuklenče?!“ vyhrkne znovu voják.
Rei už na nic nečeká. Vybíhá proti nim se svým mečem. Proběhne mezi nimi a Tatsumi jen s těžkostí stíhá sledovat jeho pohyby a rychlost. Zdá se mu, že za celou dobu se kromě jeho nohou nepohnulo z jeho těla vůbec nic. Udělá kolečko a vrátí se na místo vedle Tatsumiho. Všechno proběhlo tak rychle, že se vojáci nestihli ani pohnout ze svých pozic a s otevřenými pusami hledí na maskovaného bojovníka. V tu chvíli si překvapený Tatsumi všímá, že z meče jeho dnešního učitele odkapává krev.
„Co se stalo?“ vyhrkne překvapeně. „Vůbec nic jsem neviděl!“
„Ty…!“ spustí znovu jeden z vojáků, ale jeho slova se vytrácí ve vodotrysku jeho vlastní krve. Jen co se pohnul, čistá rána, kterou mu Rei způsobil, se rozšklebila. To samé se stalo i ostatním. Všichni během několika vteřin vykrváceli.
Tatsumi hledí na ta jatka s otevřenou pusou. Rei se během té doby ani na okamžik neohlédl od Tatsumiho tváře. Snad se vůbec nepohnul. Opět jakoby ani nedýchal. Tatsumi nerozuměl té nadpozemské síle, rychlosti a vlastně úplně všemu, co se kolem Reie dělo. I jeho chování bylo jako z jiné planety.
„Doufám, že sis z toho odnesl alespoň něco,“ odtuší Rei a schovává svůj meč do pouzdra na zádech. „Přejdeme teď k další části tréninku,“ dodává a obrací se zpátky ke směru, ze kterého přišli. Nečeká na Tatsumiho reakci a vrací se k cestě.
Tatsumi zírá na tu spoušť ještě dlouho, než se konečně probouzí z překvapení. Rychle se otáčí za svým průvodcem a dobíhá ho. „Počkej, Rei-san!“
„Chceš se na něco zeptat?“ odtuší klidným hlasem.
„Na něco? Mám nejmíň milion otázek,“ vydechne Tatsumi. Jeho výraz se náhle z překvapeného mění na vzrušený. „Dokážeš mě to naučit?“
„Nevím,“ pokrčí rameny a zastavuje se. Pohledem zamíří na Tatsumiho.
Ten se také zastavuje. „Na to, že nejsi bojovník, umíš bojovat až moc dobře.“
Rei jeho poznámku ignoruje a zvedá jeho ruce jako při policejním ohledání. Pečlivě si při tom prohlíží jeho tělo. Následně ho obrací k sobě zády, a pak zase zpátky. Když ho má obhlédnuté ze všech stran, jen neurčitě zamručí.
„Co?“ vyhrkne Tatsumi. Je tak natěšený, že ani nepřemýšlí nad tím, proč si ho Rei tak bedlivě prohlížel.
„Jak jsem řekl, pomůžu ti v tom,“ přikyvuje.
„Děkuji, Rei-san!“ zaraduje se. „Ale řekni mi ještě jednu věc. Když jsi takový umělec s mečem, tak proč nechceš bojovat?“
„Už jsem řekl,“ odtuší. „Zapojuji se pouze v krajním případě. U jednoho jsi sám byl.“
„Teď nemyslíš ten včerejší souboj…“ odtuší uvědoměle. Při vzpomínce na jeho ostří blížící se k jeho krku se mu sevře hrdlo. „Ještě že tvoje reakce jsou tak rychlé.“
„Jen díky tomu jsi ještě naživu.“
„Ale pořád si mi neodpověděl, proč jinak nebojuješ, když si v tom tak dobrý.“
Rei jen odkloní svůj obličej a obrací se zpátky k cestě.
Tatsumi poraženě svěsí ramena. „Hádám, že je to něco, o čem mluvit vážně nechce. Měl bych to už nechat být. Ani nevím, proč mě to tak zajímá.
Dojdou k úkrytu a společně se vydají k vodopádům, kde dřív Tatsumi lovil ryby společně s Akame. Tentokrát jsou ovšem nahoře u proudu řeky, která se na konci mění v mohutné vodopády.
