Zlomená srdce - Kapitola 1 (část 1/2)

http://www.zapiskyjednezlatovlasky.ml/2016/10/zlomena-srdce-prolog.html

Tíha

Obloha nese rudou barvu. Krvavý úsvit by bylo nejvýstižnější popsání dnešního rána. A i přes to, že barvy jsou tak hřejivé, atmosféra zůstává na bodu mrazu, který se odpudivě vkrádá pod kůži. A i přes to, že slunce září oslnivým světlem, jeho myšlenky jsou temné jako sama noc. Stojí na strmém okraji hory Faith, jejíž název byl odvozen od nedaleko ležícího města, jehož úsvit byl ještě krvavější než jinde.
Nejsem Ďábel… Nejsem ani Bůh… Přesto jsem dnes vedl své muže do krveprolití, kde se rozhodovalo o životě a smrti.
Chladný vítr nadnáší jeho karmínový plášť ve svých spárech. Na dno propasti, která se pod horou rozšklebuje, nelze dohlédnout. Tak prázdné místo jen prohlubuje ty temné pocity, které se zarývají do srdce majora sapphirehallské jednotky. Vyhlodávají v něm stejně hlubokou díru plnou té nečernější tmy.
Dělali jsme jenom to, co jsme museli. Bylo to pro zájmy země. Nešlo to jinak.
Jeho myšlenky doprovodí prázdný výdech. Ať nad tím bude hloubat sebemučivěji, nic to nezmění na osudu toho města a ani lidí, kteří v něm donedávna žili. Morálka si přeci nikdy neprotiřečila s rozkazy ctěného vládce severního kontinentu. Nemá právo o tom přemýšlet s chvějícíma se rukama.
Měl bych se vrátit zpět a podat hlášení.
Není už nic, nad čím by měl déle hloubat. Potřeboval si o samotě trochu utřídit myšlenky. Proto vydal rozkaz, aby vojáci vyšli do města napřed a on sám se cestou zastavil na tomhle místě, které přímo vybízí k přemýšlení… i samotě. Nebylo by to totiž poprvé, co na zlomek sekundy zauvažoval, jaké by to asi bylo skočit dolů a propadnout se do nikdy nekončící temnoty horské propasti. Uklidňuje třes v nejistých rukách a vydává se k úpatí hory. Jeho kroky ho vedou dál na východ. Je to ještě dlouhá cesta, ale on nespěchá. Ty myšlenky nezůstaly na vyvýšenině hory, jak předpokládal. Nese si je sebou a při svých pomalých krocích má tak spoustu času znovu se jim postavit tváří v tvář.
To město jsem celé spálil na popel… ženy… děti… Co jsem to udělal?
Jeho kroky mění odezvu. Materiál, se kterým se daly podrážky bot do styku, už není tvořený z měkké trávy a hlíny, ale z dubového dřeva tvarovaného do hladkých planěk, které tvoří pevnou stavbu mostu přes řeku.
Čím dál blíž k domovu…
Skutečně je to už jen kousek do hlavního města severního kontinentu, Sapphirehallu. Přesto ho neopouští myšlenky, které se snažil zanechat za sebou a rozplynout ve vznášejícím se kouři nad domy ve Faithvalley. Ještě naposledy se ohlédne. Přes husté stromy už nelze dohlédnout tak daleko, aby ho ještě jednou mohl spatřit. Jediné, co jeho oči uvidí, je černý kouř vznášející se k obloze a zahalující vycházející slunce do šedého kabátu.
Neměl bych na tu událost už myslet.
Jeho zařeknutí a potlačení všech negativních pocitů ho již v rychlejším tempu dovede až k šedým kamenným hradbám hrdého Sapphirehallu, v němž střechy domů mají safírovou barvu. Pocit úlevy nepřichází ani na předměstí, kde postává pár obchodníků z přilehlých městeček a vesnic, kteří do hlavního města přicházejí za vidinou vyšších výdělků. Stále sebou táhne ten těžký kámen s vyraženým cejchem viny.
"Majore!" zasalutují dva vojáci hlídající hlavní bránu ve stříbrných zbrojích s fialovými uniformami pod nimi.
Není třeba předkládat doklady. Kdyby jim nestačila jeho černá sapphirehallská zbroj, tak jeho tvář - z části skrytou pod delšími černými vlasy - tu zná snad každý zelenáč.
"Pane," zastavuje ho jeden z dvojice s určitým odstupem, aby snad neurazil jeho vysoké postavení, "Povídá se, že potyčky v Laageru se začínají vyostřovat."
"K tomu ti nemám, co dodat, vojáku," odtuší svým přirozeným způsobem. Tón jeho hlasu je vždy jistý jako jeho pohled.
"Chápu, pane, omlouvám se za zdržení," zasalutuje na rozloučenou a lehce se zardí ve tváři.
Major vzbuzuje skutečný respekt, i když je ještě tak mladý, že by mohl být vrstevníkem těchto mužů bez pořádné hodnosti. Kromě vysokého postavení a neomylných schopností, které ho do ní postavily, je specifický svým zjevem. Jeho černé vlasy dosahující skoro po ramena si jdou ruku v ruce s odstínem hlubokých očí. Je zvláštním i svým způsobem rozmlouvání, při kterém snad nikdy nezmění tón svého hlasu. Všechny tyto detaily pospolu tvoří děsivou kombinaci, které by se pravděpodobně zalekl nejeden člověk, který ho ještě tak dobře nezná, aby si byl vědom toho, co se ve skutečnosti skrývá pod tou zdánlivě neprostupnou fasádou.
Rychlým krokem pokračuje dál, ale zase se zastavuje, když spatří první dům v ulici. Pokaždé, když tudy prochází, udělá to samé. Je to takový rituál, kterého si pořádně ani on sám není vědom. Má tolik vzpomínek na tento dům. Byl to domov jeho rodičů, se kterými tady žil do svých pěti let. Vzbuzuje to další chmurné myšlenky.
V tomhle domě…
Bývaly tam tři postele. Dvě patřily jeho rodičům a jedna jemu. Další vybavení bylo taky zcela prosté. Takové, jaké bylo k nalezení v každém jiném domě řadových obyvatel Sapphirehallu. Přesto všechno bylo tohle místo něčím speciální. Ke každé věci v tomhle domku se vážou vzpomínky, které mu už nikdo nevezme. Například u pece v levém rohu místnosti mu matka vždycky připravovala večeři a u knihovny na opačné straně místnosti stával jeho otec a pročítal si všechny ty staré zajímavé knihy. Stál tam i toho dne, co ho Amon Flare, ctihodný major Sapphirehallu, viděl naposledy.

