Zlomená srdce - Kapitola 4 (část 1/2)

Temnota

„VSTÁVEJTE, MAJORE!“
Amon rozespale otevírá oči. Hrubý mužský hlas ho probudil z jeho snu. Nejdříve vidí jen obrysy. Někdo se naklání nad jeho postelí. Když si uvědomuje, že je to brigádní generál Klei, poposkočí na posteli a rychle si dekou zahalí svoje choulostivá místa. Je překvapen, že ho tu vidí hned po ránu. Přišel nečekaně.
„Co se děje, pane?“ vyhrkne překvapeně. Cítí se v jeho přítomnosti už tak dost nesvůj, natož když na sobě nemá žádné oblečení a sotva se probudil.
Klei se jen pobaveně zasměje nad majorovou reakcí. Sebere oblečení ležící v otevřené skříni a hodí ho směrem k Amonovi.
Ten ho chytá do své náruče. Přiletělo k němu takovou rychlostí, že odpor vzduchu rozvířil jeho černé vlasy do všech stran.
„Hoďte na sebe něco, majore,“ zasyčí svým osobitým hlasem. „Máme další úkol. Abernant mi zadal veškeré informace a vy mi máte asistovat… Amone.“ Jeho jméno vysloví s jistou rezervou v hlase. Po svých slovech se na chvíli odmlčí a prohlédne si ho od hlavy až k patě nedůvěřivým pohledem. Jeho tvář se pokřiví do pohrdavého úšklebku.
Amon na něj zírá překvapenýma očima.
Co má tenhle pohled znamenat? Zdá se, že není nadšený z toho, že se mnou musí sdílet svou misi.
„No,“ nadechuje se a jeho výraz je stále lehce nespokojený. „Loď čeká u břehu i s posádkou a dopraví nás k Triscallu. Od jejich majora zajistíme povolení ke vstupu pro naše muže. Ti pak vyloží zásoby a vojáci se ubytují v hostinci. Vytvoříme si tak záložní bod pro případ, že by se opakovala situace v Laageru.“
„Rozumím, pane,“ přikývne stále dost zmatený Amon.
„Tahle mise je pouhá formalita, ale Abernant si zažádal o vaše podílení se na ní,“ odfrkne si pohrdavým tónem. „Každopádně si pospěšte. Všichni už jsou naloděni a čeká se jen na vás.“
 „Hned tam budu, pane!“
„Fajn,“ odsekne brigádní generál a rychlým vojenským krokem opouští místnost.
Amon se konečně začíná orientovat. Vyskakuje z postele a obléká si uniformu, kterou po něm hodil Klei. Na další zdržování není čas. Sbírá ze země brnění, které si následně také oblékne a k pasu si připíná meč. Je připravený vyrazit na misi.

Do Triscallu dorazí těsně před polednem. Vojáci, major i brigádní generál se vylodí a zamíří přímo k městu.
„Tohle bude jen formalita,“ opakuje se Klei. Na jeho tváři se zračí náznak úsměvu. „Jdu zažádat majora Triscallu o poskytnutí přístřeší pro tyhle hochy.“
„Jaké jsou vaše rozkazy pro mě, pane?“
Zamračí se na něj, ale po chvíli se na jeho tváři opět roztahuje pobavený úsměv, když si majora zkoumavě prohlíží. „Ani bych si nepomyslel, že mi budete někdy dělat eskortu, majore. Není to pro vás trochu ponižující?“
Amon na něj pohlédne nechápavým výrazem. „Pane?“
„No, ale rozkazy Abernanta, jsou rozkazy císaře,“ zasměje se, jakoby jeho slova měla nějaký skrytý význam. Amonova vytříbená intuice to vycítila. „Následujte mě, majore!“
„Pane.“
Amon v tichosti kráčí v jeho šlépějích. Neměl brigádního generála kvůli jeho chování moc rád. Byl mu nesympatický, ale v armádě se nemůžete řídit podle toho, kdo se vám líbí a kdo ne. Práce je práce, takže i major pochopil, že musí zatnout zuby a překousnout jeho pohrdavé poznámky. Mohl na tom být o poznání hůř, kdyby měl jít na misi například s plukovníkem Lanellim.
„Znáte Triscall, majore?“ zeptá se ho cestou Klei a zhluboka se nadechne čistého vzduchu, který se ve městě vznáší.
Amon se kolem sebe rozhlédne. Tohle místo je opravdu moc hezké. Všude kolem je spousta stromů, keřů a travnatých ostrůvků. Lidé se snažili zachovat co nejvíce z původní přírody.