„Co tady budeme dělat?“ ptá se Tatsumi.
„Budeme trénovat ve vodě,“ odpovídá Rei. Bere si při tom do ruky Tatsumiho meč a potěžká si ho s opětným zamručením.
Tatsumi ho bedlivě pozoruje. Po Reiově akci na něj pohlíží úplně jinak. Je mu jasné, že tohle je skutečný profesionál a během mžiku okamžiku se stal i jeho vzorem.
Rei několikrát s mečem máchne. „Tvůj meč je asi tak stejně velký a těžký jako můj Kyuuketsuki,“ začne. „Bude tak o mnoho jednoduší ti to vysvětlit.“ Podává mu meč do ruky a sám vytahuje ten svůj. Bez delšího rozmýšlení se vrhá do vody. Schází do hloubky, kdy mu je po pás. „Tak pojď.“
„Ty se nesvlékneš?“ zeptá se zaraženě Tatsumi.
Rei na něj pohlédne zvláštním pohledem. Zdá se, že jeho oči se smějí. Řekl snad Tatsumi něco vtipného?
„Copak, Tatsumi-kun, chtěl by si vidět moje tělo?“
V tu chvíli zelenooký chlapec rudne ve tváři. „Ne! Tedy ne, že by mi to vadilo, ale neviděl bych na tom nic úchylného! Prostě jen dva nazí kluci ve vodě se svými meči.“
V tu chvíli se ozve smích. Rei se skutečně zasmál. Je to snad poprvé, kdy vyjádřil nějakou emoci. „Tohle znělo trochu úchylně, Tatsumi-kun.“
„Víš, jak jsem to myslel,“ rdí se ještě víc. „Nejsem na kluky.“
„To určitě nejsi,“ usmívá se stále svýma očima. „Ale já jsem, takže raději zůstanu oblečený. Nicméně ty si klidně odlož.“
Takže je to tak?! Nicméně konečně zahodil tu chladnou masku. Znamená to, že mi už konečně začal věřit?“ třeští oči Tatsumi. Nejistě si rozepíná knoflíčky na košili. „Líbí se ti… Bulat?“ Lepší věc ho v tu trapnou chvíli nenapadla.
„Samozřejmě,“ přikyvuje jistě Rei. V jeho hlase není znát žádné zahanbení. Je klidný a zní pobaveně. „Tedy… Ještě než jsme se oba dostali k Night Raidu jsem byl jeho fanouškem číslo jedna. Zbožňoval jsem jeho rozpuštěné černé vlasy, ale bohužel jsem se dozvěděl, že nejsem jeho typ. Odmítnul mě.“ Opět se ozve smích. „Ale teď tu přeci nejsme kvůli tomu, abychom řešili můj milostný život, že ne?“
„Jistě,“ vydechne nejistě a s odhalenou hrudí leze do vody. Staví se naproti Reiovi.
Rei se postaví bokem k proudu a pevně uchopí svůj meč v obou rukách. Tatsumi dělá to samé a pečlivě sleduje každý Reiův pohyb, který se následně pokouší napodobit.
„Musíš se naučit splynout s hladinou a vlnami,“ spustí Rei. O své práci skutečně mluvil rád.
Tatsumi se mu pokouší vyhovět.
Rei na něj pohlédne a zkoumavě se zamýšlí. Po chvíli zakroutí nespokojeně hlavou. Staví se za jeho záda a chytne za obě ruce. V podstatě ho obejme zezadu. Tatsumi okamžitě tuhne překvapením.
„Musíš být jako voda a ne jako dřevo,“ mračí se a tón jeho hlasu je opět tvrdý. Stahuje své ruce k jeho bokům a snaží se s ním pohupovat podle vln.
Tatsumi se nervózně klepe, ale slíbil si, že vyhoví každému jeho požadavku. Nechce přeci, aby došlo na ‚tu věc‘.
Rei ho pouští a s pobaveným výrazem si založí ruce do boků. „Copak, Tatsumi-kun, zdá se mi to, nebo se červenáš?“
„Je to divné, když chlap s druhým chlapem dělá takové věci,“ přiznává zcela upřímně.
„Je to divné, protože víš, že jsem gay?“ zeptá se ho důvtipně.
