Zlomená srdce - Kapitola 2 (část 1/2)

Vzpomínky

Dalšího rána se major necítil o nic lehčí. Už tak těžký balvan ještě zatížily bolestné vzpomínky, které rozvířila ta tajemná dívka s burgundskýma očima. Zvedne rozespalý pohled ke stropu a založí si ruku za svou hlavu. Ta bílá barva mu otevírá bránu do chrámu jeho mysli.

***

Bylo to ještě v době, kdy Amon byl poručík a ta dívka s burgundskýma očima, jež nesla jméno Nala, byla jeho nadřízená - majorka sapphirehallských vojsk.
Oba byli perfektní vojáci už od svých počátků. Bylo to možná způsobeno tím, že jako spousta dalších válečných sirotků byli doslova odchováni v citadele a učili se, jak být užiteční zemi už od raného dětství. Nebylo tudíž žádným překvapením, že city u těchto dětí byly dávno potlačeny až v podstatě zapomenuty. Takže i když vyrůstali bok po boku jako bratr a sestra, jen stěží by se u nich dalo mluvit o přátelství nebo lásce. Vždy k sobě chovali vzájemný respekt, ve kterém by se jen těžko hledal jiný cit než úcta. Přesto všechno si právě tyhle dvě děti k sobě našly cestu navzdory všemu a všem. Jejich vzájemný respekt ústil v něco víc, aniž by si to snad uvědomovali.
Jednoho deštivého dne, kterých bylo v té době skutečně pomálu, poručík procházel okolní lesy kolem města. Dostal docela podřadný úkol od své majorky. Takový, o kterém se ani nesluší zmiňovat.
Cestou z citadely Amonovy vlasy nasákly vodu tak moc, že zplihly a konečně dosahovaly jeho ramenům. Oči barvy temnoty pátraly po okolí a prakticky se ztrácely v černotě deštivé noci. Už na kraji lesa si Amon uvědomoval, že jeho úkol byla jen zástěrka, jak ho vyhnat ven, ale i přes to všechno ho chtěl věrně vyplnit. Popřemýšlí o tom, jaké byly její důvody, aby ho posílala do takového počasí noc před důležitou misí. Může to být nějaká zkouška. Nikdy by nezpochybňoval žádný rozkaz z vedení obzvláště od ní. Slovo velitelky pro něj bylo svaté. Perfektní voják pro každou situaci. Tak ho to přeci celá ta léta učili a ona na to nahlížela stejně. Pracovali spolu už tolik let. Znali se lépe než kdokoliv jiný. Musela mít tedy vážný důvod vylákat ho do takového nečasu.
"Majorko," zasalutuje Amon s vážným výrazem ve tváři. Jeho pohled míří vysoko nad jeho hlavu do korun listnatých stromů.
Nachází ji sedět na větvi uprostřed černého lesa nedaleko města. Celá tahle situace je dost zvláštní a neoficiální, ale pln respektu a slušnosti se na nic neptá. Vypadá velmi formálně se zdviženou rukou u čela v perfektně padnoucí uniformě. Prohlíží si ho z vysoké větve, na které se v ten okamžik postaví. Ještě chvíli ho nechává stát na dešti a jen pozoruje, jak mu pramínky vody stékají po světlé tváři. Nehne se ani o milimetr. Byl by ochotný tam pro ni stát věčnost, aniž by se vůbec zeptal, jaké jsou vlastně důvody.
V její tváři je také velmi vážný výraz. Její srdce je tížené mnoha pocity. Takovými, s kterými se i to nejotupělejší srdce jednou setká. Srdce vojáků je znala lépe než kterákoliv jiná. Byly to ty temné a nešťastné pocity jako například žal, nenávist a bolest. Jako by jí tyhle emoce na chvíli svázaly ústa. Mlčí a hledí do té kamenné tváře.