„Tohle město znám jen z vyprávění. Nikdy předtím jsem tu nebyl, pane.“
„Opravdu krásné místo,“ vydechne s blaženým úsměvem na své pokřivené tváři. „Vyrůstal jsem tady.“
Amon jen mlčky pokračuje v cestě. Byl si vědom toho, že Slaine odtud také pochází. Už si ale nepamatuje, co ho vedlo k tomu, aby se přestěhoval do Sapphirehallu.
„Majorův dům je hned vedle hostince,“ pokračuje Klei a stále nese ten blažený úsměv. „Znám ho osobně od doby, co jsem byl malý. Je to celkem tvrdohlavý člověk.“
Major jen nejistě přikývne. Neví, co by na jeho poznámky měl říct. S pohledem plným rozpaků se dívá před sebe.
Brigádní generál se jen pobaveně zachechtá. „Moc mluvím. Jdeme vyřídit tu žádost,“ zavelí a dál pokračuje v tichosti s pobaveným úšklebkem na tváři.
Zastavují se u velkého domu vedle hostince.
„Počkejte tady, majore,“ vyzve ho Klei. „Já to vyřídím. Znám toho člověka.“
„Pane,“ přikyvuje souhlasně.
Brigádní generál vstoupí do domu.
Amon stojí jako voják na stráži. Založí si ruce na klíně a ve střežené pozici se rozhlíží kolem sebe. Ve vzduchu se vznáší vůně květin a zpěv ptáků.
Takže tohle město se z části použije jako předsunutá základna? Odsud by se pomoc do Laageru dostala rychle, kdyby to bylo potřeba.
Rozhlíží se kolem sebe a prohlíží si tu krásu, o které Klei hovořil. Mezitím minuty utíkají jako voda.
Už je tam nějakou dobu.
Amon se mimoděk zamyslí, ale dál se kochá okolní krajinou.
Tohle město je úplně jiné než Sapphirehall nebo Laager. Je tu více přírody, zpěv ptáků, živo-
Jeho přemýšlení přeruší hlasitá rána a křik vycházející z majorova domu. Amon se okamžitě chopí svého meče a vráží do dveří. Nachází brigádního generála s podlým úsměvem, jak stojí se svou zkrvavenou sekerou nad tělem šedovlasého starce, který leží na podlaze v kaluži krve.
„Co se stalo, pane?!“ vyhrkne udýchaně. Očima tiká mezi Kleiho výrazem a mrtvolou na podlaze.
Brigádní generál se zamračí, když uslyší majorův hlas. Sklání svou sekeru a vytahuje z kapsy kapesník. Tím začne čistit její ostří. Zabodne svůj zamračený pohled do Amonovy tváře. „Jen nehoda,“ vydechne hrubým hlasem. „Už můžeme vyložit zásoby a ubytovat tu oddíl. Běžte to oznámit ostatním, majore. Ubytují se v hostinci a tenhle dům využijeme jako skladiště.“
Nehoda?!
Amonovy oči jsou překvapeně vytřeštěné dokořán s pohledem zabodnutým do těla mrtvého majora. „Tenhle člověk snad nebyl nepřítelem Sapphirehallu, pane. Jaké že jsou vlastně vaše rozkazy?“
Klei si jen odfrkne. „Věděl jsem, že s ním tu budou akorát problémy, ale Abernant mě nikdy neposlouchá,“ zamračí se ještě podrážděněji. „Neřešte to, majore! Držíme se plánu. Rozkažte mužům, aby začali nosit zásoby z lodi. Takové jsou moje rozkazy pro vás, majore! Žádné jiné vás zajímat nemusí.“
„Rozumím, pane,“ přikyvuje a zasalutuje jako poslušný voják. Vzpřímí se a odchází z místnosti. Ještě než se za ním zavřou dveře, otáčí se za své rameno, aby naposledy pohlédl na tu děsivou scenérii, které byl svědkem.
Klei popadá tělo majora za nohy a táhne ho pryč.
Amon spěšně opouští místnost.
Proč ho zabil? Co spolu řešili?
Pln pochybností zatíná pěsti. Nakonec své křečovité postavení uvolňuje.
Udělal jsem mnohem horší skutky, než je tento. Nemám právo soudit… Proč Faithvalley? Proč to město muselo lehnout popelem? Je tohle pocit viny?
Shlédne ke svým rukám, které se opět třesou jako osika ve větru.
Možná je to lítost. Jaký je vlastně tento pocit? Možná za to mohou jen ty vzpomínky.