***

Řadový voják sapphirehallské armády byl vždycky hrdým členem této rodiny. Amon k němu vzhlížel jako ke svému vzoru. Pokaždé, když si na sebe oblékl uniformu a zbroj, malý Amon hleděl na svůj zrcadlící se odraz a nepřál si nic jiného, než jednou kráčet v otcových stopách.
Ten den by tomu nebylo jinak, ale okolnosti návratu jeho otce z mise nepřinášely vůbec žádnou radost a až do Amonovy dospělosti mu navždy vzaly úsměv z jeho líbezné tváře. V ten okamžik, kdy vešel do domu, aby svého otce uvítal, zmizela záře z jeho hlubokých černých očí. Vzal mu ho ten bolestný výraz v otcově obličeji, který jako bez ducha stál na svém místě u knihovny. Tentokrát namísto čtení jedné ze svých knih jen vyhlížel z okna se slzami v očích.
"Tati, kdy se vrátí máma?" spustí tázavým tónem plným dětské nevědomosti. Byl si vědom toho, že s jeho matkou nebylo něco v pořádku. Byly to už tři dny, co ji vzali do nemocnice, a stále se mu od ní nedostávala žádná zpráva. Byl tedy po dobu těchto dnů v péči jejich sousedky, dokud se otec nevrátil domů.
Ten se k němu pomalu otáčí. Z Amonova výrazu hádá, že není tak lhostejný k probíhajícím událostem, jak by se mohlo zdát.
"Víš, Amone, maminka se vydala na…," zachvěje se mu hlas při hledání těch správných slov pro svého syna, "dalekou cestu. Už se nevrátí."
"Jak to že se nevrátí?"
V tu chvíli pro něj nemohlo být nic bolestivějšího, než oznámit svému dítěti, že jeho milovaná matka už nechodí mezi živými. Nedokázal utěšit svou bolest, natož aby věděl, jak zahnat tu jeho. Měl pocit, že to není v jeho silách.
"Pojď ke mně, Amone," nastavuje mu svou náruč a snaží se zadržet slzy, aby to nedělal všechno ještě těžší.
Zmatené dítě ustupuje. Kdoví, co se mu právě honí hlavou, nebo jaké myšlenky poznamenají jeho život do budoucna. Dokázal vnímat jen vlastní bolest a stesk. Nebyl v tom sám. Jeho otec se necítil o nic lépe, ale ty černé oči přes slzy neviděly jeho utrpení.
"To kvůli tobě se nevrátí!" vyřkne tahle slova, aniž by si uvědomil, že je to jako by po něm hodil nožem.
"Co to povídáš?!" nasazuje nevěřícný výraz jeho otec. Slzy mu kanou po tvářích ještě více, "Já tvoji matku miloval!" dodává tvrdým tónem.
Amon znovu zmateně ustoupí. Jeho dětská mysl je zahalena v nevědomosti. Neví, co si o tom má myslet. Ztrácí se v těch nejčernějších myšlenkách a nikde nenachází světlo, které by ho vyvedlo z té temnoty.
"Promiň," vydechne již tišším hlasem Amonův otec a znovu se pokouší přiblížit ke svému synovi s nataženou rukou, "Nechtěl jsem na tebe křičet."
Jemu ovšem tato slova nestačí. Možná kdyby tušil, že je to naposledy, co svého otce vidí, nikdy by z té místnosti neutekl.
"Amone, počkej!" zavolá za ním, dokud má pocit, že ještě není tak daleko, aby ho neslyšel. Nakonec jen smutně svěsí ramena. "Promiň. Vrať se," hlesne tichým hlasem už jen sám pro sebe. Znovu se otočí k oknu a nechává hořké slzy dál stékat po jeho tvářích. "Riono, nevím, jestli to bez tebe zvládnu."