„To s tím nemá nic společného.“
Rei jen vydechne. „Tohle je součástí tréninku. Buď ho absolvuješ, nebo můžeš odejít. Ale vzhledem k tomu, že to budu brát jako vážné porušení pravidel, si tě najdu, a pak tě potrestám.“
Jeho výraz je temný. Tatsumimu z něj tuhne krev v žilách. V tu chvíli se ale stane něco nečekaného. Rei se začne znovu hlasitě smát.
„Dělám si legraci, Tatsumi-kun,“ směje se. „Tak daleko bych přeci nezašel, že ne?“
Proč se ptá mě?!“ orosí se mu čelo.
„Tak jsi ochotný pokračovat, anebo to hodláš riskovat?“ zeptá se tajemně. Jeho tvář je schovaná ve stínu.
„Jdeme na to!“ vyhrkne spěšně Tatsumi. Podstoupí cokoliv, když se nebude muset potýkat s ‚tou věcí‘. „Co sakra ‚ta věc‘ vlastně je?!

Po celodenním tréninku společně kráčí zpátky do pevnosti. Rei se zdá být uvolněný a milý. Takhle ho Tatsumi neznal, ale měl z toho hodně dobrý pocit. Nakonec se zdálo, že to chtělo jen trochu Reie poznat blíž.
Zastavují se na zadním dvoře.
„Vedl sis dobře, Tatsu,“ řekne s usmívajícíma se očima Rei.
‘Tatsu‘? Znamená to, že jsme se skutečně sblížili?“ přemýšlí Tatsumi. „Řekl bych, že to tak bude. Mám z toho opravdu radost. Rei nakonec vůbec není tak děsivý. Prostě jen nepatří k těm, kdo si nechají někoho jen tak pustit k tělu.“ I na jeho tváři se objevuje úsměv. „Díky. Ten dnešní trénink mi opravdu pomohl.“
„V to doufám, ale moc se neraduj,“ upozorňuje ho Rei. „Tady cesta teprve začíná.“
„To vím,“ přikyvuje jistým tónem.
„To je dobře,“ odtuší Rei. „Teď už je čas se rozloučit. Tak dobrou noc, Tatsu.“
„Dobrou…“
V tu chvíli se k němu Rei nečekaně natáhne. Jeho tvář se přibližuje k té jeho.
Tatsumi tuhne na místě. Sleduje ten zahalený obličej a neví, co dělat. Bez přemýšlení zavírá oči, ať už to bude znamenat cokoliv.
Rei se zastavuje těsně před jeho ústy. Jednou rukou si stahuje šál z tváře, ale neudělá další krok. Jen se pobaveně ušklíbne.
„Víš, jak jsem říkal, že se mi líbí muži?“ zašeptá a jeho dech se otírá o Tatsumiho ústa.
Ten stále křečovitě drtí víčka k sobě. Neodvažuje se na jeho tvář pohlédnout, když ví, že je tak blízko.
„Tak to není tak úplně pravda. Ve skutečnosti mi nezáleží na tom, jestli jde o muže nebo ženu. Nehledím na jejich vzhled. Dokážu se zamilovat jen podle toho, co vidím uvnitř. Možná by ses nad tím také měl zamyslet.“
S těmito slovy se Rei odklání a zahaluje svoji tvář. Bez rozloučení se obrací k domu a jde dovnitř.
Tatsumi se konečně odváží otevřít oči. Překvapeně zírá před sebe do prázdna. Vůbec nechápe, co se teď právě stalo. Jediné, co dokáže vnímat je rychlý tlukot jeho srdce. S tupým výrazem jako tělo bez duše vchází do jídelny.
Tam sedí Leone. Když si ho všimne, okamžitě se jí na tváři roztáhne velký pobavený úsměv. „Hej, Tatsumi! Tak jaký byl trénink s Reiem-san? Hm, koukám, že jsi to přežil. To je dobré znamení. Tak to už přežiješ všechno,“ posmívá se mu.
