Zlomená srdce - Kapitola 2 (část 2/2)


"Majore, hodně štěstí," popřeje mu Crysta. Na ní je to velice formální loučení. Nikdy Amona neoslovovala jeho hodností nebo titulem. Bylo tomu tak jedině v případě, že na něj byla naštvaná a chtěla mu ukázat svou odměřenost, ale to většinou nemělo žádný dopad, protože Amon tomu stejně nerozuměl. Další situací, ve které toto oslovení používala, byla tato. Na lodi na očích všech vojáků se nehodilo, aby mu neslušně tykala.
"Držte se, majore!" zahřmí hlas kapitána a loď se pomalu odráží od břehu zpátky na širé moře.
Břehy ostrova, na kterém se hrdě tyčilo město Laager, jsou poseté zelenými kopci plnými stromů. Amonovi nezbývá nic jiného, než vyrazit do nezmapovaného terénu. Podle zpráv SZS by nemělo být těžké se přes lesy dostat. Po setmění by měl být u Crysty i s hlášením z Laageru. Aby to všechno stihl, měl by vyrazit.
Takže tohle je ten les, rozhlíží se s hloubavým výrazem ve tváři. Zajímalo by mě, proč tuhle oblast nehlídají. Zdá se, že je to snadná přístupová cesta.
V lese je po celou cestu klid. Jediné, co se kolem ozývá, je šumění stromů v tom lehkém vánku. Sem tam v křoví zašustí králík. Spousta ptactva se prohání vysoko na modré obloze. Tenhle les skutečně žije. Je plný různobarevných květin a listnatých stromů, které jen bují životem. Amon nemá příliš času na to, aby se kolem sebe rozhlížel. Tíží ho břemeno, které mu zavírá víčka a brání mu v tom, aby si tu okolní krásu vychutnal. Rozhoduje se následovat proud řeky, který přitéká ze západu a stáčí se na jih. Přesně tím směrem se musí vydat. Přechází ztrouchnivělý most. Zdá se, že se tady o to lidé moc nestarají. Možná je to tak lepší pro zdejší přírodu. Potok pod mostem je plný ryb a z blízkého kapradí se ozývá hlasité kvákání žab. Na hladině se prohání kachny. Za potokem už řeka dál nepokračuje. Řídí se tedy pouze slunečním světlem a kompasem, který ho naviguje k dalšímu potoku. Most, který přes něj vede se zdá být o něco pevnější, ale vzhledem k tomu, že je celý obrostlý mechem a z velké části už ho podpírají jen kořeny mohutného dubu, se zdá, že se tu o něj už také léta nestarali a vydržel pravděpodobně jen díky kvalitně odvedené práci tesařů.
Za mostem si dává oddechovou pauzu. Sedá si pod další mohutný dub, kterých je tenhle les plný, a otevírá svou čutoru, aby doplnil nějaké tekutiny. Slunce se už dost posunulo. Každou chvíli se bude stmívat. Možná už je blízko východu z lesa. Bylo by už na čase. Po pěti minutách se zase staví na nohy. Cesta, která se před ním otevírá se zdá být schůdná jen jedním směrem. Je to vyšlapaná lesní cestička, kolem které roste velmi hustý porost ze stromů a keřů, který je prakticky neprostupný. V Amonovi to budí nepříjemné pocity. Přímo to vybízí k tomu, aby si myslel, že je to past. Ale podle zdrojů ze SZS by se tady neměli zdržovat žádní laagerští vojáci. V tomhle jim prostě musí věřit. Při své ostražitosti pokládá svou ruku na rukojeť meče. Jsou to dva do sebe propletení hadi a místo očí mají rudé drahokamy. V Sapphirehallu bylo jen pár takových - na zakázku dělaných - mečů, v jehož vzhledu se skrýval příběh. Byl to dar od Abernanta pro svoje tři svěřence.

***

"Amone, co pro tebe značí ti dva hadi?"
Jeho pozornost jako obvykle patří jen jí. Přemýšlí nad tím jak její vlasy září ve svitu slunce. Svou otázkou ho rychle vyvádí z jeho nesmyslných myšlenek.
"Koukala jsem na tvůj nový meč. Je pěkný, ale nějak nerozumím významu jeho rukojeti," usměje se na něj milýma očima Nala. Jednou rukou jemně přejíždí po hlavici meče, která vykukuje zpoza Amonova pláště.
"Ah, no…" zaráží se s pohledem upnutým na dva hady protikladných barev s krvavýma očima.
"Jestli mi to nechceš říct, tak nevadí," pokrčí děvče rameny. "Ukážu ti ten svůj. Chceš?"
Amon jen mlčky přikývne a pokouší se na sobě vyloudit milý úsměv. Nala vytáhne z pouzdra široký meč, na jehož čepeli jsou po každé straně tři zpáteční hroty.