***

Sklesle si opře svou bradu o hrudník. Sleduje, jak se jeho ruce opět třesou. Dnešní den je v jejich znamení. S těmi činy se vrací i tyhle vzpomínky. Je to přeci už tolik let a stejně to v něm vzbuzuje pocity, které zná nejlépe. Ani jeden z nich není krásný a hřejivý jako záře slunce, které se už na obloze posunulo o něco výš.
Ani nevím, kdo tenhle dům teď vlastní.
Zvedá hlavu k obloze. Slunce ho na krátký okamžik oslepí. Zvedá tedy svou ruku s černou rukavicí, aby zabránil paprskům najít si cestu do jeho očí. V tu chvíli si všímá toho třesu znovu. Nechce ustat. K tomu všemu je slunce již opravdu vysoko. Rozchází se tedy do uliček města Sapphirehallu, aby co nejrychleji vyřídil všechny formality ohledně jeho poslední mise.
Jakoby tomu snad sám osud nechtěl, padá mu pod nohy další překážka. Doslova. Amon akorát prochází kolem vyhlášené putyky ve městě, když z jejích dveří přímo před něj padá postarší pán, který má již značně vypito. Vydává ze sebe neurčité skřeky a rozmachuje rukama do vzduchu, jakoby si ani neuvědomoval, před kým se tady předvádí.
"Já bych spal, panáčku! Dneska je ale hic."
Při jeho posledních slovech zavírá oči a začíná podřimovat přímo uprostřed ulice.
Na tváři vojáka se objevuje zamračený výraz. Teď by ho každý lehce okradl, zamýšlí se major. Přivádí ho to k tomu, že ho tu nemůže jen tak nechat ležet. "Pane, vstávejte! Tady nemůžete vyspávat."
"Nech mě bejt, ty napudrovanej panáku!" okřikne ho nevychovaný opilec a rukou mu máchne před obličejem, aby ho od sebe odehnal.
Amon se podrážděně vzpřímí. "Já jsem major sapphirehallské jednotky, pane," spustí přísným hlasem. Tohle chování ho dokáže rozpálit doběla, "Uvědomujete si, že se právě dopouštíte-" Jeho hlas ztrácí na ráznosti a ve zlomku sekundy se vytratí úplně, aniž by dokončil svou myšlenku.
Brání mu v tom pocestný, který vybíhá z hospody jako by byl honěný bičem. Naráží do Amona plnou váhou a až v ten okamžik na něj upře svůj pohled. Major se naštvaně otáčí. Dnešní události už mu lezou krkem. Spatřuje dívku, ale její tvář i vlasy jsou rafinovaně zakryté pod roušku pískové barvy. Jediné, co pod širokou kapucí září, jsou dvě oči velmi specifické barvy. Není moc lidí, jejichž oči by byly zabarvené do burgundské fialové.
Nastává chvíle ticha. Amon je zaražen barvou těch očí a děvče s nimi nadále visí v jeho obličeji.
"Amone?" hlesne opravdu tichým hlasem.
"My se známe?" zamračí se přísně major a prohlédne si celou její postavu. Má na sobě obvyklé oblečení měšťanů a přes to je tolik podezřelé. Prosté hnědé šaty a pískový plášť. Nikde ani smítko, jakoby si ho právě přinesla z obchodu.
Děvče se probouzí z překvapení a rychle sklání svůj pohled do země. "Ne. Omlouvám se, majore. Jenom mi to vyklouzlo. Není slušné vám tykat."
Z jeho hrudi se vydere podezíravé zamručení. Tahle situace je tak všední a přes to mu jeho vnitřní hlas říká, jak se zdá podezřelá.