„Nebylo to tak zlé, jak jsem si myslel,“ promluví konečně Tatsumi a vrací se zpátky do reality. „Vlastně to bylo dost v pohodě.“
 „Vážně? To mě překvapuje,“ mračí se Leone. „Můj první trénink byl hotové peklo. Hned po první hodině na mě použil ‚tu věc‘…“ Zatíná vztekle pěsti při té vzpomínce. „Ale proč jsi tak rudý?“
S její poznámkou to v něm hrkne. „To nic není. Jen jsem unavený a dnes bylo skutečně horko,“ odbíjí ji a rychle mění téma. „Kde je Bulat?“
„Myslím, že jsem ho viděla jít do svého pokoje.“
„Díky,“ přikyvuje a spěšně odchází z jídelny do dlouhé chodby, kde byly dveře ke všem pokojům. Přichází k těm, které patřily Bulatovi. Zaklepe a po vyzvání vstoupí.
„Ahoj, Tatsumi!“ usmívá se na něj vřele Bulat už ve dveřích. „Tak jaký byl dnešní trénink?“
Tatsumi za sebou zavírá dveře a vydechne. „Myslím, že dobrý.“
„Rei je vážně skvělý trenér,“ přikyvuje Bulat. „Měl jsem tu možnost se s ním párkrát utkat. Pamatuji si, jak se mě pokoušel zabít, a já…“
Tatsumiho tvář zbledne. „Zabít?“
Bulat se okamžitě přestává smát a utíná svoje slova. „Zapomeň na to, co jsem říkal. Chtěl si se mnou o něčem mluvit?“
„Vlastně jsem se chtěl zeptat na něco ohledně Reie-san,“ přiznává se zahanbeným výrazem.
„O co jde? Doufám, že se zase nechceš znovu ptát na to, proč na nás jen dohlíží, nebo na to, co je ‚ta věc‘…“
„Ne, jde o něco jiného.“
„Jsi celý rudý. Co se děje?“ ptá se vystrašeně. „Byl na tebe moc přísný?“
„Ne, jen… je mi vážně trapné o tom mluvit.“
„Jsem tvůj kámoš,“ ujišťuje ho Bulat s milým úsměvem na tváři. „Mě můžeš říct cokoliv a nedostane se to ven.“
„Dobrá,“ sbírá všechnu odvahu a zvedá k němu svou tvář. „Kdy jsi přišel na to, že se ti líbí muži?“
 Bulat na něj zírá s překvapeným výrazem. Nastává trapná chvíle ticha. Jeho výraz velmi zvážní a nakrabatí čelo.
„Rei na tebe něco zkoušel?“ uhodne. Zdá se tím být dost znepokojený. „Na to si dávej pozor, Tatsumi,“ upozorňuje ho zcela vážným tónem. „Rei je vážně složitá osobnost. Jednou se tváří chladně a nepřístupně a jindy je z něj hrozná koketa. Je to tím, že se nudí.“
„Nudí? Jak se může někdo v Night Raidu nudit?“
Bulat jen dlouze vydechne. „Možná bych ti o něm měl alespoň trochu něco říct. Rei je skvělý, ale jeho osobnost je… někdy… nevyzpytatelná. Je vážně chytrý, a tak někdy rád hraje psychologické hry, aby zaměstnal svou mysl.“
Tatsumi na něj překvapeně zírá.
„Dřív to používal v boji, aby odzbrojil nepřítele, ale to je už pryč. Chci tím říct, že si myslím, že si z tebe akorát utahuje. Nic ve zlém, ale-“
„Chápu,“ zastavuje ho a zamračí se. „Mě ale ani tak nejde o to, jak to Rei myslí… Chci tím říct, že jsem z něj neměl pocit, že by to se mnou myslel nějak vážně. Spíš jde o to, že když jsem teď s ním mohl strávit nějaký čas, tak jsem se začal cítit opravdu zvláštně,“ přiznává se. „Chci říct, že nejde jenom o to, že obdivuji jeho schopnosti a naprostou soustředěnost, ale i…“
„Ah, chápu, co chceš říct,“ přikyvuje. „Pokud k němu opravdu něco cítíš, tak je to v pořádku.“
„Ale vždyť je to chlap,“ zatíná čelist. „Nechci vyznít urážlivě, ale tohle já prostě nemůžu.“ Zatne i pěsti.
