Zlomená srdce - Kapitola 1 (část 2/2)


Amon utíká, co mu dech dovolí. Konečně je i on u hlavní brány. Nemá ovšem ani tušení, že jediný koho tu nalezne, bude právě plukovník. Je to také ten poslední člověk, kterého by si přál potkat. Už odedávna mezi nimi panuje nevraživost.
"Ah, majore, kam ten spěch?" zastavuje ho s líbezným úsměvem.
Po jeho boku jako obvykle stojí věrný pes jménem Bread. Plukovník nebyl jeho původním majitelem, ale po sletu jistých událostí mu zůstal. Za ty dlouhé roky si už na něj zvykl, i když nepatřil mezi ty nejcitlivější lidi v armádě.
Amon se zaráží. Nebylo příliš časté, aby s ním plukovník Vincent Lanelli navazoval konverzaci. Oba dva se vyhýbali vzájemné konfrontaci.
"Pane," zasalutuje z pouhé slušnosti, "Hledám tu jedno děvče. Možná jste ji tudy viděl projít-"
Plukovník mu ani nedovolí svou myšlenku dokončit a už chrlí posměšné narážky: "Ha-ha, majore, nemyslel jsem si, že jste ten typ, co prohání po městě děvčata."
Amon začíná rudnout. "Pane. Takhle jsem to nemyslel. Mám podezření, že se jedná o špeha," začíná vysvětlovat nervózním tónem, "Víte, jaká je situace. Nemůžu vám ji nijak blíže popsat, ale měla na sobě pískový plášť, kapuci a šál, hnědé šaty a nejvýraznější na ní byly fialové oči."
"Ale, majore, tady je spousta děvčat. Ani takový milovník jako já to nestíhá probírat," zasměje se netaktně. Plukovník nikdy nebýval muž mravních zásad. Jeho nechvalná pověst se po městě roznášela jako syfilis. "Nemějte obavy. Sapphirehall je pečlivě monitorován. Nikdo bez řádného průkazu se sem nedostane," ujišťuje ho po krátké odmlce již s vážným tónem. Plukovník věděl, o čem mluví. Byli to jeho vojáci, kteří se starali o bezpečnost v ulicích Sapphirehallu. "Možná byste si místo toho prohánění holek měl jít odpočinout. Což mi připomíná, že jsem slyšel o vaší misi… Jste hrdý na svoje činy?" pronese poněkud sarkasticky.
Proč se mě na něco takového ptá?
Mohl by to brát jako urážku. Trochu to vyznívá, jakoby se snažil zpochybňovat rozhodnutí z vedení nebo majorova plnění rozkazů. Plukovník postrádá ve svém vtipkování schopnost rozeznat hranice slušnosti a vycítit, kdy je to vhodné a kdy ne. Jeho slova by ho jednou mohla namočit do problémů.
Amon zaraženě hledí do jeho očí barvy hlubokého oceánu. "Pane," vyhrkne po krátké odmlce. Nenachází žádná slova, kterými by odpověděl na jeho nevhodnou otázku, "Musím se teď jít nahlásit Abernantovi. Už tak mám dost velké zpoždění."
Vincent opět nasazuje žertovný úsměv a poplácá ho po rameni. Jeho výraz je plný falešnosti a hořkosti. "Opravdu záslužná práce, majore. Doprovodil bych vás do citadely, ale mám ještě nějakou práci ve městě, takže přeji pěkný zbytek dne," rozloučí se a pohlédne ke svým nohám na starého vlčáka, kterému dá znamení, aby ho následoval mezi ulice Sapphirehallu.
Co to mělo znamenat? Takovýhle výstup bych od plukovníka i přes všechnu tu nevraživost nečekal. Je to sice proutník a neví, co znamená slovo mrav, ale nikdy před tím se neptal na tak palčivé otázky.
Pln pochybností se major obrací zpátky ke svému cíli. Přikračuje ke strážným, kteří stále poctivě dohlíží na příchody a odchody návštěvníků i místních.
"Pane?!" zasalutuje znovu jeden z dvojice, který se s majorem bavil už při jeho příchodu.
"Pohov, vojáku. Neviděli jste tudy projít zahalené děvče v pískovém plášti? Měla hodně výrazné fialové oči. Určitě byste si jí všimli."