Opět potlačuje temné myšlenky a pohřbí je hluboko do svého nitra. Vojenským krokem se vrací k vojákům, kteří čekají u vstupní brány.
„Začněte vykládat bedny z lodí!“ zavelí, ale jeho hlas není ani zdaleka tak jistý jako dřív. „Máme povolení,“ polkne poslední slova s velkou rezervou v hlase. Zdá se, že se i lehce zatřásl, když očima šlehnul jinam.
„Rozumíme, pane!“ zasalutují vojáci, kteří by se neodvážili pochybovat o majorově nařízení. Všichni muži se sbírají a vyráží na loď. Postupně přináší zásoby do města.

Amon stojí opřený o kamennou zídku a prázdným pohledem se dívá do dálky.
Ten člověk zemřel zbytečně. Proč ho brigádní generál zabil? Napadl ho snad? Vždyť říkal, že ho zná. Při téhle misi přeci neměl nikdo zemřít. Ten pocit…
S bolestným výrazem si promne hruď.
„Pane.“
„Ano, vojáku?“ šlehne pohledem k muži, který ho vyvádí z chrámu jeho mysli pokorným zasalutováním.
„Už jsme vše vyložili, jak jste nařídil, pane.“
„Dobře. Děkuji,“ přikývne. „Vyřídím to brigádnímu generálovi. Můžeš jít.“
Jak řekl, tak také udělá. Vyhledá Kleie, který se prochází po městě. Dle jeho výrazu si užívá svoje staré vzpomínky na tohle místo a na své dětství. Major tomu moc nerozumí. Zabil někoho, koho znal už jako malý a teď se tu producíruje se založenýma rukama na bedrech a usmívá se do všech stran, jakoby se to nestalo.
Není v jeho pravomocích, aby ho soudil. Jen sklání hlavu na svá prsa a pokorně přikračuje blíž. „Pane, muži vyložili zásoby a vše probíhá podle plánu,“ spustí. „Ještě nějaké rozkazy?“
„Jednotka se ubytovala a tím tady naše práce končí. Vracíme se do Sapphirehallu.“

„Jdu vše oznámit Abernantovi,“ spustí Klei, když se vylodí na březích Sapphirehallu. „Myslím, že dnes se už nic dít nebude. Máte volno.“
„Pane,“ zasalutuje.
Klei se jen s pobaveným úšklebkem obrací k majorovi zády a odchází.
Ten s těžkou hlavou kráčí do ulic města. Nedává pozor na cestu. Když prochází Císařskou ulicí směrem do citadely, zavolá za ním známý ženský hlas.
„Amone!“
Nevěnuje mu žádnou pozornost. Jeho mysl je příliš zaměstnaná jinými myšlenkami, než aby si všiml Crysty, která tu na něj v tichosti čekala sedící na několika dřevěných krabicích se zbožím. Ta je ovšem připravená si jeho pozornost získat za každou cenu. Seskakuje z beden a rozbíhá se jeho směrem, aby mu skočila do cesty, a tím ho zastavuje.
„Crysto?“ překvapeně vyhrkne.
„Sem ráda, že si zpátky,“ usměje se od ucha k uchu. „Jak šla mise?“
„Dobře,“ odbíjí ji. Stojí zmateně na místě a hledá skulinku, kterou by ji mohl obejít a pokračovat dál ve své cestě, ale Crysta úzkou městskou cestu pečlivě zabarikádovala svými roztaženými lokty, když se rukama zapírá do pasu.
„No, dnes už tě asi nic nečeká, co? Nezajdem spolu na panáka něčeho tvrdýho?“ zasměje se potutelně a pěstí ho jemně udeří do ramene.
Amon zírá do její usměvavé tváře a přemítá o tom, co mu právě nabídla. Možná by mohl její pozvání přijmout vzhledem k tomu, jak se k ní zachoval při událostech v Laageru. Bylo to od něj možná trochu hrubé.
„Proč ne…? Mám teď čas,“ vydechne nejistě.
„Hej Amone, tohle bych do tebe neřekla!“ zasměje se pobaveně a vesele ho chytne kolem ramen. „Chceš jít tak rychle na věc.“
O čem to zase mluví?
Amon se zaráží a překvapeně rozevře oči dokořán.
„He-he, žertuju,“ zasměje se pobaveně a znovu ho udeří pěstí do ramene. „Znáš mě. Poď dovnitř. Je to na mě.“
Crysta kývne hlavou směrem ke dveřím a vchází dovnitř. Amon ji pomalými kroky následuje. Usazují se k volnému stolu u okna.
„Nečekala sem, že přímeš moje pozvání,“ zajiskří jí oči a bere do ruky nápojový lístek, který leží na stole před ní.