Amon stále věrně stojí v křečovité pozici. Jediné, čím hýbe, jsou jeho oči. Pátravě si jí prohlíží a přemýšlí nad tím, co se bude dít dál. Čeká na to, až konečně něco řekne. Neodvážil by se pohnout bez vyzvání. Tolik respektu k ní cítil. Byla pro něj absolutní autoritou a ikonou. Trápila ho tímhle způsobem ráda, ale tentokrát bylo něco jiné. Obyčejně se na její tváři objevoval pobavený úšklebek, když ho nalezla takto zuboženého po zadání nějakého nesmyslného úkolu. Občas bývala plná arogance a sarkasmu, kterými se snažila skrýt tu prázdnotu v jejím nitru. To si alespoň Amon myslel. Tentokrát tam nebyl ani náznak těchto emocí ba dokonce vypadala v mnohem zuboženějším stavu nežli on a mimořádně měla i více útrpný výraz, kterým ten jeho snadno trumfla. Abyste tomu dobře rozuměli, Amon byl přímo mistr mučednických výrazů, i když se mnohým zdály spíše prázdné, ale ona jim rozuměla na rozdíl od těch ostatních. Měl na sobě stejný podpis jako ona. Oči jsou oknem do duše, říká se. Jejich oči dokázaly prozradit každičký pocit, který alespoň na malý okamžik vykoukl na povrch, dívali-li se do nich navzájem. Jejich oči byly totiž stejné. Byly to oči, které v sobě odrážely vzpomínku na to, jak jim válka vzala rodiče. A každý se s touhle vzpomínkou vyrovnával jinak. I když se zdálo, že Nala a Amon šli stejnou cestou, ve skutečnosti se rozcházeli. Ve chvíli, kdy se z dětí stali dospělí, si každý našel vlastní způsob, jak se s bolestní a zármutkem vyrovnat. A právě tihle sirotci dospěli příliš brzy.
Konečně seskakuje a dopadá na promočenou zem, až to hlasitě šplouchne a voda se rozskočí kolem jejích vysokých černých bot. Amon každý její pohyb stále pátravě sleduje. Nemá na sobě uniformu ani plášť, který by ji chránil před deštěm. Dle její promočené košile a kalhot dále usuzuje, že musela být na dešti velmi dlouho. Její rty mají namodralou barvu a lehce se třesou. Je skutečně velká zima.
Popojde pár kroků blíž k němu a trhne s jeho rukou přiloženou u čela. Amon je o hodně vyšší než ona, takže musí ruku zvednout opravdu vysoko, ale její přísný pohled budí tolik respektu, že by nikdo kvůli jejímu drobnému vzrůstu nevznesl ani jedinou námitku na její nepřiměřeně vysoké postavení vůči jejímu mladému věku.
"Kolikrát ti mám říkat, že v soukromí přede mnou salutovat nemusíš? No tak, Amone, přeci jsem tě učila, že až jednou nastoupíš na moje místo, musíš být vstřícný nadřízený. Vím, že budeš silný a spravedlivý, a že tě všichni budou milovat," vydechne majorka se zamyšleným pohledem, když strhává jeho ruku k boku. "Pohov, vojáku!"
Její slova jsou velmi zvláštní. Bylo běžné, že ho za salutování v soukromí napomínala. Byla zvyklá, že ještě jako malé děti si tykali a nechtěla se zbavovat starých zvyků. Snad z nostalgie a sentimentu, anebo to pro ní byla alespoň malá vzpomínka na to, čemu oni říkali dětství. Ať už význam toho byl jakýkoliv, vždy mu to připomínala. Však slova, která tentokrát dodala - jakoby sama pro sebe ve svých myšlenkách - byla velmi neobvyklá. Nikdy do něj nevkládala tak vysoké naděje a už vůbec by se od ní nedočkal tolika vstřícných slov v jedné větě. Plus uvědomění si toho, že naposledy ho oslovila jeho jménem, když mu bylo pět. Obvykle pro ní byl jen "voják" nebo "poručík". Jsou to jen další znamení, že něco není v pořádku, ale opět mu jeho slušnost a respekt k hodnosti nedovoluje se zeptat přímo.
"Omlouvám se, nejprve se mi těžko zvykalo na to ti vykat a teď se mi zase těžko zvyká vrátit se do starých kolejí," namítá upřímně. Konečně se pokouší alespoň uvolnit svoje křečovité postavení. Shlíží dolů do jejích burgundských očí, které ho ostražitě sledují. Všímá si dalšího - podstatného - detailu. Její pohled je jiný. Nachází v něm pocity, které nedokáže se svou skromnou zásobou rozeznat. Jediné, co ví s určitostí, je to, že ten pohled už není tvrdý a přísný jako obvykle.
Odvrací se a ukazuje mu svá záda. "Copak už je to tak dávno?" hlesne tlumeným hlasem.