"Ale vždyť na té rukojeti není nic zvláštního. Je úplně obyčejná," podiví se mladý Amon při pohledu na hladkou černou rukojeť.
Nala se jen pobaveně zasměje. "Ano, to je. Asi si moc nepotrpím na přehnanou parádu. Přesto všechno má pro mě tenhle meč obrovský význam. Nemusí být zdobený, aby měl svou vlastní osobnost. Podívej se na něj pořádně a řekni, co vidíš."
Amon si bere meč do rukou a prohlédne si ho. "Vidím ostny vycházející z obou stran jeho ostří. Ve žlábku má vyryté runy jako každý sapphirehallský meč a na hlavici má jeho znak."
Nala natahuje obě ruce, aby si meč opět převzala. "A teď ti řeknu, co vidím já. Vidím sílu. Víš, k čemu jsou ty zpáteční ostny?"
Amon jen zakroutí hlavou. Ještě je příliš mladý na to, aby věděl, jak se meč vůbec drží, natož jak se s ním bojuje.
"Slouží k tomu, aby rozervaly nepřítele vedví. Stačí ho zabodnout a pak s ním prudce trhnout zpátky. Není šance to přežít. Ale na takový úder je potřeba velké množství síly."
"Jak může taková malá holka jako ty mít takovou sílu?"
"No… zatím ho ještě pořádně nezvednu ani ve dvou rukách, ale jednou budu výjimečná bojovnice," mrkne na něj potutelným pohledem. "Podle tohohle meče můžu s jistotou říct, že jeho majitel je silný. Je krutý, když druhému člověku dokáže způsobit něco takového."
"Nebo je milosrdný," namítne Amon.
"Cože?"
"No, pokud jsou rány způsobené tím mečem smrtelné. Může to znamenat, že jeho majitel přál svým nepřátelům rychlou smrt, aby netrpěli."
"Amone, za vším vidíš to dobré, že?" usměje se na něj vřele děvče. "Přála bych si, aby si byl můj přítel napořád. Je škoda, že jsme tím, kým jsme."
"Co tím chceš říct?"
"Dostali jsme meče. Znamená to tedy, že brzy budeme vojáci. Staneme se součástí těchto mečů," posmutní. "Už to nebude hra, ale skutečnost. Podívej se na pana Abernanta… Vojáci zůstávají sami, Amone."
Smutně sklopí pohled ke svým rukám. Zpoza pláště na něj vykoukne rukojeť jeho meče. "Má to znázorňovat dobro a zlo. Jsou vzájemně propojené. Člověku by jistým způsobem nemělo chybět ani jedno."
"To je opravdu chytré, Amone. Hadi byli odedávna symbolem dobra a zla. Tvůj meč má tedy také osobnost, ale to tenké ostří je jak pro holky," zachichotá se.
"Není tenké. Je normální," zamračí se uraženě.
"Jen tě škádlím!"

***

Vchází mezi hustou spleť stromů, která jakoby tvořila bránu k cestě mezi nimi. V tu chvíli zafouká silný vítr, který rozhází Amonovy vlasy všude kolem jeho hlavy.
"Vrať se. Tady tě nic nečeká."
Možná mají důvod, proč tuhle oblast nehlídají, zamračí se a pokračuje dál. Ten zvuk větru mu zněl jako ženský hlas. Ty nepříjemné pocity se ještě více stupňují. O tomhle SZS nic nehlásilo. Co to sakra bylo? Možná jen moje představa. Mám plnou hlavu těch myšlenek a asi už z toho začínám bláznit.
Zatřese hlavou snad proto, aby z ní vysypal všechny ty vzpomínky na minulost, které ho akorát matou a odvádí jeho pozornost, a pokračuje dál.
"Varování jsi vyslyšel," zazní ten hlas ještě jednou. Tentokrát je mnohem více zřetelný a důrazný.
Znovu se zvedá vítr, který se změní v malý vír. Vtáhne do sebe většinu spadaného listí. Točí se prudce dokola a šlehá Amona do tváře.
Ten na chvíli odkloní svůj zrak a pravou rukou si zakryje oči. Když znovu pohlédne před sebe, vír je pryč a místo něj tam stojí krásná žena s hořkým úsměvem na rtech. Její postava je štíhlá a vysoká obepnutá růžovými splývavými šaty s rukávy, které zcela zakrývají její ruce. Má dlouhé vlnité černé vlasy po pás s modrým odleskem v zapadajícím slunci. Její tvář je to nejkrásnější, co kdy ve svém životě Amon spatřil. Je tak perfektní, že se dá jen těžko popsat. Kočičí oči lemují černé řasy, které je ještě více zvýrazňují. Barva těch očí je chladně modrá jako barva pomněnek. Úzký drobný nos si lichotí s plnými perfektně vykrojenými rty pod ním. Amon ještě dlouhou chvíli jenom mlčí a sleduje ji. Jeho oči jsou podezíravě přimhouřené.