Amon jí opanuje prázdným pohledem zasazeným do bezvýrazného obličeje.
Crysta se jen pobaveně zasměje a shlédne do lístku. „He-he, si pořád stejnej. Tak co si dáme?“
„Nevím,“ odpovídá a ani se nesnaží něco v lístku vyhledat. Stále zpříma hledí do její tváře, která zamyšleně projíždí řádky na papíru.
Obvykle vůbec nepiji, ale vzhledem k posledním událostem by nebylo od věci dát si pořádně do nosu.
Nakonec vydechne a povoluje svůj vážný výraz. „Dal bych si něco silnějšího, co ty na to?“
Crysta k němu hodí mile překvapený pohled. „Ty mi snad čteš myšlenky, Amone?!“ vyhrkne potěšeně. „Moje slova. Dáme si pořádně ostrýho a silnýho panáka!“
Crysta se spokojeným výrazem vstává od stolu a jde objednat k pultu. Amon se za ní ohlédne. V tu chvíli se jeho pohled setká s pohledem té mladé blondýnky, co obsluhuje za pípou. Zrudne ve tváři a odkloní svůj pohled do stolu. Jeho myšlenky se rychle odeberou jiným směrem.
To je snad poprvé, co takhle s Crystou někde sedím za celý ten čas, co se známe. Je to zvláštní. Moje pocity… Sám nevím, co cítím. Ze svých emocí rozeznám jen hněv, bolest a nenávist. Jaké jsou ostatní pocity, které jsem nepoznal? Lítost, radost, láska? Jaké jsou vůbec tyhle pocity? Cítil jsem je někdy? Ah, Nalo… Možná jsi k nim byla nejblíže. Možná naše přátelství a tvá smrt vzbuzovala tyhle city… ale už si to nepamatuji… Vrací se. Musím se jí na to zeptat.
Amon rychle tikne zmateným pohledem do její tváře.
Crysta před něj pokládá panáka nějaké čiré tekutiny a usedá si za stůl naproti němu. Na její tváři se zračí překvapený výraz. „No, to si představ, že Selphie tvrdí, že‘s jí tu včera nabaloval.“
Amon překvapeně vykulí oči dokořán.
„Ta holka už opravdu neví, o čem by drbala. No, věřil bys tomu?“
„He-he,“ zasměje se nervózně Amon a rychle zvedá do ruky panáka, aby odvedl řeč jinam.
Crysta se ho s úsměvem také chopí a zvedá ho vzhůru, až to zacinká. „Na Sapphirehall a na nás, Amone!“ Po svých slovech obrací panáka do sebe a na jeden hlt ho polkne. V tu chvíli se na její tváři objeví spokojená grimasa. „Ah, sakra! Ta píše!“ zatřese se.
Amon udělá to samé. V tu chvíli se jeho oči rozšíří a na tváři se mu objeví pokřivený výraz. Vydechne s pocitem, že mu shoří jícen, a hlasitě si odkašle. „To ano.“
„Ha-ha, ty tohle často nepiješ, co?“ zasměje se pobaveně poručice. „Mimochodem povíš mi něco bližšího, co si dělal, zatímco si byl pryč?“
Amon pokládá prázdného panáka zpátky na stůl. Jeho výraz je opět prázdný a neměnný jako obvykle. „Není, o čem mluvit, Crysto. Klei a já jsme ubytovali muže v Triscallu pro případ, kdyby byl Laager znovu pod útokem.“
„Aha. To bysme zvládli spolu,“ zamračí se. „Proč posílali brigádního generála? Asi to Abernant pokládal za jednu z hlavních misí.“
„Nechci se bavit o armádě a misích, Crysto,“ vydechne s útrpným výrazem ve tváři. Už není tak prázdný, jako býval většinu času. I Crysta si začíná všímat zřetelné změny v jeho chování, „a už vůbec o tom teď nechci přemýšlet. Neustále vidím umírat lidi.“
„To je život, který sme si vybrali, Amone. Abysme něco získali-“
„…musíme něco obětovat. Ano. Vím. Já si tenhle život sám nevybral. Vyrůstal jsem v citadele. To přeci víš.“
Amonův pohled opět mizí v nedohlednu. Je myšlenkami úplně někde jinde. Crysta se podezíravě zamračí a změří si ho očima. Poraženě vydechne. Je odhodlaná si s ním o tom promluvit. Když už nic, tak je to její přítel a přátelé by se měli vzájemně svěřovat a pomáhat si od bolesti.