Ve skutečnosti mi nezáleží na tom, jestli jde o muže nebo ženu. Nehledím na jejich vzhled. Dokážu se zamilovat jen podle toho, co vidím uvnitř. Možná by ses nad tím také měl zamyslet.
Do Tatsumiho mysli se vkradou vzpomínky na jeho slova na rozloučenou. Při té myšlence se zardí ještě víc. Na jeho slovech bylo něco pravdy. Možná je to jen povrchní cítění.
„Nedělej žádné unáhlené závěry,“ upozorňuje Bulat se stále vážným výrazem ve tváři. „Prostě tomu dej čas. Věř mi, že se to vyplatí… hlavně pokud jde o Reie.“
„Hm, říkal něco o tom, že byl tvým fanouškem ještě před tím, než jste se dostali k Night Raidu. To je to, proč na tebe tolik dá?“
„Kdepak,“ zasměje se konečně. „To co bylo mezi mnu a Reiem je už dávno pryč. Čas od času si z toho děláme vzájemně legraci, ale už mu rozhodně neležím v hlavě a už vůbec ne v srdci. Jsme dobří přátelé a to hlavně díky tomu, čím jsme si spolu prošli.“
„Aha.“
„Teď jsi už spát a nech si všechno pořádně rozležet v hlavě, než uděláš další krok.“
„Díky, brácho,“ přikývne a vychází z pokoje. Jeho kroky vedou přímo k jeho dveřím. Otevírá je a vchází do svého pokoje. Na stole vidí asi tak pět knih a u nich vzkaz.

Přinesl jsem ti materiály ohledně práce průzkumných a výzvědných jednotek. Do zítra se vše nauč. Vyzkouším tě a za každou špatnou odpověď bude následovat trest.
Rei

„To snad nemůže být pravda!“ zařve na celou pevnost Tatsumiho naštvaný hlas.
Leone, která stále ještě sedí v jídelně, se pobaveně zašklebí. „Ha-ha,“ myslím, že už mu to konečně začíná docházet,“ šklebí se na osobu sedící u stolu naproti ní. „Mohl by si na chvíli přestat být tak nekompromisní, Rei-san.“
Ze strany této osoby se ozve dlouhé vydechnutí. Natahuje svou ruku k tváři a stahuje si šál i kapuci. „Je nadějný. Musím uznat, že tenhle tah se ti skutečně vydařil, Leone, ale já se nenechám ukonejšit jeho hezkou tvářičkou.“
„Ah, chudák Tatsumi,“ zašklebí se pobaveně Leone. „Hádám, že zítra přijde na řadu tvoje specialita.“
„Nemusí k tomu dojít, když se bude učit,“ odtuší a pustí se do své večeře.
„Sám dobře víš, že to není možné.“
„Chceš mi odporovat, Leone?“
„Uh, ne!“ zaráží se a rychle se stahuje. „Jen jsem přemýšlela nad tím… jak daleko chceš tuhle hru zahrát?“
„Není to moje hra. Pokud si pamatuji, byl to tvůj nápad.“
„Možná, ale zdá se, že si to až příliš užíváš. Viděla jsem ten jeho výraz, když přišel,“ směje se. „Je z tebe úplně unesený.“
„Je to chudák, co k tomu dodat,“ krčí rameny a pokračuje ve své večeři.
„Ah, Rei-san!“ ozve se Lubbockův hlas ode dveří. Přichází ve společnosti dvou žen. Jedna z nich je Akame a druhá Najenda.
Všichni si sedají kolem stolu.
„O čem je řeč?“ zeptá se Lubbock.
„Jak probíhal dnešní trénink, Rei-sama?“ přebíjí ho svou otázkou Akame.
„Dobře. Myslím, že je hodně nadějný…“

Dalšího dne se Tatsumimu vstávalo ztěžka. Spal sotva tři hodiny a to ještě nestihl projít všechny materiály, kterými ho Rei zaměstnal. Jako tělo bez duše se dosouká ke stolu, kde už všichni spokojeně sedí a hodují.
„Dobré ráno!“ zvolá spokojeně Leone.
„Dobré…“ zabrumlá rozespale Tatsumi a sedá si ke stolu. Jeho ústa se rozevřou v dlouhém zívnutí.