Dívka se rychle otáčí na patách a chce zmizet z jeho dohledu. "Když dovolíte…"
Zastavuje ji silným sevřením na rameni. "Nedovolím," odtuší vážným tónem. Jeho ruka přitom ani na malý okamžik neupustí na drtivém stisku, "Sundejte si kapuci a ukažte mi svoji identifikaci."
"Bojím se, že to nepůjde," polkne dívka. Její dech se zrychluje. Ruka na jejím rameni se s tichým zavrzáním zatne o něco silněji. Bolestně nakloní svou tvář k tomu rameni, ale neobrátí se k němu čelem.
Major nepatřil k násilnickým povahám - zejména, co se žen týkalo, - ale jeho vojenská výchova mu bránila v tom odhadnout intenzitu své síly. Dívka mu ovšem nedává najevo slabost. Amon si uvědomuje, že ho jeho intuice opět nezklamala. "Nemáte identifikační doklady? V tom případě budete muset jít se mnou."
Major natahuje svou druhou dlaň k její hlavě, aby strhl kapuci, která bránila v poznání její tváře. Cizinka o krok ustupuje, když se hrubou silou vymaňuje z jeho tyranského sevření. Konečně se k němu znovu obrací tváří a pečlivě sleduje každý jeho nadcházející pohyb.
Amon se zaráží a zpozorní o to víc. Volnou ruku pokládá na rukojeť svého meče, kterou znázorňují dva hadi proplétající se do sebe, a je připraven ji tam dotáhnout třeba i násilím. Může to být vetřelec, zvěd z Laageru, který se snaží zjistit potřebné informace o nadcházejících plánech sapphirehallského impéria. Možná kdyby mu ty oči nebyly tak známé, nezačal by se pídit po jejím původu. Pravdou ovšem bylo, že podobné oči vídával daleko ve své minulosti.
"Hej ty! Co tam děláš?! Stůj a ani se nehni, nebo si to ještě víc zavaříš!" ozve se hlasité volání z jedné z sapphirehallských uliček. Z davu vybíhá voják, který má na starosti řádný chod města.
Děvče využívá Amonovy chvilkové nepozornosti a rozbíhá se směrem pryč mezi ostatní měšťany, aby se rychle ztratila z jeho dohledu. Cestou si promne pohmožděné rameno a bolestně vydechne. Rychle zatíná zuby a potlačuje myšlenku na bolest, aby nebyla v davu nápadná.
Voják přibíhá k majorovi a popadá za ruku opilého muže, který se během jeho rozhovoru s mladou cizinkou snažil využít situace a okrást ho.
"Pane, když mě teď omluvíte tak odvedu tohohle ničemu hezky do lochu."
Major přikyvuje. Ani nedokázal pořádně vstřebat slet událostí. Když si to konečně uvědomil, rozběhl se směrem za dívkou.
Během té doby se už děvče dostalo k hlavní bráně. Ještě naposledy se ohlédne. Tohle nepatrné kouknutí jí ovšem zažene do úzkých. Jakoby náraz do majora pro dnešek nebyl dost, dostává se o několik hodností výš. Celou váhou spadne přímo do náručí plukovníka sapphirehallských jednotek.
"Znám tyhle oči," zašklebí se plukovník a strhává děvčeti šál z úst. "Jsi jí tolik podobná, a přesto jsi někdo úplně jiný."
Děvče bez dechu sleduje jeho usměvavou tvář. Není kam utéct. Pokud ji okamžitě nepustí, budou z toho velké problémy.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top