"Už jsem si myslela, že sem nikdo nepřijde," usměje se tajemná kráska a přikročí krok k němu. Její kroky jsou prakticky neslyšné. Skoro jakoby se vznášela několik centimetrů nad zemí.
Amon jen mlčky přihlíží a nepohne se ani o kousek ze svého místa. Jen stáhne svou hlavu dál. Vytahuje krk, jako když se zvíře snaží zastrašit útočníky svou mohutností.
"Hm, ty toho asi moc nenamluvíš, co? Dle tvé výzbroje bych řekla, že si voják," spustí žena velmi líbezným tónem. Konečkem prstu přejede po jeho lesklé zbroji. Kočičíma očima rychle zamíří do jeho tváře a opanuje ho smyslným úsměvem "Ty jsem tu potkávala často, ale žádný z nich nebyl oblečený jako ty… a dokonce ani z poloviny tak hezký," lichotí mu stále líbivějším hlasem a zamrká dlouhými řasami. "Ty nejsi z tohohle kontinentu, že ne? Už je to dlouho, co mě někdo přišel navštívit. Všichni se od tohohle místa drží dál. Už se mi stýskalo po lidské společnosti."
Amon ji ostražitě sleduje svým střeženým pohledem s rukou stále položenou na rukojeti meče. Nehne se ani o centimetr. Žena ho obchází kolem dokola a také si ho pečlivě prohlíží s úsměvem na své překrásné tváři. Nemůže si nevšimnout jeho napjetí a připravenosti k útoku.
"Hezký meč," usměje se znovu a staví se přímo naproti majorovi. "Mám ráda hady," vydechne a její hlas se při těch slovech lehce zatřepe vzrušením.
Nerozumí tomu, co se tu děje. Stále ji sleduje opatrným pohledem. Uvažuje nad tím, o co se ta žena pokouší, kdo to je a proč je na tomhle místě.
"Mají červené oči," zamýšlí se a při tom si jemně prstem přejede po plných ústech. "V mnohých kulturách je červená spojovaná se sexualitou a vášní."
Opět se na jeho čele objeví hluboká vráska, jakoby vůbec nechápal, o čem to vlastně hovoří.
Žena se jen pobaveně ušklíbne. "Ne, to jistě nemá nic společného s tebou. Vsadím se, že se odkazuješ spíš na druhou stranu mince. Ty oči mají spíš znázorňovat sílu, prudkost, syrovost a agresivitu; oheň a krev. Přesně to totiž vidím v tvých očích." Její hlas je náhle hrubší a vášnivější. V očích se jí objevuje divokost. Štíhlou rukou se pomalu začne natahovat k té slonovinové tváři. Její oči jsou zcela zahleděné do těch jeho, jakoby nic kolem nich neexistovalo. Najednou se ozve hlasité plesknutí. Široce rozevře svůj pohled. Amon jednou rukou chytil tu její, zatímco tou druhou stále střežil rukojeť svého meče pro případ nouze. Kůže pod jeho prsty je jemná jako samet, ale to mu nebrání v tom, aby stiskl ještě surověji, aniž by jeho tvář dala najevo jediný náznak emoce. Žena rychle vymaňuje svou ruku z bolestného sevření a stahuje ji zpátky ke svému tělu.
"Možná mají lidé dobrý důvod, proč sem už nechodí," odtuší Amon po chvíli. Zdá se, že vůbec neposlouchal, co mu celou dobu říkala. "Sama si mě před něčím varovala."
"Ah, ano. Nic není jen černé nebo bílé a i na něčem špatném může být trochu dobra. Dávám všem šanci odejít, dokud je čas."
Amon se zamýšlí. Přesně vystihla význam jeho meče. Ale nerozumí tomu, co se mu snaží naznačit. "Před čím přesně je varuješ?"
Znovu se na její líbezné tváři objevuje hadí úšklebek. "Nikdy jsem nepotkala člověka, co by byl jako ty. Tolik bych si přála tě poznat blíž."
"To není odpověď."
"Jistě to už cítíš… Nikdo nemůže odolat mému kouzlu," její svůdný pohled se blíží k Amonově tváři.
Hledí na ni se svým nezaujatým výrazem.
O čem to mluví? Nerozumím z toho vůbec ničemu. Je jako smyslů zbavená. Nemám čas se tu s ní zdržovat.
"Madam, myslím, že je na čase přestat s tou hrou. Nikomu se nemusí nic stát, pokud mě necháte projít," odtuší svým přirozeným tónem bez jediného emocionálního náznaku.
Z ženina hrdla se najednou začnou chrlit dusivé zvuky. Pokládá si ruku na ústa. Po chvíli nechává propuknout hlasitý smích, který se začne rozléhat po celém lese.
Je šílená.
Zamračí se a stiskne rukojeť svého meče o něco pevněji.