"Nikdo toho popisu tu dnes neprošel, pane, ale je pravda, že každý den tudy prochází hodně lidí a my si nemůžeme pamatovat každého. Ujišťuji vás, že kdokoliv se chtěl dostat do města, se musel řádně představit svým průkazem totožnosti."
"Byli tu nějací cizinci?"
"Že o tom tak mluvíte, pane, tak jen velmi málo. Jen pár obchodníků z neutrálních provincií."
"Musela tudy projít jen chvíli přede mnou. Opravdu si na nikoho takového nevzpomínáte?"
Druhý voják znervózní. Amonova intuice to vycítí.
"Ne, pane," odpřísáhnou dvojhlasně.
Major cítí tu nejistotu v hlase jednoho z nich, ale nemá cenu vytahovat na světlo nějaké pochybnosti. Nejlepší bude, když se vydá rovnou do citadely a podá hlášení Abernantovi spolu s jeho domněnkami.
"Dobře," přikyvuje. S podezíravým pohledem se otáčí zpět. Tajemnou cizinku už stejně nedožene. Pokud se dostala pryč z města, určitě se schovala někam do lesů, kde je plno divoké zvěře. Je to její vlastní hazard se životem.
Když je major dostatečně daleko, ten nervóznější z vojáků se nakloní k druhému a zašeptá: "Sakra. Možná jsme mu měli říct, že jsme podobnou dívku viděli povídat si s plukovníkem."
"Co tě nemá? Jsme pod plukovníkovým velením. Odpřísáhli jsme mu, že to zůstane jen mezi námi. Nevím jak ty, ale já nestojím o zbytečné potíže. Když plukovník říkal, že o nic nejde, tak o nic nejde," ukončuje rozhovor rozhodným hlasem, "Mazej na místo."
Major pokračuje uličkami města ještě rychlejším krokem než před tím. Za poslední dobu se stala spousta věcí, které mu vrtají hlavou. Je na čase se s nimi svěřit někomu dalšímu.
Chodba v citadele tentokrát není opuštěná jako jindy. Naproti přichází kapitán Kenta Darks a jako obvykle - podle všech kodexů slušného chování - pozvedává ruku k zasalutování.
"Majore!"
"Nemusíš salutovat," pronese s tíhou svých myšlenek čitelnou na jeho unavených slovech. Možná by se mohl Kenty zeptat na pár informací. Ten by mu přeci mohl poradit s palčivou domněnkou, která ho tolik tíží na duchu. Ne. Bude lepší, když s tím půjde přímo za generálem. Akorát by Kentovi otevřel staré rány. Major si už ani nepamatuje, kdy naposledy si spolu tihle dva promluvili jako přátelé.
Kenta přikyvuje na jeho poznámku a odchází dál svou cestou. Amon pokračuje královskými chodbami, až ke dveřím do Abernantovy kanceláře. Proběhne mu mráz po zádech, když před jeho dveřmi vidí stát brigádního generála Kleie.
"Pane," zasalutuje.
"Generál vás asi chce vidět, majore. Měl byste se ohlásit co nejdříve. Jdete už trochu pozdě. Co vás tak zdrželo?"
"Cesta se trochu protáhla. Teď, když mě omluvíte…"
"Ale jistě, jistě. Jen jděte," zašklebí se skřetím úsměvem Klei a ustupuje z cesty.
Amon zaklepe a po vyzvání vchází do kanceláře. Abernant stojí u svého stolu tak jako obvykle. Na jeho tváři se zračí úsměv, když vidí majora přicházet.
"Amone! Už teď se ve městě povídá o tom, že Faithvalley bylo vypáleno," spustí nadmíru pozitivním hlasem. Podle majora se tento tón rozhodně nehodí k situaci, o které hovoří. "Vidím, že jsi uspěl. Pojď blíž a podej hlášení."
Už při svých krocích začíná s obecným popisem proběhnuté akce. "Pane, celé město bylo vyhlazeno podle rozkazů," poslední slova spolkne jako jed. Stále se mu v hlavě honí ty obrazy. "Nikdo… nepřežil, pane."
"To rád slyším," pokývá spokojeně hlavou Abernant. "Velmi dobře, Amone. Sapphirehall si velice cenní služeb tak oddaného vojáka jako jsi ty."
"Pane?" hlesne skleslým hlasem po krátké odmlce.