„To kvůli ní, co?“
„Cože?“ vykulí k ní překvapeně oči.
„To kvůli ní se poslední dobou chováš tak divně. Zase sis na ní vzpomněl. Chceš si o tom promluvit?“
„Jak víš…?“
„Něco sem zaslechla od Vincenta, když se mě zase snažil nabalovat. Byl dost nalitej a mluvil něco o tobě a holce s fialovýma očima. A teď to do mě hustila i Selphie,“ přiznává se zkroušeným výrazem. „Po událostech v Laageru mi bylo jasný, že ti to vrtá hlavou. Byli ste tam naposledy spolu, co si pamatuju.“
Po Crystyně dedukci Amon ustupuje. Smutně svěsí ramena. „Pamatuješ si na ni?“
„Moc ne,“ zakroutí hlavou. „Přišla sem krátce před tim, než… však víš. Prakticky jsem jí neznala. Jediný, co si pamatuju, jsou ty oči. Vždycky když sem se do nich podívala, měla sem pocit, že-“ V její tváři se objeví vyděšený výraz při té vzpomínce. Zastavuje svá ústa, aby z nich nevypustila něco, co by Amonovi akorát ublížilo. „A také si pamatuju na to, jak z toho byl Kenta zničenej.“
„Jo, měl ji opravdu moc rád,“ přikyvuje souhlasně major.
Její ústa se poněkud pokroutí při její nadcházející myšlence. Zvedne pohled do jeho tváře. „Ostatně… to ty taky, co si pamatuju.“
„Vyrůstali jsme spolu, ale ve skutečnosti jsme k sobě neměli tak blízko, jak se mohlo zdát. Respektoval jsem ji jako svou nadřízenou.“
Pobaveně se zašklebí a protočí očima, které se navzdory tomu vůbec nesmějí.
Amon k ní šlehne překvapeným výrazem. „Co je?“
„To sou hovadiny, co mi tu vykládáš. Já vás spolu viděla a měli ste k sobě hodně blízko. Možná víc než se mezi vojáky sluší.“
Zírá na ni s rozevřenýma očima dokořán. Je možné, že jsou jeho vzpomínky tolik zahalené v temnotě, že to přes ni nevidí.
„Chci tim říc, že ani jeden z vás ste ve svejch citech nebyli moc sdílný, ale nikdy přece nejde o slova, ale o činy… a ty pohledy, který ste si neustále vyměňovali,“ spouští upřímným tónem. „Nemyslíš, Amone? Byli ste skutečný přátelé svym vlastnim – zvrácenym – způsobem, kterej vám vyhovoval.“
Amon se nad jejími slovy zamýšlí s překvapeným výrazem, který jeho tvář stále neopouští.
Neznám tyhle pocity. Opravdu mi na ní tolik záleželo? Ale ano. Jinak by ta dívka, co jsem potkal ve městě, nebudila tolik smíšených emocí v mém nitru a nepřivolala tyhle vzpomínky, které mě uvnitř trhají na kusy.
Zatíná zuby a opět si promne bolavou hruď. „Myslím, že už si to tak dobře nepamatuji.“
„No jistě, ale já na to nezapomenu. Vždycky sem na ní žárlila. Líbil ses mi už od prvního okamžiku, co sem tě poznala. Vyptávala sem se. Všude po městě se vyprávělo o tom, že spolu něco máte. Dokonce i v době, kdy byla s plukovníkem.“
„To je přeci hloupost!“ vyletí s nevěřícným výrazem.
„No, mě to neřikej. Taky sem tomu nechtěla věřit. Na venek byla jako psí čumák, ale Vincent by mohl vyprávět o její vřelosti,“ zasměje se pobaveně.
„O tomhle se nechci bavit, Crysto,“ zamračí se podrážděně major.
„Jo, jasně,“ pokývá hlavou. „Bohužel ti toho asi o moc víc nepovim. Jak sem řekla, tak o ní vůbec nic nevim. Proč se nezeptáš třeba plukovníka, Abernanta nebo Kenty?“ pokračuje. „Nebylo moc lidí, co jí znalo dobře. Vždyť… dokonce i ty, kterej si s ní trávil prakticky každej den, si o ní věděl jen málo. Je to tak, Amone?“
Amon ji zaraženě sleduje bez odpovědi.
„No… Je to tak, jak to je. Nic na tom nezměníš. Majorka zemřela dost mladá a i přes její povahu její smrt zasáhla pár lidí dost vážně.“
„Její povahu?“ zamračí se nechápavě Amon na její poznámku.