"Něco ti o sobě řeknu, chlapče. Jsem sběratelka. Víš, co sbírám?"
Vráska na jeho jinak hladkém čele se začíná prohlubovat.
"Polibky. Nezáleží na tom, jestli jsou od žen nebo mužů. Ten tvůj bych měla moc ráda ve své sbírce," olízne si hladově rty, až jí oči zajiskří vzrušením. "Nikdo nikam nepůjde, dokud ho nebudu mít!"
Žena se natahuje k jeho ústům těmi svými. Stahuje svůj obličej dál a sleduje ty perfektní rty zamyšleným pohledem.
Pokouší se mě svádět? Něco se mi na celé téhle situaci nezdá.
Její ústa jsou už tak blízko, že ucítí její voňavý dech na své kůži.
V tu chvíli pevně chytí svůj meč a vytáhne ho z pouzdra. Lesklé ostří ochladí její sametový krk. Její oči se opět rozevřou překvapením. Amon odtahuje svou tvář, co nejdál může, aniž by se za celou dobu pohnul ze svého místa.
"Jak jsem řekl, nech mě projít a nechám tě žít. Už mě trochu tlačí čas, takže mě opravdu začíná svrbět ruka." Jeho hlas opouští všechna slušnost. Rychle vyměnil vykání za tykání.
"Kdo jsi?" vyhrkne s vyděšeným výrazem ve tváři. "Není možné, aby si odolal mému kouzlu!"
"O čem to pořád mluvíš? Jakému kouzlu?"
"Jsi démon?" vydechne po chvíli žena. Pomalými kroky začne couvat pryč od jeho postavy.
Démon?
Rozhlédne se kolem sebe. Atmosféra lesa začíná houstnout. Těžko se mu dýchá a něco ho nepříjemně šimrá v krku. Kromě lánů stromů, které se táhnou podél cesty, a té tajemné krásky, která stojí přímo naproti němu, spatřuje svým rozmlženým pohledem tajemství téhle části lesa. Něco se vznáší ve vzduchu. Volnou rukou si stírá prášek z líce. Má šedou barvu a pod rukou se mění jen v čmouhu na jeho prstech. Konečně jeho zrak zaostřuje. V dálce pod stromy spatřuje torza spálených těl. Je jich tam mnoho. Některá už se částečně rozpadla a jejich zbylé části ještě hnijí, než se také obrátí v prach. Jakoby stále vnitřně hořela.
Faithvalley…
V tu chvíli ho něco bodne u srdce. S bolestným výrazem si promne hruď. Tahle vzpomínka v něm rozbouřila ty nejtemnější a nejbolestnější pocity. Jeho obličej zkřivený vztekem se obrátí zpátky k překvapené ženě.
"Kdo jsi?! Tohle je tvoje práce?!"
"Nahlédla jsem do tvého nitra. Jsi stejný jako já. Musíš tu se mnou zůstat. My nepatříme mezi ty podřadné tvory, kteří si myslí, že vládnou tomuhle světu. Jen jeden polibek a budeme spolu už nevěčnost," zašeptá žena tónem, který hladí na duši.
Amon má ovšem v tu chvíli pocit, jakoby se kolem jeho hrdla ovíjel had. Srdce mu buší vztekem a zoufalstvím.
"Nejsem jako ty," vydechne po chvíli. Jeho dech se uklidňuje. Stahuje svou volnou ruku podél těla. Jeho pohled je zabodnutý do země. Nemůže vidět jeho tvář ani výraz, protože jsou skryté ve stínu. "Nejsem démon." S prázdnými slovy meč vyráží proti jejímu hrudníku a s chladným zvukem zasouvajícího se ostří potřísní jeho ruce krev. Jeho pohled spočine přímo naproti té dokonalé tváři. S posledním výdechem sleduje právě tu chladnou a na první pohled bezcitnou tvář schovávající se za clonou černých rozcuchaných vlasů.
"Nemáš duši…" zajíkne se. Ozve se bolestné zakvílení z hloubky jejího hrudníku. "Protože… jinak by si nemohl… odolat mému kouzlu…"
Nepotřeboval už další slova, aby věděl, co byla tahle žena ve skutečnosti zač. Byla to jen nestvůra, která vzala život všem lidem, jejichž těla teď tlí ve stínu stromů. Udělal dobře, když ukončil její život.
Když se její tělo zhroutilo na zem, uvědomil si, že nebylo lidské. Pod těmi dlouhými splývavými šaty skrývala tlustý hadí ocas, který tvořil část jí samé podobně jako u Medúzy. Po chvíli i její tělo začíná pomalu práchnivět.
Nečekal jsem takové uvítání. Doufám, že vojáci z Laageru nebudou tak přítulní.