Teď to má potvrzené zcela definitivně. Tahle žena, která tu před ním stojí, je docela jiný člověk. V jejím hlase opět rozeznává nějaký náznak emoce, kterou u ní ještě nikdy nepochytil. Neví, co to je, ale nevěstí to nic dobrého.
"Ani nevím… Je to už delší doba, co jsem to přestal počítat. V armádě jsme prakticky od malička," opět reaguje na její otázku, aniž by se zeptal na jedinou ze svých pochyb o dané situaci.
Nala sklopí pohled ke svým botám a promne si zmrzlé ruce. Je to žal, co se kromě jiného zračí v jejím pohledu. Ta bolest probíjí její hrudník jako zhoubná nákaza. Nikdy si ty city tolik nepřipouštěla jako v tuhle chvíli. Cítí, že se její osobnost rozpadá na kusy. Uvědomila si tolik věcí za velmi krátký čas, ale ani jemu o nich nemůže říct.
"Je to až děsivé uvědomění, když si pomyslím, že jsme stále ještě tak mladí… Je nám sedmnáct let a neznáme nic jiného než armádu," pronese opět do větru.
Její hlas hovoří s velmi zvláštním podtónem, kterému Amon nedokáže porozumět. Začíná pochybovat o tom, že její slova patří jemu. Stále mu ukazuje svá záda. Takový výraz neúcty by si jen tak nedovolila, ledaže by zcela záměrně nechtěla, aby viděl její tvář. V tento okamžik porušil všechny zákony etiky, kterými se dosud řídil, a nechal se prostoupit tím pichlavým pocitem, že je mezi nimi něco víc než jen respekt a úcta, což mu dovolilo vykonat následující gesto. Přikračuje o krok blíž a pokládá svou ruku v rukavici na její promočená záda.
Konečně si získává její pozornost. Otáčí se k němu s překvapeným výrazem ve tváři. On sám by zareagoval stejně. Stahuje svou ruku opět ke svému boku a stále míří temnýma očima do její tváře a jeho pohled je stejně neměnný jako obvykle. Nedá mu to a vyřkne svou první otázku: "Stalo se něco, majorko? Myslel jsem, že si mi dala za úkol-"
"Není třeba mluvit o tom nesmyslném úkolu," zastavuje ho a do její tváře se opět vrací její obvyklý chladný výraz. "Máš nejvytříbenější intuici na celém severním kontinentu. Už dávno jsi prokoukl, že to byla jen lest, jak tě dostat za zdi…" odmlčí se a znovu se zhluboka nadechne, aby vyslovila své poslední slovo se značnou dávkou znechucení v hlase: "Sapphirehallu."
Amon se zaráží. Upře svůj nechápavý výraz do jejího zamračeného obličeje, který rázem přetéká nenávistí. Tu poznal zcela zřetelně. Mohl by se domnívat, že patřila Sapphirehallu. Tahle situace začíná být mnohem víc znepokojivá, než se zprvu zdálo.
"A proč to? Moje intuice je možná dobrá, ale stále nechápu, o co tu jde. Vždyť…" zarazí se a hledá ta správná slova. Nakonec jen zakroutí hlavou a sáhne po zapínání svého černého pláště. "Podívej se na sebe. Celá se klepeš."
Jako správný gentleman si ho okamžitě odepíná a přehazuje ho přes její promoklá ramena. Jeho výraz je stále dost znepokojený.
"Asi to moc nepomůže. Měla by ses raději okamžitě vrátit do města a převléct se do něčeho suchého."
"Ne!" zastavuje jeho myšlenky zvýšeným hlasem, přičemž se v její tváři zračí přísný pohled upřený přímo do jeho obličeje. Tenhle pohled ho dokázal vždy absolutně zhypnotizovat. Sloužil mu celá léta a choval k němu maximální respekt. Uvědomuje si, že možná přešel tu pomyslnou hranici slušnosti.
"Majorko, jaké jsou vaše další rozkazy?" Záměrně odběhne od tykání zpátky k vykání, aby se zase distancoval.
Nala jen sklopí rozpolcený pohled do země se slabým zavrčením vycházejícím z hloubky její hrudi. Pevně ovine své ruce kolem trupu, aby se alespoň trochu zahřála.
"Jsem opravdu tak špatná, Amone?"
Nechápavě na ni hledí.
"To není respekt, co vidím v tvých očích. Je to strach. Nenávidíš mě?"