„Zdáš se vyčerpaný,“ směje se Lubbock. „To byl ten včerejší trénink tak náročný?“
„Rei-san se nějak dostal do mého pokoje a nechal mi tam dost nepříjemné překvapení,“ mračí se Tatsumi s velkými kruhy pod očima. „Sotva jsem si zvládl pročíst tři příručky. Jsem mrtvý,“ posteskne si a praští čelem do stolu.
„No tak, Tatsumi, ještě není nic ztraceno,“ konejší ho Leone. „Možná budeš mít štěstí.“
Ozve se jen dlouhé a zoufalé vydechnutí.
„Nazdar, Rei-san!“ zakřičí hlasitě Leone.
Tatsumiho oči se rozevřou překvapením. Okamžitě vystřeluje hlavou vzhůru. Skutečně je to Rei, kdo přichází ke stolu. Je zahalený jako obvykle a jeho oči nehovoří žádnou emocí. Přisedá si na volné místo vedle Tatsumiho.
„Dobré ráno,“ odtuší rozpačitě Tatsumi.
Snaží se vyhnout jakémukoliv očnímu kontaktu. Nemusí se tolik snažit, protože si ho Rei nijak nevšímá. Pouští se do svého jídla a ignoruje ho tak jak mu bylo podobné.
„Splnil si všechny úkoly, který jsem ti zadal?“ zeptá se suše.
Tatsumi zbledne. „No…“
„Víš, co tě čeká, jestli selžeš.“
„Rei-san, vlastně jsem si o tom chtěl promluvit…“
„Za pět minut tě čekám na zadním dvoře,“ odbíjí ho a vstává od stolu.
„Tohle nemůže být pravda,“ opět vyčerpaně padá na stůl.
„Rei-sa, to myslí smrtelně vážně,“ upozorňuje Lubbock. „Být tebou bych sebou hodil. Neměl by sis to zhoršovat.“

Tatsumi se dosouká na cvičiště. Rei tam stojí s papírem v ruce a po jeho boku je hromada cihel.
„Vysvětlím ti rovnou pravidla,“ spustí. „Dostaneš třicet otázek. Za každou správně zodpovězenou uděláš jeden klik. Za každou špatně zodpovězenou budeš muset také udělat klik, ale k tomu ti ještě na záda položím jednu cihlu. Čím víc bude špatných odpovědí, tím větší zátěž budeš muset zvedat. Pokud to nezvládneš, bude čekat mnohem horší trest než je cihla. Rozumíš?“
Tatsumi bledne. Cuká mu obočí a vyděšeně hledí do těch klidných očí. Doufá, že v nich nalezne nějaký náznak toho, že je to jenom hloupý vtip.
„Pokud ses pečlivě připravoval, tak nebude žádný problém, pokud ne…“
„Děláš si srandu?!“ vyjede na něj. „Tohle není možné, jak jsem se mohl asi naučit pět knih na paměť během pár hodin.“
„Nerozumím…“
„Včera večer jsi mi dal na stůl pět knih, které jsem se měl naučit a…“
„Ne,“ namítá. „Všech třicet otázek jsi měl vypracovaných hned pod nimi. Šlo jen o to se je naučit. Ty knihy ti měli sloužit k vysvětlení, pokud by si něčemu na tom listu nerozuměl.“
Tatsumi zbledne ještě víc. „To snad není možný!“
„Začneme?“

U třicáté otázky měl Tatsumi na zádech dvacet pět cihel. Jeho ruce se třásly více a více při každém dalším kliku. Jeho tvář byla rudá a kapal z ní pot.
„Poslední otázka a budeš volný,“ spustí Rei. Najednou se jeho obrana prolomí a jeho oči se opět usmějí. „Co děláš dnes večer, Tatsu?“
„Co?!“ vyhrkne překvapeně a zvedne svůj pohled vzhůru.
„Pozor, ať ti nespadnou. Trénink ještě neskončil. Což mi připomíná, že na tvé odpovědi hodně záleží,“ připomíná mu.
„Budu dělat cokoliv kromě tohohle,“ zatíná čelist. Jeho ruce ho drží z posledních sil. Nepřeje si nic jiného, než aby to Rei už konečně ukončil.