Major se zamračí a setře si z rukou černou krev do svého karmínového pláště. Bez dalších rozmyslů překračuje její rozpadající se mrtvolu a ani se neohlédne. Cestou otírá i ostří meče a pokračuje směrem na jih, kde by se měl nacházet Laager. Už se dost setmělo. Je tedy nejvyšší čas.
Konečně se dostává z útrob lesa. Kolem něj se snáší temnota. Jediné světlo do této tmy vnáší stříbrný měsíc, který právě nabírá tvar velkého kola, a drobné hvězdy, kterými je posetá celá obloha. Občas se přes nebe přežene černý mrak, takže noc není zase tak jasná. Amon to přijímá jako službu od Matky přírody. Má tak větší šanci, že nebude v nepřátelském táboře ani v Laageru zpozorován. Pro jistotu si ještě přes hlavu přetahuje kapuci a zahaluje si tvář pod černou roušku, než vstoupí do prvního nepřátelského tábora, který míjí po cestě.
Je to tu opravdu dobře hlídané.
Ten není příliš velký, ale všude je rozmístěna spousta stráží. Ze stanů se ozývá hlasité chrápání. Pravděpodobně nečekají žádnou návštěvu, takže nebudou tolik ostražití. To je pro majorovu situaci také dobré. Bude o mnoho snazší se proplížit kolem nepozorných vojáků. Ale major je jako temný stín, takže by ho jen těžko zpozorovali, i kdyby měli oči na stopkách. Bez jediného upozornění proplouvá neschůdnější cestou táborem jako jemný vánek.
Brzy naráží na další tábor. Ten se zdá být o něco živější. Vojáci v tmavomodrých stanech něco oslavují. Stráž venku se klepe zimou a s protivnými výrazy se rozhlíží kolem sebe. Asi jsou znechucení tím, že musí čekat venku, zatímco se ostatní dobře baví.
Ani průchod přes tenhle tábor nebyl nic těžkého.
Konečně se dostává k Laageru. Jeho hradby jsou tvořeny vysokými dřevěnými kůly. Tyčí se až k obloze, ale to majora ani na okamžik nezdrží. Rychlostí a mrštností šelmy se přes ně dostává na druhou stranu. Schován v temnotě noci pod strážní věží ho nelze zpozorovat. Pečlivě se rozhlédne po městě, než udělá další krok. Je plné vojáků, kteří jsou skutečně ostražití na rozdíl od těch, které potkal v táborech. Dostat se přes ně bude celkem oříšek.
Při své cestě městem pečlivě kontroluje každé stanoviště jednotlivých vojáků, aby mohl Crystě a jednotce Overkills dát přesné informace. Jako černý stín schovaný v plášti noci se dostává až na konec města. Celé to trvalo sotva pár hodin. Laager není příliš velké město. Nachází dveře, které střeží dva vojáci.
"Co uděláme s těmi sapphirehallskými psy?" zeptá se jeden toho druhého.
Sapphirehallští psi?
Amon se zaráží. Na jeho čele se opět objeví ta starostlivá vráska. V tichosti vyčkává na střeše jednoho z nedalekých domů, aby se dozvěděl víc.
"Těžko říct," pokrčí rameny druhý voják a šlehne pohledem ke dveřím. "Záleží na tom, jak se Alucard rozhodne. Možná se pokusí s Sapphirehallem vyjednávat."
"Zásoby, které nám poslal Talus, ještě nějakou dobu vystačí," pokývá hlavou ten první. "Až přijde ta chvíle, budeme schopni město bránit."
Vypadá to jako věznice. Musí je držet tady.
Amon se zadívá na dveře za vojáky.
Kdo je ten Talus? To jméno jsem ještě neslyšel.
Odklání se od dvojice a ohlédne se za sebe. Je nejvyšší čas na návrat.
Mezitím Crysta netrpělivě přechází od jednoho stanu k druhému. Jednotka Overkills je rozprostřená po celém prostoru tábora a s klidem v očích sleduje nervózní poručici. To, že se o něj tolik strachuje, je pro ně docela úsměvné. Oni dobře vědí, že major by se nedal tak snadno chytit na obyčejné průzkumné akci.
"Vojáci, za chvíli vyrazíme!" zakřičí najednou na celý tábor Crysta a zastavuje se na místě.
Všichni na ni překvapeně pohlédnou.
"Poručice, naše rozkazy jsou počkat na příchod majora," namítá rotmistr.
"Zatraceně! Čekáme už dlouho a major se tu ještě neobjevil," zavrčí nevrle Crysta. "Nezapomínejte, že teď spadáte pod moje velení!"
"Madam, ještě chvíli bych počkal," uklidňuje ji rotmistr. "Neznáme přesnou situaci. Nechci svoje lidi poslat na jatka."
"Dobře, počkáme ještě půl hodiny."

Půlhodina uběhla jako nic a od majora ještě nepřišla žádná zpráva. Crysta tedy svolala všechny vojáky a začala probírat jejich situaci.