"O čem to mluvíš? Já… Obdivuji tě. Jak můžu nenávidět někoho, kdo je pro mě… dokonalý?" spustí zcela upřímně. Vyrazila mu svou otázkou dech, a tak odložil všechnu etiku a začal mluvit čistě o svých skutečných pocitech bez další strojené přetvářky.
Nala zvedá překvapený pohled do jeho tváře. Jeho výraz je stále stejný, ale Amon nenosil oči, které by dokázaly lhát. Jeho slova byla upřímná tak jako on sám.
Její brada se při té myšlence lehce zatřepe. Zprvu si myslel, že je to zimou, ale brzy pochopil, že tentokrát tomu tak není. Nebyl to dokonce ani vztek. Způsobily to emoce, kterým opět nerozuměl.
"Já… myslím… že to nezvládnu," vydechne po chvíli. Teď se třese i její hlas a pohled. "Nejsem dokonalá, jak si myslíš. Nikdy… Nikdy jsem se neměla stát vojákem. Uvnitř mě to hoří."
"O čem to mluvíš? Jsi nejlepší voják, jakého jsem kdy poznal. Jsi silná, odvážná a…"
"Bezcitná?" vyhrkne po chvíli a přeruší tak jeho proslov. "To je to slovo, které hledáš. Všichni si to myslí, protože všichni chtějí, aby to tak bylo, a proto to tak je. Nekonečný koloběh. Všechny nás to poznamenalo a možná si to ani neuvědomujeme."
Opět se v její tváři zračí nepřítomný výraz, jakoby její slova nepatřila jemu, ale prostě je jen tak volně vypouštěla do vzduchu.
"Já dokážu cítit," vydechne pochvíli. V ten okamžik se v její tváři odrazí něco nečekaného. Její brada se opět zatřese a její oči zvlhnou. Není to ale způsobené deštěm a chladem. Mohl by v tu chvíli odpřísáhnout, že se chystala k pláči, ale majorka nikdy neplakala. Nikdy!
"Myslím, že se dnes necítíte ve své kůži," začne jí znovu vykat s odměřeným pohledem. V tu chvíli ještě nechápal, co se mu snažila říct. Bylo to, jakoby k němu promlouvala zcela cizí žena nějakým pro něj neznámým jazykem. "Možná byste se měla omluvit z následující mise. Věřím, že plukovník Lanelli to zvládne i bez vás."
S jeho slovy její zranitelný výraz mizí. Pevně přimkne rty k sobě v tvrdou linku a nasazuje svůj střežený pohled plný nenávisti. Amon byl zmatený z jejího chování, protože ukázala slabost, které si do té doby nebyl vědom. Takhle ji neznal a potřeboval ji vidět zase silnou a chladnou jako sochy, které stojí v chodbách hradu. Sám Amon spouštěl koloběh, o kterém mluvila a ani si to neuvědomoval.
"Nepokoušej se zpochybňovat moji způsobilost, poručíku," zvedne hrdě hlavu a opět se k němu obrací zády, aby se nasměrovala obličejem k městu. "Myslím, že je načase vydat se zpátky do citadely a dopřát si trochu spánku. Zítra nás čeká těžká mise… Možná jedna z těch nejtěžších."

***

Když se staré rány otevírají, jeho mysl je zmatená. Vrátí-li se zpátky k této události, její chování bylo víc než podezřelé. Možná chtěla zemřít. Možná věděla, že zemře. Kdyby alespoň chápal, o čem tehdy mluvila…
Tahle dívka s burgundskýma očima přeci musí mít nějaký význam. Určitě to byl osud, že na ni narazil. Cítí z toho spiknutí Laageru a Arcadie. Nala mívala na území Arcadie vzdálené příbuzné. Laager je mohl najít a snažit se je použít proti Sapphirehallu. Vědí tam přeci nejlépe, jak si jí severní kontinent vážil. Zažili to na vlastní kůži. Tahle situace začíná být skutečně vážná, jak sám Abernant podotkl. Major by se mohl zeptat Kenty. Ten by jistě věděl nejvíce, ale tolik trápení si nezaslouží. Bývali si přeci blízcí, takže by mu ani po těch letech vzájemného mlčení nechtěl zbytečně ubližovat. Musí se ihned vrátit do přítomnosti a neklopýtat v dávné minulosti. Je to už přeci skoro deset let, co zemřela. Deset dlouhých let, kdy ji viděl vydechnout naposledy.