"Copak, majore? Stále jsi tak skromný, že nedokážeš ani poděkovat za chválu? He-he."
"Ne, pane. Tedy děkuji. Jen jsem chtěl říct, že v té vesnici nebyl žádný odpor. Byli to jen civilisté," vychází se svými pochybnostmi na povrch. "Vždyť ta mise měla být vedena na potlačení odporu."
Abernant ho poplácá po rameni a mile se na něj usměje. "Vedl sis dobře. To město se už dlouho připravovalo na rebelii," osvětluje všechna fakta. "Museli jsme to zastavit dříve, než by vypukla občanská válka."
"Rozumím, pane."
Abernant se znovu spokojeně zasměje. "Začínám uvažovat o tvém povýšení, Amone," chlácholí ho milými slovy. "Jen tak dál a budeš podplukovníkem."
"Děkuji, pane!" zvolá vděčně Amon.
"Vím, že teď jsi splnil celkem obtížný úkol. Poslední dobou je toho opravdu hodně, takže tě zítra čeká další mise. Sapphirehallská zpravodajská služba hlásí, že na jihu v Laageru jsou nepokoje. Naši vojáci se odtamtud museli stáhnout. Dříve tam byly menší potyčky na denním pořádku, ale teď to přerostlo ve válečný konflikt," obeznámí ho Abernant o situaci již zcela vážným tónem.
"Ve válečný?" zaráží se Amon. O potyčkách v Laageru dobře věděl, ale situace nikdy nevyústila v nic víc než jen v pár protestů a demonstrací. "Tomu zcela nerozumím, pane."
Abernant se zhluboka nadechuje, aby mu dech stačil na delší řeč. "Místní se začali tajně zbrojit za zády našich oficírů. Použili brutální sílu a vytlačili naše lidi z Laageru. Dva z nich uvěznili a drží je někde ve městě. SZS si myslí, že je k tomuto jednání někdo fanatizuje. Potřebuju někoho, kdo zjistí polohu vězňů a rozmístění stráží. Doteď jsem nevěděl komu tenhle úkol svěřit, ale ty jsi prokázal oddanost císařství a k tomu všemu už si v Laageru jednou byl, takže se v něm budeš mnohem lépe orientovat než jiní."
Amon sklopí pohled do země. Dobře si pamatuje na události v tomto městě před deseti lety. Byla to první a poslední velká potyčka s tamním vedením. Situace se následně uklidnila, ale stále mezi Laagerem a správou Sapphirehallu vládla jistá nevraživost. Tehdy byl pouhým pozorovatelem. Byla to právě Nala, která vedla celou akci. Už dávno tyhle vzpomínky vytlačil z paměti, ale tentokrát to vidí před očima jasně, jakoby to bylo včera.
"Vydáš se do Laageru a zjistíš, co budeš moci," pokračuje generál ve své řeči. Budí tak majora ze zamyšlení. "Tvoje mise proběhne v několika bodech. Do zítra ti připravím stručné dokumenty. Teď máš volno. Jdi a odpočiň si," zavelí Abernant v modrém generálském plášti.
"Pane…"
"Potřebuješ ještě něco?" pronese tázavě.
"Dnes se také stala jedna věc ve městě, která mě znepokojuje. Potkal jsem v severovýchodním cípu města ženu, která měla zahalenou tvář, a její chování bylo velmi podezřelé. Nepodala mi žádnou svou identifikaci a ani mi nechtěla ukázat svůj obličej. Připravoval jsem se ji zadržet, ale zklamal jsem. Mám pochybnosti o tom, že vzhledem k událostem v Laageru by se mohlo jednat o špeha. Kromě toho znala mé jméno i hodnost."
"Tahle informace je pro mě dost znepokojující. Máš ještě nějaké, které by mohly dopomoci k dopadení té ženy?"
"Nic moc, pane. Vše se seběhlo dost rychle. Vím jen, že navštívila tu hospodu v severovýchodní části města, takže by nebylo na škodu poptat se tam, jestli ji někdo neviděl. Měla obyčejné hnědé šaty a pískový plášť s kapucí a šálem, ale myslím si, že by nebylo těžké si na ni vzpomenout, protože její oči měly dost specifickou barvu."
"Specifickou barvu?"
"Nala mívala takovou barvu."