"Nevíme přesné rozmístění stráží, proto budeme jednat s největší opatrností," spustí vážným hlasem.
Nejednou se z dálky ozve hvízdání.
"Madam, to je znamení."
Crystě se na tváři roztáhne úlevný úsměv. Zapíská nazpět. V tu chvíli se z keřů vynoří temná postava.
"Majore!" zasalutují vojáci jednohlasně.
"Věděla sem, že to zvládnete, majore!" vydechne nadšeně Crysta. Dle jejího výrazu ve tváři má velkou chuť mu skočit kolem krku, ale to se před jeho jednotkou nesluší.
Amon si stahuje roušku z úst a kapuci. Neobětuje jí ani jediný pohled. Jeho pozornost náleží pouze Overkills.
"Jaká je situace v Laageru?" zeptá se po chvíli Crysta.
"Je to celkem špatné. Je jich opravdu mnoho. Mají dobré vybavení a velké zásoby. Tohle musel financovat někdo zámožný."
"Myslíte někoho z venku?" dál mu před jeho muži vyká podle všech kodexů. "Takže využívá lidi z Laageru jen jako loutky."
"Těžko říct. Pouze z tohohle se to nedá soudit. Neříká ti něco jméno Talus?"
"Talus?" zamýšlí se Crysta a poklepe si při tom ukazováčkem na bradu. "Ne, tohle méno je mi cizí. Proč?"
"Zaslechl jsem ho z rozhovoru dvou laagerských vojáků. Vypadá to, že to on stojí za tím financováním."
"A rozmístění stráží?"
"Před městem jsou dva ostře hlídané kempy, ale pozornost vojáků není tak vysoká, jak by mohla."
"Rozumim, nebude to nejlehčí," pokývá hlavou Crysta. "Musíme využít momentu překvapení. S vámi po boku nás nemůže nikdo porazit, Amone," mrkne na něj. "Tak připravit chlapy. Vyrazíme!"

Jejich zastávka v prvním laagertském táboře byla plná krve, jak se dalo očekávat. Pod sapphirehallskými meči umírá jeden nepřítel za druhým. Amon ve svém nitru cítí, že je něco jinak než kdy dřív. Zabíjení pro něj má úplně jiný význam. Těžko se mu drží meč v ruce a ještě hůře se mu s ním máchá.
"Tak konečně bok po boku, majore!" zašklebí se Crysta a zvedá svůj meč vysoko k hlavě. Staví se vedle Amona a po jeho boku se pouští do nepřátel.

***

"Nejste poněkud unavený, poručíku?!" zakřičí, když se její záda tisknou k těm jeho.
Jsou uprostřed bojového pole. Malá - dnes již zapomenutá - provincie se chystala zaútočit na hrad. Nala i Amon už dávno věděli, že nemají jedinou šanci porazit sapphirehallské jednotky. Jejich vybavení bylo dost zastaralé a jejich ambice až příliš namyšlené, než aby měli šanci uspět. O jejich chabém plánu nemluvě. Počítali, že to nebude trvat ani tři dny a vyženou je z kontinentu.
Je udýchaná a zablácená. Po čele jí stéká pot a krev. Kupodivu je to její krev. Někdo ji udeřil do hlavy. Přesto se na její tváři zračí úsměv.
"Majorko, jste zraněná?!" vyhrkne překvapeně Amon, když jeho čepel zrovna protínala břicho jednoho z nepřátel. Skoro to vypadalo, jakoby si sám na ostré ostří naběhl.
"O mě se nestarej, vojáku," mávne rukou a také udělá jeden rychlý výpad. Ostří jejího meče se zasekne do protivníkova boku jako sekera. Prudce s ním cukne ve svém směru. Jeho bok se rozerve na dvě poloviny a z hluboké rány začne tříštit krev. Měla v sobě skutečně nadpozemskou sílu.
"Tahle bitva už brzy skončí," pokračuje. "Myslím, že do svítání se tahle nemehla vzdají. No… opravdu. Vypadá to, jakoby sami nabíhali na hrot," zamračí se. "Nechápu, proč někdo takový útočí na impérium jako je Sapphirehall. Muselo jim být od začátku jasné, že proti jeho armádě nemají šanci."
"Majorko, myslím, že se nikdy nedozvíme, co je dohnalo k takové neuváženosti, ale není naší povinností se nad tím zamýšlet."
Smutně sklopí pohled do země. V tu chvíli její nerozvážnosti využívá jeden z útočníků a tasí meč přímo proti ní.
"Nalo!" vykřikne vyděšeně Amon.
Zvedá svůj pohled a zasazuje svou přesně mířenou ránu přímo do útrob svého nepřítele. Jeho vyjevené oči se na malý okamžik ocitnout naproti těm jejím, než se v posmrtné křeči svalí na zem. Je jako přikovaná na místě. Její oči směřují přímo do jeho blednoucí tváře.