Vstává unaveně z postele a protahuje si své ztuhlé svaly. Posbírá všechno oblečení, které včera odhodil na opěradlo a znovu si obléká svou uniformu i s černým brněním. Dnes bude následovat další ze škály dlouhých a náročných dnů, kterých je poslední dobou požehnaně.
Bloumá zamyšleně po chodbě mlhavým krokem. Není sebejistý s hlavou hrdě zdviženou vzhůru tak jak tomu bývalo obvykle. Plouží se a jeho hlavu něco velmi tíží, takže je sklopená s hloubavým pohledem do země.
Zjistil Abernant už něco o té dívce? Její oči… Proč mi to zase vrací ty vzpomínky? Byla voják a vojáci umírají. Neměl bych si tím zatěžovat déle mysl. Je to už deset let…
Konečně se zastavuje u dveří Abernantovy kanceláře. Zaklepe a na vyzvání rozvážně vejde dovnitř. Abernant stojí u svého stolu tak jak tomu bývalo zvykem. Na desce se valí několik papírů s plánky a spisy. To vše Abernant připravil pro dnešní misi.
"Dobré ráno, Amone, jdeš právě včas," usměje se jeho směrem a rukou mu pokyne, aby se připojil.
Amon přikračuje ke stolu a pohlédne do hromady papírů na generálově stole.
"Jak si se vyspal?" zeptá se ještě mimo téma mise Abernant, když vidí na svém svěřenci, že je duchem úplně jinde.
Major si ospale promne oči. Kruhy pod nimi napovídají, že měl dlouhou noc. Abernant by rád věděl, co ho rušilo z jeho spánku. Od doby, co se vrátil z Faithvalley, se chová dost divně a unaveně. Je přeci ještě tak mladý. Tohle u něj nikdy nezažil, dokonce ani po Nalině úmrtí. Trpěl v tichosti a stále plnil rozkazy Sapphirehallu hrdě se zdviženou hlavou a ostřím svého meče. Tentokrát je to jiné.
"Celkem dobře, pane," odpovídá na jeho otázku a na okamžik k němu mihne unaveným pohledem.
Dívá se na něj hloubavým pohledem. Na jeho tváři se nachází slabý náznak úšklebku. Amon si toho ovšem nevšímá a znovu shlédne do papírů.
"Dobrá tedy… přejdu k věci. Připravil jsem všechny potřebné dokumenty," spustí generál a také shlédne na stůl. "Jak jsem řekl včera, mise se bude skládat z několika bodů. Tady u sapphirehallských břehů je připravená transportní loď. Nalodíš se se svým oddílem Overkills, a pak vyplujete k Laageru."
Abernant zapátrá v papírech a vytahuje navrch mapu.
"Laagerské břehy jsou silně monitorovány. Není tedy možné, aby tam zakotvila sapphirehallská loď," pokračuje Abernant a prstem poklepe na tři laagerské břehy ve spodní části mapy. "Vysadíme tě severně od Laageru. SZS hlásí, že tahle část ostrova není vůbec monitorována, takže je to zřejmě nejschůdnější cesta do Laageru," klepne na místo prstem a pak sjede dolů za most, kde jsou postavena laagerská tábořiště. "Až se dostaneš z lesa ven, budeš na nepřátelském území. Věřím v tvoje schopnosti, Amone. Přes tohle území se budeš muset dostat, aniž by se o tobě nepřátelé dozvěděli." Abernant posune prst po mapě směrem na jihovýchod k Laageru. "Jakmile se dostaneš do města, snaž se vyhýbat laagerské milici. Někde tam drží dva z našich vojáků. Tvůj úkol ve městě je tedy jasný: lokalizovat budovu, ve které drží naše lidi, a rozmístění vojáků v Laageru."
"Ano, pane."
"Jsi velmi schopný voják, Amone, ale já nechci v armádě hrdiny. Opustíš utajeně město a vydáš se na severozápad." Abernant opět ukáže prstem na řečené místo za mostem v horním cípu menšího sousedního ostrova. "V tom místě bude čekat jednotka Overkills dočasně pod velením poručice Crysty. Sdělíš jim všechny informace, které o městě zjistíš. Od té chvíle převezmeš velení týmu. Vaší misí bude záchrana našich dvou lidí."
"Rozumím, pane."
"Věřím, že vše vyjde, jak má. Ty vezmeš rukojmí zpět do Sapphirehallu a jednotka Overkills zůstane dočasně pod velením Crysty v Laageru, který zajistí. Až dorazíš do Sapphirehallu, nahlásíš situaci. To je vše."