„O mrtvejch jenom dobře. Nemá cenu nic řikat.“
O čem to mluví? Co bylo s její povahou? Byla voják tak jako my a tak se chovala… Něco mi snad uniklo?
Po krátké odmlce se na něj Crysta znovu usměje. Uvědomuje si, že major je její poznámkou trochu zaskočený. Rozhoduje se odvést řeč jiným směrem. „Nemyslíš si, že to je osud, že sme se my dva potkali?“ zamrká na něj očima. „Kdyby tě nevychovával Abernant, nikdy bysme se nemuseli potkat.“
Nikdy bych nemusel poznat Nalu.
Na jeho tváři to vyčaruje ještě útrpnější výraz. „Nechci už přemýšlet nad minulostí, Crysto. Vrací mi to jen bolestivé vzpomínky.“
„Ah, zapomenem na to,“ mávne rukou s pozitivním úsměvem na tváři. „Bez tebe to tu nebylo to pravý, Amone!“
Zaráží se.
Co tím myslí? Zase s tím začíná?
„Dny, kdy nejsem s tebou, mi přídou strašně dlouhý. Víš, že bysme to spolu mohli dát dohromady?“ Její ruka se pomalu blíží k té Amonově. Oči jí září touhou jako dva lampiony.
Amon se odtahuje.
Proč s tím zase začala?
Jeho tvář se pokřiví. „O čem to mluvíš? Byli jsme spolu jen pár dní při událostech v Laageru. Řekl jsem ti svoje už dávno.“
Neznám ty pocity, o kterých stále hovoří.
„No,“ stahuje svou ruku zpátky k tělu. „Přiď večer před citadelu, Amone. Budu tě tam čekat. Znám jedno pěkný místo…“
Major jen mlčky hledí do její tváře.
Crysta nečeká žádnou odpověď a vstává ze židle. „Už pudu. Zatim, majore,“ zamává mu a odchází pryč.
„Díky za panáka.“
Crysta se k němu jen naposledy ohlédne s milým úšklebkem a zavírá za sebou dveře.
Amon také nervózně vstává ze židle a odchází pryč. Vrací se do svého pokoje, aby se umyl a odpočinul si. Po sprše si lehá do postele. Pro jistotu se ujistí, že je zcela přikrytý pod dekou, aby zabránil opakování událostem z dnešního rána.
Crysta říkala, že o Nale nic neví, ale všemi těmi informacemi, kterými mě dnes zahltila, mě ještě více zmátla. Co myslela tím, že jsme si byli s Nalou bližší než se na vojáky sluší? A všechny ty drby o nás dvou… Možná už začínám chápat, proč mě plukovník nemá rád. To ale nic nemění na důvodech, proč já nemám rád jeho.
Zamračí se a překulí se na bok obličejem ke zdi.
Co to říkala o její povaze? Byla občas trochu tvrdá, ale to je u vojáků v jejím postavení normální. Nebo snad ta její tvrdost přešla už nějaké hranice? Ne, měla dobré srdce. Pamatuji si to.

***

Venku lije jako z konve. Nala je se svým oddílem na misi. Mají za úkol sledovat jednu z neutrálních provincií na území severního kontinentu. Podle zvědů ze SZS se město zbrojí k útoku. Informace zatím nebyly potvrzené, takže majorka se svými nejlepšími muži čeká na hlídce a dává bedlivý pozor na pohyby ve městě. Dle informací by tuto noc mělo dojít k útoku na hradby Sapphirehallu.
Sedí schovaná pod vysokým stromem, aby se ukryla před kapkami vody. Liják je ovšem tak hustý, že ho větve jen těžko zadrží. Hnědý plášť má zaražený hluboko do čela. Po třech dnech má konečně něco pořádného k jídlu. Týden starý a oschlý krajíc chleba. Vychutnává si ho, jakoby to bylo pečené kuře s brusinkovou omáčkou. Po malých kouskách ho do sebe souká, aby jí vydržel co nejdéle. Při tom pečlivě sleduje stráže města na věžích s lukem připraveným po jejím boku.
Z nedalekého křoví se začne ozývat šustění a následné tiché kňourání. Nala okamžitě vystřeluje na nohy a bere do ruky luk, do kterého zasadí šíp. Z křoví se vypotácí divoký pes. Se zmateným pohledem natočí hlavu na stranu a zastaví se na místě. Nala si jen pobaveně odfrkne a sedá si zpátky na zem.
„Jdi pryč,“ zavrčí na něj a hodí po něm větev, aby utekl.
Štěně jen uskočí krok na stranu a opět na ní upře svůj smutný pohled. Nala se znovu zakusuje do krajíce chleba. Snaží se nevěnovat psovi pozornost, ale jeho oči si o ni naléhavě říkají.