"Majorko?!"
"Je to jen dítě," vydechne po chvíli. U jejích nohou leží chlapec, kterému je něco kolem dvanácti let. Zvedá svůj pohled vzhůru a pozoruje pole plné mrtvých těl. Nejsou to vojáci ale sedláci s vidlemi. Mezi těly mužů leží i ženy a děti. "Nikdy se nevzdají. Tohle není bitva, ale poprava. Přišli sem umřít."
"Majorko?" ozve se znovu. Amon stojí o pár kroků dál a naslouchá jejím slovům, která se mu zdají být šílená. "Jste v pořádku?"
"Ukončeme to. Dělá se mi z tohohle místa zle!" zavrčí nevrlým hlasem. "Lidi vidím umírat častěji než západ slunce."

***

Amon s Crystou a zbytkem jednotky Overkills stojí na druhé straně tábora, ke které se právě probojovali. Mezi těly laagerských vojáků leží ještě jedno ve stříbrné zbroji s fialovou uniformou.
Amonův výraz je plný zármutku. Pevně svírá svůj meč, z kterého právě skapává krev laagerských vojáků vedle jeho nohy. "Jak si to říkala? Abychom něco získali, musíme něco obětovat?"
Crysta přikračuje krok k jeho boku a útěšně mu pokládá ruku na rameno. "Zemřel statečnou smrtí, majore. Musíme jít dál."
Strhává tu ruku ze svého ramene a zahledí se do její tváře tím nejtemnějším pohledem. "Zemřel zbytečně!" vykřikne a stiskne její zápěstí o něco pevněji.
Všichni na něj překvapeně hledí. Nikdy neviděli majora v takovém rozpoložení. Jeho hrubost nejvíce překvapuje samotnou Crystu. Drtí její zápěstí ve své dlani a jeho pohled by v tu chvíli zabíjel. Není to ten samý Amon, kterého znávala, kterého si zamilovala. Možná si začíná konečně uvědomovat, že i za tak dlouhou dobu, co spolu slouží, ho vlastně vůbec nezná.
Major si rychle uvědomuje situaci a tlumí svůj hněv. Pouští její ruku ze své dlaně a otáčí se k ní zády. Jeho tvář se opět vrací do normálu. "Tohle se už nesmí opakovat," zatvrdí se a vydává se na cestu do dalšího nepřátelského tábora.
Crysta si promne svou pohmožděnou ruku. Její tvář stále nese ten překvapený výraz. Pro jeho chování vždy nalezla omluvu. Tak tomu bylo i tentokrát. Jistě je rozrušený ze smrti svého muže. To se přeci dá pochopit. Dále ho následuje už jen v tichosti i se zbytkem jednotky Overkills, která právě přišla o jednoho člena a přítele.
Hned v dalším táboře je čeká nepříjemné přivítání. Když se jejich zbroj vynoří z temnoty okolního lesa, zpozorují je dva z laagerských vojáků čekajících na stráži.
"Co tu dělají sapphirehallští vojáci?! Vyhlaste poplach!"
Ovšem než se jeho slova stačila dostat dál, rychlý šíp mu prorazí lebku a už navždy umlčí jeho ústa. Než stačí ostatní vojáci probrat situaci, cvičená jednotka sapphirehallských vojáku je smete z povrchu zemského jako tornádo a nezastavitelně míří přímo k městu. Odvážně a neohroženě si probíjí cestu přes hradby až k samotnému srdci Laageru.
"Dobrá spolupráce, Amone!" mrkne na něj Crysta, když společně porazí poslední pár vojáků, kteří jim ještě brání v cestě. Zdá se, že zcela zapomněla na události v prvním nepřátelském táboře a naladila zase svoji hravou náladu. "Měl bys už sám přijít na to, že my dva se k sobě hodíme."
"Crysto, tohle není nejvhodnější čas ani místo," zamračí se Amon a otře si své ostří do karmínového pláště. "Kromě toho jsem ti k tomu své už řekl dávno."
"Ale byla to lež. Byly to slova plný lží, který si nalhával sám sobě. Vždycky v tom byla ona. To kvůli ní si zapomněl, co skutečný city vlastně znamenaj, že jo, Amone?" Crysta by na jazyku měla ještě několik slov, která by mu chtěla říct, ale skutečně nebyla vhodná doba, o tom začínat. Stiskne proto rty velmi pevně k sobě, aby zabránila své horké hlavě vypustit něco, čeho by později litovala.
"Jdeme pro rukojmí."
"Ty di. Já to tady pohlídám," přikývne Crysta a staví se před velké dřevěné dveře.