Abernant zvedá svůj pohled od map do majorovy tváře. "Máme ještě trochu času, takže pokud chceš, můžeš si něco zařídit. Až budeš připraven, tak mi dej vědět."
"Rozumím, pane," zasalutuje poslušně Amon. "Chtěl jsem se vás ještě na něco zeptat, generále."
"Něco ohledně mise ti není jasné?"
"Ne, pane. Nejedná se o nic kolem mise," namítá major. "Jde o to děvče. Máte nějaké nové informace?"
"Amone, říkal jsem ti přece, že to už nadále není tvoje starost. Teď se soustřeď jen na svou misi," pokárá ho generál se zamračeným výrazem ve tváři.
"Samozřejmě, pane. Odpusťte. Jsem připraven na misi vyrazit okamžitě."
"Dobrá. Přeji šťastnou cestu."
Amon přikývne s rychlým zasalutováním na výraz úcty a opouští kancelář. V tu chvíli se po chodbě rozlehnou těžké kroky, které odjakživa ve vojácích budily velký respekt. Vojáci vzpřímeně stojí na svých místech a zvedají ruce k čelu na pozdrav majora, který jim poděkuje krátkým přikývnutím. Před východem z citadely naráží na poručici Crystu a majorovu jednotku Overkills. Společně se vydávají hlavní bránou z města k pobřeží, které leží jen pár minut jižně od hradeb.

Po několika houpavých hodinách na otevřeném moři na majora padá stres. Je stahován tíhou svých činů na dno oceánu. Otevírá oči. Rychle se orientuje. Na chvíli si šel zdřímnout do kajuty. Probudil ho svazující pocit, že se nemůže nadechnout. Už delší dobu se mu nedostává klidného spánku právě kvůli tomuhle pocitu bezmoci. Amon je stále zmatený. Nikdy před očima nevidí obrazy, ale cítí tu temnotu, ve které se ve svých snech topí. Nikdy dřív se takto necítil.
Vstává z dřevěné lavice a vychází na palubu. Je tam část jednotky, posádka a kapitán za kormidlem. Amon se otáčí k pravoboku. Přeleze několik dřevěných beden a zapře se lokty do lodi. Jeho černé oči spočinou na klidně se vlnící hladině. Dnes je krásné počasí a vane jemný vánek. Všechno se zdá být tak mírumilovné. Kdyby Amonova duše mohla dosáhnout stejného pocitu klidu. Ale stále se nemůže zbavit té podivné bolesti na hrudi. Jemně si ji promne dlaní s útrpným výrazem ve tváři.
"Konečně se něco děje," zvolá pozitivní ženský hlas za jeho zády.
Do uší se mu vkrádá zvuk kroků procházejících se po dřevěné palubě směrem k němu. Crystina usměvavá tvář se vynořuje po jeho pravé straně. Všímá si jí periferním viděním, ale neotočí se k ní. Smutně vydechuje a zapře se do lodi svými velkými dlaněmi. Jeho pohled je stále upřený před sebe na širou hladinu.
"Říkáš to, jakoby sis tuhle situaci přála," namítne odtažitým hlasem. Jeho pohled je zase prázdný stejně jako hlas. Ani jediný náznak nějaké emoce.
"Ne, tak to neni," zakroutí nesouhlasně hlavou poručice a opře se dlaněmi vedle něj. Její hlas už není tolik pozitivní, ale lehký úsměv ji stále neopouští "Jen sem dlouho nebyla na žádný misi a to papírování… však to znáš."
"Jasně. Papírování nebaví nikoho," přikyvuje souhlasně, ale jeho tvář je stále bez výrazu. Jakoby jeho slova patřila moři a ne jí. "Divím se, že Laager zaútočil na naše lidi. Vždyť zná sílu Sapphirehallu," vydechne po velmi krátké odmlce.
Crysta si uvědomuje, že jeho myšlenky se opět toulají daleko od ní. "Vždycky se najde někdo, kdo dělá rozruch. Tentokrát je to Laager," pokrčí rameny na jeho poznámku. "Ale máš pravdu, že je to divný, že tolik riskujou."
"Už mě to zabíjení unavuje, Crysto," zavrčí a zatnutými pěstmi jemně udeří do míst lodi, do kterých se ještě před okamžikem zapíral. Jeho tvář se v tu chvíli pokřiví v bolestný úšklebek. Shlédne svým nepřítomným pohledem na své ruce.