Sklání pohled k osiřelému mláděti. „Máš hlad?“ zvedá tázavě obočí a ukáže psovi svůj chléb. Štěně hladově zakňourá a přikročí krok blíž. „To já taky,“ odsekne naštvaným hlasem a přitahuje si chleba zpátky k sobě.
Štěně si lehá do mokrého listí s očima upřenýma do její tváře. Vyplázne jazyk a začne hladově kňourat. Nala jen zakroutí hlavou. Ulamuje polovinu krajíce a hází ho psovi před čumák.
„Táhni čokle!“
Pes spokojeně zavrtí ocasem a pouští se do suchého chleba s ocasem šťastně rozviklaným do všech stran. Nala si pobaveně odfrkne. Dojí svůj příděl jídla a hladově se opře o kmen stromu.
„Majorko, děláte si nové přátele?“ usměje se Amon, který akorát přichází vyměnit stráž.
Nala se znovu vyškrábe na nohy a postaví se přímo naproti němu. „Nemluv se mnou tímhle tónem, poručíku,“ pohrozí mu vážným tónem. „Nezapomeň, s kým mluvíš.“
Amon překvapeně vyhrkne. Jeho tvář je teď přímo naproti té její rozhněvané. Stojí tak blízko a dívá se tak přísně, že se mu z toho stáhne hrdlo. „Omlouvám se. Přišel jsem vám jen oznámit, že máte teď pohov. Střídám stráž.“
Nala se pobaveně zašklebí do jeho tváře. „Měl by si teď vidět svůj výraz. Jsi jako to vyděšené štěně. He, a někdo jako ty je můj nejlepší voják. Jak paradoxní.“
„Madam?“ polkne. „Děláte si ze mě právě teď legraci?“
„Možná trochu,“ mrkne na něj pobaveným úšklebkem plným neskrývané arogance.
Nastává chvíle ticha. Hledí si z očí do očí v naprosté tichosti. Majorka stojí na vyvýšeném místě pod stromem, takže rozdíl jejich výšky momentálně není znatelný. Jejich pohledy jsou z ničeho nic intenzivní jako nikdy před tím.
Dívá se do její tváře a přemítá o tom, co znamená tahle náhlá změna její nálady v tak krušných časech jako jsou teď. Neměl tuhle část její osobnosti rád. Ráda se bavila na úkor jeho hrdosti, ale v jejím pohledu bylo pokaždé něco, díky čemu jí to odpustil. Takhle vznikl nekonečný koloběh, který probíhal už od jejich dětství.
Ona se ztrácí v těch jeho temných očích a uvažuje nad tím, co je ten důvod toho, že se jí právě v tuhle chvíli tolik svírá žaludek. Jisté je jí jen to, že to není z hladu. Mohla by zvednout ruku a dotknout se té slonovinové tváře, po které v hustých proužcích právě stéká dešťová voda. Bylo by to zcela bezvýznamné gesto, ale alespoň by ukojila tu touhu udělat to… alespoň jednou. Její ruka se už lehce cuká, ale nakonec k tomu nedojde.
„Hej Amone!“ ozve se od cesty a na kopec k nim vybíhá udýchaný Kenta s úplně promočeným pláštěm. Držel hlídky na západních kopcích. „Ah, Nalinko, ty tu jsi taky,“ usměje se nejistě jejím směrem.
„Co se děje, Kento?“
„Hej Keny! Počkej na mě!“ zavolá další známý mužský hlas a do kopce se hrne Slaine.
Nala se jen zašklebí. „Přišla i tvoje holka.“
„Nebuď hnusná!“ okřikne ji dotčený Kenta s vráskou na čele.
Nala se jen pobaveně zašklebí.
„Tak sebou hni, Slaii!“ zavolá za ním.
Když se Kentův parťák konečně vyškrábe nahoru, unaveně se zapře do kolen, ale jen na krátký okamžik než pořádně popadne dech. Následně se rychle vzpřímí, když jeho pohled ustrne na Naliných botách. Jeho ruka vystřeluje k čelu. „Majorko!“
Kenta se rozhlédne do tváří obou mužů, kteří před Nalou stojí v naprostém pozoru. Budí to v něm pobavené pocity a začne se nahlas smát. „Kdybyste se teď viděli! Oba dva vypadáte jako byste viděli ducha. To je Nalinka opravdu tak hrozivá?!“ chytne se za břicho.