Abernant se zarazí. To jméno mu není vůbec cizí. Bývala také pod jeho vedením až do té smutné události, kdy zmizela z jejich životů. Dívka, která bývala majorkou ještě před Amonem. Ty oči by nikdy nemohl zapomenout.
"Chápu tvé domněnky a nemusíš je ani říkat nahlas. Napadá mě to samé. V tomhle případě tomu dám jednu z nejvyšších priorit a prošetřím to, ale ty si teď jdi odpočinout. Čeká tě jiná práce, tak se tímhle dál už nezabývej. Veškeré dokumenty a informace ohledně tvé mise tu budeš mít zítra."
"Ano, pane," zasalutuje Amon a otáčí se směrem ke dveřím. Jeho kroky ho vedou na chodbu, kde už nestojí Klei. Major si oddechuje. Nemá ho příliš v lásce a to především kvůli jeho chladnokrevnému vystupovaní. Smrt a žízeň po krvi mu koukala z očí, ale na druhou stranu to byl dobrý vojevůdce a uměl si udržet u svých vojáku zdravou morálku.
Pokračuje dál až na konec chodby, kde se nacházel jeho pokoj. Jen co se za ním zavřou dveře, sklesle spustí svá ramena. Jako major musí všude chodit zpříma, aby budil respekt v ostatních vojácích. Ale je to tak těžké držet hlavu vzhůru, když se vám zdá tak těžká, protože je zahlcena temnými myšlenkami.
Na chvíli si odpočinu, pomyslí si při pohledu na pohodlnou pohovku vedle skříně. Bez dlouhého rozmýšlení se sune přímo k ní a úlevně usedá do měkkých polštářů. Jenže odpočinek jeho těla nedává klid jeho mysli. V pokoji je hrobové ticho, které jakoby ho vybízelo k přemýšlení nad svými činy ještě usilovněji.
To co se dneska stalo, bylo v zájmech Sapphirehallu… Proč Abernant vydal ten rozkaz? To přeci nebyl boj. Byl to jen masakr. Nekladli žádný odpor. Zatraceně! Vždyť podle informací SZS měli být ozbrojeni! Ještě teď vidím ty tváře.
Z jeho bolavého zamyšlení ho vyrušuje zvuk klepotu. Tížen svými činy se leká a ostražitě vytahuje svůj meč z pouzdra připraven ho použít. Jeho ruce se opět klepou a jejich sevření je křečovité až bolestné.
Zbytečně se děsím, odechne si, když si konečně uvědomí, že to jen někdo zaklepal na dveře. Vrací svůj meč na své místo. "Vstupte."
Do místnosti vchází mladá žena s krátkými rezavými vlasy v culíku a modrýma očima. Na její tváři se zračí povzbudivý úsměv. "Tak jak je, vojáku?!"
Amon k ní zvedne unavený pohled a smutně vydechne. "To jsi ty? Jak mi asi má být? Právě jsem zmasakroval celé město. Můžeš hádat," spustí zahořkle.
"No tak!" zvolá znovu povzbudivě a zasměje se na něj. "Byl to přece rozkaz, ne? A ty's ho vykonal za Sapphirehall!"
"Za Sapphirehall? To je to, co mi řekneš? Za Sapphirehall?! Ty jsi tam nebyla, Crysto. Neviděla jsi ty, které probodl můj meč!" vyjede po ní. Jeho ruce se klepou ještě výrazněji než kdy předtím. Jeho oči jsou plné smutku, i když tomuhle pocitu sám nerozumí a neumí ho pojmenovat.
Ani Crysta takový smutek v jeho očích ještě neviděla. Tohle je docela nový druh. Nepoznává ho stejně, jako nepoznává jeho majitele. "Páni, co je s tebou? Jestli sem se tě nějak dotkla, tak promiň," pokroutí omluvně obličej.
Amon sedí s očima zabodnutýma do svých rukou, které nechává volně položené ve svém klíně. Jeho pohled zračí, že kdyby věděl, co jeho hořkost pohání za pocity, mohl by brečet. Ty myšlenky jsou tak ubíjející.
Poručice znovu nasazuje pozitivní výraz. "Nechceš si se mnou vyjít? Alespoň přídeš na jiný myšlenky." Její líbezná tvář při té myšlence zrudne jako rajče.