Crysta je jeho reakcí trochu zaražená. V takovémto rozpoložení ho opravdu ještě nikdy neviděla. Od návratu z Faithvalley se major chová velmi divně a není to jenom Abernant, kdo si toho všiml.
"Je to záchranná mise," odtuší po krátké odmlce. "Abychom něco získali, musíme něco obětovat, Amone."
"Máš pravdu," vydechne a opět nasazuje neprostupnou masku. "Navrátíme dva z našich vojáků jejich rodinám, ale co ti ostatní?"
"My to přece nezačli. Jenom plníme rozkazy," spustí důraznějším hlasem Crysta. Nasazuje velmi seriózní výraz. "Děláme správnou věc."
"Asi ano," vydechne. V jeho hlase je velmi dobře znatelná ta nejistota. Nevěří vlastním slovům.
Crysta se na něj znovu usměje a jemně se dotkne prsty hřbetu jeho ruky. "Nebuď takovej pesimista."
S lehkým zmučeným zavrčením, které vyjde z jeho hrudi, odtáhne svou ruku dál od té její.
"Než dorazíme k břehům, vrátim se do kajuty," spustí střeženým hlasem. "Když tak mi přiď říc, až tam budem."
Amon jen zamručí jako odpověď. Jeho myšlenky jsou opět úplně vzdálené od lodi a všeho dění na ní. Pravděpodobně si ani nevšiml, že už odešla.
Nejsem si už tolik jistý jako dřív. Jaké má SZS vůbec informace? Co když uvedli o Faithvalley špatné? Ne, to je nesmysl. Proč se mi to pořád honí hlavou? Měl bych na to přestat myslet.
"Pane?"
Z jeho přemýšlení ho vyrušuje tichý mužský hlas. Amon se vrací zpátky do přítomnosti. Stojí u něj jeden z vojáků Overkills, který na sobě nese stejnou uniformu a zbroj jako každý voják v Sapphirehallu.
"Ano?"
"Proč Laager zaútočil na naše muže?"
"To já sám nevím, vojáku," vydechne.
"Chtěl jsem vám jenom ještě říct, že je to pro mě velká čest patřit do Overkills!" spustí hrdým hlasem a zvedne přitom hlavu. "To co jste nás učil, teď použijeme proti nepřátelům. Velmi si vás vážím, pane."
"Děkuji," přikývne uznale. "Doufám, že při misi nebudou žádné komplikace."
Voják znovu zasalutuje. "Nebudu vás již zdržovat, pane. Myslím, že jste měl namířeno za poručící."
"Asi ano," odtuší Amon zmateně. Ve skutečnosti si vůbec nepamatuje, co mu ještě před několika okamžiky říkala. Přechází palubu zpátky ke vchodu do kajut. Na konci velké lodi spatřuje Crystu sedící na jedné z dřevěných lavic s hlavou opřenou o stěnu lodi.
"Crysto?"
Jeho hlas ji ruší z odpočinku. Překvapeně otevře oči a pohlédne na něj. "To už tam budem?"
"Vlastně ani nevím," vydechne Amon. Na jeho čele se prohloubí ta vráska nejistoty.
Crysta se spokojeně usměje. "Takže ses za mnou přišel podivat jen tak?" Zvedá se na špičky, aby byla co nejblíže jeho obličeji. "Jak milý. Máme dost času a vojáci si sem nedovolej vstoupit… Takže jak to vidíš, Amone?"
Pohlédne na ni svým neznalým pohledem. Jeho tvář je bez výrazu s lehkým zábleskem nechápavosti. "Jdu se podívat za kapitánem. Možná už každou chvílí budeme u břehů."
Crysta se nespokojeně zamračí. Jiskřičky v jejích očích se daly na odchod. Se založenýma rukama na prsou a pokřiveným obličejem si sedá zpátky na dřevěnou lavici.
Amon se rychle obrací na patách a odchází pryč.
Proč to na mě pořád zkouší? Svoje jsem jí k tomu řekl už dávno.
Jeho kroky ho zavedou zpátky na palubu. Na horizontu se v bílé mlze začnou objevovat zelené kopce.
"Majore, první cíl je před námi! Jsme severně od Laageru. Tady vás vysadíme," zahřmí kapitánův hlas. "Pak odvezu zbytek na jejich stanoviště."
"Rozumím," přikyvuje.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top