Nala ho pevně sevře na rameni a otáčí ho čelem k sobě. V tu chvíli Kenta pohlédne do její děsivé tváře s přísným výrazem. „Vojáku, uvědomuješ si, o kom právě mluvíš? Neříkají mi Pekelný pes pro srandu takovým, jako jsi ty.“
„Majorko!“ zkoprní v pozoru s rukou přiraženou ke svému čelu. Uměla být skutečně dost hrozivá, ale Kenta na to čas od času zapomínal. Proto tu byly situace, jako je tahle, aby mu to znovu a znovu připomněla.
Nala se jen pobaveně ušklíbne.
Kenta se nakloní k ramenu Slaineho a zašeptá: „Už vás oba chápu.“
„Tak řekne mi někdo, proč jste sem tak naběhli? Nemáte náhodou pod správou hlídání západních kopců? Kdo dává pozor, když jste oba dva tady?“
„No, přišla zpráva z vedení, že se máme do úsvitu stáhnout, majorko,“ odpovídá Slaine. „Ale nečekali jsme, že tu budete taky.“
„Mlč, Slaii!“ plácne ho Kenta.
„Chovej se slušně, Kento. Co se děje, Slaine?“
„Nepřátelé nám poslali zprávu. Keny to chtěl uklidit dřív, než to uvidíte, ale já si myslím, že byste to měla vidět.“
„Doveď mě tam.“
Všichni čtyři dojdou na kraj útesu. Déšť už dávno polevil. Nala shlédne dolů. Otevírá se tam rovná planina a na ní je postavený nápis ze dřeva, který hoří. Stojí tam: Zabijte Pekelného psa!
„Jak to že hoří?“ zaráží se Amon.
„Použili olej,“ odpovídá chladným tónem Nala, když sleduje nápis na planině.
„Přísahám, že ty bastardy zabiju!“ zařve na celé kolo Kenta a zatíná pěsti.
Nala ho chytá za jeho uniformu. „Uklidni se! Jde jim jen o to nás vyprovokovat. Celou dobu věděli, že je sledujeme. Řiď se laskavě rozkazy. Sbalte si věci a vyrazíme zpátky do města.“
Odvrací svůj chladný pohled od zprávy ke svým vojákům.
„Madam, co máme udělat s tímhle?“ zeptá se jeden z nich a vyjde do popředí. V ruce svírá promočené štěně. „Myslím, že vás sledoval z vašeho stanoviště. Mám ho zneškodnit.“
Nala se zamýšlí. Hledí do těch dvou velkých hnědých očí, které lační po její pozornosti. Po chvilce ticha přikračuje k vojákovi a přebírá štěně do svého náručí.
„To je můj pes. Jmenuje se… Bread,“ zalže nejistým hlasem. Ale ví, že se vojákům nemusí ospravedlňovat.

***

Vždycky udržela chladnou hlavu v každé situaci. Já to nedokázal. Málem jsem se v Laageru sesypal před vlastními muži.
Venku padá soumrak. Amon se opět obrací na znak. Dnes tak snadno neusne.
Crysta říkala něco o tom, že bude večer čekat před branami citadely.
S myšlenkou, která mu právě přišla na mysl, se zvedá z postele. Přetahuje si přes hlavu černou košili a natahuje si plátěné kalhoty stejné barvy. Dnes je jasná teplá noc. Nebude tedy potřebovat nic jiného.
Prochází chodbami hradu až do citadely. Crysta tu již sedí v temném koutu. Hned jak spatří majorův obrys, zvedá se s radostným úsměvem ze svého místa a vychází mu vstříc.
„Amone, tak‘s přece přišel!“ zvolá. „Myslela sem, že se na to vykašleš.“
„Crysto, nevšimnul jsem si tě. Už je celkem tma,“ šlehne k ní překvapeným pohledem a následně si promne unavené oči. „Znělo to tak, že jde o něco důležitého. Co potřebuješ takhle pozdě?“
„Chci ti ukázat jedno speciální místo,“ vydechne rozrušeným hlasem. Přikračuje k němu o krok blíž a bere ho za ruku.
Hledí na ní odtažitým pohledem, ale tentokrát svou ruku nevytrhne tak jako obvykle. Naopak se za ní nechá držet a dokonce obdaruje Crystu pokusem o milý úsměv. I tenhle slabý náznak budí v její hrudi nepřekonatelně hřejivý pocit a ten posiluje tu kapičku potlačované naděje, která je stále usazená hluboko v jejím nitru.

„Tak dost řečí. Všechno se dozvíš, až tam dojdem,“ usměje se a vydá se k východu z citadely, při tom táhne Amona za ruku za sebou.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top