Amon je namísto toho zcela chladný k jejím pocitům. Ani se na ni při tom nepodívá. "Crysto, nemám náladu," odbije ji zmučeným tónem.
Její úsměv jí okamžitě opadá z obličeje. Nasazuje vážnou tvář a hrdě se vzpřímí. "Dobrá práce, majore!" zasalutuje a bez dalšího povšimnutí nebo čekání na rozloučení se otáčí a odchází z místnosti.
Dobrá práce?, promítá si Amon znovu ve své hlavě. Vždyť to byly ženy a děti. Sakra! Splnil jsem ten rozkaz… Město jsem vyplenil… Jsem voják, který slouží mnoho let. Proč mám najednou tolik pochybností? Všechny ty pocity viny na mě lehly ještě víc, když jsem spatřil tu dívku. Její oči… Ona měla přesně takové oči. Bývala tehdy majorka a já sloužil pod jejím vedením. Stejně tomu bylo i toho večera. Mohl jsem ji zachránit?
Z jeho myšlenek ho opět vyvádí klepání na dveře. Myšlenky na tu dívku, kterou kdysi znával ho tíží stejně jako krveprolití ve Faithvalley. Tyhle dvě věci, které na první pohled mají společné jen jedno - smrt - jsou si právě z toho důvodu ještě podobnější.
Co chce tentokrát? "POJĎ DÁL!" zakřičí důrazným hlasem v domnění, že se Crysta vrátila.
Do místnosti vchází muž v červenošedé uniformě. Přes čelo má převázanou červenou čelenku, aby mu jeho delší hnědé vlasy nelezly do očí. Jeho výraz je dosti zmatený. Očividně se major necítí dnes v dobré náladě… Jakoby tomu snad někdy bylo jinak. Ah, ano. Major sapphirehallské jednotky Overkills nebyl zrovna veselá kopa. Na svůj věk se choval a smýšlel jako stařec zničený válkou a bojem.
"Majore," zasalutuje.
Amon znovu smutně vydechne a v zoufalosti z neklidu zakloní svou hlavu dozadu. Jeho pohled spočine na bílém stropu jeho pokoje. "Dej mi s tím už pokoj," zasyčí nevrle. "Řekl jsem ti, že v soukromí přede mnou salutovat nemusíš."
"He-he, vážně?" zasměje se nejistě a podrbe se nervózně rukou na hlavě. "Promiňte mi to, pane."
Amon jen smířeně vydechne.
"Tak jak to šlo ve Faithvalley?"
"Nejsi první, kdo se mě ptá," vydá ze sebe po krátké odmlce. Jeho hlas je teď o něco klidnější. Stále je zahleděný do stropu, jakoby si tam něco představoval, jakoby ho ta bílá barva uklidňovala. "Nechci o tom mluvit… a vlastně se k tomu vůbec nechci vracet."
Slaine na jeho námitku přikyvuje. "Potkal jsem poručici Crystu. Řekla mi, ať vás vytáhnu na trénink. Měl byste přijít na jiné myšlenky."
"Vám všem se to lehko mluví," namítne již důraznějším hlasem a rozzlobený výraz znovu zabodne do Slainovy tváře. "Vy jste si ruce nezašpinili, ale já ano." Sáhne si rukou na hruď, jakoby ho v tu chvíli něco zabolelo. "Ten pocit…" hlesne sám pro sebe.
"Majore, znáte přeci podrobnosti. Všechno-" polkne poslední slovo a znovu se nadechuje, aby začal z jiného konce. "Sapphirehallská zpravodajská služba podala dost informací. Přestaňte se obviňovat."
Amon ho opanuje pouze bezútěšným pohledem. Jeho názor se mu zahryznul do mozku tak hluboko, že ho ani Slainovy dobré úmysly jen tak nevytrhnou.
"No tak! Pojďte na ten trénink."
"Nech mě teď být," odbije ho. "Nemám na to náladu."
"Dobře. Nechám vás teď o samotě."
Slaine odchází z místnosti.
Měl bych se do zítra vyspat a zapomenout na to, co se dnes stalo.
Jak si Amon usmyslel, tak také udělá. Zvedá se namáhavě z pohovky stahován tíhou svého břemene. Doplouží se až ke své posteli a cestou ze sebe strhá všechno nepotřebné oblečení, které jen tak ledabyle pohodí přes opěradlo.


(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top