Amon přikyvuje a ostražitě vchází do budovy. Tlumené světlo lamp zvenku osvětlí tichou místnost. Nezdá se, že by tu číhalo nějaké nebezpečí, proto stahuje svůj meč k boku. Rozhlédne se ještě jednou. Vysokou černou botou stoupne do louže neidentifikované lepkavé tekutiny. Sklápí svůj pohled k podlaze a konečně spatří dvě těla ležící v kalužích krve. Oči se mu rozevřou překvapením a celá jeho tvář zrudne vztekem.
"K ČERTU S TÍM!" zakřičí z plných plic a silně udeří pěstí do zdi, až jeho klouby bolestně zapraskají. "ZATRACENÍ BASTARDI!" Obyčejně major nebýval sprostý, ale tahle situace a náhlý nával emocí v něm probouzí jeho alter ego.
Podlamují se mu kolena a klesá k zemi. Sevřenými pěstmi s hlasitou ozvěnou praští do země, ale jeho úder není už tak silný. Bolest ho brzy dohání spolu s nepopsatelně skličujícími pocity. Nával vzteku střídá zoufalost. Zrychleně dýchá, aby se uklidnil.
Takhle to být nemělo. Měli jsme je přeci dovést domů k rodinám. Proč to takhle skončilo? Nesplnili jsme misi a mnoho lidí zbytečně přišlo o život.
Jeho tvář se zvedá vzhůru. Staví se na nohy. Výraz má stále apatický. Přichází blíže ke dvěma mrtvolám a pokouší se u nich nalézt alespoň malý náznak života. Hledá důkaz toho, že tohle všechno nebylo zbytečné. Bohužel ani jeden z nich už nějakou chvíli nedýchá. Smutně sklopí utrápený pohled ke svým rukám, které jsou opět potřísněné krví a mihotají se v záři vycházejícího slunce jako štíhlý strom ve větru.
Mám zase ten divný pocit. Lidi vidím umírat častěji než západ slunce. Tak o tomhle jsi tehdy mluvila? Takové byly ty pocity, co si cítila?
Hlasitě si povzdechne a znovu se staví na nohy. Jeho kroky ho pomalu vedou k východu. U dveří se ještě na malý okamžik zastavuje a opře se čelem o dřevená prkna.
Myslím… že ti konečně začínám rozumět. Kéž by si tu mohla být a pomoct mi utáhnout tohle břemeno. Vím, že ty bys to dokázala. Co je to za pocit?
Jeho pohled opět na chvíli zapátrá k tělům vojáků.
Nic s tím už neudělám. Nejde to vrátit zpět. Musím to říct ostatním, usmyslí si a rozhodně bere za kliku. Do místnosti se vkrade rudo-oranžová záře. Začíná se rozednívat.
Pomalými kroky se plíží k místu, kde by na něj měla čekat Crysta. Její netrpělivá tvář se rozzáří už z dálky, ale jen na chvíli, než si uvědomí, že ta temnota v Amonově ztrápené tváři nevěstí nic dobrého. Přichází blíž a staví se naproti ní. Zvedá k ní pohled a nadechuje se, aby něco řekl, ale jakmile pohlédne do té tváře plné naděje, dochází mu dech.
"Takže naši chlapi…" vydechne, ale svou myšlenku nedokončí. Pokusí se jí zapudit s raněným výrazem ve tváři. "Co je s nima?" naléhá na něj. "Sou mrtvý?"
"Ano," přikyvuje s tlumeným hlasem. "Přišli jsme pozdě."
"Možná je zabili kvůli nám. Protože sme vtrhli do města."
"Takové byly rozkazy. Jednali jsme do posledního detailu podle nich," zatvrdí se Amon. Sám cítí v té větě zvláštní napětí, jakoby si těmi slovy už nebyl tak jistý jako dřív. "Vždyť to měla být záchranná mise! Vše bylo naplánováno. Šlo to dobře. Tak kde se stala chyba?"
"Amone…" vydechne znovu Crysta. Natahuje svou ruku k jeho tváři a pohlédne do těch utrápených očí s povzbudivým úsměvem. "Obsadili sme město. Aspoň to se nám povedlo."
Z jeho hrdla se vydere zavrčení na protest proti jejímu pozitivnímu náhledu na celou věc, se kterým se nedokáže tak pokojně smířit jako ona.
"Loď, která tě vyzvedne, by měla připlout každou chvíli. Budem držet pozice ve městě, dokud neobdržíme nový rozkazy."

Amon jen spěšně přikývne a opouští její přítomnost. Nastává chvíle, kdy by si přál být chvíli sám. Začíná si uvědomovat, že jeho proměna nezačala od událostí ve Faithvalley, ale od chvíle kdy ztratil Nalu. Vždycky ho svým vedením dokázala udržet v sedle za jakékoliv situace. Měla takovou zvláštní schopnost, díky které vždycky věděla, co v kterou chvíli říct, aby zahnala jeho pochybnosti nebo výčitky. Možná to bylo tím, že i když byl jejich vztah formální, měli k sobě velmi blízko. Znala ho lépe než kdokoliv jiný.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top