Ten ovšem bere do ruky další cihlu a přikračuje k Tatsumimo blíž. „Možná tě to naučí disciplíně,“ s hořkým podtónem ve svém hlase pokládá cihlu na hromadu ostatních na Tatsumiho zádech. „Klik.“
„Nemůžu. Pokud ohnu lokty, neudržím se.“
„Tatsu, stačí poslední klik a budeš volný,“ zašeptá a natáhne se k němu blíž, aby dobře slyšel. „Ale uděláš chybu a neunikneš mému trestu.“
Můžu to vzdát… Můžu to jednoduše nechat být. Ten jeho trest přeci nemůže být horší než tohle týrání…
„Přesně tak, Tatsu, volba je jen na tobě. Můžeš to vzdát a být volný nebo můžeš bojovat a dokázat době i mě, že máš na to být v Night Raidu.“
Nenávidím ho! Nenávidím ho! Nenávidím!“ zatíná čelist. „Jak jsem si mohl někdy myslet, že k němu… něco… cítím…?
„Čas se krátí. Čím déle budeš otálet, tím těžší to pro tebe bude,“ šeptá znovu. Z tónu jeho hlasu se zdá, že si jeho utrpení užívá.
Konečně Tatsumi ohne své lokty. Už e skoro u cíle. Stačí se jen znovu zvednout. „Můžu… to… dokázat!“
V tu chvíli se ozve hlasité burácení padajících cihel na zem vedle Tatsumiho. Ten překvapeně rozevře obě zelené oči a pohlédne tím směrem. Všechny cihly spadaly z jeho roztřeseného těla dřív, než se stačil vzepřít.
„Ne, tohle ne!“
Tatsumi vyděšeně zvedá oči ke svému učiteli. Rei nad ním stojí se založenýma rukama na hrudi a přísným pohledem ve tváři.
„Nedokázal jsi to,“ procení nepřátelsky mezi zuby. „Dnes večer se sem vrať pro svůj trest. Pro teď s tebou končím.“
Tatsumi konečně dává volnost zatnutým svalům. V bolestech se svaluje na záda. Necítí ruce ani nohy. Je vyčerpaný a nemůže se pohnout. Zpříma hledí do zlatého slunce, které z něj vysává poslední zbytky energie. Má pocit, jakoby si u Reie dnes podepsal ortel smrti. Dnešek byl jedno velké selhání.
„Hej, Tatsumi, co tu vyvádíš?“ ozve se mužný hlas, který k němu přichází blíž. Bulat svým velkým vypracovaným tělem dělá Tatsumimu stín, když se nad ním nakloní. „Kde je Rei?“
„Hádám, že mě tu nechává umřít,“ vydává ze sebe z posledních sil.
„Pojď, vezmu tě dovnitř,“ kývne hlavou Bulat a bere Tatsumiho do náruče.
Ten je příliš vyčerpaný, než aby mohl protestovat. Dle Bulatova výrazu se zdá, že ho nijak Tatsumiho slova nepřekvapují. Rei byl vážně někdo, koho si nikdy nepřál poznat.

Toho večera Tatsumi hrdě prochází chodbami pevnosti. V hlavní síni jsou všichni včetně Reie. Čeká tu na něj, aby ho potrestal. Zdá se, že toho mají být všichni svědkem. Ať se bude jednat o jakékoliv poníže, je ochotný se toho zhostit s hrdostí. Se zdviženou hlavou přichází blíž a kleká si na jedno koleno před mužem v kápi. Všichni k němu šlehnou překvapenými pohledy.
„Rei-san, jsem tu, abych přijal tvůj trest!“
Jeho hlas je plný odhodlání. Sice zatíná čelist v nechuti, ale neustoupí. Pokud to tak má být, tak se tak stane. Ať před něj postaví cokoliv, bude tomu čelit tváří v tvář. Neuteče.
„Ať to bude cokoliv, zvládnu to!“
„Tomu věřím,“ usměje se pobaveně Rei.
Tatsumi překvapeně zvedá svůj pohled do jeho usměvavých očí. Překvapuje ho tón hlasu, který použil. V tu chvíli si všímá úsměvu na všech tvářích včetně té šéfky.
„Co má tohle znamenat?“ vyhrkne překvapeně.
„Copak ti to ještě nedošlo?“ šklebí se Leone a zakládá si ruce do boků. „Žádný trest neexistuje. ‚Ta věc‘ je jen něco, čím si utahujeme z nováčků. Rei-san proti tomu nikdy neprotestoval, i když to z něj dělá zloducha.“
Najedna popotáhne ze své černé cigarety a klidně vyfoukne kouř. „Rei je kromě všeho skvělý učitel. Jeho úkolem bylo naučit tě disciplíny. I když se zdá, že se v Night Raidu neřídíme žádnými pravidly, není to pravda,“ osvětluje mu. „V některých případech bychom bez nich nepřežili. Zároveň se ti ale snažil také ukázat, v jakých případech jsou pravidla správnou volbou, a kdy výjimka potvrzuje pravidlo.“
„Jeho trénink je tvrdý a všichni jsme si tím museli projít,“ spustí Lubbock. „Ale nikdo z nás toho nelituje, protože to právě Rei-san nás toho tolik naučil.“
„I když se někdy může zdát, že je striktní v dodržování pravidel, tak jde jen o to, aby nám šel příkladem,“ dodává Bulat.
„Ta část s cihlami nebyla nic jiného než pokus zjistit, jestli si vybereš tu snadnější cestu nebo budeš bojovat,“ spustí Akame. „Před takovým rozhodnutím budeš stát nesčetněkrát, až budeš bojovat proti říši. Tvoje volba toho může rozhodnout hodně. Nikdo se slabou vůlí tu nemá své místo.“
„Kromě toho, že se tě Rei-san snažil naučit jak bojovat, ukázal ti, že ani on se vždy pravidly neřídí, i když to tak na první pohled vypadá,“ přidává se znovu Leone. „Snažil se tak vysvětli pointu toho, že se máš řídit svým srdcem, i když ti hlava říká, aby ses choval jinak.“
„Teď když znáš celou pravdu doufám, že sis z toho tréninku vzal tolik, kolik ti mohl nabídnout,“ pokračuje Najenda. „Bohužel má Rei další misi mimo pevnost, takže v něm nějakou dobu nebudete moci pokračovat. Ale při každém jeho návratu se snaží všem maximálně pomoci ve zlepšování jejich schopností. Snad i nadále přijmeš jeho služby.“
Tatsumi ještě dlouhou chvíli beze slova stojí na místě s pohledem zabodnutým do těch děsivých fialových očí. Všechno v jeho hlavě šrotuje. Konečně si dává jednu a jednu dohromady.
„Ovšem,“ vydechne po chvíli ticha. „Omlouvám se, že jsem tě špatně pochopil.“
Rei nic neříká. Dál stojí naproti němu s rukama založenýma na hrudi a jeho výraz nemluví o ničem, co si myslí.
Teď už mi začíná všechno docházet. To co řekl a udělal, byl jen jeden velký test. Znamená to tedy, že jsem prošel?“ zaraduje se ve své hlavě, ale to se nijak nepromítá v jeho výraze. Naopak jeho oči posmutní. „Nejspíš to taky znamená, že o mě skutečně nemá zájem… Chtěl jen vědět, jak se zachovám…
„Tatsumi, proč se tváříš tak smutně?“ zeptá se Leone s obrovským úsměvem a plácne ho do zad, aby si získala jeho pozornost. „Jsi naživu, takže to znamená, že jsi tím testem prošel.“
„Hm, jasně,“ vydechne, když se vrací do reality. To se ovšem stane jen na oko. Jeho pohled je stále zabodnutý do zahalené tváře tajemného muže, který mu posledních pár dnů motal hlavu.
„Tvým dalším učitelem bude Mine,“ protíná ticho Najedna.
V tu chvíli si zcela získává jeho pozornost. Uvědomuje si, že ta jinak ukřičená holka byla celou dobu zticha. Pohlédne na ni a spatřuje její nabroušený pohled. Celou dobu asi dobře věděla, co jí čeká, a nebyla z toho stejně nadšená jako on.
„Uh, je to stále horší, že?“ směje se pobaveně Leone.
„Tohle už nesnesu!“

Rei jen sklopí pohled do země a nepozorovaně odchází tak, jak mu to bylo podobné.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top